5. kapitola

„Rychle se seřaďte a nechte mě Vás spočítat, abych se ujistila, že tu jsme všichni,” paní Weasleyová pochodovala podél vytvořené řady jako armádní generál na přehlídce.

„V pořádku. Takže, všichni mají seznamy? Ukažte je tak, abych je viděla. Georgi, ty půjdeš první a POČKÁŠ v Děravém kotli, dokud tam nebudeme VŠICHNI, rozuměl jsi!”

„Ano mami,” předvedl George jeden ze svých podezřelých úsměvů.

„Rone, ty půjdeš jako další a pak ty Harry. Potom by mohl Fred, Ginny a já jako poslední. Ať Vás ani nenapadne se někam zatoulat.”

„Ano mami,” odpověděly všechny Weasleyovy děti, zvyklí během let na podobná kázání.

Harry s sebou škubl, když si vzpomněl na svou první zkušenost s Letaxem, Obrtlá ulice rozhodně nebyla na jeho seznamu oblíbených míst, zvlášť teď s Voldemortem v patách. Nabral si hrst Letaxu, vstoupil do ohniště a vyslovil „Příčná ulice“ tak zřetelně jak to jen šlo. Když jeho tělo začalo vířit mnohými ohništi, pevně zavřel oči a zoufale se pokoušel udržet rovnováhu, dokud pohyb najednou neustal. Výjimečně nepřistál na obličeji.

„Uh, Harry, možná bys chtěl uhnout z cesty, jinak na tobě přistane Fred.” Ozval se z vnějšku krbu Ronův hlas.

„Jo, jasně. Omlouvám se.” Harry rozpačitě vylezl ven a rozhlédl se kolem sebe. Zdálo se, že za ty dva roky co tu byl naposled se nic nezměnilo. Stejná směska čarodějek, kouzelníků a dalších magických kreatur.

„Rone, kdeže se to máme potkat s Hermionou?”

„U Floreana. Nebyla si jistá, kdy se sem přesně dostane, takže jsme se dohodli, že se sejdeme u Floreana v jednu hodinu na oběd. Potom půjde s námi domů a zůstane, dokud nepojedeme do Bradavic.”

„Dobře, nejdřív půjdeme ke Gringotovým a pak se rozdělíme.” ozvala se paní Weasleyová, která právě dorazila a nahnala všechny před sebe.

Po normálně bláznivé jízdě v bankovních vozících se Ron s Harrym oddělili, aby si nakoupili školní potřeby se slovy paní Weasleyové: “Nezapomeňte, sraz u Floreana v 1:00” znějícími v uších.

„Máme učebnice, přísady do lektvarů, soví pamlsky atd., co ještě zbývá?” mumlal Ron, když prohlížel svůj seznam. „Nové hábity. ACH NE!! Harry, četl tu poznámku na konci seznamu?”

„Kde, tam co se říká: Ode všech studentů pátých ročníků se očekává, že budou mít společenský hábit. Jo, to jsem viděl. Podívej se na to takhle, aspoň teď máš šanci se zbavit té hrůzy, co jsi měl loni.” řekl Harry s úsměvem od ucha k uchu. „Copak Fred s Georgem s tebou nemluvili?”

„O čem? Prakticky jediné co jsem od nich slyšel celé léto byly exploze vycházející z jejich pokoje, které otřásaly celým domem. Percyho to pěkně štvalo, ale máma s tátou zřejmě usoudili, že to experimentování je mnohem lepší než kdyby se pokoušeli páchat jiné nepřístojnosti.” To už oba chlapci došli k obchodu Madam Malkinové a stáli před výlohou.

„Trvalo ti to pěkně dlouho než jsi se sem dostal, mladý Ronalde,” ozval se za Ronem nafoukaný hlas, který pro všechno na světě zněl přesně jako Percy Weasley v nejlepší formě.

„Ale když už jsi tady, dejme se do práce a neztrácejme čas.” Přidal se identický hlas, tentokrát za Harryho zády.

Poté co se bleskově otočili, spatřili Freda s Georgem, kteří se na ně lišácky šklebili.

„Víš, naše vynálezy mají takový úspěch,” pokračoval Fred, zatímco jeho dvojče táhlo Harryho s Ronem skrz dveře obchodu, „že cítíme jako povinnost zajistit, aby náš nejmladší bratr svým vzhledem letos nekazil dobrou pověst rodiny.”

„Proto,” přerušil ho George, „je naším úkolem investovat část zmíněného výdělku do oblečení řečeného bratra!”

„Cože?” vyjekl Ron zmateně. „Nezbláznili jste se Vy dva?”

„Prý zbláznili, přitom to jediné co chceme, je se ujistit, že náš oblíbený mladší bratr bude mít adekvátní ohoz pro všechny společenské události.” odpověděl s úšklebkem Fred.

Harry sledoval se špatně zakratým pobavením, jak Rona jeho bratři táhnou do oddělení společenských hábitů.

„Můžu ti s něčím pomoci, drahoušku?” zeptal se Harryho tichý hlas. Když se rychle otočil, uviděl starou čarodějku s krejčovským metrem kolem krku, která trpělivě čekala na odpověď.

O hodinu a spoustu galeonů později, opustili Ron s Harrym obchod. Každý měl pod paží velký balík, skrývající jejich novou koupi.

„Co to do nich vjelo?” ptal se Ron s ohromeným výrazem. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít něco tak, tak pěkného! A černé barvy, žádná kaštanová!”

„Rone, nechceš toho nechat? Mluvíš jako holka! Nebo hůř, Malfoy!” pochichtával se Harry.

„Teda, to byla pěkná podpásovka. Měli bychom sebou hodit, jinak přijdeme pozdě. Závodíme, kdo tam bude dřív!”

Oba začali utíkat co nejrychleji mohli a s širokými úsměvy na tváři kličkovali přeplněnou ulicí. Harry zrovna pohlédl na Rona, když se najednou odrazil od velkého tmavého objektu a rozplácl se jak široký tak dlouhý. Když zaostřil a vzhlédl, uviděl před sebou dlouhé nohy v černých kalhotách, překřížené paže a nepříjemně se šklebící tvář profesora Snapea. Jsem mrtvej, pomyslel si.

„Pane Pottere, máte snad ve zvyku bezmyšlenkovitě pobíhat ulicemi?” zeptal se studeně Snape, když pomáhal Harrymu vstát. „Buďte tak laskav a v budoucnosti dávejte lepší pozor, nejsem nárazník.” Se zavířením pláště se otočil a odkráčel pryč.

Harry pomalu kráčel směrem k Floreanovi. Ron na něj netrpělivě čekal u vchodu. „Co se stalo? Jednu chvíli jsi běžel vedle mě a v dalším okamžiku jsi byl pryč!”

„Narazil jsem na Snapea, doslova. Myslím, že s ním není něco v pořádku, nesebral žádné body a pomohl mi vstát.”

„Ne, vážně! Jsi si jistý, že to byl Snape? Možná to byl někdo jiný oblečený stejně jako on? Třeba měl opravdu skvělé léto?”

Oba chlapci vstoupili do obchodu, uvažujíc, co by jejich nejneoblíbenější profesor považoval za skvělé. U velkého stolu v rohu uviděli zbytek rodiny v družném rozhovoru s Hermionou.

„Promiň mami, máme zpoždění? Ahoj Hermiono!” volal Ron už z dálky.

Jakmile dorazili ke stolu, Hermiona vstala a vrhla se Ronovi kolem krku. „Kde je Harry, Rone? A proč mě nepředstavíš svému kamarádovi?”

„Ééé, Hermiono, já jsem Harry,” odpověděl neznámý s rozpačitým úsměvem. Hermiona na něj beze slova zírala. „To ani nedostanu pusu?”

„Jej, promiň.” Poté, co Harryho řádně ohubičkovala, Hermiona se znovu usadila v jednom z křesílek, přičemž si ho neustále prohlížela. „Harry, vážně vypadáš….jinak,” řekla nakonec.

„Nemám pocit, že bych se moc změnil,” odporoval Harry.

„Celá tvoje tvář je nějak jiná. Někoho mi připomínáš, jen nemůžu přijít na to, koho.” Hermiona na Harryho hleděla tak upřeně, že si za chvilku připadal jako nějaký nepovedený laboratorní experiment.

„Sehnali jste všechno co máte na seznamech?” vyzvídal generál Molly Weasleyová, která tím Harryho zachránila před vymýšlením odpovědi. „V pořádku, v tom případě se hned po obědě vydáme domů.”

Další týden uběhl rychleji než jim bylo milé. Každý den byl naplněný debatami, smíchem, domácími pracemi v blízkosti Doupěte a famfrpálovými zápasy. Než se nadáli, byl čas vypravit se zpátky do Bradavic.

Paní Weasleyová brzy ráno každého z nich zdaně vymanévrovala z postele, dolů po schodech a ke stolu se snídaní.

„Mami, jak pojedeme na nádraží?” zeptala se Ginny.

„Objednali jsme mudlovské taxíky!” vysvětloval pan Weasley, který vstoupil do místnosti s širokým úsměvem na tváři a očekáváním v očích. Užíval si jakoukoliv příležitost vidět opravdové mudly při práci.

„Měli by tu být co nevidět, takže se pusťte do jídla,” řekla paní Weasleyová, nesoucí ke stolu podnos s párky. „Doufám, že máte všichni sbaleno.”

Kolem stolu zaznělo sborové: „Ano mami a ano paní Weasleyová.”

„Dobře, dobře. Takže jakmile budete hotoví, přineste kufry dolů a postavte ke dveřím. A Rone, měl by sis vzít k sobě několik sovích pamlsků, nechci, aby se Pašík vymkl kontrole a rozčiloval mudly.” Nařídila paní Weasleyová, sáhla po Denním Věštci a zahloubala se do čtení, zatímco pomalu upíjela čaj.

Dva objednané taxíky dorazily právě včas, aby je všechny odvezly na nádraží. Zatímco paní Weasleyová řešila kdo s kým pojede, pan Weasley, který si nenechal ujít žádnou příležitost k prozkoumání mudlů a jejich strojů, se rozhodl zapříst rozhovor s jedním z řidičů. Když konečně napakovali všechna zavazadla a usadili se, měli už zpoždění.

Vůbec tomu nepomáhalo, že pan Weasley, usazený na předním sedadle neustále rozptyloval řidiče otázkami týkajících se řadicí páky a startovacího mechanismu. Harry, Ron a George jeli v tom samém autě jako pan Weasley a s pobavením sledovali, jak taxikář rychle ztrácí trpělivost s Arthurovými zatraceně pitomými otázkami!

Jakmile se dostali na nádraží, začalo mírně poprchávat. Paní Weasleyová s dvojčaty se vydala najít vozíky, zatímco zbytek vykládal věci z taxíků. V okamžiku, kdy měli všechno vyloženo a dostali se na nástupiště, do odjezdu vlaku už zbývalo jen 10 minut. Rychle nacpali zavazadla do vlaku a vrátili se, aby se rozloučili s panem a paní Weasleyovými.

„Frede, Georgi, očekávám, že svůj čas budete trávit přípravou na O.V.C.E. a ne žertíky všeho druhu.” prohlásila přísně paní Weasleyová, když si je oba přitáhla pro poslední pusu. „Potřebujete nahradit ty špatné výsledky na N.K.Ú.”

„Ale mami, kde by byly Bradavice bez těch báječných Weasleyových dvojčat, která to tam oživují!” odpověděli oba zároveň s uličnickými výrazy ve tvářích.

„Díky, že jste mě u Vás nechali pane a paní Weasleyovi,” ozval se vděčně Harry.

„Jsi u nás víc než vítán, drahoušku. Kdybys letos něco potřeboval - cokoliv, dej vědět.” prohlásila paní Weasleyová a sevřela ho v náručí. „Abych nezapomněla, všem jsem vám nabalila sendviče.”

„Díky paní Weasleyová.” přivinula se k ní na rozloučenou Hermiona.

„Naschle mami, tati, zítra pošleme sovu abyste věděli, že jsme dorazili v pořádku.” řekl Ron, když objímal svou matku.

Pan Weasley je zlehka popoháněl směrem k vlaku, protože Ginny zůstávala pozadu a povídala si s matkou. „Honem honem, nechcete přece zmeškat vlak. Ginny, pospěš si, budeš zpátky dřív než se naděješ!”

Jakmile vstoupili do kupé které si vybrali, Ron, Hermiona a Harry se vyklonili, aby naposledy zamávali Weaselyovým, a pak zavřeli okno.

4. - 6.