6. kapitola 1 část

Podzim byl téměř na sklonku a kolem Bradavic vířilo listí ve studeném větru. Učitelka kouzlení bez hůlky Julie Readová činila se svými žáky velké pokroky. Mnoho studentů již zvládalo jednoduchá kouzla bez hůlky. Dělali jí jen radost. A změnily se i jiné věci. Po hradě se šeptalo, že profesor Snape už není takový mrzout...
Jestli je to ale pravda anebo jde jen o další fámy týkající se jeho osoby, to nevěděl s určitostí nikdo.

Jednoho chladného večera seděla Julie v Severusově pohodlném křesle a četla si. Tedy přesněji, ležela s nohama přehozenýma přes opěradlo a prohýbala se smíchy nad časopisem Týdeník čarodějek.
„Tak třeba tohle! To si musíš poslechnout!“ zvolala na Severuse a přitáhla si plátek ještě blíž k obličeji.
„Záhadná a vášnivá Neznámá (čtyřiačtyřicet let) hledá svobodného zajištěného kouzelníka ve středních až středně pozdních letech s nespoutanou představivostí a se zájmy o ohnivá kouzla a upalování. Značka: Rozpálíme to!“ četla přerývaně mezi výbuchy smíchu.
„No a? I mezi kouzelníky se najde někdo sado - maso,“ zabručel muž, aniž by vzhlédl od stolu, na němž opravoval písemky.
„To je prostě... síla,“ vydechla Julie a mnula si bolavé břicho. Potom otočila stránku a její zrak padl na křížovku.
„Hoď mi brk,“ natáhla netrpělivě ruku.
„Nic ti házet nebudu. Pojď si pro něj,“ vrčel nepřítomně.
„Accio brk!“
„Tak dost! Už mě štveš!“ vstal a odešel si ke skříni pro nový brk, neboť ten  jeho mu odlétl.
„Hele?“ zamyšleně se šimrala Julie svou nově nabytou psací potřebou po tváři, „Jak by se řeklo Záměrně velmi nevhodně mířené kouzlo na šest? Co to může být?“
„Drzost,“ zavrčel Severus už zase ponořen do písemek.
„To ne! To je nesmy... Hm, ono to tam pasuje,“ škrábala Julie brkem do časopisu jednotlivá písmenka.
„Klid. Tohle ty jsi prostě nemohla vědět,“ poznamenal trpce a pohlédl na svůj roztřepený brk. Ten, který mu ukradla, byl mnohem lepší.

                Julie otočila další stránku a vyprskla. Byly to recepty.
Třená bábovka bez tření: Potřebujete hůlku a kus starého chleba... Králík po provensálsku: Potřebujete hůlku, středně velkou myš a hrst kopřiv...
Další strana byly horoskopy.
„Co jsi za znamení?“ zeptala se.
„Žádné,“ odsekl.
„Nech toho. Musíš být nějaké znamení!“
„Nemusím, pokud prostě nechci.“
„Severusi!“
„Hadonoš,“ zavrčel neochotně.
„Co? To není...“
„Ale je, zeptej se Trellawneyové. Je to třinácté znamení.“
„Aha. Ale to tady není,“ zklamaně řekla.
„Já vím! A ticho tady bude!“ netrpělivě pohodil hlavou.
„Dobře, tak mi řekni, kdy ses narodil,“ zeptala se energicky.
„O dost dřív jak ty a tudíž bude moje slovo platit!“ odstrčil židli a prudce vstal. „A když řeknu, že tu bude ticho, tak tu bude...“

Náhle se rozrazily dveře a do místnosti vtrhla Pansy Parkinsonová.
„Pane profesore, Potter zmlátil Goyla!“ vychrlila ze sebe a teprve potom zůstala šokovaně stát, když spatřila rozesmátou Julii ležící ve Snapeově křesle. Pomalu a bázlivě se podívala na profesora. Stál strnule mezi ní a Julií a měl výraz, který by vyděsil i silnější nátury, než byla Pansy.
„Je naprosto... nepřijatelné... vejít do místnosti a nezaklepat, slečno Parkinsonová. Nechápu tedy, že to při své průměrné inteligenci nevíte!“ přímo planul vztekem.
„Omlouvám se, pane!“ ucouvla dívka zděšeně o krok dozadu. „Myslela jsem...“
„Tím bych si tedy nebyl moc jistý,“ přerušil ji jízlivě.
„Jen jsem chtěla, abyste to věděl...“
„Vypadněte!“ rozkázal.
Pansy vystřelila pryč rychlostí blesku. Severus se otočil na Julii. Ta jen provinile pokrčila rameny.
„To platilo i tobě,“ řekl.
„To myslíš vážně?“ zvedla se rozčarovaně.
„Absolutně. Nepotřebuji tě u toho, až budu tohle řešit,“ pohodil hlavou ke krbu. Julie věděla, že tady přestává legrace. Vešla tedy do ohně a přenesla se k sobě.

Severus okamžitě otevřel dveře na chodbu a zvolal:
„Slečno Parkinsonová! Vraťte se, prosím.“
Pansy se otočila a pomalu vykročila zpět. Ve tváři měla výraz nejčistší bázně.Vstoupila znovu do dveří a vytřeštila oči. Víc však nestihla.
„Obliviate!“ pronesl klidně Snape a oči Pansy dostaly podivný nepřítomný výraz. Za okamžik sebou trhla, zamrkala a potom vyhrkla:
„Profesore, Goyle zmlátil Pottera! Tedy ne! Potter Goyla! Vlastně...“ Zdála se zmatená.
„To je dobré, slečno. Hned tam přijdu,“ odvětil chladně Snape a pokynul dívce, že může jít. Potom uchopil Pobertův plánek a podíval se, kde se stala ta věc. Ke rvačce zřejmě došlo ve vstupní hale hradu, protože zde bylo shromážděno nejvíce lidí. Severus se tedy vydal právě tam. 

„Co se tady stalo?“ zeptal se ledovým hlasem, když přišel ke skupince řvoucích studentů.
„On mě zmlátil!“ zařvali najednou Goyle i Potter.
„Jak k tomu došlo?“ obrátil se Snape na Goyla. Harryho okázale ignoroval.
„Najednou mě napadl zezadu!“ vykřikoval rudý Goyle a mnul si zátylek.
„To není pravda!“ zvolal Ron Weasley. „To Goyle napadl Harryho!“ Snape se pomalu otočil na Rona a sjel ho vražedným pohledem, takže umlkl. Potom se podíval na Harryho, který měl obličej celý zakrvácený a pronesl: „Uděluji vám školní trest, Pottere. Zítra v sedm u mě v kabinetu. A teď běžte oba na ošetřovnu.“ Načež se otočil a odkráčel po schodech vzhůru.

 „To je nežádoucí, Severusi! Naši studenti jsou nedotknutelní! Nemůžeš jim jen tak pozměňovat paměť!“ vztyčil se Albus Brumbál od svého psacího stolu a mračil se na muže před sebou.
„Rozumím. Nenašel jsem ale v tu chvíli jiné řešení,“ mračil se rovněž Snape.
„Teď už je to jedno,“ posadil se zase ředitel již poněkud klidnější. „Příště buď ale opatrnější, jestli mi rozumíš. Použij na své dveře bezpečnostní kouzlo, kupříkladu,“ navrhl.
„Jistě,“ sklonil Snape hlavu.
„Jinak ale ve svých sezeních s Julií pokračuj, protože ona potřebuje tvé rady, co se týče výuky a ty… zas potřebuješ její krev,“ významně dodal Brumbál a Severus nabyl dojmu, že ředitel nevyjmenoval všechny argumenty, které mu v tu chvíli zřejmě vyvstaly na mysli. Albus se tvářil poněkud významněji, než se pro tuto chvíli hodilo. Profesor Snape se tedy radši zvedl a vyšel ze dveří bez jediného slova.

„Pozměnil jsi jí paměť?“ překvapeně zvedla Julie hlavu od knihy, když vešel do její ložnice.
„Přesně tak,“ kývl zamračeně muž. „Bude si pamatovat, že pro mě přišla a žalovala. A já jsem ji vyslechl a byl jsem tam sám. Takže žádná dramatická změna,“ dodal a otevřel knihu na nejbližší Juliině polici.
„A ví to ředitel?“
Severus jen nervózně škubl hlavou a vzal do ruky další knihu.
„Takže ví,“ domyslela si Julie. „Byl asi hodně naštvaný, že?“
„Nejsou tyhle knihy z oddělení s omezeným přístupem?“ ignoroval její dotaz muž a ukázal na hromadu knih na polici.
„Jsou. Proč?“
„Měla bys je vrátit. Vždyť s nimi nepracuješ!“
„No a?“
„Knihy z oddělení s omezeným přístupem se půjčují jen prezenčně anebo o prázdninách maximálně na týden...“ poučil ji.
„Severusi, nech toho. Prostě se mi nechtělo je vracet,“ pokrčila lhostejně rameny. Muž jen vzdychl, vzal jednu z knih a sedl si s ní do křesla.
„Tak jak to dopadlo s tou rvačkou?“ otázala se po chvíli Julie nevinně.
„Dal jsem Potterovi školní trest,“ prohodil. 
„Na to se neptám. To je mi  totiž naprosto jasné. Já se ptám, jak to bylo,“ vysvětlila.
„Nevím. A je mi to jedno,“ zavrčel a obrátil stránku.
„Cože? Chceš říct, že jsi se ani nepokusil zjistit, jak to doopravdy bylo?“ nevěřícně se na něj zadívala. Muž svraštil obočí a zvedl hlavu.
„Ale mám takový pocit, že ty mi jistě sdělíš celý průběh. Nemám pravdu?“ zeptal se pomalu.
„No, já totiž narozdíl od tebe mám zájem na tom, aby se věci řešily spravedlivě,“ prohodila. „Takže jsem se zašla zeptat Harryho na ošetřovnu a...“
„Ovšem,“ zkřivil Severus rty.
„Co prosím?“ otázala se.
„Věděl jsem, že budeš na straně toho spratka.“
„Jenom blázen by nebyl na jeho straně! Když se podíváš na něho a na Goyla, tak ti musí být jasné, kdo koho zmlátil!“ zamračila se.
„Goyle je sice gorila, ale také je to idiot. Takže šance mohly být vyrovnané,“ pokrčil rameny.
„Nemohly. Protože Harry neměl hůlku!“
„Já ale nebudu stranit Potterovi! To ode mně doufám nečekáš! Já musím stranit svým studentům!“
„A to znamená, že tě ani nezajímá, jak se to skutečně semlelo?“
„A není to jedno?“
„Není!“
„Tak povídej,“ chladně ji vybídl a znuděně obrátil oči v sloup.
„Šlo totiž o Hermionu Grangerovou,“ začala. „A nedívej se tak! Nešlo vlastně jen o ni, ale spíš o dopis, který dostala!“ pokračovala rozčileně. „Dostala totiž dopis z Kruvalu.“
Snape zpozorněl.
„Dopis od Viktora Kruma, v němž se píše, že mu Karkarov zakázal Hermioně psát. Nevím, jak se Krumovi podařilo ten dopis odeslat, ale je jisté, že Karkarov to posléze zjistil a donutil Draca Malfoye, aby napsal Crabbeovi s Goylem. Měli ten dopis získat a poslat zpět.“
„Jak to víš?“
„Od Harryho a Hermiony. Goyle se tedy pokusil po večeři vytrhnout Hermioně dopis z ruky a přitom vykřikoval, že jej pošle Malfoyovi. Je to fakt idiot. No a Hermiona se bránila, tak ji Goyle praštil. To naštvalo Harryho a praštil Goyla knihou po hlavě. Ten se otočil a rozmlátil mu obličej na kaši. Důležité je ale, že mezitím Hermiona stačila schovat dopis,“ zakončila Julie klidně. „A tak mě napadá... Není náhodou Krum tím člověkem, o němž mluvil Brumbál na schůzi Řádu? Tím člověkem, jenž by si měl dát pozor?“ zvedla zvědavě obočí.
„To tedy není,“ odmítavě zavrtěl hlavou Severus. „Ale moment! Kolik tomu Krumovi je? Neměl být už dávno...“ zeptal se potom zamyšleně.
„Jistě, že má již dávno školu za sebou. Karkarov mu ale nabídl, aby zůstal v Kruvalu. Vyučuje famfrpál, pokud zrovna nejezdí po zápasech se svým družstvem,“ vysvětlila Julie.
„Co bylo ještě v tom dopise?“ pomalu se otázal muž.
„To bohužel nevím. Nechtěla jsem se moc vyptávat,“ přiznala.
Severus vstal a počal přecházet po pokoji.
„Tak vidíš, jak je důležité pokusit se vždy zjistit pravdu,“ pousmála se vítězně Julie.
„Jsou ti tři ještě na ošetřovně?“ rychle se zeptal.
„Asi už ne.“
„Tak za nimi jdi do nebelvírské věže a pokus se získat ten dopis,“ rozkázal.
„Já ale nevím, jestli mi věří,“ namítla.
„Tak to alespoň zjistíš.“
„A co mám říct? Bude jim to podezřelé!“
„To je pravda. Budeme muset tedy jít za ředitelem. Tomu Potter bezmezně důvěřuje,“ konstatoval Severus. Julie potichu vyšla ze dveří a když zjistila, že je vzduch čistý, pokynula mu. Potom rychle odkráčeli za Brumbálem.       

Harry, Ron a Hermiona seděli ve společenské místnosti u krbu a šeptem se radili.
„Ale proč ten Karkarov nechce, abyste si psali?“ zajímal se Ron.
„Nejspíš je paranoidní. Myslí si, že mi Viktor předává nějaké tajné informace.“ vysvětlila Hermiona. „Třeba něco o tom, kde se Kruval nachází a tak.“
„To je pěkná blbost. To by nám přece mohla říct dávno Readová, nemyslíte?“ zatvářil se pochybovačně Harry.
„Tak něco jiného. Třeba něco týkajícího se samotného Karkarova,“ přemýšlela nahlas Hermiona. „Tys přece viděl znamení zla na jeho ruce... Takže je to Smrtijed, ne? A bojí se, aby to na něho Krum neprozradil!“
„Já jsem to znamení neviděl zřetelně,“ namítl Harry. „A navíc Karkarov se, pokud vím, k Voldemortovi nepřidal. Alespoň ne ten první den jeho návratu. Naopak přece uprchl! Takže je to nejspíš jen bývalý Smrtijed...“
„Ale mohl se rozmyslet... Mohl změnit názor!“ navrhl Ron.
„Ne. Ticho. Něco mě napadlo!“ vzrušeně přimhouřila oči Hermiona. Oba chlapci ztichli a pozorovali ji.
„Co kdybychom to vzali z opačného konce,“ pomalu vyslovovala. „Začneme tím, že si znovu přečteme ten dopis. Je tam možná něco, co jsem přehlédla. Něco mezi řádky... Něco, kvůli čemu je dopis pro Karkarova nebezpečný a my si toho napoprvé nevšimli!“
„Tak čti!“ rozčileně poposedl Ron. Hermiona se opatrně rozhlédla a rozbalila dopis.
„Milá Hermiono, předem svého dopisu bysem ti chtěl poděkovat za tvoje psaní...“
„Páni, ten je ale obřadnej, co?“ vyprskl Ron.
„Ticho!“ okřikli jej Harry s Hermionou naráz.
„Takže...“ pokračovala dívka ve čtení, „...za psaní, který si mi poslala minulej víkend... Bla, bla, bla... Tady není nic zajímavého...“ kmitaly její oči nad kostrbatými řádky.
„Tedy, kdyby tě slyšel, myslím, že by z toho nebyl nadšenej...“ poznamenal Ron.
„Počkejte! Tady je něco... Včera sme museli vyklidit sklepy hradu kvůli místu. Ředitel pozval několik cizích kouzelníků...“
„To je vážně podezřelý!“ zamračil se Harry.
„A tady! Poslouchejte!“ přerušila jej Hermiona. „Ten váš Malfoy se tu má celkem dobře. Ředitel ho pověřil dozorem nad nižšími ročníky a taky si tu našel už spoustu přátel... Večer se scházejí u Malfoye v pokoji a hulákají tam dlouho do noci... Chodí po chodbě a šikanuje...“
„To vypadá, že se Malfoy obklopuje jemu podobnými,“ zvedl obočí Harry znechuceně.
„A jak slyšíš, Karkarov mu to toleruje!“ zvedla prst Hermiona důrazně.
„Ale tohle je opravdu divné,“ zamračila se potom, když četla dál. „Začíná to tu být k nevydržení. Je nás už málo, co sme normální - tím myslím, že pořád nehustíme do studentů samou černou magii...“
„To zní, jakoby se z Kruvalu pomalu stávala bašta plná dětí Smrtijedů a učitelů, co k tomu inklinují...“ pomalu pronesl Harry. Harmiona chvíli vylekaně mlčela.
„Myslíš, že to myslel tak? Třeba jen prostě...“ pokusila se potom o jiné vysvětlení..
„Předtím by mi to tak nepřišlo, jenže když se nad tím zamyslím teď, když víme, že Karkarov touží dostat ten dopis zpět...“ přemítal Harry dál.
„A poslechněte si tohle,“ četla dál Hermiona. „...nevím, jestli se k tobě ten dopis dostane, protože mi ředitel zakázal ti psát...To už mi přišlo podivné předtím, ale teď mě napadá ...jako by už Karkarov tolik Viktora neměl rád... Co myslíte?“ podívala se na oba chlapce Hermiona. „Dřív pořád psal jen o famfrpálu a o tom, jak na něho Karkarov nedá dopustit... Nesnášel to. Ale teď to vyznívá, jako by mu Karkarov už nevěřil a naopak na něho zanevřel... Nepřijde vám to?“
„Něco na tom je,“ přitakal Harry.

                Právě v tu chvíli se však otevřel portrét a na prahu místnosti stanul Albus Brumbál.
„Harry, Rone, Hermiono, potřeboval bych s vámi mluvit,“ řekl vážně. „A ten dopis si vezměte s sebou, prosím,“ dodal ještě a první vyšel směrem ke své pracovně.