7. kapitola 1 část

V sobotu Julii probudil hlas Albuse Brumbála. Rozhlédla se po ložnici, než jí došlo, že ředitel mluví z malého zrcadla na nočním stolku. Naklonila se tedy přes spícího Severuse, vzala zrcadlo, posadila se do polosedu a opřela si ho o kolena..
„Ano, pane?“ rozespale zamžourala na ředitelovu tvář.
„Dobré ráno, Julie,“ zdvořile pozdravil.
„Potřeboval bych mluvit se Severusem,“ omluvně se usmál. Julie jen rozpačitě pohlédla na muže vedle sebe. Už nespal - seděl opřený o čelo postele a mlčky kývl. Julie se tedy usmála na Brumbála a podala zrcadlo Severusovi. 

„Přál jste si se mnou mluvit?“ zeptal se klidně.
„Ano, Severusi. Viktor Krum je v Londýně,“ sdělil ředitel. „Kingsley jej měl za úkol zkontaktovat po utkání ve famfrpálu a potom dopravit do Bradavic. Bohužel však zasáhl Lucius Malfoy a odvedl si Kruma ihned po zápase. Kingsley nemohl nic dělat kromě toho, že je sledoval a zjistil, že Malfoy odvádí Viktora k sobě domů. Zřejmě dostal od Karkarova echo, že by se Krum mohl pokusit o útěk, nebo jej měl pouze hlídat. Každopádně teď potřebujeme, aby ses pod nějakou záminkou dostal k Malfoyovi a pokusil se zjistit, co Malfoy s Viktorem zamýšlí.“
„Dobrá. Jak to mám zdůvodnit?“
„Třeba jako přátelskou návštěvu. Řekněme, že jsi měl cestu kolem a tak jsi se rozhodl zastavit... Jde jen o to, získat informace, abychom mohli zvážit možnosti jeho potencionálního vysvobození. Každopádně se samotný o žádnou akci nepokoušej.“
„Rozumím.“
„Budu rád, když mě budeš po návratu informovat,“ zakončil Brumbál a zmizel.
Severus se dal do oblékání.
„Dáš na sebe pozor, že ano?“ s obavou se zeptala Julie.
„Jistě.“
„Počkám na tebe v sídle Řádu.“
„Ne.“
„V tom mi nemůžeš bránit!“
„Tak si dělej, co chceš,“ zamumlal a zmizel v krbu.
Julie vyskočila a urychleně se oblékla. Přitom přemýšlela, že se s ní Severus ani nerozloučil. Kdyby se něco stalo... Ale na to ani nechtěla pomyslet. 

„Myslel jsem si, že se objevíš,“ přivítal ji Lupin v kuchyni, když vystoupila z krbu.
„Už to víš?“ zeptala se rozechvěle.
„Jistě. Brumbál tu byl.“
„Chci tu na Severuse počkat,“ omluvně se zarděla.
„To je samozřejmé,“ chápavě se usmál.
„Už jsi snídal?“ napadlo ji, že může být trochu užitečná
„Ne,“ pohlédl na ni s příjemným překvapením.
„Fajn. Tak se posaď,“ rozkázala a vytáhla hůlku.
„A jak se jinak máš?“ zeptal se poté, co se uvelebil za velkým stolem.
„Myslíš, když zrovna neumírám strachy o Severuse?“ trpce se pousmála. „Jinak to jde.“
„Klid. On bude v pořádku. Umí se o sebe postarat,“ řekl vážně.
„Nevím, co bych dělala, kdyby se mu něco stalo,“ přiznala Julie a postavila před Remuse hrnek horké kávy. „Nejspíš by to byla totiž moje chyba. Kvůli mně se nesoustředí a...“
„Julie!“ zarazil ji. „Co to tu, u Merlina, vykládáš? To je čirý nesmysl!“
„Ale není. On potřebuje mít čistou hlavu, když se s nimi stýká. A k tomu já mu nepřispívám, víš?“
„On to zvládne,“ nesouhlasil. „Pokud je vnitřně v pohodě, což si myslím, že je teď víc, když jste si to už mezi sebou... vyjasnili... Je to pro něho naopak snadnější, jestli mě chápeš.“
„Myslíš?“ položila na stůl talíř obložených chlebů a sedla si naproti Lupinovi.
„To vím,“ usmál se a pustil se do jídla.
„No a jak se máš ty?“
„Jak bych se mohl mít, když tu trčím,“ zatvářil se nespokojeně. „Celé dni se potloukám po domě, občas narazím na nějaký nechutný ostatek po rodině Blacků - zrovna včera jsem objevil skříň plnou psích koster, zdá se, že si schovávali i mrtvé psy - uklízím to svinstvo... A samozřejmě jednou do měsíce si vychutnám vlkodlačí agónii,“ dodal pohřebně.
„Ale Severus ti přece nosí ten lektvar...“
„To mi radši nepřipomínej! Když si vzpomenu na ten utrejch, obrací se mi žaludek.“
„Ale pomáhá to, ne?“
„Ovšem, že to pomáhá! Nikdo by mě jinak nikdy nepřinutil to do sebe nalít!“
Julie se pozorně podívala na muže. Seděl pohodlně opřen o opěradlo židle, nohu přes nohu a pil kávu. Na sobě měl ošoupané tmavomodré džíny do zvonu, které mohly být snad stejně staré jako on sám. Vytahaný černý svetr byl dříve pravděpodobně na tělo, ale nyní tomu tak již vskutku nebylo. Navíc byl značně vybledlý a na volných rukávech měl hned několik ok. Remus však vypadal, že se v něm cítí dobře. Vlastně celkově vypadal dost spokojeně přes to všechno, co právě prohlásil... Zdál se být odpočatý. Tvář mu nenápadně zarůstala ryšavým strništěm. Modré oči byly bez temných kruhů.
„Co?“ zeptal se nechápavě, když si všiml, že ho pozoruje.
„Co se mi to tu snažíš nalhat?“ rozesmála se najednou Julie. „Podívej se na sebe! Vždyť tobě to tu vyhovuje, vypadáš skvěle!“
„Tedy,“ ošil se polichoceně Remus, „tak to děkuji.“ A podrbal se v krátkých zrzavých vlasech.
„Ne, vážně, nemusíš se snažit mě rozptylovat takovými přehnanými báchorkami,“ naklonila hlavu na stranu.
„Dobře. Tak už nebudu,“ slíbil a ukázal ostré zuby v širokém úsměvu. „Jen jsem prostě myslel...“
„No, to je mi právě jasný,“ zasmála se. „Nepotřebuješ pomoct s nějakým úklidem?“ navrhla potom.
„No, vlastně jsem se chystal uklidit knihovnu,“ přemýšlel. „Je to celkem pěkná místnost, ale je tam děsně prachu a taky nějaké chlupaté potvory...“               

Po snídani se přesunuli do prvního patra domu. Julie na všechno koukala s nezastíraným údivem. Ani v domě jejího smrtijedského otce se nikdy nesetkala s tolika indiciemi černé magie.
„A tos neviděla ten úděsný portrét Siriusovy matky. Byl vážně hrůzostrašný,“ vrtěl hlavou Remus. Potom otevřel dveře na konci temné chodby nad schody a Julie užasla ještě víc.

Knihovna byla vysoká oválná místnost s velikým oknem. Stěny byly vlastně utvořeny cedrovými regály s knihami. Julie zvedla hlavu. Ve výšce asi tří metrů byl ochoz s tepaným zábradlím, na který se vstupovalo po úzkých točitých schůdcích... Bohužel to všechno vypadalo dost žalostně pod šíleným nánosem špíny a pavučin. Po podlaze se všude válely rozpadající se knihy a tu a tam se v koutě mihl černý ocásek.
„Jsou tu krysy?“ podivila se.
„Ano,“ přikývl. „Ale ne nějaké obyčejné. Utekly zřejmě z tamté zlaté klece, kde je předtím chovali. Od té doby tu řádí. Myslím, že to byli jejich... domácí miláčci,“ dodal nejistě.
Julie věděla, že kouzelnické krysy žijí hodně dlouho a mají různé čarovné schopnosti. Ještě nikdy je však nechytala a nyní se jí do toho z nějakých podivných důvodů ani příliš nechtělo.
„Tak čím začneme?“ obrátila se s obavou na Lupina.
„Asi bychom měli vrátit ty knihy do polic a potom uklidíme to ostatní svinstvo z podlahy. Nakonec pochytáme ty krysy,“ řekl rozhodně. „Raději zavři dveře, aby se nám zatím nerozutekly.“
Julie uposlechla a potom přistoupila k první hromadě rozházených knih na podlaze. Opatrně zdvihla vrchní knihu, zavřela ji a položila vedle sebe. Za chvíli již měla hotový pěkně vysoký komínek. Seděla teď v tureckém sedu na špinavé podlaze z barevných parket a otírala si rukávem prach z tváře. Lupin byl na tom podobně, jen s tím rozdílem, že občas nahlas předčítal z té či oné zajímavé knihy.
„A nebo tohle, poslouchej!“ opřel se zády o jeden z regálů a položil si obrovskou bichli na zaprášené koleno.
„Potomci tvoji by se měli bít každý den nebo častěji, aby si vštípili úctu a pokoru v tebe. Samozřejmě je tluč jen kouzelnou rákoskou, aby se jim nenadělaly modřiny... Tak teď už alespoň víme, kde čerpali Blackovi svůj smysl pro výchovu a morálku,“ poznamenal a znechuceně zaklapl knihu.
„Sirius to asi neměl lehké, co?“ opatrně se otázala Julie.
„To neměl,“ sklonil oči muž. Potom rázně vyskočil na nohy a oprášil si kalhoty.
„Tak to bychom měli,“ rozhlédl se po podlaze. Všechny knihy byly srovnané v komíncích. Lupin jich několik vzal a počal je skládat do nejbližší police. Julie mu také nějaké podala. Potom sama vylezla na úzký dřevěný žebřík a vsunula do uprázdněné police těžkou encyklopedii kouzel.
„Podáš mi tamtu velkou knihu?“ požádala Lupina. Ohlédl se a spatřil pod malým, kulatým stolem ležet zapomenutou poslední zaprášenou bichli.
„Kronika rodu Blacků,“ přečetl zašlý nápis a udiveně vzhlédl k Julii. Stála překvapeně na žebříku a hleděla na něho.
„Tak to otevři,“ vzpamatovala se první a ponoukla ho netrpělivě.
„Nejsem si jist, že to chci číst,“ zapochyboval. Přesto však otevřel svazek.
„VY BASTARDI!!! TO JE DRZOST!!!“ zařvala v tu ránu hrozně kniha a počala sebou škubat, jako posedlá. Lupin jen vytřeštil oči.
„ZPLOZENCI ŠPÍNY!!! JAK SE OPOVAŽUJETE!!!“
„Tak dost!“ Remus vší silou sklapl desky knihy k sobě. Potom se s obavou podíval vzhůru na Julii a ta se začala hrozně smát. Lupin se taky rozesmál.
„Co... to... bylo?“ přidržovala se police, aby smíchy nespadla ze žebříku.
„Další překvapení, jež nám tu po sobě zanechali Blackovi,“ vysvětlil, když se dosyta nasmál. „Tak takhle přesně tu hulákal ještě nedávno ten portrét, o kterém jsem ti říkal.“
„Proč ale tak vřískala?“ pohlédla Julie na knihu.
„Nějaké ochranné kouzlo. Rozpozná asi, když ji otevře někdo nepovolaný,“ pokrčil rameny.
„Podej mi ji,“ napadlo něco Julii. „Zkusím to já.“
„No já nevím,“ zaváhal, ale knihu jí dal.
„ODPORNÁ CHÁSKO!!! NEČISTÍ KŘÍŽENCI!!!“ vyštěkla okamžitě kniha a zacloumala sebou tak divoce, že Julie ztratila rovnováhu a cítila, jak padá dolů. Kniha jí vypadla z ruky a zaklapla se. Julie zavřela oči a očekávala tvrdý dopad. Jaké bylo ale její překvapení, když ji zachytily dvě silné mužské ruce.
„Mám tě,“ vydechl muž a usmál se na ni. Julie jen provinile vzhlédla k jeho tváři. Byl to jen okamžik, ale v té vteřině jí připadal hrozně přitažlivý.
„Postav mě, Remusi,“ sklonila pohled.
„Jistě, omlouvám se,“ řekl vážně a okamžitě povolil své sevření.
„Proč by ses omlouval? Zachránil jsi mě před pádem do té špíny, ne?“ zažertovala a zvedla kroniku.
„Hm. Ovšem podle téhle věci už jsme oba do špíny klesli. Neslyšelas?“ pousmál se.
„To nešlo neslyšet,“ zasmála se a vylezla zpět na žebřík. Strčila knihu co možná nejdál a nejvýš, kam dosáhla. Představa, že by se ještě nějakým nedopatřením přece jen otevřela, Julii naháněla husí kůži.