6. kapitola

Seděla na pohovce a čekala; šálek čaje na stolku vedle ní byl netknutý. Řekl jí, aby na něho nečekala, jenže ona nemohla usnout, když věděla, že je tam venku. Dveře za ní práskly, s úzkostí se otočila a spatřila ho, jak si za pochodu sundává plášť.
„Domníval jsem se, že jsem vám nařídil, abyste na mě nečekala,“ pronesl krátce.
„Nemohla jsem spát,“ odvětila.
„Ať už váš zájem může být jakkoli dojemný, jsem zpět. Tak jděte do postele,“ nařídil pánovitě. Otevřela pusu, aby mu oznámila, že jí nemá co rozkazovat, ale rozhodla se mlčet. Už teď měl za sebou pernou noc, nebyl čas na hádku. Sklouzla z pohovky a namířila si to do ložnice. Slyšela, jak něco míchá, vzápětí zazněl cinkot sklenic. Polekalo ji, když se jedna z panákových sklenic roztříštila o zem. Otočila se a viděla ho mračit se na střepy, jako by mu sklenice sama vyskočila z ruky. Vzhlédl od podlahy a všiml si, že je ještě v místnosti – probodnul ji svým zlověstným pohledem, který studentům naháněl strach. Otočila se, pelášila do ložnice a zabouchla za sebou dveře.
Pomalu se převlékla a vklouzla do postele. Byl zpátky, celý a v bezpečí, tak by měla být schopná usnout. Jenže spánek nepřicházel. Uběhl jen měsíc od svatby, přesto si už odvykla spát sama. Nikdy se jí nedotkl, málokdy na ni promluvil, ale jeho klidné nádechy a jeho tělo na druhé straně postele jí poskytovalo útěchu. Podobalo se to životu na koleji, jakkoli ji Levandule a Parvati lezly na nervy, chyběla jí jejich tichá přítomnost (zticha byly jen ve spaní), když odjely na vánoční prázdniny domů a ji tam nechaly samotnou.
O hodinu později ho slyšela vejít a vlézt do postele. Cítila z něho alkohol. Přemítala, jestli utopil či jenom potlačil své strasti, když ona pomalu usínala.
Zdál se jí sen o vánočním plese ve čtvrtém ročníku, akorát tančila se Snapem a on jí říkal, že její vlasy nemohou soupeřit s jejím tanečním uměním, když ji vzbudil jekot a šustění. Instinktivně sáhla po hůlce na nočním stolku a rozhlédla se. Snape vedle ní sebou na posteli házel. Nesouvisle blábolil a potil se. Vypadal nemocně a Hermiona si nebyla jistá, jestli bude lepší ho vzbudit nebo raději dojít pro madam Pomfreyovou. Pár minut ho sledovala a pak do něj jemně dloubla hůlkou.
„Profesore,“ zašeptala. Stále sebou škubal a mumlal si.
„Severusi!“ pronesla tentokrát trochu hlasitě a opět do něho dloubla. Zabralo to – vymrštil se do sedu a hrábnul po hůlce. Avšak pořád měl před sebou přeludy ze své noční můry a zoufale se rozhlížel kolem. Když si všiml Hermiony, popadl ji za zápěstí a namířil na ni hůlkou mezi oči.
„Co chcete?“ zasyčel a pak zašeptal: „Legilimens.“
Obrazy nedávného snu nahradila stovka jiných. Seděla v učebně lektvarů, hlásila se a on ji přehlížel. Prohodil hnusnou poznámku o zubech, které jí vyrostly přes bradu. Vplížila se do jeho kabinetu pro přísady do mnoholičného lektvaru, podpálila mu hábit, vyřešila jeho hádanku, střetnutí v Chroptící chýši, svatba, hádka s Harrym a Ronem, že Snape nemůže za to, že je Harry v nebezpečí… Obrazy přicházely tak rychle a zběsile, že Hermionu napadlo jen vzít hůlku a vyslovit první zaklínadlo, které jí přišlo na mysl.
„Protego.“
Výjevy se nezastavily, jen byly horší než předtím. Muži v maskách stáli v kruhu kolem muže svíjícího se v bolestech, z nosu, úst a očí se mu řinula krev. Zelený záblesk nad hořícím domem, zevnitř vycházely výkřiky. Muž křičel na ženu, chlapec se schovával pod stolem. Čtyři kluci se smáli, zatímco ten samý chlapec se houpal ve vzduchu vzhůru nohama. Další kruh, dovnitř se plazil obrovský had, zastavil se a vyplázl rozeklaný jazyk, aby ochutnal strach, žena křičela…
Spojení mezi nimi se přerušilo, Hermiona padla na polštář, lapala po dechu a třásla se.
„Hermiono?“ Snape se k ní naklonil, sám se také klepal. Snažila se mu odpovědět, ale vyšlo z ní jen mdlé zaskuhrání. Objal ji a přitiskl si ji na hruď. Neprotestovala, přivinula se k němu a spustila pláč.
„Taková hrůza, taková hrůza,“ říkala přiškrceným hlasem.
„Zatracená holko. Tohle jsi nikdy neměla vidět,“ reptal, ale jemně ji kolébal, jednou rukou jí hladil vlasy, druhou záda. Po několika minutách a hlubokých nádeších se Hermiona trochu uklidnila. Tiše mu ležela v náručí, dokud ji nezvedl. Vzal její hlavu do dlaní a palcem jí z tváře setřel poslední slzy. Pak se rychle odtáhl, jako by ho její obličej pálil.
„Je ti líp?“
Kývla hlavou a rukávem pyžama si utírala obličej.
„Čaj?“ zeptal se. Znovu kývla. Opustil místnost, aby se o pár chvil později vrátil se dvěma hrnky, ze kterých stoupala pára. Jeden jí podal a sedl si naproti ní.
„Tak – chceš mi říct, co jsi k sakru prováděla?“ otázal se a veškerá jeho předchozí citlivost byla fuč. Vyhnula se jeho pohledu, usrkla si čaje a ruce se jí ještě třásly. Horká tekutina v krku ji pálila, až se rozkašlala.
„Přidal jsem do něj lektvar na uklidnění,“ poznamenal suše a sledoval, jak lapá po dechu.
„Chutná jako whisky,“ konečně se zmohla na slovo. Jen zvednul obočí a sám se napil.
„Třásl ses. Rozhodovala jsem se, jestli dojít pro madam Pomfreyovou nebo ne,“ odpověděla na jeho otázku.
„A pomáhala sis přitom mířením na mě hůlkou?“ Z otázky čišel sarkasmus, ona jen pokrčila rameny.
„Těžko mě mohlo napadnout, že se zachováš… takhle,“ hledala správná slova. Aby řekla pravdu, vlastně si nebyla jistá, co se přihodilo; pořád se vzpamatovávala z následků kouzla – ta whisky v čaji nepůsobila příliš hojivě. Potichu usrkával čaj a přemýšlel nad jejím vysvětlením.
„Přerušila jsi noční můru,“ přiznal nakonec. Po výjevech, které viděla, ji ani nepřekvapilo, že trpí nočními můrami. Sám jeho život jednu připomínal, zdálo se přirozené, že pronikla i do snů. V tichosti pili čaj, pak opět promluvil.
„Možná bych se měl omluvit, že jsem tě napadl, ale teď si uvědomuji, že tys mě předtím napadla dvakrát, navíc jsi mi taky něco ukradla,“ poznamenal zatrpkle.
„Takže jsme vyrovnáni?“ zeptala se bojácně. Podíval se do její mysli a viděl tolik tajemství.
„Těžko,“ odfrknul si. Vstal, vzal od ní šálek a položil ho na stůl. Lehla si a přikrývku si přitáhla až k bradě. Přála si, aby nebyla příliš stará na plyšového medvídka; zoufale potřebovala něčeho se držet. Severus zhasnul světlo a lehl si vedle ní.
„Dobrou noc,“ řekla tiše.
Jen něco zabručel.
Jak zavřela oči, výjevy se vrátily. Ačkoli vypila lektvar na uklidnění, znovu se začala třást. Otevřela oči, ale byla si jistá, že v temnotě zahlédla rudé oči.
„Třeseš s postelí,“ obvinil ji.
„Promiň,“ vykoktala. „Asi teď neusnu.“
Neodpověděl. Místo toho vstal, rozsvítil a odešel. Cítila se příšerně. Tahle noc byla hrozná už od začátku, nejdřív ho volali, pak čekání, útok na její mysl a teď noční můry, které bude mít jistě nejen dnes v noci, ale i několik dalších. Severus se vrátil se dvěma plnými lahvičkami.
„Měl jsem si to vzít dřív, dokud jsme to nepotřebovali oba,“ řekl a jednu jí podal.
„Co je to?“ zeptala se.
„Lektvar na bezesný spánek,“ odpověděl a hodil do sebe jantarovou tekutinu. Následovala ho a příšerná chuť jí zkřivila tvář. Lehla si a on se vrátil zpátky do peřin, blíž než kdy dřív. Váhavě a beze slov se k ní přivinul a starostlivě ji objal paží. Nahlas nic neřekla, ale v duchu děkovala za jeho přítomnost. Možná za to mohl lektvar, ale Hermiona si myslela, že spíš on odehnal z její hlavy všechny démony. A doufala, že pro něj udělala to samé.