6. kapitola 1. část
Probrala se až v bradavické ošetřovně. Nad ní se skláněla madam Pomfreyová a nějaký sympatický muž.
“Á, už se nám probouzí!” zvolala madam Pomfreyová a zatleskala rukama.
“Jak je vám?” zeptal se muž. “Prosím,” podal jí kus čokolády. “To pomáhá,” mrkl na ni velkým modrým okem.
“Kdo jste?” zeptala se pro jistotu, než ochutnala.
“Remus Lupin. K vašim službám,” mírně se uklonil.
“Těší mě,” usmála se a zakousla se do čokolády. “Kde je profesor Snape?” vzpomněla si pak.
“Vzkazuje vám, že přijde, jak jen to bude možné,” usmála se madam Pomfreyová a odběhla pro něco do veliké skříně.
“Chytili jste... mého otce?” zeptala se usměvavého Lupina.
“Reada? Ne. Stačil zmizet, stejně jako Malfoy,” trochu se zamračil.
„A ostatní?“
„Ty jsme naštěstí úspěšně lapili,“ zamnul si dlaně. „Bystrozoři na ně měli již drahnou dobu spadeno.“
„Nevěděla jsem, že je již tolik bystrozorů,“ vzpomněla si na svůj údiv v lese.
„No,“ rozpačitě se usmál, „ono vlastně není. Brumbál si trošku zahrál na iluzionistu…“
Oba se rozesmáli. Julie štěstím, že je na světě někdo, kdo se dokáže postavit zlu s takovou fantazií a Lupin radostí nad tím, že se Julie směje. Potom ale zvážněla.
„Ale… Vy-víte-kdo unikl, že?“ raději neřekla Voldemortovo jméno. Nevěděla, jaký by to mohlo mít na tohoto muže účinek.
„Ano, jako vždy,“ rovněž posmutněl.
„Ale proč ho Brumbál prostě…“
„Ředitel má… On zkrátka ví, co dělá. Ví toho víc, než si myslíme,“ moudře pokýval hlavou.
“A jak se cítíte?” změnil však potom náhle téma a stiskl Julii zápěstí.
“Dobře, kdy budu moci vstát?” zeptala se.
“Zatím asi ne,” zašilhal Lupin po madam Pomfreyové. Julie vzdychla.
“Ale no tak, no tak! Přece byste nechtěla hned vyskočit, když musíte být úplně vyčerpaná...” zamračil se trochu.
“Zase sestavuješ diagnózy, Lupine?” ozval se dobře známý mrazivý hlas a Julie spatřila ve dveřích ošetřovny profesora lektvarů. Krátkým pohledem přelétl lůžko nemocné, její ruku, která ležela v Lupinově, a nakonec se zastavil zlobně na Remusově tváři.
“Ovšem, že ne,” trochu kvapně pustil Lupin dívčino zápěstí a odstoupil od lůžka. “Uzdravující lektvary, to je přece práce madam Pomfreyové a samozřejmě tvoje,” ironicky se pousmál.
“Výtečný postřeh,” přistoupil Snape lehce výhružně k Remusovi a spatra na něho zahlížel.
“Takže, eh, já už půjdu,” podrbal se rozpačitě Lupin v rozježených nazrzlých vlasech. “Na viděnou, slečno Readová!” prohodil ještě a zmizel na chodbě.
Julie se v duchu musela smát, ale navenek se jen nevinně zadívala vzhůru na zachmuřeného muže.
Snape mlčky postavil na noční stolek nádobu s něčím hustým a nevábně vybarveným.
“To by vám mělo pomoci. Zmírňuje následky Cruciatu,” pronesl stroze.
“Doufala jsem spíše v zahřívací lektvar...” zatvářila se zklamaně a s nedůvěrou pohlédla na bahýnko v nádobě.
Sáhl do záhybu hábitu a beze slov postavil na stolek jinou nádobu s již daleko přívětivěji zbarvenou tekutinou. Julie se usmála.
“Zlobíte se?” špitla potom.
Trochu se ošil a šlehl pohledem po madam Pomfreyové. “Ovšem, že ne,” odvětil potom a posadil se na židli vedle lůžka.
“Je vše v pořádku?” zkoumavě se zadívala do vážné tváře.
“V naprostém. Brumbál doložil padělání vašeho písma na vzkazu pro slečnu Grangerovou. Ta se navíc dnes ráno probudila a dosvědčila, že v Zapovězeném lese přestal mnoholičný lektvar na Malfoye působit...”
“Co s ním bude?”
“Zatím má domácí vězení. O jeho dalším osudu rozhodne ministerstvo. Ale předpokládám, že do vězení nepůjde. Lucius Malfoy má dlouhé spáry, které sahají až k samému ministrovi... A navíc je Draco nezletilý.”
“Vím, že je to slabost, ale já bych mu Azkaban nepřála,” hlesla tiše.
“Nemyslím, že by to byla slabost,” zavrtěl pomalu hlavou a pousmál se.
„Ale jak může ministr ještě Malfoyovi naslouchat? Vždyť byl v lese s ostatními Smrtijedy!“ uvědomila si Julie rozhořčeně.
„To ovšem víme jen my dva. Stačil zmizet velmi rychle.“
„Ale to je nesmysl! Právě jsem o tom hovořila s panem Lupinem…“
„Lupin samozřejmě ví, že je Malfoy Smrtijed,“ přerušil ji klidně, “ostatně stejně tak, jako všichni z Řádu. V lese ho ale neviděl. A navíc, kdo by věřil… Zkrátka, Lupin má také vážné důvody, proč svědčit nemůže.“ Potom Snape pokrčil rameny. „A já samozřejmě také nebudu svědčit,“ zakončil.
„Tak budu vypovídat já!“ rozhodla se Julie.
„To nepřichází v úvahu,“ opět klidně odvětil. „Je to nebezpečné a navíc jste mladá, málokdo vám uvěří.“
„Ale jsem plnoletá! Chci svědčit!“
„Nebudeme o tom teď diskutovat. Zatím nemůžete ani chodit, takže… Navíc o tom rozhodne Brumbál, jste pořád jeho studentka.“
„Musím mu poděkovat. Zachránil mě!“ uvědomila si dívka.
„Vyřídím mu to,“ pousmál se Snape.
„A nemohl byste to samé tlumočit i jistému profesoru… lektvarů?“ rozpačitě se optala. „Nějak jsem v tom shonu… nevyjádřila jsem mu, tuším, dostatečně svou vděčnost za to, co pro mne udělal,“ upnula k němu stydlivý pohled.
On však jen odmítavě zavrtěl hlavou na znamení, že se o tom nehodlá bavit.
„Teď se soustřeďte na své zotavení,“ doporučil vážně.
“A kdy mě odsud pustí?” prosebně se podívala Julie. “Zameškám tu strašně moc hodin.”
“Jako ředitel koleje jsem rozhodl, že z něčeho nemusíte skládat zkoušky,” nasadil civilní tón. “Samozřejmě z lektvarů a obrany si vás prozkouším...” usmál se. “Ale myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to již teď máte v kapse. A tím nemyslím, že bych vám to chtěl nějak usnadnit. Zkrátka mi předvedete nějakého Patrona a připravíte si trochu zahřívacího lektvaru, který stejně budete muset ještě nějaký ten týden pít...”
“Myslím, že jsem... tam... vykouzlila celkem dobrého Patrona,” sklopila oči.
“Vím. Byli z toho dost naštvaní. Málokdo se jim pokouší vzpouzet,” usmál se.
“Copak oni... umí mluvit?” opatrně se zeptala. Nechápala, jak on tohle všecko ví.
“To zrovna ne, ale zvládají celkem dobře nitrozpyt... A já též, takže...” zarazil se. “Ale na tohle nemyslete. Vlastně jsem vám ještě něco přinesl.” Podal jí čokoládu. Neřekla, že již dnes jednu dostala.
“Tak jak dlouho tu musím být?” naléhala.
“Ještě dnes. Potom můžete do svého pokoje. Ale na hodině vás chci vidět nejdříve v pondělí.”
“Ale dnes je středa! To mi nemůžete udělat! Unudím se!”
“Já s vámi nediskutuji, Julie!” pokusil se o přísný výraz.
“Ale já... to tě vůbec neuvidím...” ztišila hlas.
Černé oči se od ní odvrátily. Vstal a přešel k nedalekému oknu.
“Měla byste si dobře rozmyslet, do čeho se pouštíte, slečno,” pomalu promluvil, dívaje se přitom ven.
“Každý nemá vaši extrémně dobrodružnou povahu... Jsou věci, se kterými si nemůžete beztrestně zahrávat,” otočil se na ni s pichlavým pohledem.
“Já si... nehraji a ty to víš,” zamumlala rozhořčeně. “Od začátku jsem tak přímá, jak jen to jde. To jen tys mi nedovolil žádný důkaz... Odmítáš mě tak zatvrzele, jak to dokážeš jen ty. Ale je to tvoje volba, já se to už nebudu pokoušet lámat.” Pokrčila rameny. “Sám dobře víš, že nejsem jedna z tvých sedmnáctiletých studentek. Podle mého nemám co pohledávat ani ve tvé koleji. Máš ale zjevně nějaký důvod k tomu, proč mě mezi ně v duchu řadíš. Chtěla bych ti jen připomenout, cos mi slíbil včera v kočáru. Budu potřebovat nějaké nové vzpomínky, protože to, co mi zbylo po mozkomorech, je dost nepoužitelné. Pochopím však, když svůj slib nedodržíš. Jen jsem od tebe čekala víc lidskosti, to je celé.” Julie se zatvářila, jako že domluvila a odvrátila od něho zlobný pohled.
Chvíli na ni mlčky zíral. Potom se však otočil na podpatku a rázně odkráčel.
“Tak si jdi!” ulevila si a vztekle zabořila hlavu do polštáře.
“Drzá, tvrdohlavá... holka!” soptil Snape po cestě z ošetřovny.