8) Den, kdy nás zachránila čokoláda 1 část

Slova autora: Chci tímto vzdát hold pokrmu, který mi několikrát zachránil nervy před kolapsem. Pokud jste hádali, je to čokoláda. Takže pokud se pouštíte do čtení, připravte si jedno balení čokolády a pokud u sebe zrovna žádnou nemáte, zaběhněte do nejbližšího obchodu, kde bude k dostání za rozumnou cenu. A mě tedy nezbývá nic jiného, než vám popřát sladké čtení. Povídka je napsaná podle skutečné události, takže se může stát i vám.

Autor: Darao

Žánr: Humor, Parodie

Postavy: Lucius Malfoy, Severus Snape, Lord Voldemort

.................................

Temný Pán seděl s bolestmi břicha na své osobní toaletě. Bylo mu trošičku nevolno ze stravy, kterou připravil Draco, na příkaz té odpudivé ženy - staré Raddlejové. Chytl se opěradel po stranách záchodu a zatlačil. Ozval se nepříjemný zvuk, ale po něm zavládla v jeho těle úleva. „To nejhorší mám za sebou,“ řekl si pro sebe.
Jako projev vítězství, nad touto žaludeční příhodou, natáhl svojí ruku k proutěnému košíčku, kde měl výtisky Denního věštce. Uchopil nejaktuálnější noviny a roztáhl je před sebou. Srovnal lampičku nad hlavou, aby se mu lépe četlo.
Jeho soustředění věnované četbě překazilo ťukání na pozlacené dveře Voldemortovy osobní toalety: „Pane, jste tam?“ ozval se slaboučký hlásek za nimi.
Temný Lord se očkem podíval mimo, a hned se vrátil ke čtení vtipu na titulní straně.
„Pane, my víme, že jste tu. Je čas na vaše cvičení.“
„Já vám na to cvičení s prominutím kašlu!“ zakřičel a zvuk se rozlehl po jeho toaletě a přejel i trůnní halou. Za dveřmi bylo slyšet slabé šeptání.
„Voldíku! Jestli okamžitě nevylezeš ven, tak vyrazím dveře!“ ozval se nepříjemný ženský hlas, připomínající jedoucí vlak.
„Co?! Ne! Už jdu!“ vykřikl zděšený Pán Zla při představě, že by přišel o jedinou místnost, kde může být sám. Vytrhl kus smaragdově zeleného toaletního papíru s nákresy malých hadů a dokončil stávající činnost. Natáhl se po vůni z levandule, aby byla komůrka voňavá při dalším použití. Zvedl se, spláchnul a rozběhl se ke dveřím. Odemkl a pomalu je otevřel. Jeho oči spatřili nejdříve starou Raddlejovou, která zabírala nejvíce prostoru, a pak Severuse Snapea v bílém přiléhavém sportovním dresu.
„Severusi, doufám, že dohlédneš na mého muže!“
„Udělám, co bude v mé moci.“
„Výborně. Můj miláček bude po mém zdravém režimu zase jako za mlada,“ usmála se a políbila něžně, s razancí dvoutunového závaží pro bourání domů, svého muže na tvář. „Já mezitím dohlédnu, aby tvoji kamarádi dodrželi cvičební plán, který jsem jim připravila.“ Otočila se a spokojeně odešla ven z místnosti.
„Takže ty ses stal osobním trenérem?“ zeptal se Lord Voldemort svého kamaráda.
„Přiznávám, že to na mě moc nesedí, ale poté, co jsem objevil kouzlo kondičního tréninku, se cítím jako nový smrtijed,“ odpověděl s nadšením bývalý zmijozelský učitel.
„Tak to jsi asi jediný, kdo na to její šílenství přistoupil.“
„Ale ten zdravotní režim, který tvoje manželka prosadila, je opravdu užitečný. Od té doby, co jsi na trůně světa, jenom tloustneme, lenošíme a flákáme se. Trocha cvičení nám neuškodí.“
„Kdyby jenom cvičení, ale co ta strava?! Ta jídla, která teď vaří Draco, jsou ble!“ vyprskl ze sebe vztekle. „Vždyť je to jenom čočka!!“
„Dobrá, dobrá. Uznávám, že je tohle je trochu šílenější, ale má pravdu v tom, že by ses měl starat o svoji image. Přeci jenom jsi Vládce světa a měl bys tedy vypadat k světu,“ usmál se Snape.
Temný Lord mu úsměv neoplatil a šel se převléct do sportovního oděvu skládajícího se z černých kraťasů a bílého trička.
„Čekám na tebe venku. Dáme si tři kolečka kolem paláce,“ křikl ještě do chodby, než jeho Pán stačil zmizet.

Fyzička Lorda Voldemorta nikdy nebyla nijak skvělá a už po pouhých pár metrech si musel odpočinout. Severus se neohlížel a pokračoval v běhu. Když ho míjel při druhém kolečku, byl Vládce o pouhých pár metrů dál. Zastavil se vedle něho a čekal, až nabere dech.
„Já už nemůžu!“ nadával udýchaný Temný Pán a opřel se o strom.
„Možná bych ti mohl udělat nějaký lektvar, který by ti zlepšil fyzickou kondici.“
„Opovaž se mi něco podstrčit. Nechci ochutnávat ty tvoje bezinkový vylepšováky, po kterých mám stejně jen sr...“ Náhle přestal nadávat, když jeho nos zbystřil nad vůní, linoucí se z paláce. „Večeře. Draco dělá něco chutného.“
„Ne. Určitě to bude zase něco s čočkou,“ zničil mu Severus jeho představu.
„Nekaž mi radost. Možná bych mohl za Dracem osobně zajít a tajně si objednat nějaké pořádné jídlo.“
„Ale podle zdravého režimu bys neměl…“
„Pokud ještě kecneš o tomhle nesmyslu, tak tě osobně hodím do kobky!“ Ukázal hrozivě prstem na svého kamaráda. „Raddlejové řekneš, že jsem uběhl tři kolečka kolem paláce. Teď mě omluv, jdu si objednat jídlo.“ Odešel pryč do paláce a nechal Severuse stát samotného na zahradě. Ten se rozhodl dokončit svůj plán běhu. Dokonce si přidal kolečko navíc.
V Temném paláci se Lord Voldemort snažil proplížit do kuchyně, aniž by ho někdo viděl, hlavně ne jeho manželka. Táhl se podél stěny a snažil se nenadělat moc hluku. Jeho tělo ale bylo jiného názoru. Hlad, způsobený nedostatečně pestrobarevně masitou stravou, se ozval. Tento hladově znějící zvuk se rozlehl chodbou a přilákal Raddlejvou a smrtijedy, kteří nedaleko cvičili aerobik. Voldemort se sesunul k zemi, když si uvědomil, že jeho plán nevyšel. Smrtijedi v bílých tílkách s červenými trenýrkami Voldemorta obklopili a vyměnili si nechápavé pohledy nad tím, proč jejich Pán bezvládně sedí na podlaze v chodbě. Raději ho vzali do nedalekého obývacího pokoje a položili ho na gauč. Vedle něho si sedla jeho ustaraná žena, v přiléhavých elastických růžovo-fialovo-bílých šatech, které kombinací s její postavou, vytvářely vzhled maskota prodejny pneumatik.
„Miláčku, nevypadáš zrovna dobře. Jsi takový pobledlý… Bělejší než obvykle. Víš, co bys potřeboval? Něco dobrého na zub. Zajdu za Dracem, určitě tam má ještě čočkovou polévku ze včerejška. Ta ti pomůže zase nabrat sílu, abys mohl pokračovat v tréninku.“
„Ne!“ ozvalo se slabé zakňučení z hrdla Pána temnot. Jeho Paní ignorovala tento projev zoufalství a odešla do kuchyně.
„Pojďte, Pane, odneseme vás do postele,“ nabídl se jeden ze smrtijedů.
„Nepůjdu nikam!“ objevil v sobě ještě kousek energie. Vyskočil z gauče a postavil se na vlastní nohy. „Já jsem Lord Voldemort a vy jste mí věrní. Já se nenechám ovládat nějakou ježibabou ve svém vlastním domě. Zajdu za Malfoyem, aby okamžitě přestal vařit ty její kydy a vrátil se k našemu starému jídelníčku!“ dopověděl a podíval se na dav zpocených věrných. Zavládla chvíle ticha, kterou Smrtijedi vyplnili výměnou pohledů mezi sebou. Nakonec z nich vyšel hlasitý jásot na podporu temného Pána. Ten vyběhl směrem ke kuchyni, odhodlán zničit zdravý režim, který rozjela jeho manželka. Čím blíž byl ke kuchyni, tím slabší bylo jeho sebevědomí. Nakonec se zastavil a pro jistotu si svůj plán ještě promyslel. „To nepůjde tak jednoduše. Nemůžu tam jen tak vtrhnout a před Malfoyem se s ní hádat. Musím to provést chytřeji,“ usmál se šibalsky Pán Zla a místo do kuchyně, zamířil ven.

„Draco, jsi tam?“ ozval se hlas Lorda Voldemorta vycházejícího odněkud ze stropu.
„Pane? Kde jste?“ ohlížel se blonďatý smrtijed po své kuchyni, ale nedokázal najít, odkud na něj mluví.
„Tady nahoře, nad tebou.“
Draco zaměřil svůj pohled na malý otvor ve stropě, sloužící jako větrání. Na druhém konci seděl na kolenou Ten-koho-se-všichni-bojí a diktoval Malfoyovi instrukce k večeři do malého okýnka: „Přestaň s tím čočkovým šílenstvím a udělej něco pořádného.“
„A pod pojmem pořádné si představujete co?“
„To je jedno, pořádný kus masa, smažené brambory, sladký omastek…Vymysli něco takového, ty jsi tady kuchař!“
„Ale tato jídla jsou v rozporu s dietou, kterou mi dala vaše paní,“ odporoval mu.
„Hele skrčku! Ty jsi můj smrtijed a musíš mě poslouchat. Buď uvaříš moje oblíbené jídlo, nebo na tebe hodím tolik Cruciatu, že to budou cítit ještě tvoje vnoučata.“
V hlavě Voldemortova kuchaře probíhalo dilema. Buď se nechat ztrestat kletbou bolesti, nebo poslouchat jedovaté řeči staré Raddlejové. Jeho váhaní bylo přerušenou třetí osobou, která se vložila do konverzace: „Voldíku, co tam děláš? Já myslela, že odpočíváš v obývacím pokoji.“
Pánu Zla se hrůzou zlomily lokty. Třískl sebou o zem a vymyslel si výmluvu: „Mně se udělalo dobře, a tak jsem si šel znovu zaběhat.“
„To je dobře. Tak tady nefetuj výpary z kuchyně a pokračuj!“ Lord Voldemort se s tichými nadávkami zvedl a dělal, že běží pryč. Místo toho se jen tak poflakoval a do paláce se vrátil, až na večeři. V očekávání, že ho Malfoy poslechl, si sedl do čela stolu a sledoval výrazy svých unavených věrných. Všichni byli zpoceni a udýcháni maximálním výkonem při tréninku. Nyní je čekala zasloužená večeře. Do jídelny vběhl Draco s dlouhým pojízdným stolkem. Na něm byly talíře naplněny zvláštní hnědým pokrmem, přizdobeny něčím zeleným.
„Zase čočka? Říkal jsem ti, ať uvaříš něco delikátnějšího,“ zakřičel hromovým hlasem s mírným náznakem šílenství.
„Promiňte, Pane, ale vaše žena na mě dohlížela. Nemohl jsem uvařit něco lepšího.“
Voldemortovi se ozval tik v oku. „Ty si můžeš v kuchyni snad dělat, co chceš. Žádná ženská ti do toho nemá co kecat,“ křičel na svého kuchaře. Ostatní smrtijedi kývali na Pánova slova.
Než stačil Draco cokoli říct na svoji obhajobu, Voldemort klidně složil ruce a pokračoval v řeči, aby ho zřetelně slyšeli i ostatní: „Slíbil jsem, že tě ztrestám Cruciatem, když neuvaříš to, co chci,“ kývl na své věrné u stolu. „A jako Vládce světa bych měl svoje sliby dodržovat.“ Mávl rukou a dav kolem stolu se postavil. Všichni namířili svoje hůlky na smrtijeda v bílém obleku s legračním kloboučkem a skoro jednohlasně zakřičeli: „CRUCIO!!“ Malfoye to zasáhlo v plném množství a pod náporem tolika kleteb se složil na místě. Omdlel dřív, než si to Voldemort stačil užít.
Pán Temnot složil hlavu do svých rukou. „Vypadá to, že budeme muset tu čočku zase sníst, protože nic lepšího dneska nedostaneme.“ S odporem si vzali talíře a házeli do sebe tento hnědý pokrm.

S pocitem, že se opět najedl pouze čočky, ulehl Vládce světa do své postele. Ignoroval nesnesitelné chrápaní své manželky. Musím nějak zničit to šílenství, které postihlo můj palác. Už to trvá moc dlouho, celý týden. Kdybych jí to zarazil včas, když začala měnit chod v paláci. Objednala posilovací nářadí. Jednu místnost ve třetím patře předělala na posilovnu, která by dokázala uspokojit větší část hlavního města. Nejdříve nechávala smrtijedy, ať cvičí podle svého, ale poté co předepsala Dracovi objednávku na jídlo a ten nechtěně objednal pouze zeleninu a trochu ovoce, začala její akce s krycím názvem: Kampaň za zdravý vzhled. Smrtijedi a já tloustneme a naše image prý nevypadá v novinách, ani v bulvárech dobře. S těmito myšlenkami Lord Voldemort usnul.
Jeho probuzení nastalo dříve, než by si přál. Čočka v jeho útrobách začala pracovat. Způsobovala bublavé zvuky a dávala najevo, že všechno půjde okamžitě ven. Temný Pán vyskočil ze své postele a kryt pouze pyžamem se připravil na opuštění místnosti. Řekl tajné heslo a dveřmi projel stříbrný paprsek. Ložnice se spojila s jeho soukromou toaletou a on do ní okamžitě vlítnul. Sundal si pyžamo a sedl na svůj křišťálový záchod. Zvuky úlevy zaplnily komůrku. Pro jistotu se natáhl pro vůni z levandule.
Když skončil s činností, vyšel ven do trůnní haly. Tam už ho čekali smrtijedi, aby si vyslechli jeho rozkazy. Lord Voldemort se spokojeně usadil do svého dřevěného centra moci. Oblečen pouze v pyžamu začal promlouvat ke svým věrným. „Přátelé, tahle strava přivede můj žaludek do hrobu. Mám stále větší zažívací potíže.“
Z davu se ozval Snape a začal se cpát dopředu: „Pane, mohl bych vám připravit lektvar proti....“
„Ty svoje lektvary si strč někam,“ okřikl svého kamaráda. „Rozhodl jsem se, že půjdu k lékouzelníkovi Alespoň si odpočinu od tohoto blázince.“
„Pane, jste si jistý, že byste tam měl chodit, letaxová síť je rozbita od té doby, co ji vaše žena ucpala.“
„Všude, kam ta ježibaba vleze, všechno rozfláká,“ zakroutil hlavou temný Pán. „Tak půjdu normálně pěšky, vždyť je to jen pár kilometrů.“
„Pane…“ Smrtijed byl umlčen křečovitě zdviženým prstem Toho-koho-se-všichni-bojí. Proběhl kolem služebníků Zla a zamířil se převléci do formálnějšího černého oblečení.
Těch pár kilometrů však bylo pro něj horší, než se ze začátku zdálo. Teplé počasí a přímé slunce nepůsobilo na Vládce světa v černém plášti zrovna ideálně. A tak smáčený potem a s červenější tváří, předstoupil před svého lékouzelníka, který byl zaskočen jeho příchodem. Okamžitě mu byla poskytnuta veškerá vyšetření, aby se co nejrychleji zjistilo, co ho sužuje.
„A neměl jste v blízké době problémy se stolicí?“ zeptal se lékouzelník Lorda Voldemorta při studiu zprávy z análního vyšetření.
„Pokud máte na mysli sračku, tak tou trpím teď velice často,“ jeho tělo se zatřáslo pouhou vzpomínkou na Snapeův nepovedený odvar z bezinek.
„Dobrá… Myslím, že vám dáme nějaký lektvar na to zažívání.“
„A nemohl bych dostat něco jiného než lektvar? Víte, mám k jejich požívání odpor.“
Lékouzelník se nechápavě pousmál a nabídl Vládci světa jinou možnost: „Promiňte, já na to zapomněl. Tak vám tedy předepíši nějaká antibiotika. Hlavně odpočívejte, nestresujte se, dejte si volno a po týdnu se mi přijďte ukázat.“ Napsal na recept svým úhledně nečitelným písmem několik slov a podal mu ho. „A nedávejte ty prášky znovu vaší kočce.“
„Ale ona je přece snědla sama…“ Pán Zla se náhle zarazil. „Jak tohle víte?“
„Vaše Paní nám to onehda poslala sovou, abychom vám ihned dali nové.“
„To víte, manželka. Stará se o mě,“ kecal Vládce světa, aby si neudělal ostudu před celým světem. „A ty prášky kočce znovu nedám. Po těch minulých byla jak šílená.“
„No, budu vám věřit. Přeci jenom jste Vládce Zla.“ Oba muži se dali do smíchu.
„Tak děkuji za vyšetření a za týden. Snad to bude lepší,“ rozloučil se temný Pán a vyšel z ordinace.
„Pozdravujte doma a ať Snape taky přijde na vyšetření,“ řekl lékouzelník svému pacientovi, než stačil Voldemort odejít.
S lepší náladou, že si odpočinul a že má vyšetření za sebou, si Ten-který-má-střevní-problémy-ale-tentokrát-za-ně-výjimečně-nemůže-Snape vyzvedl antibiotika a vyrazil do paláce. Po dlouhé dvouhodinové chůzi se dostal na své pozemky, hlídané mozkomory. Prošel kolem nich a zamířil k velké stavbě v šedých barvách. Prošel bránou se symbolem Zla, kde ho přivítali smrtijedi, cvičící na čerstvém vzduchu, společně s jeho manželkou.
„Tak co ti řekl lékouzelník, miláčku?“ zeptala se okamžitě Lady Raddlejová, když zahlédla procházejícího manžela.
„Mám problém se zažíváním a měl bych hlavně hodně odpočívat. A to znamená, žádné cvičení!“ jeho hadí tvář se zaklepala snahou o úsměv. „A teď mě omluv. Jdu si poručit něco dobrého k jídlu.“
„Ale Draco se ještě neprobral po tom vašem včerejším divadle. Jediné, co je v kuchyni, jsou zbytky ze včerejška.“
Zklamaný Lord Voldemort, že si dneska ještě neužije výživnou stravu, mávl rukou a šel do svého pokoje.

Toho večera ležel sám ve své posteli a četl aktuální číslo Denního věštce. Na dveře někdo zaklepal a řekl: „Voldemorte, můžu dovnitř? Něco pro tebe mám.“
Vládce Zla váhal, jestli ho má pustit k sobě. Nakonec se rozhodl a křiknul: „Tak sem pojď!“
Dovnitř vešel smrtijed v černém úboru. Černé vlasy, zřejmě dlouho nemyté, měl po ramena. „Voldemorte, něco jsem ti přinesl.“ Na jeho tváři se rozzářil dětský úsměv.
„Jestli to bude zase nějaký z tvých lektvarů, tak víš, kam ti ho strčím.“
„Tentokrát ne. Mám něco mnohem lepšího. Tohle se nám a mozkomorům povedlo propašovat do paláce.“ Vyndal z kapsy obdélníček hnědé hmoty.
„To je čokoláda?“ zeptal se Pán všeho Zla. Severus kývl na znamení souhlasu. „Tu jsem neměl hrozně dlouho,“ konstatoval Voldemrort. Okamžitě mu ji strhl z ruky a vložil si kousek do úst. Chuť čokolády se rozjela po jeho jazyku. Pomalu se roztékala a dávala jeho chuťovým buňkám pocit blaha. Polkl ji a dostavil se okamžik naprostého klidu. Každá buňka jeho těla se naplnila energií. Temnému Lordu se rozzářily oči dlouho nevídanou radostí.
„Máte toho víc?“ zeptal se chvilku po odeznění příznaků způsobených cukrem.
„Propašovali jsme sem tři plné bedny. Je toho dost pro všechny smrtijedy a nejlepší na tom je, že stará Raddlejová nic netuší.“
Oči Pána temnot se ještě více rozjasnily. „Takže nemusíme jíst ty Dracovy nesmysly!“
Bývalý zmijozelský ředitel kývl.
„Tak mi přines ještě celou tabulku, ať se mi dobře usíná.“
Severus tak učinil a za chvilku už Voldemort cucal kostičky této delikatesy.
Když do ložnice vešla jeho manželka, už spal s úsměvem na tváři. Pod polštářem měl schovaný prázdný obal od čokolády.