7. kapitola 2 část

Se špínou a prachem na podlaze a nábytku se lehce vypořádali několika kouzly a místnost rázem získala jinou tvář. Zbývalo chytit krysy.
„Co kdybychom je na něco nalákali,“ napadlo Julii, když se v předklonu snažila dohlédnout do všech koutů a pátrala po černých ocáscích.
„To nezabere. Jsou chytré,“ zavrtěl hlavou.
Julie se posadila do červeného křesla u okna a zaklonila hlavu.
„Prokouklo to tu,“ poznamenala potom. Lupin jen mlčky přitakal a s rukama v kapsách četl tituly knih v nejbližší polici.
„Proč se pořád děje, že se děti rozchází se svými rodiči?“ řekla po chvíli tiše. Překvapeně se otočil. „Myslím tím...“ zavřela oči unaveně, „Proč tak často zjistíme, že naši rodiče jsou horší než my?“
„Nevím proč, ale jsem rád, že je to tak,“ odpověděl rozvážně. „Je přece dobré, když se stejné chyby neopakují pořád dokola. Když se věci vyvíjí a stávají se lepšími. Potom je i dobré překonat vlastní rodiče a napravit, co oni zmařili, ne?“
„Všeobecně vzato s tebou souhlasím,“ hlesla. „Ale v praxi... Je to trochu deprimující.“ Pomyslela na svého otce.
„Tím syndromem trpěl i Sirius,“ pousmál se a opřel se ledabyle o žebřík.
„Jak to vlastně bylo s jeho rodiči? Byli Smrtijedi nebo ne?“ pohlédla na něj klidně.
„Ne, ale ztotožňovali se s jejich teorií čisté krve. Sirius ji naopak odmítal, a tak vznikl ten nesmiřitelný konflikt,“ vzdychl. „Byl bych dal nevím co za to, kdybych mu tenkrát uměl nějak pomoct. Měl to vážně těžké.“
„Víš, že jsi hrozně... moudrý?“ usmála se. Zdálo se jí, že je to v protikladu k jeho rebelskému vzhledu. „Jsi v něčem jako Severus,“ dodala. „Škoda, že se nesnášíte.“
„Všechno má své příčiny a důvody,“ zamračil se.
„Jistě. Ale nevyprchaly už vaše důvody k nenávisti za ty roky?“
„Něco zmizelo, ovšem. Ale některé věci... Severus nedokáže zapomínat. Přesvědčil jsem se o tom nedávno, když jsem zjistil, že jedna jeho vzpomínka na školní léta - a troufám si říct, že ta nejhorší - pořád vězí nesmazatelně v jeho hlavě.“
„Jak to víš?“
„To je složité. Harry předminulý rok chodil ke Snapeovi na hodiny nitrobrany...“
„Ano, vím o tom,“ přivřela oči. Pamatovala si dobře, jak sama nahlédla do Severusových vzpomínek pomocí nitrozpytu a jedna z nich se týkala právě nitrobrany s Harrym. V té vzpomínce Harry vypadal vyděšeně, naštvaně a také... zklamaně.
„No a stalo se,“ pokračoval Lupin, „že Harry shlédl právě tuhle Severusovu vzpomínku. Vyprávěl ji potom mně a Siriusovi, protože se nedokázal vyrovnat s tím, jaký byl v té vzpomínce James.“ Lupin se pousmál. „Stěžoval si, že byl frajírek a tak. Nemohl se s tím smířit... Ale proč o tom mluvím: Tehdy - pamatuji se na ten den- trošku jsme Severuse trápili, možná trošku víc. Přehnali jsme to. Nechci to tu rozpitvávat, ale... Důležité je, že Severusova vzpomínka se liší od toho, jak si to pamatuji já,“ odmlčel se. „Jeho verze je daleko horší. Jakoby se časem zdeformovala, rozumíš? On si tu událost ve své mysli záměrně upravil. Nechtěl to zapomenout a pro jistotu to ještě přikořenil. Za ty roky si tu vzpomínku hýčkal ve svém nitru... Zveličil tu křivdu do obrovských rozměrů... Vypěstoval si dobrý důvod k trvalé, nesmiřitelné nenávisti. Chtěl to tak.“ A Lupin smutně pohlédl na Julii. „A to je jeden důvod, proč mě nikdy nepřestane nenávidět. Nechce... nic měnit,“ vysvětlil.
„Lidé by měli takové vzpomínky prostě vyhazovat,“ zamračila se Julie. „Prostě je vyjmout, odstranit...“
„Jenže to by bylo proti logice. To, co prožíváme, nás utváří. Stává se to neoddělitelnou součástí nás samých,“ namítl.
„Ty jsi byl vážně zrozen k učení,“ usmála se. „Poslouchala bych tě klidně až do večera. A dělala bych si poznámky!“
„Jenže to nejde,“ narovnal se s úsměvem. „Za prvé už nejsem učitel, za druhé psychologie nikdy nebyla můj obor a za třetí musíme jít dolů, kdyby někdo volal nebo přišel.“ Julie si najednou uvědomila, kolik uběhlo času od té doby, co jsou v knihovně, a rychle vstala. 

 Vrátili se do kuchyně a jali se prohledávat obsah kredence. Při úklidu jim pořádně vytrávilo a navíc už bylo dávno po poledni a tedy čas na oběd. Julie se snažila nevnímat, jak se jí nitro svírá obavami při každé myšlence na Severuse, proto se aktivně ujala přípravy jídla. Udělala špagety, zatímco Lupin odněkud vyštrachal velice zaprášenou láhev vína a celou dobu, co vařili a jedli, bavil Julii vyprávěním o jednotlivých členech řádu. Pověděl jí i o Percym a jeho sporu s ostatními z rodiny Weasleyových. Dlužil jí to již od minulé schůze Řádu. Tehdy se Molly tak rozrušila, když přišla řeč na Percyho.
„No a tady máš důkaz, že jsou i případy, kdy jsou rodiče lepší, než jejich děti,“ uzavřel.
„No, alespoň že tak,“ kývla a zahleděla se před sebe do prázdna. Najednou ji však upoutaly plameny v krbu, které zezelenaly.
„Remusi,“ stačila ještě ukázat před sebe, když se v ohni objevila hlava Severuse Snapea.
„Lupine! Spoj se s Brumbálem. Malfoy chce večer Kruma vzít na Kromlech, aby jej mohl Voldemort vyslechnout. Budu tam také, ale nevím, jestli budu moct něco udělat...“
„Nedělej si s tím starosti. Seženeme lidi,“ pohotově jej ujistil Lupin, nyní klečící na předložce u krbu.
„Bude to kolem desáté, ale buďte tam dřív!“ zdůraznil Severus. „A ji,“ koukl na Julii, „sebou neberte.“
„Severusi, nemůžeš mi...!“ okamžitě hlasitě zaprotestovala dívka.
„Teď ne, Julie!“ zarazil ji. Potom se otočil někam za sebe. „Musím jít, Malfoy se vrací,“ sdělil rychle a vzápětí zmizel. 
„Já s vámi půjdu!“ rozhořčeně oznámila Julie.
„Pochopitelně. Já vím,“ uklidnil ji Remus vážně.  

                Kolem sedmé večer téhož dne bylo sídlo Fénixova řádu plné vzruchu. V předsíni se právě vítali Kingsley Pastorek a Tonksová s Julií, jež jim přišla otevřít. Odložili si deštníky do podivného stojanu z trollí nohy a sešli po schodech do kuchyně. Zde již čekali Bill a Artur Weasleyovi, kteří se skláněli nad nějakou mapou. S nimi se nad stolem skláněl rovněž bradavický hajný Hagrid a vedle něho na stole ležel obrovský samostříl. Lupin stál v rohu místnosti s Brumbálem a Alastorem Moodym a tiše se o něčem bavili. Julie kolem nich prošla pro konvici s čajem, aby mohla nalít nově příchozím, a zaslechla útržek rozhovoru.
„A neříkal Severus, kolik jich bude?“ zeptal se Moody.
„Myslím, že to neví. Navíc neměl čas moc dlouho mluvit, Malfoy byl někde poblíž,“ vysvětlil Lupin.
„Budeme tedy muset možná improvizovat,“ zamyslel se Brumbál.
„Chcete jít do přímého konfliktu?“ ztišil Moody hlas a jeho čarovné oko se upřelo na Julii.
„Ne, pokud to nebude nezbytně nutné. Pokusíme se tomu vyhnout,“ zavrtěl ředitel hlavou.Víc Julie již neslyšela. Přistoupila ke stolu a nalila Kingsleymu a Nymfadoře černý čaj.
„Ale tady slečna Jůlie zvostane radši doma, ne?“ zahlaholil dobrácky Hagrid a usmál se na ni.
Julie už otevírala ústa k záporné odpovědi. Věděla, že to Hagrid myslel dobře, ale chtěla jej vyvést z omylu.
Lupin ji však předešel. „Obávám se, že ne, Hagride,“ sdělil a položil jí ruku na rameno. „Julie je totiž už dospělá, že?“ podíval se na ni a v modrých očích mu zasvítily jiskřičky.
„Sama bych to neřekla lépe, Remusi,“ přimhouřila oči. Věděla, že si ji dobírá.
„Já vím,“ usmál se a odešel zpět k Moodymu a Brumbálovi. Julie se za ním chvíli dívala s obdivem. I v takové chvíli se dokázal chovat, jako by se nic zvláštního nebylo dělo.  

                 V půl osmé se Hagrid zvedl od stolu (podařilo se mu přitom povalit Tonksovou, která seděla vedle něho) a chopil se svého samostřílu.
„Takže já zajdu pro Klofana a pomalu vyrazim,“ oznámil.
„Hagrid se tam musí dopravit po vlastních, protože se nemůže přemísťovat,“ vysvětlil Julii tiše Lupin.
„Je to daleko?“ zeptala se.
„Ani ne. Původní místo, kde se scházeli, bylo o dost dál, ale po tom, co jsme tam na jaře zasahovali, změnili Smrtijedi lokalitu. My ale samozřejmě víme, kde se nově scházejí - hádej, od koho - a to nové místo je jen kousek za Londýnem.“
„Ale neohrozí to Severuse, když se tam ukážeme? Bude přece jasné, že někdo Voldemorta zradil a řekl nám, kde se sejdou,“ namítla.
„No, vlastně Brumbál má takový plán, že se ukazovat nebudeme. Pouze budeme přihlížet ze zálohy a Viktora zachrání Klofan. My jen budeme jistit situaci.“
„Kdo je Klofan?“ překvapeně se zeptala.
„Kdo je Klofan?“ zasmál se. „Uvidíš!“