7. kapitola
Uprostřed učitelského stolu se profesor Brumbál pomalu zvedl ze své židle a podíval se se znepokojením dolů na profesora lektvarů ležícího na břiše. „Remusi, vezmeš prosím tě profesora Snapea k Poppy? Vyřiď jí, že tam za chvilku přijdu.“
„Jistě pane.“ řekl Lupin jakmile opatrně ve vzduchu vykormidloval Snapea z Velké síně, zanechávajíc za sebou pár světle růžových pírek tančících lehce k podlaze.
Brumbálovi moudré oči, pojednou nejiskřící humorem, prozkoumávali stále tichou síň. Pozorně se podíval na Harry Pottera, který seděl vedle Rona, jakoby do něj udeřil blesk, a poté dále podél stolu na Freda a George Weasleyovi. „Frede a Georgi Wealseyovi, rád bych se s vámi ihned setkal v mé pracovně!“ Dvojčata pod jeho pohledem viditelně zbledla.
„Harry, jsi v pořádku?“ šeptla Hermiona. Harry, stále v šoku, se nezdál, že by ji vůbec slyšel.
„Harry!“ zakřičel Ron, třesa s jeho paží.
Harryho oči pomalu zaostřili a on se trochu nechápavě zadíval na své přátele. „Pardon, říkali jste něco?“
„Harry, jsi v pořádku?“ podívala se na něj Hermiona starostlivě.
„Jistě Hermiono. Je mi úplně skvěle, když mi před celou školou řekli, že nejvíce nenáviděný profesor v historii celé školy je můj otec! Zatraceně SKVĚLÉ!!!!!!“ Skončil s křikem.
„Vždyť nemůžeš věřit tomu, že je to pravda! Harry, poslouchal jsem Freda a George celý léto, a oni dělaj tolik chyb, když něco vyrábějí, že nikdo v rodině už pro ně nebude nikdy nic testovat. Vsadim se, že něco zvorali.“ řekl Ron, pokoušející se utěšit.
V tuhle chvíli už všichni v síni zírali na Harryho Pottera (Harryho Snapea?).
„No, proč prostě nejdeme do společenské místnosti?“ navrhla Hermiona, pokukujíc po síni po pozornosti, kterou přitahovali. Oba chlapci, když viděli na co se dívá, se tiše zvedli a zamířili do nebelvírské věže.
„Podívej Harry, dokonce i kdyby to byla při tej nejmenší pravděpodobnosti pravda, alespoň se nebudeš muset vrátiti k Dursleyům.“ řekl Ron, který se snažil Harryho rozveselit.
„Hm, jenže se podívej, s kým bych musel namísto toho bydlet. Bylo by to jako být po škole každou noc celé léto!“ zasténal Harry, když došli k Buclaté Dámě.
Usmála se na něj a soucitně řekla: „Harry drahoušku, ty víš, co jsou tahle Weasleyova dvojčata zač, nevěř tomu, dokud ti žádný z učitelů neřekne, že je to pravda.“
„Děkuji“ zamumlal a vyslovil heslo „vznášející se čarovný prach“.
„Podívej Harry“ začala Hermiona, když došli k jejich oblíbeným křeslům u ohně.
„Hermiono, nechci o tom mluvit, myslím, že už si půjdu lehnout.“ S tím pomalu vyšel po schodech do chlapeckých ložnic a hodil sebou na postel.
Ron a Hermiona seděli v tichu před plápolajícím ohněm zvažujíce události večera. „To prostě nemůže být pravda Hermiono. Harry je moc pěkný na to, aby byl synem toho mizernýho slizouna.“
„Nevím Rone, bylo by to jedno z vysvětlení, proč se tak moc přes léto změnil.“
„To nemyslíš vážně! Proč by jinak tak dlouho vypadal jako jeho otec, myslím Jamese Pottera, kdyby nebyl jeho syn?“
„Nevím, ale zítra se začnu porozhlížet v knihovně, a neubylo by tě, kdybys tam taky strávil trochu času.“ řekla mu Hermiona s významným pohledem.
„Proč je vždy tvojí odpovědí knihovna? Dobrá, kouknem do knihovny.“ řekl Ron znechuceně. „Zajímalo by mě, co se děje s Fredem a Georgem.“
Hermiona sebou trhla. „Nechtěla bych zrovna být v jejich kůži.“
Fred a George zničeně čekali před dveřmi do Brumbálovy pracovny. Ten zmizel dovnitř o několik minut dříve následován profesorkou McGonagallovou, jejich ředitelkou koleje. Čekárna byla elegantně zařízená a očividně uzpůsobená ke krácení čekání. Naneštěstí, v tomto případě, jediní dva čekající byli dva mladí gentlemani, kteří byli přespříliš zahloubáni ve svých vlastních nešťastných myšlenkách, než aby si to vůbec uvědomovali. Oba chlapci vzhlédli, jakmile se masivní dveře pomalu a tiše otevřely.
„Pánové, můžete vstoupit.“ profesorka McGonagallová přidržela dveře, když se protáhli dovnitř.
Zastavili se před ředitelovým stolem, a teprve poté si všimli profesora Lupina, který vypadal nebývale vážně. Ticho se stalo drtivým, jak tři dospělí vážně pohlíželi na dvojčata. Dokonce i fénix Fawkes se zdál, že se na ně dívá opovržlivě. Tohle začínalo být mnohem horší než původně předpokládali.
„Prosím, povězte mi, co jste udělali, a proč jste to za všechno na světě jen udělali.“ Nařídil jim ředitel tím nejvážnějším hlasem. V jeho modrých očích nebyl ani nejmenší záblesk pobavených jiskřiček.
„Hm, strávili jsme léto vyráběním nových produktů pro naši firmu.“
„Weasleyovy čarodějné anekdoty“ přerušil George Fred.
„A jedním z nich bylo naše Véritasérum které jsme pojmenovali „Tonikum Nejůžasnější Pravdy“. Pokračoval George.
„Donutí toho, kdo ho vypije vyzradit jeho největší tajemství v co možná nejvíce nejtrapnější situaci a na veřejnosti samozřejmě.“
„Trochu jsme přinesli do školy, a když jsme slyšeli, že Snape nechal Harryho po škole hned první den vyučování, rozhodli jsme se, že tohle by mohla být perfektní příležitost ho použít.“ hlesnul George.
„Pánové, velice jsem se ve vás zklamal.“ Žádný z chlapců ještě nikdy při jejich minulých návštěvách pracovny neviděl profesova Brumbála dívat se tak vážně. Svým způsobem, naháněl Albus Brumbál strach mnohem více než Severus Snape ve své nejhorší náladě.
„Některá tajemství nejsou druhým vyzrazena, protože jsou příliš nebezpečná. Ať už tomu, kdo tajemství udržuje nebo nevinnému, kdo o něm neví. Použitím tohoto lektvaru nehodným způsobem jste vystavili jednoho z vašich učitelů nebezpečí, které si ani nedovedete představit, zničili nevinného přístojícího kvůli vašemu „šprýmu“ a třeba i kompromitovali boj proti Voldemortovi. Chci vaše ujištění, že všechny tyto produkty budou ihned zničeny. Profesorka McGonagallová vás doprovodí do vaší ložnice a ujistí se, že je to provedeno. Navrhuji, aby jste velice vážně uvážili než opět provedete nějaký „neškodný“ žertík.“ Brumbál se odmlčel.
„Ano pane.“ řekla dvojčata tiše, dívajíce se na nohy.
„Navíc, očekávám, že se omluvíte jak profesoru Snapeovi, tak Harrymu za tento incident. Sdělíte jim, že Tonikum Nejůžasnější Pravdy bylo zmanipulováno, aby místo vyslovení toho největšího tajemství, byla řečena ta největší noční můra.“
„Ale pane.“ obě dvojčata prosila.
„Ne! Tohle je jediná možnost, jak zabránit naprosté katastrofě. Rozumím vaší pýše ve vaše schopnosti, nicméně, nezapomeňte, co jsem řekl o důsledkách tohoto. Navíc budete sloužit po čtyři noci se školníkem Filchem, počínaje zítřejší nocí, a padesát bodů bude odebráno Nebelvíru.“
„Tím tedy tvrdíte, že Harry opravdu je.“ dospěl George překvapivě k závěru.
„O ano, vaše tonikum bylo opravdu efektivní.“ poznamenal tiše profesor Lupin. „Nicméně, profesor Snape se snažil najít cestu, jak to Harrymu říci, vsadil bych všechno, že proto dnes večer musel Harry u něj vysloužit svůj trest, aby mu to mohl konečně povědět. Ostatně chlapci, nevěděl o tom až do nedávna. Nikdo z nás to nevěděl.“
„Musím vás varovat, že pokud uslyším byť jen kousek z tohoto rozhovoru někde, jak je opakován, studentovi nebo učiteli, budu nucen vás oba vyloučit. To by vám mělo ukázat, jak vážně bereme tuto situaci. Nyní, pokud už nechcete chlapci nic dodat, profesorko McGonagallová, kdybyste je mohla zkontrolovat kvůli tomu toniku.“
„Jistě pane.“ Přešla profesorka McGonagallová ke dveřím, postrkujíc dvojčata před sebou.
„Ehm, chlapci.“ Brumbálův hlas je donutil se zastavit na prahu.
„Ano pane?“
„Prosím, rozvažte následky předtím než provedete nějaký žert.“ Jiskřička v ředitelově očích byla zas na svém místě. „Domnívám se, že budeme potřebovat věci k zasmání se mnohem více než dříve.“
S tím se dveře zavřely, ponechávajíce Remuse a ředitele o samotě.
„Řediteli, opravdu se domníváte, že udrží tajemství, jako je toto?“ zeptal se Remus s mírnou obavou.
„Ano, to se domnívám. I když jsou to nepochybně ti největší šprýmaři za všechna ta léta, jsou také nesmírně loajální a čestní. Jakmile jednou dají slovo, neporuší ho.“ Řekl s přesvědčením. „Nyní, pokud mě omluvíš, potřebuji kontaktovat Arthura a Molly. Už to odkládám pěkně dlouho. Musím také zajít za Severusem na ošetřovnu.“
„Byl stále mimo sebe, když jsem opouštěl ošetřovnu a Poppy ve své nádheře ho obskakovala.“ Zvedl se Remus k odchodu.
„Dobrá, vždyť víš, jak často ji Severus doopravdy nechává ho obskakovat...“
„Dobrou noc, pane.“
„Dobrou noc.“ Dveře se tiše za Lupinem zavřely, ponechávajíce ředitele svým myšlenkám. Fawkes, který seděl na svém bidýlku v koutku, tiše pohlížel na svého pána. V náhlém spěchu přiletěl k Albusovi, pohodlně se usadil na jeho rameno a otíral se o jeho tvář. „Ach Fawkesi, jen doufám, že tohle bude fungovat.“
Harry Potter ležel ve své posteli se zataženými závěsy, nemohl usnout, protože mu stále myslí probíhaly události poslední hodiny. Ve své mysli si stále dokola přehrával scénu, ve které Snape řekl „Harry Potter je můj syn!“. Dokonce ani pohled na Severuse Snapea ve světlém růžovém peří ho nijak nevzrušil. Byla tu jen jedna věc, kterou mohl udělat. Slyšel Rona, jak před už před chvílí přišel, a nyní celým pokojem znělo pokojné oddechování zbylých spolužáků, což Harryho ujistilo, že tu ostatní jsou a spí. Tiše vyklouzl z postele, opatrně otevřel svůj kufr a vzal si neviditelný plášť. Jako duch proklouzl místností ke dveřím a pomalu je otevřel, jen aby mohl vyklouznout ven.
Zabralo mu jen pár minut proletět přes chodby a dostavit se na ošetřovnu. Pomalu a obezřetně dovnitř nahlédl a ujistil se, že madame Pomfreyová není nikde poblíž. V celé místnosti byla jen jediná postel se zataženými závěsy. Zavírajíc za sebou dveře se s menšími obavami přesunul k závěsům. Postupně a tiše je odsouvajíc se posadil na židli vedle postele. Záměrně pozorujíc spícího muže pod oslepujícími bílými přikrývkami, pátral po nějaké podobnosti. Oba měli černé vlasy, ale jemu to připadalo jako první a také jako poslední podobnost. Co ho nejvíce udeřilo bylo, jak odlišně vypadal Snape ve spánku. Vypadal uvolněně a dokonce lidsky bez toho výrazu pohrdání, který nasazoval snad hned jak se probudil.
S tichým povzdechem, nic se v jeho mysli nevyřešilo, se odebral zpátky do ložnice a své postele. Teprve až když došel k portrétu si uvědomil, že Snape už neměl žádné růžové peří. Bylo to celkem legrační vidět Snapea s peřím, dumal Harry, když se nořil do pohodlí své postele.
Další ráno se Harry vzbudil později než normálně. Rychle se oblékl, čapnul svoji školní tašku a pádil ze schodů do společenské místnosti. Hermiona a Ron tam na něj čekali, dívaje se na něj trochu nervózně.
„Rone, předpokládáš, že tvoji bratři udělali někdy chybu, když vyráběli Tonikum Nejúžasnější Pravdy. Takže namísto toho, aby to donutilo někoho říci pravdu, to udělalo něco jiného?“
„Jo Harry, to je to, co jsem Hermi říkal minulou noc.“ souhlasil Ron.
Po cestě do Velké síně na snídani už od tématu upustili, vešli právě, když přilétaly sovy s poštou. Jak proudy sov klesaly ke stolům, aby doručily své náklady, jeden dopis na sebe upoutal velikou pozornost. Byl jasně červený, vibrující tolik, že sova, která ho nesla, měla potíže vůbec letět rovně. Podařilo se jí dostat se k nebelvírskému stolu a upustila dopis přímo mezi Freda a George, ihned odlétaje pryč.
„Měli byste to raději otevřít.“ Poradil Ron tiše a strčil si prsty do uší.
Fred váhavě natáhl ruku a uchopil obálku, která se v tu chvíli otevřela. Hlas paní Weasleyové burácel celou Velkou síní.
„ZE VŠECH HLOUPÝCH VĚCÍ, KTERÉ JSTE KDY UDĚLALI, JSEM SE NIKDY NECÍTILA TAK TRAPNĚ! MOHLI JSTE VÁŽNĚ PROFESORA ZRANIT! A CHUDÁK HARRY.. MUSÍTE LÉPE ROZVAŽOVAT SVÉ KROKY NEBO BUDETE VYLOUČENI A ODE MĚ UŽ NEČEKEJTE, ŽE BUDU JEŠTĚ NĚKDY NĚCO TAKOVÉHO TRPĚT!!!!! ŽÁDNÉ DALŠÍ ŽERTY!!!“
Jakmile zvuk trhající ušní bubínky postupně odumřel a obálka vzplanula plamenem, Fred s Georgem se topili na židlích v rozpacích. Zbytek studentů na ně zíral s výrazy pobavení, zloby i strachu.
„Frede, Georgi, věřím, že byste nám něco chtěli sdělit.“ Nesl se Brumbálův hlas s neobvyklým tónem ocelového rozkazu.
Dvojčata se postavila, otočila se k učitelskému stolu, a trochu se sebrali k úkolu, který je čekal. Zabodávajíce své pohledy na strnulého Severuse Snapea, který na ně dolů pohlížel značně nenávistně, oba nabrali hluboký nádech a řekli „Profesore Snape velice se omlouváme za to, že jsme na vás vyzkoušeli jeden ze svých lektvarů minulou noc. Neměl účinek jaký jsme předpokládali a je nám opravdu líto, jak jsme vás a Harryho ztrapnili.“ Tiše se posadili a vyhýbali se pohledům jak profesora Snapea, tak Harryho.
„Tak vidíš Harry, říkal jsem ti, že to nemůže být pravda.“ Rozlehl se Ronův veselý hlas místností.
