6 – Edí, Bellí a střelená sousedka

Bella:

Konečně zbývala poslední krabice. Otevřela jsem ji a hned na vršku byl onen proklatý dopis. Vzala jsem ho do ruky a chtěla někam zahodit, jenže Esme mě zarazila.

„Bello, vím, že nechceš odejít, ale může to být důležité.“ Shovívavě se usmála na dopis. „A když si ho přečteš tak se nic nestane.“

„Mami… já to nechci číst.“ Upozornila jsme ji.

„Holčičko, nikdo nechceme problémy a za přečtení nic nedáš, ani tím nic neslíbíš.“ Já věděla, že vyrukuje s něčím takovým. Ach jo!!!

„Dobrá, přečtu si to.“ Vzala jsem dopis a schovala ho do zadní kapsy kalhot.

„Hodná holka!“ poplácala mě po zádech a ujala se poslední krabice. Po chvíli jsme už všichni seděli v křeslech a čekali na Carlisla s našimi novými doklady a identitami.

***

Carlisle přišel a začal rozdávat rodné listy a další důležité věci, byla jsem ráda, že mezi mými doklady byl i řidičák. Můžu nás tak aspoň vozit do školy. Stejně tak Jasper jeden dostal a tak nás Esme ani Carlisle vozit nemuseli.

„Bezva, podle tohohle papíru je mi šest!“ postěžoval si Edward a já na něj ihned hodila jednu ze svých iluzí.

„Nevypadáš na víc!“ zkonstatovala jsem. Edward se na sebe podíval a zamračil se. Pak se, se šibalským úsměvem otočil na mě.

„Když je mi šest, můžu se jako šestiletý chovat!“ vykřikl a hnal se k místu, kde jsem seděla. Jen jsem zamrkala a už mi seděl na klíně. „Edí si bude hrát s Bellí!“ křičel na celý dům a u naší rodinky tím strhnul další dávku smíchu. No když ho to baví. Během vteřiny jsem ze sebe udělala šestiletou a stáhla ho ze sedačky.

„Bellí si jde hrát s Edí!“ přidala jsem se k jeho hře a táhla ho na menší prostranství, kde zatím nebyl nábytek. Vytáhla jsem nějaké látky a panenky, které jsme měli, kdyby náhodou přišli lidi. „Edí, bude mít Cassie a Bellí si vezme Lauru!“ pištěla jsem jako malá a Edward se smál.

„Emmí chce taky!“ zakřičel Emmet, v tu chvíli jsem to nevydržela a vyprskla v takovém záchvatu smíchu, že jsem se bála, abych nezbořila dům. Mé iluze to nevydržely a během chvilky jsem byla zase v normální velikosti, stejně jako Edward. Smutně se zadíval na panenku ve své ruce a pak se začal smát spolu se mnou.

„To máme, ale podařené dětičky, že?“ zasmála se Esme Carlislovi do ucha.

„Tak nevím drahá, nepořídíme si nějaké normální?“ zeptal se, se smíchem Carlisle a všichni znovu vyprskli.

***

Nevím, jak dlouho jsme se tam tak smáli a užívali si celkem normálního života, když někdo zaklepal na dveře.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se. „Jsme tu jen den!“

„Sousedka přinesla koláč,“ objasnila rychle Alice. Rychle jsem se zvedla a nahodila všech osm iluzí. Edward mě chytil za ruku a malá Rosalie se vyšplhala Carlislovi do klína.

„Dobře, jdu tam!“ řekla Esme, když zkonstatovala, že vypadáme, jako normální rodinka. Rosalie ještě podala Carlislovi knížku, a ten v ní začal pohotově číst. Alice vytáhla líčidla, Emmet se zabořil do křesla k televizi, Jasper se vydal ke schodům a já s Edwardem jsme se posadili k piánu.

„Pojďte dál,“ slyšela jsem Esme ode dveří. „Rodina Vás jistě ráda pozná.“

O vteřinku později už v patě schodiště stála korpulentní žena s krátkými hnědými vlasy. „Dobrý den!“ pozdravila nás. „Jsem nová sousedka. Jé, vidím, že máte taky malé děti, to si budou rozumět s těmi mými!“ zaradovala se. Edward mě bolestivě šťouchl a Rose na mě hodila vražedný pohled. Jen jsem pokrčila ramena. No co, taky jsem si to zažila.

„Ano to jistě budou! Toto je můj druh Carlisle. A naše děti. U piána Bella s Edwardem, tady ta malá je Rosalie. Fotbal sleduje Emmet a támhle je Alice.“ Ukazovala na nás Esme. „Ještě je tu někde Jasper, asi si nahoře čte.“

„To jsou ale krásná jména!“ zahlaholila sousedka a štípla Rose do tváře. Ou, tak tohle bude legrace.

„Nebudu dlouho rušit, jen jsem přinesla koláč!“ usmála se znovu ta žena a podívala se na Edwarda, jako by měl po tom koláči skočit.

„Nerušíte, pojďte, posaďte se!“ vybídla ji Esme. Dělá si srandu? Nevím, jak dlouho ty iluze udržím, ač ji nemám kolem Jaspera a sebe. Dlouho jsem to netrénovala a teď jich musím udržet víc. Krom toho, dlouho jsem nebyla na lovu.

Edward vycítil mé napětí a tázavě se na mě podíval. Dlouho jsem nebyla na lovu a musím držet víc iluzí než obvykle. Vysvětlila jsem mu v myšlenkách, vážně přikývl a pevně mě objal.

„Zvládneš to,“ pošeptal mi do ucha. Pak se odtáhl a seskočil z mého klína. Se zájmem jsem pozorovala jeho počínání.

„Pojď si hrát nahoru Rosie!“ zatahal ji za ruku. Výhružně se na něj podívala, ale souhlasila. Jen co vyběhli schody, pustila jsem jejich iluze. To by byli další dva. Mnohem lepší. Ještě jsem slyšela, jak to Edward Rose vysvětluje. Zavřeli se do svých pokojů a já měla o další starost míň.

Hned to bylo snesitelnější, Esme si stále povídala s tou ženskou, která ne a ne zavřít pusu. Nevšímala jsem si jich a začala ťukat do kláves. O chvíli později se ozval Esmein hlas:

„Bello, zajdeš nahoru pro Rose, Edwarda a Jaspera, prosím?“

„Jistě mami!“ nevěděla jsem, o co jde, přesto jsem šla. V chodbě nahoře už všichni čekali, hodila jsem na ně iluze a i s nimi pomalu scházela ze schodů. V tom jsem uviděla, o co jde, budeme muset jíst.

Ta sousedka si zřejmě nedala vymluvit ochutnávku a tak Esme připravila každému jednu porci. Jájky, já to tak nesnášela, Edward se zašklebil a pomalu došel ke stolu, vzal si talířek a odpochodoval k piánu. Ostatní ho napodobili a začali uždibovat ze svých porcí.

„Je to vynikající!“ vypravila jsem ze sebe a pomalu jsem chtěla jít to sousto někam vyplivnout.

„Budu něco nosit každý den!“ slibovala ta ženská. V duchu jsem zasténala a viděla, jak po mně ostatní hodili vražedný pohled.

„To snad nebude nutné!“ zarazila ji Esme.

„Ale ano, já nemám zaměstnání, tak peču!“ smála se. „Doma to už nikdo nechce ani vidět!“

„No, my na sladké, zas tak nejsme!“ vysvětloval diplomaticky Carlisle.

„Ale, ale…“ mávla rukou. To je snad úplně natvrdlá, nebo co? „Počkejte, přivedu děti, musíte se seznámit!“ zakřičela skoro na celý dům a rychle vyběhla ven.

„Myslela jsem, že nebudeme mít sousedy!“ nadhodila Rose.

„Jen ty jedny!?!“ pokrčila Esme nevinně rameny.

„Tak pojďte, pojďte!“ popoháněla ta ženská své děti, byli tři: jeden kluk asi ve věku Edwarda… tedy… bylo mu šest. Pak dívka asi desetiletá a ještě jeden kluk asi sedmnáctiletý.

„Tak tohle jsou mé děti… Thomas, Lucy a Jacob.“ Zasmála se a postupně od nejmladšího na ně ukazovala. No fain!

„Ahoj!“ pozdravili jsme sborově.

„Hmpfmpf!“ zahuhlali přes plnou pusu jídla.

„Roztomilé děti,“ usmála se Esme.

„Moji ňufíčci,“ uculila se na ně ta žena a začala je objímat, z úst jim vypadly kusy jídla. Emmet se zatvářil znechuceně a dokonce i mě unikl znechucený zvuk. Naštěstí si toho nikdo z nich nevšimnul.

„Bydlíte zde dlouho?“ zeptala se Esme.

„Ano, ano. Děti tu prakticky vyrostly. Je tu škola i školka,“ zatvářila se důležitě a mrkla na Edwarda. Ten se na mě se strachem podíval.

„No víte, Edward už jde do první třídy.“ Opravila jsem ji.

„Tak velký kluk to je!“ přiběhla k němu a začala ho mačkat na svém velkém hrudníku. Jediné, co jsem ještě od Edwarda slyšela, bylo velmi tiché, pro lidské ucho neslyšné, zasténání. Jakmile ho naše milovaná sousedka pustila, přitáhla jsem ho za ruku k sobě. Nijak se nebránil a druhou rukou mě chytil za nohu.

„Snad se nebudeme stydět,“ šišlala na něj. Rychle jsem ho popadla do náruče a usmála se na ni.

„On jen nedůvěřuje cizím lidem!“ vysvětlila jsem.

„Ale já nejsem cizí!“ zahlaholila ta ženská a štípla ho do tváří. Edward zabořil hlavu do mých vlasů a zašeptal:

„Tak ti teda pěkně děkuju!“ Pohladila jsem ho po vláskách a dál sledovala počínání naší sousedky, která se už hnala k Rose.

„A taková krásná holčička, jaké má krásné zlaté vlásky!“ u toho se na ni blbě culila. Rose rychle natáhla ruce ke Carlislovi a ten si ji po mém vzoru vzal na ruce. „No ano, ano, celý tatínek!“

„Ano, geny se nezapřou!“usmál se Carlisle a mírně stočil pohledem k jejím dětem, které už obstojně dojídaly koláč.

„No, my půjdeme!“ vykřikla najednou. „Jistě máte co zařizovat!“ S těmi slovy vypadla ze dveří i se svými dětmi.

„Viděli jste to?“ ptal se nevěřícně Emmet.

„Jo!“ přitakali jsme sborově.

„Jen ať není moc důvtipná,“ zamyslela se Rosalie, stále uvelebená v Carlislově náruči.

„Snad ne, musíme jí dát najevo, že o známé tu nestojíme.“ Začal plánovat Jasper.

„To ano!“ přitakala jsem a pomalu pouštěla iluze. Během chvilky jsme zase byli normální. Carlisle pomalu pustil Rose, která měla stále nohy kolem jeho pasu. A já postavila Edwarda, který se tvářil pobaveně.

„Moc se nesměj, budeš chodit s jejím synem do třídy!“ utnula jsem ho.

„To ty taky!“ vrátil mi to zpět. „Moc se mu líbíš!“

„To snad ne!“ zděsila jsem se.

„Jo! A ta holka bude tahat ven Rose, už si to plánovala!“ Rose se zhroutila do křesla.

„Skvělý!“ vypadlo z ní.

„Brzy jim dojde, že o přátele nestojíme!“ uklidňoval ji Emmet.

„Ty si nebudeš muset hrát na panenku holky, která tě klidně sežrala!“ zakřičela na něj Rose.

„V tvém případě spíš naopak ne?“ zasmál se Emmet. Všichni jen zakroutili hlavami a posadili se do křesel.

„Bello, co ten dopis od Volturiú?“ zeptala se najednou Esme.

„Ještě jsem ho nestihla přečíst,“ odpověděla jsem jí.

„Nezapomeň na to!“ napomenula mě.

„Neboj, mami!“