7) Což takhle polévku Severuse Snapea

Viviane mi jednou řekla: Z toho lektvaru z ptačích zobů se stane legenda. Pro ty, co si nepamatují účinky tohoto strašlivého elixíru, jen připomenu, že po jeho požití se dostavují křečovité bolesti břicha, které se stupňují, až do strašlivých průjmů a mohou přetrvat několik dní. A vy se můžete těšit, kdo další přijde do kontaktu s tímto strašlivým lektvarem.

Tato povídka je pokračování povídky od Viviane – Chystáš-li pomstu, kopej dva hroby.

Autor: Darao

Postavy: Severus Snape, Lord Voldemort, Smrtijedi

........................................

„A kdo tedy bude vařit, když ne ty?“ zeptal se Lord Voldemort, stojící ve dveřích do obývacího pokoje.

„Nebudu vařit pro ten tvůj klub smrtijedů!“ odvětila jeho manželka a spokojeně se uvelebila ve svém velkém křesle, které musel temný Lord zakoupit speciálně pro ni. „A navíc, máme dohodu.“ Pootočila hlavou, aby viděla na bílou postavu v černém rouchu.

„Teď začal můj oblíbený seriál „Kouzelně nešťastná láska“, takže si jídlo pro svoje kamarády sežeň jinde.“

Voldemort se už nadechoval k odpovědi, ale byl hrubě přerušen – „Ne, nelíbej ho! Vždyť tě podvádí!“ To se stará Raddlejová vrátila ke svému pořadu.

„Jenže Malfoye jsem poslal na zdravotní dovolenou, nemá nám kdo vařit,“ ozval se znovu Pán Zla, ale jeho slova se ztratila v prostorném obývacím pokoji a dalších slovech jeho ženy, která zaujatě komentovala děj seriálu.

Zanechal tedy svoji manželku fandění hercům a pomalými kroky šel chodbou. V hlavě mu vrtalo, kde nyní sežene někoho, kdo by byl schopen pro tlupu smrtijedů uvařit. V hlavě projížděl klasifikace svých věrných, ale nenašel nikoho s takovými znalostmi.

„Až příště budu dělat nějaký nábor, musím na to myslet.“

Bloumání myšlenkami na jídlo mu způsobilo hlasité kručení žaludku. Sevřel svoje žbluňkající břicho a pomyslel si: „Jestli okamžitě něco nevymyslím, risknu i Severusův lektvar.“ Zastavil se na chodbě a vtom se mu rozsvítilo. „Severus! Ten pro nás bude vařit. Přeci jenom stejně může za to, že je Draco na dovolené.“ Ťukl se do hlavy a zamířil do Snapeovy pracovny.

Severus Snape si po těžké práci dal na chvilku dvacet. Spokojeně chrápající na svém lůžku neměl ani ponětí, co za hrůzu se na něj chystá. Natáhla se za ním bílá ruka a uchopila jeho plášť pro doma.

„Severusi, vstávej!“ Dvakrát s ním zatřepal, aby ho začal vnímat.

Kdyby Snape tenkrát neotevřel oči, ale radši hrál mrtvého, ušetřil by si spoustu starostí.

„Ale Voldemorte, já přeci vařit neumím.“

„Nekecej, jsi lektvarový odborník, takže nějaké základy máš!“ Táhl Temný Pán svého smrtijeda do kuchyně.

„Ale vaření lektvarů je něco úplně jiného.“

„Tak na začátek uvaříš polévku, to by ti nemělo dělat potíže!“

„Ale…“ S touto poslední nevyřknutou výmluvou byl Severus Lordem Voldemortem vhozen do kuchyně.

„A radil bych ti něco poživatelného.“ S těmito slovy se Pán Zla otočil a rozběhl se zpět do trůnního sálu. Jeho bublající žaludek se znovu ozval, a tak byl nucen ještě říct přes dveře posledních pár slov: „A pospěš si!“ Pak zmizel.

Severus Snape zkoumal kuchyni, ukrytou pod Temným palácem. I když si zde několikrát počkal na pokrm od svého bývalého studenta, nevěděl, kde co je. Postupně otvíral skřínky a objevoval tajemství v nich skrytá.

„Tak, hrnce mám, ale co bych tak mohl uvařit?“ Zamyslel se. „Co by tak mohli mít smrtijedi rádi? Pro začátek asi opravdu zkusím nějakou tu polévku.“ Projížděl regály, jestli tam nemá Malfoy nějakou kuchařku. Byla schovaná mezi časopisy o moderním bydlení. Nad tím, proč si sem Draco schoval takové časopisy, si Snape nelámal hlavu a pustil se do prohlížení kuchařky v domnění, že v ní najde vhodný recept na polévku. Ale ani v obsahu nenašel nic, co by stálo za tu námahu - uvařit to.

Bude muset postupovat jako při výrobě lektvaru a v hlavě si hned vybavil jeden, který by svou chutí a svým složením a hlavně s malou úpravou, mohl fungovat jako vydatný pokrm. Pouze malá kontrola po kuchyni, jestli jsou přítomny základní ingredience a mohl se pustit do kuchtění.

Samotné vaření Severusovi nedělalo velké problémy. Párkrát to ochutnal, trochu dochutil a za necelou osmou hodinu, co začal vařit, byla polévka dokončena. Snape však cítil uvnitř svého srdce, že není natolik skvělá, aby byla předložena před Pána Zla. Potřebovala ještě něco. Něco, co jí dodá šmrnc. Ze své lektvarové kariéry věděl, že nejlepší jsou na toto bezinky. V této kuchyni nebyla žádná lahvička s označením těchto černých plodů, a tak se Severus rozhodl do své polévky vhodit, to, co mu je trošičku připomínalo.

Mezitím se v jídelně už celé dvě hodiny konalo nepředstavitelné mučení vyhladovělých žaludků. Smrtijedi, společně s nejvyšším Pánem temnot, se s hlasitými ozvěnami v břišních dutinách překřikovali, kdo nakonec Severuse zabije. Dokonce i Lord Voldemort zamířil do velmi sprostých slov a sliboval, že vymyslí ještě horší kletbu, než je Avada Kedavra, jenom kvůli němu. Takové spojení Cruciatu a kletby smrti, to by pro něj bylo ideální.

Do této, už tak dost napjaté místnosti ještě vlétla Voldemortova manželka větších rozměrů. Pán Zla neměl náladu ji ani vidět, ani slyšet, ale byl neschopen ji z místnosti jakkoliv vyhodit, i když by to stejně nemělo cenu, protože se jí vždycky velmi těžko zbavoval. Stará Raddlejová se posadila vedle svého muže a svým nepříjemně zvučným hlasem, který by dokázal rozbít i zrcadlovou síň, se pustila do vyprávění dnešního dílu seriálu: „A představ si, Voldíku, oni se nakonec políbili a v tom tam přiběhl Miguel a málem ho zabil a…“

Tohle vyprávění v Lordu Voldemortovi zlomilo vše, co mu bránilo v zabití Snapea. Vstal od stolu a pomalu se šoural ke dveřím. Žádné Crucio, ani Avada Kedavra, ale uškrcení. Klasické uškrcení vlastníma rukama. To mu udělá.

Než však stačil vzít za kliku dveří, rozrazily se a v nich stál Severus se svým výtvorem. Voldemortovi se povolilo vůní polévky břicho a okamžitě zapomněl, co chtěl v nejbližší době udělat.

„Doufám, že máte hlad?“ zeptal se cynicky Snape.

Temný Lord se na něj podíval: „Já bych hladem vraždil!“ řekl a udělal na tváři grimasu, podobající se křečovitému smíchu a vrátil se do své židle.

„Připravil jsem pro vás… zeleninovou polévku,“ vymyslel si lektvarový odborník a začal nalévat svým kolegům z velkého kotlíku tekutinu podivné barvy a složení. Smrtijedy, Lorda Voldemorta, ani paní Raddlejovou složení pokrmu nezajímalo a s úspěchem ho ládovali do sebe. I když to nepatřilo mezi delikatesy, zmizelo v nich vše, co Snape dokázal uvařit.

Tím ale Severusův úkol v kuchyni neskončil, pouze měl trochu času na přípravu hlavního chodu. Tady už mu nepomohou zkušenosti z lektvarů, ale spíše kuchařka a právě při pročítání jejích stránek se ve Snapeovi cosi ozvalo. Ten známý bublavý zvuk, který zaručoval, že něco v něm chce pryč.

„Proboha, co jsem to zase stvořil?!“ uvědomil si, když si projel přísady do té polévky. Jeho tělo zasáhla bolest a donutila ho k předklonu. Rukama sevřel svoji zadnici, kde se nyní koncentrovalo veškeré dění v jeho těle. Reflexivně vyběhl ven z kuchyně a zamířil do jediné místnosti, kde věděl, že může tento problém vyřešit.

Jeho bolesti se zvyšovaly, zatímco sebevědomí klesalo. Cestu ze sklepa do druhého patra nemohl zvládnout, cítil ve svých útrobách, že každou chvílí poleví.

„Tak dost, Severusi!“ ozvalo se jeho vědomí. „Zatni zuby a jdi!“ To nebylo vědomí, ale jeho červená tanga, která začínala mít strach o svůj vzhled. Stáhla se natolik, že Snape dokázal udělat krok. V duchu se proklínal za to, že dokázal takovému hroznému trápení vystavit Lorda Voldemorta.

Byla to ta nejdelší cesta jeho života. Když zhlédl ony dveře s nápisem WC – smrtijedi, vyrobené z mahagonového dřeva, do očí se mu nedočkavostí a úlevou, že to dokázal bez pos… potíží, vehnaly slzy. Ovšem úlevu opět vystřídala beznaděj, když místo otevření líbezných dveří zjistil, že je zamčeno. Začal bušit rukou do dveří s křikem: „Kdo je tam?!“

„Já!“ ozvalo se slaboučkým hláskem zpoza dveří.

„Dělej rychle!“ tlačil ze sebe Snape. Věděl ale, že je to zbytečné říkat, protože sám moc dobře znal, čeho je tenhle lektvar schopný.

„To nejde,“ vyšlo nevině z místnosti.

Propocený Snape se opřel o zeď vedle dveří, za nimiž se ukrýval nástroj, slibující jeho tělu úlevu. Pomalé plynutí času si zpříjemnil modlením k Bohu, aby ho zbavil tohoto utrpení.

Jeho polévka však měla vliv na všechny, kteří s ní přišli do styku, netrvalo tedy dlouho a chodba byla zaplněna smrtijedy, trpícími průjmy a čekajícími na jediné. Každý pohledem probodával Snapea, protože tušili, že tahle podivná shoda, kdy všichni mají zažívací problémy, nebude náhoda. Severus se jejich pohledům vyhýbal a čekal, až neznámý na záchodě dokončí svoji činnost.

Podél řady smrtijedů prolétl skákavým během Pán Zla. Zastavil se vedle Severuse, křečovitě na něj ukázal a snažil se cosi říct. Jeho tvář byla zpocena a získávala fialový nádech. Z jeho šarlatových očí bylo možno vyčíst beznaděj, zlost, zoufalství, vztek a bolest způsobenou průjmem.

„Ty zrůdo!“ vymáčkl se konečně Lord Voldemort. „Jdi udělat lektvar proti sračce!“

„Pane, já trpím stejně jako vy. V takovémhle stavu nejsem schopný lektvar připravit.“

„To nemyslíš vážně!“

V zoufalství popadl Temný Pán dveře záchodu a snažil se je otevřít.

„Pane, vevnitř už někdo je. Proč bychom jinak tady takhle stáli?“ řekl Severus polohlasem.

„Nezajímá mě, proč tady stojíte. Já potřebuji nutně na záchod.“

„Ale Pane, vždyť vy máte svůj záchod. Proč nejdete tam?“ ozvalo se z fronty smrtijedů.

„Protože, když jsem se tam chystal, tak jsem viděl svoji manželku, jak tam leze. Proto jsem radši běžel hned sem,“ okřikl Temný Pán dav smrtijedů a pokračoval ve snažení prolomit zámek záchodu. Hrubou silou to nešlo, a proto zvolil jinačí cestu: „Ať jsi kdokoliv, otevři svému Pánu dveře!“

„Ale já nemohu. Když se snažím přestat, tak to bolí,“ ozval se slaboučký hlásek z druhé strany dveří.

Lord Voldemort věděl, že tohle handrkování nikam nepovede. „Jestli okamžitě něco nevymyslíme, tak se tady všichni pose…“ Temný Pán byl náhle přerušen nezvučně znějícím ženským hlasem, přicházejícím z druhé strany dlouhé chodby. „Voldíku! Pojď ke mně! Mám tu problém!“

„A to jsem si myslel, že horší to být nemůže. Co ta moje stará v takovéhle chvíli zase chce?“ Podíval se na strop, jako by říkal: „Za co?“

„Voldíku! Potřebuji okamžitě pomoct!“ prolétlo znovu chodbou.

Pán Zla chytil Severusův plášť a přitáhl ho k sobě. „Ty půjdeš za trest se mnou!“

Než stačil Snape cokoliv říct, už ho jeho Pán, Ten-jenž-se-snaží-vydržet-a-udržet, opatrnými kroky táhl chodbou.

Zastavil se s ním až před dveřmi svého záchodu. Pohled, který se mu naskytl, byl nejhorší v jeho životě. „Ty jsi mi ucpala záchod!“ řval Lord Voldemort na svoji choť.

„Ale já nevím, jak se to mohlo stát. Musíš okamžitě něco udělat,“ bědovala Lady Raddlejová.

Kdyby nebyla tak vážná situace, asi by se Severus Snape stočil v ohlušujícím smíchu na podlahu, ale kvůli bolestem břicha se zmohl pouze na maličké zakřivení rtů. To, co tady viděl, ale nikdy nevymaže z paměti. Stará Raddlejová, se svojí kynutou postavou, se zaklínila ve futrech dveří, když vcházela dovnitř. Nyní byla uvězněna mezi záchodem a chodbou a čekala na zázrak nebo na kouzlo, které by jí pomohlo z téhle směšné situace.

Temný Lord uchopil její nažehlený fialový šat a dvakrát za něj škubl. Jeho manželka se ani nepohnula. Uchopil jí tedy silněji a opět s ní škubl, ale nezdařilo se.

„Tak tady nestůj a pojď taky táhnout!“ okřikl Pán svého smrtijeda, který se evidentně bavil jeho snažením. Ale ani spojenými silami nedokázali Raddlejovou vyškubnout ze dveří. Byli příliš vyčerpáni průjmem, ale Voldemort své snažení nevzdával. Hnala ho myšlenka, že když se mu podaří dostat svoji manželku ven, bude mít volný záchod, slibující úlevu.

„Tohle nemá cenu. Nemáme sílu na to, abychom ji odtud dostali,“ zvolal udýchaně Snape.

„Co bychom tedy podle tebe měli dělat?“

„No… mozkomoři mají na zahradě kadibudky. Tak bychom třeba mohli jít tam.“

„Na zahradu! Taková dálka! No, snad to tam stihneme včas,“ řekl Voldemort a společně se vydali chodbou ke schodišti.

„Voldíku! A co já?! Nemůžeš mě tu takhle nechat! Slyšíš?! Voldíku!“ křičela stará Raddlejová do chodby. Na její volání už nikdo neodpověděl.

Toho večera se smrtijedi shromáždili ve společenské místnosti, spokojeni, že nejhorší mají za sebou, a že Severusův lektvar proti sračce neměl žádné vedlejší účinky. Dokonce i manželka Temného Pána dostala loknout, protože usoudil, že takové trápení je moc i pro ni (Hlavně nechtěl, aby se mu po… mezi dveřmi jeho záchodu). Nikdo jí ale nesměl, pod podmínkou mučení Cruciatem, pomáhat dostat se ze dveří záchodu.

Uvolněný a uklidněný Pán Zla si spokojeně seděl na svém černém trůně. Jeho hlavu vyplňovaly plány na stavbu místnosti, jež by byla svému Pánu vždy na dosah. Záchod postavený přímo tady, v trůnní hale. Začarovaný tak, aby se ten, kdo znal zaklínadlo, do toho záchodu dostal z jakýchkoli dveří v paláci. To by mu ušetřilo spoustu cest do druhého patra. Takhle by stačilo, aby v krizových chvílích řekl jednoduchý verš a nejbližšími dveřmi by se přenesl na WC – Lord Voldemort v trůnní hale.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ pronesl váhavě Snape, když vcházel do největší místnosti v paláci.

Byla lemovaná sloupy, které zdobily prapory s ornamentem Zla. Uprostřed, mezi sochami, znázorňujícími Temného Pána držícího svět, byl trůn a na něm zamyšlený Lord Voldemort. Bývalý učitel lektvarů byl smířen s tím, že to, co dneska způsobil, mu jen tak neprojde. Čekal vše, mučení kletbou, ponížení u svých kolegů, hlídání staré Raddlejové, aby se nedostala ven ze dveří záchodu.

Přistoupil k trůnu a mírně se svému Pánu uklonil. Na jeho čele se vytvořila kapička potu, když se Temný Pán nahnul k němu. „Severusi, víš, co mě napadlo?“

„Netuším,“ odpověděl váhavě Snape.

„To, co se dnes přihodilo, mi ukázalo, že dva záchody na takhle velký barák jsou málo.“

„A co s tím mám společného já?“

„Vymyslel jsem ti trest za to, že všichni smrtijedi, včetně mě, trpěli průjmy, způsobenými tvým výtvorem k obědu. Rozhodl jsem se, že mi postavíš záchod, vhodný pro Pána temnot.“ Šarlatové oči se při slově záchod ještě více rozzářily do ruda.

Severus, zaskočen tímto trestem, který ani nebral v úvahu, se pokusil z této situace vymluvit: „Ale já nejsem zedník. Co když při stavbě naruším statiku paláce? Rozmysli si svůj trest, Voldemorte. Já ti půjčím svoji hůlku, abys mě mohl ztrestat Cruciatem. Víš přeci, jak rád používáš kletbu bolesti…“

„Na svého přítele nebudu používat kletby. A teď se jdi na to připravit. Se stavbou začneš hned, jak vymyslím plány.“ Zvedl se z trůnu a odešel do své pracovny.

Snape zůstal v hale sám. Zkoumal tuto prostornou místnost, kde nyní chtěl po něm Voldemort něco, co nikdy nedělal – aby něco postavil. Alespoň si na chvilku zdřímne, než jeho Pán dokončí plány. Vyčerpán dnešním dnem, i hrůzou z trestu, ulehl Severus do své postele a tvrdě usnul.

Druhého dne, brzy ráno, ještě než hodiny odbily pět, třásl temný Lord s chrápajícím zmijozelským profesorem. Severus se probudil a zjistil, že s ním opravdu třese Lord Voldemort a nebyl to tedy jen sen.

„Vymyslel jsem záchod,“ usmál se na svého ospalého kamaráda.

„Takže sis to nerozmyslel?“ odpověděl se zívnutím Snape.

„Tohle je tvůj trest a já jsem tvůj Pán. Navíc, při tomhle na tebe osobně dohlédnu. Teď se připrav a přijď za mnou do trůnního sálu.“ Lord Voldemort vyběhl s rolemi papíru do chodby.

Severus raději vstal a připravil se na tvrdou práci, která ho ode dneška, až po dokončení stavby, čekala.

V trůnním sále rozložil Pán Zla plány svého WC – Lord Voldemort. Pak následně vysvětloval svoji vizi: „Představoval bych si ho přímo tady. Tady, hned za trůnem, abych mohl okamžitě, když se mi zachce.“

Severus mírně kýval, že chápe jeho představu.

„A představoval bych si mahagonové dveře se zlatým zdobením. A pozlaceného panáčka s nočníkem, prostě klasické dveře na záchod.“ Lord pobíhal kolem dokola, na místě, kde měla v budoucnu stát jeho Komnata nejvyšší potřeby.

Voldemortův kamarád byl však zděšen velikostí této místnosti. Původně si představoval komůrku o velikosti 2 x 2 m. Nyní ale viděl cimru o rozloze, která by mohla ubytovat několik sourozenců pohromadě.

„A ničeho se neboj, Severusi, už jsem poslal Averyho do Voldelonu, aby objednal vše, co potřebuješ.“

„Tak dobrá,“ povzdechl si lektvarový odborník. „Tak se do toho pustíme.“

Následující týden byl trůnní sál uzavřen. Na dveřích visela nenápadná cedule: REKONSTRUKCE. Žádný ze smrtijedů nevěděl, co se vevnitř děje. Lord Voldemort nebyl skoro vůbec k zastižení. Vycházel ven pouze, když posílal nějakého svého věrného do města pro věci. Snapea viděli ještě méně, pouze když si šel, v nočních hodinách, lehnout do svého pokoje. Mezi věrnými Zlu se dokonce začaly šířit historky, že Voldemort a Snape spolu…, že ho tam Pán mučí za to, co mu provedl.

Severus však byl naprosto v pořádku a v zedničině objevil nového koníčka. Kdyby se nestal lektvarovým odborníkem, tak by určitě učil na stavební škole. Stavba, Voldemortova vysněného záchodu, mu šla od ruky a jeho Pán s ním byl spokojen.

S dodávkou jídla do paláce, si také Temný Lord poradil. Na tento týden, bez kuchaře Malfoye, objednal jídlo z nedaleké restaurace. Smrtijedi byli spokojeni. Voldemort vždy při jídle zmizel, ještě s jednou porcí navíc – pro Snapea, do trůnní haly. Dokonce i Lady Raddlejová, stále zaklíněna ve dveřích starého Pánova záchodu, dostávala dostatek jídla, aby nezhubla a nedostala se ven.

A tak týden uplynul a došlo na slavnostní uvedení Voldemortovy komůrky do provozu. Oba vysocí čarodějové – Lord Voldemort a Severus Snape, ve slavnostních úborech, stáli před pozlacenými mahagonovými dveřmi s čůrajícím panáčkem.

„Teď zbývá jediné. Začarovat tento to, abych do něj mohl vstoupit pouze já a z jakýchkoliv dveří v paláci,“ promluvil radostným hlasem Temný Lord a podíval se přitom na Snapea. Ten hrábl do kapsy svého černého hábitu a vytáhl hůlku.

„Ááá! Tak tady jsi, miláčku,“ rozlehlo se halou, jako kdyby kolem prolétl tryskáč. „Copak sis to tu postavil? Hmmm! To je pěkné, takové… ještě neopotřebované. Nebude ti vadit když…“ S těmito slovy Lady Raddlejová zavřela obrovské pozlacené dveře.

Oba čarodějové nebyli schopni se pohnout. Jak se dostala ze své pasti? Poté, co se Voldemort smířil s tím, že mu jeho žena znesvětila jeho sen, promluvil: „Drahá, jak je možné, že ses dostala z těch dveří?“ Opřel se zničeně o svoji Komnatu nejvyšší potřeby.

„Představ si, miláčku, Draco se vrátil z dovolené. No, a když mě viděl uvězněnou ve dveřích tvého záchodu, doběhl do kuchyně pro olej a pomohl mi ven. Ten je hodný. Doufám, že mu nějak poděkuješ, drahý.“ Ze dveří se ozvalo spláchnutí.

V Pánu Zla vřel vztek. „Dostane, co si zaslouží, drahá.“ Odlepil se od dveří a otočil se na svého kamaráda. „Ty jdeš se mnou! Zabijeme toho usmrkaného blonďáka, co vypustil tohle monstrum!“

Lord Voldemort vystřelil směrem ven. Severus ho však předběhl a zastoupil mu dveře. „Ale když zabiješ Malfoye, kdo bude potom vařit? Nech ho žít. Aspoň do té doby, než za něj najdeš náhradu v kuchyni,“ řekl, aby si to jeho Pán rozmyslel.

„Máš pravdu, ale za tohle ho potrestat musím. To, že mi překazil první použití mého záchodu, Cruciatem nevynahradím. To chce něco horšího, mnohem horšího…“ V tom ho to napadlo. Jeho oči se zablýskaly dokonalou pomstou. „Severusi, máš ještě tu polévku, co jsi nám tenkrát připravil?“ zeptal se lstivě.

„Všechnu jste snědli, ale recept si pamatuji. Neměl by být problém ji znovu uvařit.“

„Výborně. Tak ji jdi udělat. Myslím, že mladému Malfoyovi cestou vyhládlo,“ škodolibě se usmál Ten-kdo-je-nejkrutější-na-světě.

Článek z kouzelnického bulváru Zlomená hůlka:

Toaleta Lorda Voldemorta

Dnes byl veřejnosti přestaven neuvěřitelný záchod jeho nejvyšší Krutosti. Temný Lord si své osobní toalety velmi váží. Dokonce prosadil, aby byla zařazena jako 8. div světa, pod názvem WC – Lord Voldemort.