6. kapitola

Tou dobou, kdy dorazili do Bradavic, Hermiona byla ve velkém pokušení své dva kamarády zastřelit. Ne, že by si chtěla povídat o nejnovějším vydání Týdeníku čarodějek nebo něčem podobně „holčičím“, ale vážně – tři hodiny v kuse Famfrpálu? Naštěstí čarodějka, která ve vlaku obstarávala občerstvení přišla dřív, než Hermiona stačila říct něco, čeho by později litovala.

Když vystoupili z vlaku, Hermiona, Ron a Harry s úlevou zaznamenali, že výjimečně neprší. Museli déšť, který je překvapil v Londýně, předběhnout. Vlastně bylo možné jasně vidět hvězdy, které se odrážely na hladině jezera. Tento rok budou mít prvňáčci na loďkách příjemnou cestu a pěkný výhled na hrad.

Netrvalo dlouho a už se k nim šourala poněkud velká tmavá postava, která v ruce svírala lucernu s tlumeným světlem. “V pořádku, Vy tři?” ozvalo se Hagridovo nezaměnitelné dunění.

“Ano, Hagride,” odpověděli.

“Uvidíme se uvnitř. Prvňáčci sem, za mnou!”

Harry, Hermiona a Ron se rychle vyškrábali do kočáru a netrpělivě čekali až se dá do pohybu.

Náhle se dveře znovu otevřely a dovnitř vstrčila hlavu Ginny: “Můžu se k Vám přidat? Jediné další volné místo je v kočáru s Malfoyem a já nemám náladu poslouchat to jeho vytahování a posměšky.”

“V pohodě,” řekl Harry, zatímco se posunul, aby jí udělal místo. “Užila sis jízdu vlakem? Kam se poděli všichni tví přátelé?”

“Je nás pět a já jsem se ke kočáru dostala jako poslední.” Odpověděla Ginny, když se dal kočár do pohybu.

Zbytek cesty strávili povídáním o tom, co je asi čeká tento rok a na jaké předměty se kdo zapsal. Kočár se zastavil s nečekaně prudkým trhnutím přímo proti schodišti vedoucímu ke vchodu do hradu. Na druhém břehu mohli zahlédnout mihotající se světla lodních luceren, jak prvňáčci právě absolvovali svou strašidelnou cestu přes jezero. 

Když vystupovali z kočáru, Harry najednou upadl a přistál na obličeji přímo před Ginny.

“Harry, jsi v pořádku?” Ginny konsternovaně zírala na nejlepšího kamaráda svého bratra válícího se u jejích nohou.

“Podívejte se! Potter musí zrovna Weasleyho sestru žádat o ruku!” ozval se hlasitě z davu studentů shromážděných kolem vstupu hlas Draca Malfoye.

Ron okamžitě zrudl do odstínu své ohnivé kštice a se zaťatými pěstmi vykročil směrem k blonďatému zmijozelovi.

“Rone, nech toho!” zasyčely Hermiona s Ginny, přidržujíc ho na místě za lem hábitu.

“Nedělej mu radost! Kromě toho, Harrymu to nepomůže.”

Ron napřáhl ruku a pomohl Harrymu vstát. “Co se stalo Harry?”

“Nevím. Najednou se mi rozostřil pohled a neviděl jsem poslední schůdek. Musel jsem ho přehlédnout,” odpověděl s rozpačitým úsměvem.

Poté, co vstoupili do Velké síně, rychle našli svoje obvyklá místa a netrpělivě čekali až se objeví letošní prvňáčkové, budou rozřazeni a konečně se nají.

“Ale no tak, zrychlete to trochu.” sténal Ron chytajíc se za břicho, zatímco rozřaďování pomalu pokračovalo. Tou dobou, kdy moudrý klobouk konečně skončil, vypadal jakoby ho každým okamžikem měla stihnout smrt hlady.

Ředitel povstal, uvítal nové studenty a k Ronově nekonečné úlevě se na stolech objevilo jídlo.

Poté, co Harry dostatečně zahnal hlad, vyhledal v místnosti své další kamarády. Pohledem zalétl k profesorskému stolu a uvědomil si, že tu není ani jedno prázdné místo. Brumbál zachytil jeho oči a zamrkal na něj. Profesorka McGonagallová nevzrušeně vychutnávala večeři, zatímco rozmlouvala s maličkým profesorem Kratiknotem, který seděl hned vedle ní. Dokonce i profesorka Trelawneyová je dnes poctila svou přítomností. Když mu pohled zaletěl na druhý konec stolu, okamžitě se zastavil na zasmušilých rysech Severuse Snapea. Tady se toho moc nezměnilo. Najednou se jejich oči střetly a Harry byl překvapený, že ze Snapeova pohledu nezačala okamžitě vyzařovat nenávist. Vlastně, ten pohled by poněkud nevyzpytatelný. Divné.

Právě v tom okamžiku získal jeho pozornost Fred Weasley, sedící vedle něj.

“Už jsme ti říkali o těch věcech, které jsme přes prázdniny vynalezli s pomocí tvých peněz?”

“Ne, Ron říkal, že slyšel z Vašeho pokoje spoustu výbuchů. Usoudil jsem, že jste nezaháleli. Tak, co jste udělali?” zeptal se Harry, hluboce zaujatý novými Weasleyovic produkty.

“Ach, docela se nám dařilo. Přesto, potřebujeme dobrovolníky a z nějakého důvodu členové naší rodiny nám odmítli pomoc. Uvažovali jsme, že bychom jim to nenápadně podstrčili, ale po tom loňském mámině výbuchu jsme si to raději rozmysleli. Nestálo by za to ztratit všechno co jsme vynalezli.“

“Se mnou rozhodně nepočítejte!” prohlásil Harry.

“To jsme neměli v úmyslu. Jeden skvost máme v rukávu pro jistého nechvalně známého profesora. Sleduj pár dnů profesorský stůl, mohl bys být překvapený tím co uvidíš.” řekl Fred s ďábelským úšklebkem.

Následujícího rána, když se došourali na snídani, všem v hlavě vrtala otázka, jak bude vypadat rozvrh hodin. Poté, co se posadili a zdravě posnídali, natáhl se k nim George s nějakými papíry.

“Nové rozvrhy. Doufám, že Vaše jsou lepší než naše. Letos máme tři předměty se Zmijozelem.”

Ron, který prohlížel svůj rozvrh s tak důkladnou pečlivostí, které jen mohl takhle brzy ráno dosáhnout vykřikl: “To si snad dělají srandu! Harry, máme dvouhodinovku lektvarů se Zmijozelem jako první třikrát týdně! Kdo sakra dělá tyhle rozvrhy a co proti nám má?”

“Rone! Můžeš to trochu ztlumit? U hlavního stolu tě můžou slyšet!” zasyčela Hermiona.
Pohlédli na učitele rozesazené kolem hlavního stolu a s velkou dávkou studu zjistili, že jejich část nebelvírského stolu má plnou pozornost každého z nich. Včetně Snapea, který do nich zabodával pohled jako obvykle. Nicméně ředitele to zřejmě pobavilo, protože mu v koutku úst pohrával malý úsměv, když vrtěl hlavou nad jejich chováním.

“No, začíná to skvěle. Překvapuje mě, že nám za to nesebral body.” zašeptala Hermiona. Poněkud opožděně volíc diskrétnost než hrdinství, zamířili na první hodinu tohoto roku - lektvary.

Po vstupu do učebny lektvarů se s obavami rozesadili kolem jejich obvyklého stolu v zadní části místnosti. Neville se k nim přidal v marné naději, že tak unikne pozornosti svého trapiče. Studenti Zmijozelu se posadili na opačné straně učebny a spokojili se s úšklebky, kterými častovali Nebelvír. Profesor Snape se vřítil do dveří, černý plášť se za ním vzdouval, zatímco sebejistě kráčel doprostřed místnosti. Jeho ponurý, upřený pohled se zapichoval do každého z nich, až konečně krátce setrval na Harrym. Harry, který si připadal jako maličký králík těsně před útokem obrovského jestřába se na svém místě skrčil a modlil se, aby hodina co nejdřív skončila.

“Dnes, páťáci, začneme s novou oblastí výuky lektvarů. Jak všichni dobře víte, za pár krátkých měsíců Vás čekají N.K.Ú. a proto Vám doporučuji, abyste dávali pozor. Teď vytvořte dvojice. Ne, slečno Grangerová, dnes nebudete pracovat s panem Longbottomem. Přidáte se k panu Malfoyovi. Pane Longbottome, Vy budete pracovat s panem Potterem a pan Weasley se slečnou Bulstrodeovou. Tak na co čekáte? POHYB!”

Hermiona s lehkým úšklebkem na tváři se přesunula k Malfoyovi, zatímco Rona bylo možné slyšet mumlat nelichotivé komentáře, jak se k němu blížila Milicent.

Neville, který vypadal ješte víc znepokojeně než obvykle se naklonil k Harrymu a zašeptal: “Je mi to líto Harry, budu se snažit, abych tě nezabil.”

Harry se na něj jen chabě usmál. Byl si dost jistý, že Snape by nedovolil, aby se mu stalo něco opravdu vážného, ale na druhou stranu…

“Opište si tento recept, věnujte obzvlášť pozornost tomu, že žabí oči přidáváme jedno po druhém a mícháme po směru hodinových ručiček přesně třikrát. Tento lektvar musí vřít 45 minut, takže byste zbytečně neměli ztrácet čas a začít.” S tím se Snape k nim okamžitě otočil zády a začal kontrolovat ingredience ve velké, obvykle zamčené skříni hned vedle jeho stolu. Zavládlo ticho, každý pečlivě míchal přísady a opatrně kontroloval postup.

Harry pozorně krájel petrželovou nať a Neville se chystal přidat žabí oči.

“Pamatuj Neve, jedno po druhém.” Varoval ho Harry.

“Správně, Harry,” odpověděl pokorně.

“A třikrát zamíchat po směru hodinových ručiček,” pokračoval Harry.

“Po směru? Jsi si tím jistý? Já jsem si napsal proti směru.”

V tom okamžiku se začal jejich kotlík třást a kouřit.

Harry, rychle zhodnotíc situaci, zařval: “Pod stůl!” v okamžiku, kdy obsah kotlíku vybuchl a zmáčel oba chlapce. Jejich kůže se ihned pokryla škaredě vypadajícími nachovými vředy.

“Idioti!” zasyčel profesor, když se k nim jediným zavířením pláště dostal. “Jasně jsem říkal míchat po směru. Pottere, odebírám Nebelvíru 10 bodů za to, že jste neopravil Longbottomovu chybu! Jděte k madam Pomfreyové. Och a Pottere, budu Vás tu dnes večer očekávat se školním trestem.”

Oba chlapci se tiše odebrali na ošetřovnu. Madam Pomfreyová k nim přispěchala: “Och Neville, ne další nehodu s lektvary. Ještě že mám slušnou zásobu Návratníku. Teď se tu posaďte a za chvilku budete v pořádku.” S tím zmizela, aby se za několik minut vrátila zpátky s obrovskou modrou lahví a dvěma lžícemi. “Chci, abyste tu hodinu seděli, než to začně působit a pak se podíváme jak jste na tom.” Harry nic neříkal. Přemýšlel, jak to bylo od profesora Snapea nefér, když ho vinil z Nevillovy chyby.

“Harry, omlouvám se za to,” ozval se tiše Neville.

“Já vím Neville.”

“Proč myslíš, že mi Snape taky nedal školní trest?” zeptal se.

“Kdo ví, leda že by to byl další ze způsobů jak mě mučit.” odpověděl odevzdaně Harry. Věděl, že ho Snape nenávidí, jenom nechápal proč. Zatímco nad tím hloubal, usnul.

“No, drahoušci, zdá se, že ten lektvar zabral.” Vzbudil Harryho radostný hlas Madam Pomfreyové. “Takže, snažte se pár dnů vyhýbat přímému slunci, nebo budete zpátky dřív než se nadějete s ošklivými spáleninami.”

Oba chlapci opustili ošetřovnu a uvědomili si, že zmeškali Přeměňování a pokud si nepospíší, přijdou pozdě i do Obrany proti černé magii. Utíkali chodbou jakoby jim za patama hořelo, práskli dveřmi a vklouzli na svá místa v okamžiku, kdy se ozval zvonek. Ron se k Harrymu naklonil a zeptal se, jestli je v pořádku, zrovna když profesor Lupin vešel dveřmi dovnitř a postavil se doprostřed třídy.

“Dnes třído začneme s opakováním toho, co jste se naučili během minulého roku. Později přikročíme k praktickému vyučování a zaměříme se na látku, kterou můžete očekávat na vašich N.K.Ú. Takže, kdo by mi mohl říct….”

Harry přestal dávat pozor, když se jeho myšlenky vrátili k první hodině. Pěkně hnusný začátek roku. Neměl za sebou ani první den a už má školní trest.

“Harry Pottere, mohl bych s tebou na chvíli mluvit?” Harry se vytrhl z neradostných úvah, když si uvědomil, že než ho profesor oslovil, nezaznamenal z celé hodiny ani slovo. Poté, co zbytek třídy opustil místnost a Hermiona s Ronem se šourali ve snaze na něj počkat, přistoupil k Lupinovu stolu.

“Zdálo se mi, že jsi byl během hodiny poněkud zaměstnaný, chtěl by sis o něčem promluvit?“ Zeptal se ho vlídně Remus.

Harry se zadíval do jeho teplých očí a než se nadál, vysypal mu celou příhodu. “…a dostal jsem školní trest, přitom první den ještě ani neskončil. Proč mi to dělá?”

Remus se zadíval jinam a potom řekl: “Harry, musím tě požádat abys ještě počkal se svým soudem ohledně profesora Snapea. Nemůžu ti nic říct o jeho životě, to je na něm. Postačí řeknu-li, že nikdy neměl snadný život, ale bez výhrad mu věřím. No, zdá se, že je skoro čas na večeři a jsem si jistý, že tví přátelé na tebe čekají venku na chodbě.”

Harry, Ron a Hermiona rychle pohodili batohy ve společenské místnosti, než zamířili do Velké síně na večeři. Harrymu se nechtělo mluvit a jeho dva kamarádi to respektovali.

Když se posadili na svá obvyklá místa, Fred s Georgem se k nim naklonili, aby si s Harrym popovídali, zatímco Ron a Hermiona bezostyšně naslouchali.

“Slyšeli jsme dobře?” zeptal se tiše George.

“Vážně ti dal Snape školní trest hned první den školy?” pokračoval Fred.

“Mizernej parchant.” zamumlal Harry.

“No, v tom případě sleduj profesorský stůl, dnešní představení by mělo být velmi působivé.” Obě dvojčata se pomstychtivě zachechtala, když pohlédla k hlavnímu stolu, hledíc obzvláště významně k místu, kde seděl profesor Snape. Zdálo se, že nad něčím usilovně přemýšlí, díval se do dálky a s jídlem si víc hrál než ho jedl. Také občas zalétl pohledem k Harrymu.

“Co jste udělali?” otázala se podezřívavě Hermiona.

“My?” zeptal se Fred nevinně.

“Ale no tak, co se děje?” tlačil na ně Ron.

“Nic! Jen jsme vybrali jednoho z našich velevážených profesorů, aby se mu dostalo té nesmírné cti, vyzkoušet jeden z našich nových produktů!” ohradil se George.

“Jaký produkt, co to s ním udělá?” Hermiona stále vypadala nedůvěřivě.

“Pojmenovali jsme to Tonikum Nejůžasnější Pravdy. Je bez chuti a bez zápachu, tudíž ani ten nejcitlivější jazyk nic nepozná. Také odstraňuje zábrany, takže jmenovaná osoba nejenže prozradí své nejhlubší skryté tajemství, ale provede to veřejně a s hanbou!” uculil se George.

“To jste neudělali!” zdálo se, že Hermiona je rozpolcena mezi hrůzou a očekáváním.

“Och, ale ano. Napadlo nás, že Jeho Nejvyšší Odpornost potřebuje trošku pokoření, poté co provedl dneska Harrymu. Takže sledujte profesorský stůl a bavte se!” řekl George, přičemž pozvedl svůj pohár s dýňovým džusem k přípitku.

Celou večeři sledovali hlavní stůl. Podával se moučník a dvojčata začala vypadat poněkud nesoustředěně, šeptali si mezi sebou dokud se ve tváři mistra Lektvarů neobjevil velice podivný výraz. Zdálo se, že se sebou svádí bitvu a vypadalo to, že prohrál.

“Jsi v pořádku Severusi?” zeptal se Remus, když na něj pohlédl.

“Samozřejmě že ano. Jen musím něco udělat, to je všechno,” odpověděl. S tím se rázně postavil a vyskočil na stůl.

To už toto podivné chování jindy tak přísného profesora sledovala celá škola. Obzvláště zmijozelané s obavami přihlíželi, jak se ředitel jejich koleje nejistě zapotácel.

“Severusi, co to provádíš?” zašeptala mu Minerva. “Okamžitě slez dolů!”

“Za moment drahá Minervo,” rozvážně odpověděl. Narovnal se, zadíval se do masy studentů a prohlásil čistě a nahlas: “Harry Potter je můj syn!” Okamžitě se ozvala hlasitá rána a objevilo se obrovské mračno kouře. Když se rozptýlil, Snape stál stále uprostřed stolu, ale nyní jeho tělo bylo pokryto řvavě růžovým peřím. Zavládlo ticho, když profesor Severus Snape, metla všeho studentstva a osina v zadku omdlel a svezl se na podlahu.

“Hmm, to jsem nečekal. Na tomhle budeme muset ještě trochu zapracovat Georgi, nemyslím si, že to růžové peří bude mezi zákazníky zrovna oblíbené.” Zamumlal Fred s výrazem nezaujaté objetivity v obličeji.

“Na to teď zapomeň Frede, myslím, že tentokrát jsme to pěkně zbabrali. Koukni na Harryho.” Odpověděl George, když starostlivě hleděl na Harryho, který se zdál být v obrovském šoku.

5. - 7.