5. kapitola - 6. září v Bradavicích
Zatímco všichni ostatní snídají, já si nesu svoji krosnu dolů před Bradavický zámek, kde by na mě už měl čekat kočár, který mě dopraví až domů…
Dovláčím se pomalu dolů a tam to se mnou málem sekne, protože tam stojí skoro celej učitelskej sbor!!! Instinktivně začnu pátrat po známé postavě s havraními vlasy v černém hábitu a jsem strašlivě zklamaná, když ho v tom davu nenajdu. Ale pak už to jde ráz na ráz – všichni se semknou kolem mě. Jako první mi potřese rukou Brumbál, popřeje mi šťastný návrat a spiklenecky na mě mrkne…
Pak mě obejme Minerva McGonnagallová a já začnu automaticky brečet – vždyť já ty lidi ani neznám a už teď se mi po nich stejská… Zbytek loučení už v podstatě nevnímám, ale najednou stojím před zámkem úplně sama.
Otřu si oči do rukávu, naposledy si prohlédnu Bradavický hrad, otočím se ke kočáru a chystám se nasednout, když mi najednou někdo položí ruku na rameno. Šťastně se otočím – a on tam fakt stojí…
Obejme mě a zašeptá mi do ucha: „Tys fakt uvěřila, že bych tě nechal jen tak odjet???“
Mám slzy znova na krajíčku, ale on mě jen pohladí po vlasech a za ucho mi vetkne snítku levandule. Pak se ke mně skloní a svými rty přejede po těch mých. Políbí mě, odtáhne se ode mě, aby se mi mohl zahledět do očí, stiskne mě v objetí a pevně řekne: „Já si tě v tom světě tam venku najdu…ať budeš kdekoliv…“
Já se vševědoucně usměju a vesele řeknu: „Ani nemusíš- já se totiž za měsíc do Bradavic vrátím jako psycholog – Brumbál mi nabídl práci a dokonce i ubytování… Do Aberdeenu se vracím jen zařídit pár věcí…“
Chytí mě v pase, zatočí se se mnou dokola, naposledy mě políbí a pomůže mi nastoupit do kočáru se slovy : „Zkus to uspíšit – třicet dní bez tebe je pro mě prostě MOC!!!“
Konečně se usadím na sedačce, přivoním si k levanduli a ponořím se do báječných myšlenek na jedno báječně trhlýho kantora lektvarů…
THE END