6. Slet událostí
Během ledna se Voldemortovi podařilo vyplnit jeden z jeho plánů. Dostal své věrné smrtijedy z Azkabanu. Oni byli jediní, kteří ho nezavrhli a pořád se k němu hlásili. Ti nejvěrnější. Samozřejmě ministerstvo útěk svedlo na Siriuse, kterého tím děsně vytočili. Řád se měl na pozoru. Bylo jasné, že Voldemort se snaží získat všechny své stoupence, aby mohl provést svůj plán. To členy děsilo. Brumbál měl sice jasnou představu o tom, co má asi v plánu, ale ani tak to nabylo moc příjemné. Obzvlášť s postojem ministerstva.
Pár týdnů poté vyšel v Jinotaji článek o Harryho vzpomínkách na červen. Bylo to napsané po pravdě, bez fikcí a domněnek. Na poradě řádu se to probíralo. Mnozí byli velmi překvapeni, že to dokázali otisknout, ale všichni byli velmi rádi. Spousta lidí mu začínala věřit, i když se našli takoví, kteří ne. S tím se dalo počítat.
Během února se v Bradavicích stal strašný průšvih. Harry s přáteli založili tajnou organizaci jménem BA pro vycvičení se v obraně. Tento kroužek probíhal tajně, jenže bohužel jedna členka zradila a vše vyzradila té babizně Umbridgeové. Našli nezvratné důkazy proti Harrym a hrozilo jeho vyloučení. Brumbál to nakonec vzal všechno na sebe a tím ho zachránil. Sám pak odešel z Bradavic. Vídali se na poradách, ale on nikomu neřekl kam vždy mizí. Bylo to záhadné.
Tonksová v tuto dobu měla docela dost práce. Na ministerstvu a pro řád. Střídali se na služby, ale i tak jich bylo málo. Spousta členů měla jiné závazky či povinnosti. V Bradavicích to vřelo. Poznala to, když se při jedné návštěvě ústředí potkala s Fredem a Georgem.
„Co vy tady?“ Koukala na ně překvapeně. „Neměli by jste být ve škole?“
Oba na sebe mrkli. „My už jsme škole odrostli.“ Pak jí vysvětlili celou historku. I když z nich byla dost v šoku, dala se do smíchu. Ti dva si teď otevřeli krámek na příčné. Někdy se za nimi přijde podívat.
Voldemort se pomalu se svými smrtijedy začal pouštět do akce. Sbíral zpět svou armádu a získával si lidi. Jeho hlavním uměním byly výhružky, vydírání a smrt. Fénixův řád opatroval už několik rodin, které před ním museli zmizet. Jednou večer dostali na starosti Remus s Tonksovou procházet lesem okolo hlídaného domu. Ostatní členové byli rozmístěni u domu. Potichu procházeli lesem a rozhlíželi se do okola. Všude byl takový klid a mír. Dům byl v údolí, takže ho oba obcházeli po kopcích kolem něj. Občas si museli dávat pozor, aby nespadli a nepřevalili se ze srázu dolů. Najednou v lese uslyšeli hluk. Pomalu se k němu blížili a snažili se zjistit, co to asi je. Najednou z křoví proti nim vyšlehla kletba a oběma jim podrazila nohy. Začali se kutálet ze svahu dolů. Po několika metrech dopadli do měkkého mechu. Remus ležel ve spod a Tonksová v jeho náručí. Chvíli se nikdo z nich ani nepohl. Pak se začali pomalu probírat.
„Jsi v pořádku Tonksová?“ Zeptal se.
„Nevím, ale myslím, že ležím na tobě.“
„Mě to nevadí. Už dlouho mi v náručí nepřistála krásná žena.“ Uchechtl se.
„Tak nás srazí z kopce dolů a ty si to ještě užíváš?“ Škádlila ho.
„No něco pozitivního v tom vidět musím.“
Tonksová se pomalu nadzvedla na rukou. „Jsme bůh ví kde. Sami dva.“
„Při měsíčku, s několika smrtijedy v zádech.“ Dodal Rem. „Uznej není to romantika?“
Načeš se oba začali smát. Tonksové smíchy podklouzly ruce a opět se svalila Removi do náruče. „Promiň.“ Omlouvala se rychle.
Oba se zahleděli do svých očí. Bylo to jako hypnóza. Netušili kolik uběhlo času, bylo jim to jedno. Nakonec se Tonksová odhodlala a políbila ho. Remus byl chvíli v šoku, ale pak jí rukama objal a přetočil do spod. Chvíli se vášnivě líbali, až se Remus odtáhl.
„Tohle nemůžeme.“
„Proč ne?“
„Jsem vlkodlak.“
„No a?“
„A taky jsem na tebe moc starý a nemám žádné peníze.“
„A víš, že mi to vůbec nevadí?“ Pohladila ho po tváři a znova ho políbila.
Lesem zazněly výkřiky. Smrtijedi.
„Myslím, že musíme jít.“ Řekla Tonksová.
„Víš tohle..“
„Zůstane mezi námi. Svalili jsme se ze svahu a po vzpamatování jsme vyrazili za nimi.“ Chvíli ji pozoroval.
„Tak vzpamatování, jo?“
„Nebo radši to všem řekneš?“
Vydali se lesem k domu. Když dorazili, bylo po boji.
„Páni, vy vypadáte.“ Začal se smát Kingsley.
„Hele neprovokuj. Ten parchant nám podkopl nohy a my se skutálely z toho svahu.“
„Jste v pořádku?“ Zeptal se Moody.
„Myslím, že až na nějaký odřeniny, modřiny a boule jo.“
„A taky to bude chtít koupel, jak tak na vás koukám.“ Řekl Artur.
„A jak to vypadá tady?“
„Při tom hluku, který jste způsobili svým pádem jsme se připravili a neměli šanci.“
„Tak myslím, že se vrátíme na ústředí.“