5. kapitola

Ráno však nic nevypadalo líp, spíš naopak. Hermiona se vzbudila dříve než Severus a po špičkách se proplížila do koupelny. Ani ne o dvě minuty později ji vyděsilo mocné bušení na dveře.
„Pospěšte si!“ slyšela ho hulákat zpoza dveří.
„Jen minutku,“ zvolala v odpověď, i když jí sotva bylo rozumět, před chvílí si totiž začala čistit zuby.
„Už jste tam kdo ví jak dlouho! Co tam k sakru děláte?“ Než stihla odpovědět, pročaroval se dovnitř a postavil se před ní. Údivem nad jeho smělou drzostí jí až spadl kartáček na zem.
„Myslel bych, že touto dobou už jste dávno připustila porážku, co se týče toho krysího hnízda, kterému říkáte vlasy,“ pronesl zlomyslně.
„To, že vám je osobní hygiena ukradená, ještě neznamená, že všichni ostatní jsou na tom stejně,“ odporovala, sledujíc jeho mastné vlasy a zažloutlé zuby.
„Vypadněte,“ vyprskl.
„Ne,“ pronesla vzdorně. Bez vlajícího černého hábitu vypadal mnohem méně strašidelně. Jak se tak dívala na jeho tmavě zelený župan a pantofle, pocítila jistotu, že hádku může vyhrát. Vytáhla hůlku, aby upevnila svou pozici.
„Máte štěstí, že nepotřebuji tolik času, už jen několik minut,“ oznámila mu. Jen tam stál a zíral na ni, snaže se ji zastrašit a přiznat porážku. Ale za léta hodin lektvarů se obrnila před touto strategií.
„Možná to funguje na vaše prváky, profesore, ale čím déle tady budete stát, tím déle budete čekat, než vám uvolním koupelnu.“ S pobouřeným zavrčením se otočil na podpatku a odkráčel z místnosti. Hermiona byla v pokušení dát si načas, ale rozhodla, že si v rámci zachování trochy klidu pospíší. Mimoto měla brzy schůzku s profesorkou McGonagallovou. Vyšla z koupelny a on tam stál, podupával nohou a netrpělivě sledoval hodinky.
„Je jen vaše,“ řekla sladce a pokynula mu dovnitř.
„Já měl jít první,“ prohodil nevraživě, když kolem ní procházel.
Hermiona se rychle oblékla a odešla, dřív než opustil koupelnu a mohl ji zase rušit.
První den se s profesorkou McGonagallovou rozpovídaly o tom, co všechno fascinujícího se naučí během učednictví. Bublalo v ní vzrušení a začala si myslet, že vzít si Snapea, aby mohla přijmout nabídku McGonagallové, rozhodně stálo za to, i když musí snášet jeho ranní nevrlost. Do sklepení se vrátila pozdě večer a v náruči nesla hromadu knih půjčených z knihovny. Chtěla okamžitě začít se studiem, které jí připravila profesorka McGonagallová. Severus seděl na pohovce před krbem a četl si. Sotva vzhlédl od knihy, když vešla.
Položila knihy na svůj malý pracovní stůl v rohu a začala je třídit do kategorií podle tématu a pořadí, v jakém by je měla přečíst. Knihu Želvy na šálky: Teorie přeměňování si odložila stranou, protože ji chtěla zhltnout jako první. V Bradavicích se naučila základy, ale vždy ji zajímalo, co přesně se musí stát, aby se želva přeměnila na šálek nebo ježek na jehelníček. Těšila se, že se naučí teorii a užitečné fígle pro přeměňování.
„Mám pocit, že jsem vám říkal, že mám rád ticho,“ zavrčel přes pokoj.
„Ruším vás?“ optala se. Jenom si přerovnávala knihy, nedělala nic moc hlučného.
„Docela dost,“ odvětil krátce.
„Byl byste raději, kdybych počkala a pokračovala, až tady nebudete?“ zeptala se.
„Ano.“
„Hm, tak to máte smůlu. Nejsem hlučná a hotová budu za pár minut.“ Otočila se k němu zády a nevšímala si jeho pobouřeného hněvu. Nakonec se odebrala do ložnice, kde si četla, aby s ním nemusela být ve stejné místnosti. Další dva dny proběhly v podobném duchu, vzrůstalo mezi nimi napětí, až už to nemohla vydržet. Někdo musel udělat první krok a ten byl zřejmě na ní. Vybavila si slova profesora Brumbála: ‚Může to začít tak, že mu na konci dne přinesete šálek čaje.‘ Rozhodla se, že začne přesně tím.
Po čtyřech dnech manželství Hermiona přišla ke svému muži se šálkem čaje. Cítila se jak Ester na dvoře krále Xerxese – čekala, že se na ni utrhne a pošle ji pryč.
„Dáte si čaj?“ zeptala se a podávala mu hrnek, ze kterého stoupala pára. Chvíli přemýšlel a pak si vzal nabídnutý šálek.
„Neotrávila jste ho, že ne?“ podezíral ji a čichal k obsahu.
„Ne!“ vykřikla a velice ji urazilo, že by si mohl myslet, že by udělala něco takového, vzápětí však uvažovala, jestli to není jeho představa humoru. Usadila se na židli naproti pohovce.
„Jaký jste měl den?“ zeptala se. Ignoroval její otázku a místo odpovědi usrkl čaje.
„Snažíme se chovat domácky, co?“ ucedil sarkasticky.
„Těžko můžeme pokračovat v duchu předešlých dní. Nemyslím, že je takový problém, abychom se k sobě chovali zdvořile.“ Jenom pokrčil rameny. Tohle bude těžší než si myslela. Vzpomněla si na radu v jedné knize, která pojednávala o tom, jak si najít nové přátelé, kde se říkalo, že člověk má klást otázky a být připraven poslouchat. To stálo za pokus.
„Co děláte celé dny, když tady studenti nejsou?“ zkusila další otázku. Vskutku ji to zajímalo – každé ráno zmizel a objevil se až na večeři ve Velké síni.
„Zkoumám a vyvíjím vlastní lektvary,“ pronesl suše, jako by to byla ta poslední věc na světě, o které by chtěl mluvit.
„Opravdu?“ zaujalo ji to.
„Ano, opravdu,“ řekl popudlivě. „Už bude konec té šarády? Užíval jsem si tuhle knihu.“ Jenže Hermionu ovládla zvědavost a chtěla vědět víc o jeho výzkumu. Bez rozpaků pokračovala.
„Jaký druh lektvarů vyvíjíte?“ vznesla otázku navzdory tomu, že on znovu otevřel svou knihu.
„Pracuji spolu s jedním expertem na zaklínadla na vývoji léku proti jistým druhům mentálních onemocnění,“ odpověděl a hlasitě si povzdechl. Nevšímala si jeho ne zrovna jemných narážek, aby ho nechala o samotě.
„Jaký druh mentálních onemocnění?“
„Šílenství způsobené extrémní bolestí.“ Přemítala, co ho přivedlo do téhle větve lektvarů. Možná že znal někoho… a pak se jí rozbřesklo.
„Longbottomovi?“ vydechla.
„Ano,“ přiznal.
„Vždyť vy Nevilla nesnášíte.“
„Nikdy jsem nic takového nenaznačil,“ odporoval. Nedůvěřivě se na něho podívala.
„Můj osobní postoj k tomu chlapci a můj názor na jeho žalostné schopnosti v přípravě lektvarů jsou dvě různé věci. Mimoto se to jeho vůbec netýká, jen jeho rodičů. Byli to dobří lidé a tohle si nezasloužili.“
„Ach,“ seděla a zírala na něj, i když se opět navrátil ke své knize. Narazila na jeho jinou stránku, kterou nečekala, že někdy objeví. Rozhovor se tímto uzavřel, popadla svou vlastní knihu, ale do ložnice se nevrátila, naopak zůstala sedět na místě.
Další měsíc uběhl v podobně klidném duchu, kdy si pár zvykal na společné soužití. Ji zaměstnávalo její učednictví a jeho zase lektvary. Když nebyla pryč kvůli povinnostem pro Řád, trávili večer četbou před krbem. Někdy ho zasypávala událostmi svého dne, zatímco on seděl, krčil čelo, ale tiše trpěl její samomluvu. Nijak zvlášť se to nelišilo od toho, když Harrymu či Ronovi vyprávěla o škole, nasazoval stejný strnulý pohled. Promluvil jen zřídka, pouze občas prolomil ticho komentářem k tomu, co Albus říkal u večeře, nebo aby zkritizoval výběr jejích knih.
„Víte, tohle je naprostý blábol,“ řekl jí jednoho večera a ukazoval na knihu o mezivědním vztahu lektvarů a přeměňování, kterou četla.
„Podle mě je zajímavá,“ poznamenala, aniž by od ní pozvedla zrak. Během školních let se její schopnost udržovat rozhovor (nebo ho v závislosti na situaci vůbec nevnímat) a zároveň číst značně zlepšila. Jako kamarádka Harryho a Rona byla tato schopnost nezbytná.
„Ten muž o lektvarech neví vůbec nic; loni napsal novinový článek a měl v nich tři chyby,“ řekl s jasným opovržením. Vzhlédla od knížky.
„Není expert v lektvarech, jeho oborem je přeměňování. Účelem knihy je pojednat o možném spojení lektvarů a přeměňování,“ vysvětlila mu stejným tónem, kterým Ronovi objasňovala důležitost věštění z čísel nebo plnění domácích úkolů.
„Měl by se držet přeměňování,“ ušklíbnul se. Zakroutila hlavou a vrátila se k četbě.
„Pokud chcete vyváženější pohled, zkusil bych Diega Compostelu, španělského odborníka na lektvary, který se také obsáhle vyzná v přeměňování,“ navrhnul jí a pak se taktéž vrátil ke knize.
„Děkuji, zkusím,“ odvětila a slabě se na něho usmála. Několik minut seděli a tiše si četli, až ho slyšela zalapat po dechu a dotknout se své paže.
„Je to…?“ zeptala se váhavě.
„Ano,“ odseknul.
„Mám pro někoho dojít? Pro profesora Brumbála?“ Najednou se cítila bezmocně.
„Ne, zůstaňte tady,“ přikázal. Sledovala ho, jak popadl svůj plášť, zkontroloval, že má hůlku, a namířil si to ke dveřím.
„Nečekejte na mě,“ ucedil hořce, když odcházel a obraz za ním hlasitě prásknul. Hermiona se dívala za ním a najednou se cítila opuštěná a sama. Kolikrát si za poslední měsíc přála být sama? Kolikrát si přála, aby byla ušetřena jeho přítomnosti? A teď ji zachvátila touha mít ho zpátky, i když uráží její vkus na knížky, protože by to znamenalo, že je v bezpečí.