5. kapitola 4. část
Oheň vesele praskal, obloha již docela potemněla, Julie dopila poslední kapku tekutiny a zachumlala se do pláště. Bylo jí celkem dobře. Cítila se příjemně ospalá... Věděla, že by se měla bát setkání se Smrtijedy, ale po pravdě řečeno, po tom, co zažila v Azkabanu, ji setkání s jejím vyvedeným tatínkem nijak zvlášť neděsilo. Přes plameny ohně spokojeně pozorovala muže naproti ní. Stál a dlouhou větví rozhrnoval hořící dřevo. Jeho tvář v blikajícím červeném světle plamenů vypadala téměř přízračně. Bylo to zvláštní, být sama v lese s ním. Nebýt uplynulých událostí, asi by nevěděla, jak se v takové situaci chovat. Mluvit s ním jako s profesorem, nebo jako s přítelem? Nyní však nic takového řešit nemusela. Jejich vztah vykrystalizoval během těch několika hodin, kdy se oba pohybovali na hranici smrtelného nebezpečí. V této chvíli tu stáli proti sobě dva lidé, ne jako Snape a Julie – profesor a studentka. Pouze dvě bytosti, dvě spřízněné duše.
“Nebolí vás něco?” zeptal se náhle, když zjistil, že se na něho dívá.
Zavrtěla hlavou.
“Je vám teplo?”
Přikývla.
“Mám hlad,” připustila po chvíli přemýšlení.
Jen se chápavě usmál. “Já... něco bych chytil a upekl, ...ale zde se potuluje jen všelijaká nejedlá havěť...”
Musela se rozesmát při představě, jak profesor nahání po lese zajíce. Zdálo se, že právě toho však chtěl docílit a že je šťastný, že ji rozveselil. Nějak mu zasvítily v té tmě oči...
“Nechceš jít blíž?” zdráhavě na něho upřela pohled.
Pomalu, ale odhodlaně zavrtěl hlavou.
“Budeme muset jít,” podíval se na oblohu.
Zvedla tedy hlavu a spatřila znamení zla. Plulo nízko nad stromy, takže jej bylo vidět jen, pokud byl člověk v lese a zdvihl hlavu.
Beze slov tedy pokročila k němu a natáhla ruce.
“Petrificus,” zamumlal. Potom ji vzal opatrně pod paží, rozsvítil hůlku a vykročili.
Lesní mýtina již hořela loučemi v rukou shromážděných postav v černých kápích. Stály v hloučku a hlasitě se bavily. Občas se ozval skřehotavý smích.
“Támhle ji máme! Snape ji na příkaz našeho pána vytáhl z Azkabanu!” zachechtal se menší muž zlověstně a ukázal ostatním na okraj mýtiny, kde se právě vynořily z lesa dvě siluety.
Snape šel asi dva kroky za Julií a mířil na ni hůlkou.
“Dvakrát do Azkabanu v jednom dni! Snape, ty jsi zvíře!” pousmál se Malfoy a uznale poplácal Severuse po zádech.
“Možná mi to trochu chybí,” odvětil ten ledovým tónem. Ostatní se rozesmáli.
“Přivaž ji, všechno jsme připravili,” ozval se nakřáplý hlas vysokého hubeného muže. Julie sebou škubla při tom zvuku. Byl to Gurus Read. Hlavu měl zahalenou kápí, ale hlas i postava jej prozrazovaly.
Snape ji dovedl ke kůlu uprostřed louky a pomocí kouzla ji k němu připoutal. Julie ho pozorovala, když jí tělo ovíjely neviditelné provazy. Na jeho tváři byl strnulý výraz, podobný kamenné masce. Skoro by to nahánělo hrůzu, kdyby nevěděla, že je to tentýž muž, který ji v náručí vynesl z Azkabanu.
Rozhodla se, že bude hrát tichý děs, jelikož to bylo nejméně náročné a ona nikdy nedovedla dobře předstírat. Navíc tušila, že kdyby otevřela ústa, musela by Guruse Reada zasypat urážkami. Snape se nyní již bavil v hloučku s ostatními Smrtijedy a ona zůstala sama. Snažila se tedy alespoň zachytit něco z jejich rozhovoru.
“Dobrá krev se nezapře!”
“Tahle bude taky dobrá, ovšem pro něco jiného...”
Slyšela jen útržky toho, co si povídali. Musela přemýšlet, jak je to divné. Jeden z nich byl přece její otec! A přesto k němu necítila zhola nic a on k ní dokonce nenávist.