7. kapitola

Nikdy o tom nemluvili, ale pár věcí se po jejich střetnutí se vzpomínkami toho druhého přirozeně změnilo. Severus si pořád udržoval jistý odstup, ale ne když si Znamení zla vyžádalo jeho pozornost. V těchto případech zůstala Hermiona vzhůru, počkala, než se vrátí, a nalila mu sklenici whisky. Když se pak uložili do postele, pevně se k ní přitisknul, aby odehnal noční můry, které se vždy objevovaly po setkání s jeho bývalým mistrem. Nevadilo jí to, přestože se párkrát zdálo, že ji rozmačká. Svým chováním a kousavými poznámkami si držel od těla tolik lidí, že se cítila poctěna, že právě ona mu může nabídnout útěchu, byť jen malou. Další ráno se proměnil v sarkastického mizeru, kterým byl, avšak jeho hlas nebyl tak ostrý, nebo si možná Hermiona už zvykla, protože už jí nevadil tak jako předtím.
Léto se rychle přehouplo v podzim, a jak se navrátili studenti, Severus byl ještě popudlivější než dřív. Snášela jeho temné nálady, jak nejlépe jen mohla, obořila se na něj, jen když už to přehnal.
„Teď pravdu! Proč učíš, když to tak nesnášíš?“ vykřikla, když už si celou hodinu stěžoval na nový první ročník. Náhle se zastavil v půli věty o ubohém chlapci, vedle kterého i Neville Longbottom vyhlížel jako lektvarový génius.
„Ne že bych nesnášel učení, jen studenty,“ odvětil.
„Jedno bez druhého nelze,“ upozornila.
„Já nevím,“ obořil se na ni, očividně naštvaný, že přerušila jeho tirádu. „Možná proto, že špehování tolik nevynáší a já mám mladou ženu, které musím poskytnout finance na módní oblečení.“
„Těžko bych tomuhle říkala módní oblečení,“ utrousila cynicky. „Navíc jsem se tě nikdy o peníze neprosila – jen jsem chtěla tvoje jméno na oddacím listu, aby mi ministerstvo přestalo jít po krku.“
„A vládu v mojí koupelně,“ dodal kousavě.
„Drahý, dohodli jsme se přeci, že je to ‚naše‘ koupelna,“ pronesla medovým hlasem. Za posledních několik měsíců zjistila, že nejjednodušší způsob, jak ho vyvést z míry, je říkat mu drahý nebo zlato. Pokaždé si tím vysloužila zlobný pohled, ale stálo to za to. Vlastně se někdy přistihla, že si jejich hádky užívá, souboj důvtipu a inteligence. Byl mnohem poutavější než Ron nebo Harry a skoro stejně zábavný… pokud si jeho slova nebrala osobně. Člověk nesměl být moc háklivý, když jednal s jejím manželem.
„Tak proč učíš?“ zeptala se znovu a nevšímala si jeho výrazu, který na ni vrhal od chvíle, kdy mu řekla ‚drahý‘.
„Protože mě o to Albus požádal a já zjistil, že mu nejsem schopen říct ne,“ odpověděl.
„Je přesvědčivý, že?“
„Velice.“
„Přesto v tom musí být něco víc, nemůžeš tím opovrhovat tak, jak tvrdíš. Myslím, že někde hodně hluboko máš svoje studenty rád,“ řekla potutelně a dívala se na něj koutkem oka.
„To je absurdní,“ nesouhlasil.
„Ale není,“ dostávala se do ráže, „ty se jenom bojíš, že když ukážeš starost, přijdeš o svoji auru mystičnosti nebo o disciplínu ve třídě, proto se radši chováš krutě. Čím víc máš studenta rád, tím víc ho o hodině peskuješ.“
„Myslel jsem, že tvoje učednictví u Minervy se týká přeměňování, ne psychologie,“ ušklíbnul se. Přešla jeho poznámku a pokračovala ve své analýze.
„Z mojí teorie vyplývá, že mezi tvé oblíbené studenty patří Neville Longbottom, Harry a já,“ dobírala si ho.
„Byl jsem přísný k panu Longbottomovi, ale to jen v zájmu přežití, to tě ujišťuji. Potter,“ vyprskl, „je nafoukaný a arogantní a zasloužil si každé slovo, které jsem mu kdy řekl. Při přípravě lektvarů člověk nemůže být sebevědomý. Je to nebezpečné a vede to k chybám.“
„Ale ty to zvládáš,“ odsekla. Začínala se mu rovnat. Ostré argumenty jí teď přicházely na mysl rychleji, tentokrát si jich ale nevšímal.
„A ty…,“ odmlčel se, aby našel příhodné urážky, kterými by ji zahrnul.
„A já jsem byla nejlepší studentka, kterou jsi kdy učil?“ dokončila za něj.
„Těžko,“ vysmíval se.
„Přiznej to. Byla jsem nejbystřejší a nejsnaživější studentka, kterou jsi kdy měl,“ pokračovala dychtivě.
„Pokud slovo snaživý nahradíme výrazem otravný, pak ano,“ odvětil.
„A nejbystřejší?“
„Byla jsi přijatelná. Ovšem pamatuji si, že Malfoy byl docela dobrý,“ řekl se zlomyslným úsměvem na tváři. Věděl, že Draca Malfoye nesnáší, že ji párkrát připravil o nejlepší výsledek v lektvarech.
Byla na řadě s mračením. Jak mohl vědět, který knoflík a kdy zmáčknout? Nechala ho samotného, na tváři měl vítězný výraz, a šla si lehnout.
Další den doprovázela Severuse do Prasinek.
„Musíš jít tak rychle?“ říkala mu a snažila se ho doběhnout. Chytla ho za paži, aby zpomalil.
„Musíš jít tak pomalu?“ obořil se.
„Proč jsi mě požádal, aby šla s tebou, když jsi měl v plánu pelášit a mě nechat běžet ve svém stínu?“ ptala se podrážděně a sotva popadala dech.
„Domníval jsem se, že by bylo moudré ukázat se na veřejnosti jako pár,“ vysvětlil jí stručně.
„Dokázat ministerstvu, že dodržujeme literu zákona, a předvést moji náklonnost a důvěru k tobě všem, co nás uvidí?“
„Přesně tak,“ přikývl. Hermiona se usmála a vzala ho za ruku. Překvapeně se na ni zadíval.
„Jsme svoji,“ připomněla mu, „chceme, aby to ostatní věděli.“ Neodpověděl jí, jen ji stisknul pevněji. Líbil se jí pocit jeho ruky ve své, jak tak v tichosti pokračovali v cestě. Nicméně jak se blížili ke kouzelnické vesnici, začala být znepokojená. Ne moc lidí mimo Řád nebo Bradavice vědělo o jejím manželství se Snapem. Teď musela čelit pohledům a tichým spekulacím.
„Tvoje nebelvírská odvaha tě neopouští, že?“ zašeptal jí jemně do ucha. Trhla sebou nad tou poznámkou, která bodala téměř stejně jako kradmé pohledy kolemjdoucích. Náhle si uvědomila, že právě o tomhle mluvil; domnívala se, že tehdy naznačoval, že život s ním bude vyžadovat odvahu. Momentálně ji napadlo, že bude potřebovat železné nervy, aby ustála pohrdání, které teď patřilo i jí. Její přátelé, po několika rozhovorech dokonce i její rodina přijali její rozhodnutí a podporovali ji, ale co známí, bývalí spolužáci a ostatní?
Odtáhl ji z místa, kde se zastavila. I přes jeho poznámku jí dával klid – tisknul jí ruku a palcem jí mnul dlaň, zatímco se blížili ke knihkupectví.
„Předpokládám, že chceš začít tady?“ optal se, i když odpověď znal.
Nadšeně přikývla. Pustila se ho a začala v policích hledat nové tituly. On se zatím bavil její dychtivostí.
„Vyzvednu tě za hodinu,“ oznámil jí, „mám něco na práci a musím si koupit přísady do lektvarů.“ Téměř nevědomky mávla rukou, aby mu dala najevo, že slyšela, a pak dál věnovala svou pozornost knížkám.
Hodinu bloudila obchodem, vybrala si tři knihy, mezi nimi byla i ta o přeměňování a lektvarech, co jí doporučil Severus. Kontrolovala hodinky a přemýšlela, kde může být. Obchod s přísadami do lektvarů nebyl daleko, určitě už musel mít vše zařízené. Zdráhavě opustila knihkupectví a vydala se do ulic.
„Hermiono!“ uslyšela někoho vykřiknout. Otočila se a spatřila před sebou Seamuse Finnigana a Levanduli Brownovou.
„Ahoj,“ pozdravila je srdečně. Chvíli si jen tak povídali, než se jejich rozhovor stočil k zákonu o manželství a koho z jejich třídy se týkal.
„Za dva týdny se bereme,“ Levandule téměř zaječela a ukazovala Hermioně zásnubní prstýnek, který se jí blyštěl na ruce.
„Gratuluju,“ řekla.
„Slyšeli jsme zvěsti, že ty už jsi vdaná…,“ Seamus se snažil, aby to znělo nenuceně, ale Hermiona věděla, že oba touží dozvědět se pravdu.
„A to dokonce se Snapem!“ smála se Levandule. „Samozřejmě jsme tomu nevěřili.“
„Je to pravda,“ pronesla a pozorovala, jak se jim přes obličej přehnal výraz zděšení.
„Profesor Snape?“ zajíkla se Levandule. Aspoň Seamus si po jejím prohlášení zachoval jistý klid.
„Vždycky jsem si myslel, že si vezmeš Rona,“ prohlásil.
„Ano, to si myslela spousta lidí,“ poznamenala. Jejich konverzace ji začala štvát.
„Ale Ron je spíš víc můj bratr, takže nepřicházel v úvahu. Neměla jsem moc na výběr,“ lhala. „Žít se Severusem je výhodné vzhledem k mému učednictví, navíc mám neomezený přístup do bradavické knihovny… i do oddělení s omezeným přístupem.“ Nemohla jim prozradit, že její manžel je špeh a člen Fénixova řádu, že ho obdivuje za jeho odvahu a oddanost. Zdálo se však, že bez námahy přijali její výmluvu s knihovnou, koneckonců to z velké části byla pravda.
Jejich rozhovor brzy ochabl. Po několika minutách trapného ticha se Hermiona nakonec důstojně vymanila z jejich přítomnosti.
„No, musím jít. Právě jsem hledala Severuse, když jsem na vás narazila,“ oznámila a všimla si, že projevili jisté rozpaky, když použila jeho jméno.
„Tak ahoj,“ řekla Levandule.
„Hodně štěstí se Snapem,“ dodal Seamus odvážně, než s Levandulí odešel pryč. Hermiona zakroutila hlavou. Doufala, že mnoho takových rozhovorů nepovede, i když se obávala, že se jim nevyhne. Možná by měla poslat do Denního věštce zprávu s vysvětlením. Nebo do Jinotaje? Ano, pomyslela si po chvíli, příběh jejího manželství se Snapem se víc hodil do Jinotaje – těžko se mu dalo věřit.