5. Ples
Nakonec se na ples vydali různými způsoby. Sál byl překrásně vyzdobený květinami, u parketu hrála hudba a všude bylo plno elegantních lidí. Jakmile vstoupili všichni na ně upřeli zrak.
„To všichni koukají na mě nebo na tebe?“ Zeptala se tiše Tonksová.
„Koukají na nás oba. Na tebe, jak ti to sluší a na mě, kde jsem ulovil takovou kočku.“
Hodila po něm milý úsměv, až mu srdce poskočilo. Vážně jí to slušelo. Docela dobře se bavila. Celou dobu byla s Remem. S ním jako by ji nepronásledovala ta její nešikovnost. Nebo to bylo tím, že si začarovala boty, proti zakopnutí. Chovala se přirozeně a hlavně bez trapasů. Zářila jako sluníčko. Společensky pozdravili několik lidí. S Brumbálem si jen potřásli rukama a opět se rozešli. Nechtěli budit zbytečnou pozornost.
V půlce plesu přišel o tanec požádat Kingsley. „Je mi líto, ale svému příteli jsem slíbil, že zůstane pod mým dohledem. Jinak si prý na dotyčného někde počká.“ Řekl Remus.
Kingsley se pousmál. Jasně pochopil, kdo je ten přítel. „Ani se mu nedivím. Vypadáš dneska opravdu kouzelně. Kdybych to tušil, na kolenou bych tě prosil, abys šla se mnou.“
Tonksová se začervenala. „Děkuji. Beru to vážně jako poklonu.“
Kingsley odešel a Remus sebral odvahu. „A se mnou by sis nešla zatančit? Mám to dovolené…“
„Jistě.“
Zrovna doznívali tóny rychlejší písně, kterou nahradil ploužák. Tonksová se k němu jemně přivinula a Remus jí dal ruce na holá záda. Při tom dotyku jí naskočila husí kůže. Byli tak blízko sebe. Po tanci šli ke stolu vzít si něco k pití. Najednou Remus ztuhl.
„Co je?“ Zeptala se Nymfadora.
„To je ta babizna, co nemá ráda křížence.“ Nymfadora se otočila.
„Umbridgeová. Ta mrcha jedna. Remusi ovládej se prosím. Tu setřu jedna dvě jestli proti tobě bude něco mít. Trochu jí to dlužím.“ Nahodila ďábelský úšklebek ze kterého šel strach.
„Á, dobrý večer slečno Tonksová.“ Pozdravila dětským hlasem Umbridgeová.
„Dobrý.“
„Jak vidím nepřišla jste sama.“
„Vy se ještě asi neznáte. To je Remus Lupin, slečno.“ Remus k ní natáhl ruku, ale Umbridgeová ucukla a zbělela.
„Vy…vy jste učil v Bradavcicích?“ Vykoktala.
„Ano, před rokem a půl.“
Dolores na něj vytřeštila oči. „Vždyť vy jste vlkodlak! Tady žádní kříženci nemají co dělat. Okamžitě odejděte nebo zavolám ochranku!“
„Tak dost!“ Zarazila si Tonksová. „Vyprošuji si, aby jste urážela můj doprovod. Nedovolím, aby se zde do něj kdokoli navážel, když je zde se mnou!“
Jejich zvýšené hlasy přivolali několik lidí. Mezi nimi i ministra, pár bystrozorů a ochranku.
„Dámy, co se tady děje?“ Zeptal se mile ministr.
„Vše bylo v pořádku, pane ministře, než zde přišla slečna Umbridgeová a začala bezdůvodně urážet můj doprovod.“ Oznámila klidně.
„Slečno, můžete mi to nějak vysvětlit?“ Otočil se na Dolores.
„Tady slečna vám ovšem zapomněla říci, že zde přítomný Remus Lupin je vlkodlak, pane ministře.“ Ministr zbledl.
„Je to pravda?“ Zeptal se ho.
„Bohužel ano. Rád bych to změnil, ale nejde to.“ Řekl Remus.
„Vážně netuším co vám na tom tolik vadí.“ Ozvala se Nymfadora. „Úplněk není, nezabíjí, nenapadá lidi a navíc je velmi milá společnost.“
„Slečno nerad bych ztropil scény, ale myslím, že by jste měli odejít, než se to dozví hosté.“
„Vy jim to snad řeknete?“ Nedala se.
„Ne to jistě ne.“
„V tom případě nevím, proč bychom měli odcházet? My to nikomu nevykládáme a vy taky ne, takže zde můžeme zůstat.“
„Slečno, nedělejte mi to ještě těžší. Vy samozřejmě můžete zůstat, ale váš doprovod musí odejít.“
„Pokud půjde on, půjdu i já. A nemyslete si, že potichu zadním vchodem.“ Odhodlanosti v jejím hlase si všiml každý.
„Víte dost by mě zajímala jedna věc. Proč se zabýváte mým doprovodem? Myslím, že by jste měl řešit jiné věci. A to například mé zesměšňování, které tady probíhá bez povšimnutí.“
„Jaké zesměšňování máte na mysli?“ Dělal, že nechápe.
„Mám na mysli ty sázky, které tady na mě uzavírá celé ministerstvo. A to o tom, jestli s někým přijdu a jaký udělám trapas. Tohle mi přijde dosti odporné.“
„O ničem takovém nevím.“
„Jistě, proto jste si vsadil, že přijdu sama a že na sebe převrhnu punč, že?“
Ministr zbledl. Bylo jasné, že ho zahnala do kouta.
„Mlčení znamená souhlas.“ Pronesla. „Víte, kdyby nebylo Remuse, tak bych sem vůbec nešla. Nechtěla jsem se zúčastnit téhle odporné sázky, co jste na mě uzavírali. A jsem ráda, že jsem s ním šla, i když je to co je. Nic proti tomu nemám. Za těch pár hodin tady se choval mnohem lépe, než vy všichni za celé ty měsíce tady. Kdyby tady slečna byla zticha, tak by jste se o jeho handicapu vůbec nedozvěděli.“ Řekla a otočila se na Dolores. „Myslím, že to spíš byla závist nad tím, že já mám tak milou společnost a vy jste tu sama, že?“
Než stačila cokoli říct, Nymfadora pokračovala. „Nesnášíte křížence, jak jim říkáte. Nejdete tím proti sobě?“
„Jak to myslíte?“ Vyhrkla.
„Na něm nejde poznat, že je vlkodlak. Za to na vás, promiňte mi tu otevřenost, je jasně patrné, že jste kříženec s ropuchou. To nikomu nevadí, že?“
Všichni přítomní se dali do smíchu. I ministrovi cukali koutky a Dolores naskákali ošklivé fialové skvrny. „Nemyslíte si, že jste to přehnala?“ Vyjela po ní Dolores.
„Já si nezačala. Nechala jsem vás na pokoji. To vy jste nás sem přišla urážet. Chtěla jste boj a teď si lížete rány jako raněné zvíře. Na mě si jen tak nepřijdete.“ Poslední slova zašeptala jen pro ni.
S tímto se všichni rozešli a nechali je na pokoji.
„Děkuji, že ses mě tak zastala.“
„Nemáš zač. Říkala jsem ti, že ji setřu. Takové potěšení si nemohu nechat nikdy ujít.“
Pousmál se na ni. „I přesto. Už dlouho mě nikdo takhle neobhajoval. Vážně by jsi udělala to s tím odchodem?“
Uličnicky se usmála. „Je vidět, že mě ještě dobře neznáš. Jistě, že bych to udělala.“
„Tak si myslím, že tě budu muset líp poznat.“
„A to jak?“
Chvilku dělal, že přemýšlí. „Nech se překvapit.“ Zbytek plesu proběhl v klidu. Na Grimmauldovo náměstí se vrátili až v brzkých ranních hodinách.