8. kapitola 2 část

„Severusi! ...Kde jsem?“ vyhrkla okamžitě, jakmile ucítila pod nohama pevnou půdu.
„Julie, uklidni se. Jsi v bezpečí!“ chytil ji za ramena Lupin.
„Ale Severus... Neee!!!“ rozeštkala se.
„Poslouchej mě - to nebyl on! To nebyl on!“
„Jak to víš? Já... viděla jsem to ve snu... mockrát...!“ sesunula se na zem.
„Nebyl to on. Je živý!“
„Jak to víš?“
„Protože jsem slyšel, jak omráčil Lastrangea, který nás málem zabil!“
„Julie,“ oslovil ji Brumbál klidně, „Remus má pravdu. Už neplač.“
„Ale on tam zůstal!“
„Je mimo podezření a tedy i mimo nebezpečí.“
„Jste si jistý?“
„Ano, jsem, protože jsi veškerou pozornost strhla na sebe,“ pousmál se ředitel. „A také... na Karkarova.“
„Cože?“
„Vykřikla jsi právě, když jej Voldemort zabil.“
„To byl Karkarov?“ rozevřela Julie údivem oči.
„Už to má za sebou,“ ozval se hlas Moodyho. „Dej mu Merlin věčnou slávu... Viď, Viktore?“
Julie vzhlédla. Nad ní se skláněli Lupin s Brumbálem a opodál stáli Moody s panem Weasleym a podpírali na smrt bledého Viktora Kruma.
„Kde  jsme?“ rozhlédla se.
„Na Grimmauldově náměstí,“ odvětil Lupin a pomohl jí na nohy. Tonksová se přitočila z druhé strany a popadla ji pod druhou paží. Vešli do domu.
„Uložte ty dva do prvního patra,“ poručil Brumbál.
„Kde je Hagrid?“ ohlížela se, když ji vedli po schodech nahoru.
„Je s Klofanem.“
„Klofan je... hypogryf...“ vysíleně klesla na postel v nějakém pokoji.
„Ano, ale už spi.“
„Remusi...“
„Ano?“
„Odpustíš mi to... někdy?“ Neměla sílu zvednout hlavu a podívat se na něj. Jen tušila, že se zastavil ve dveřích.
„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl klidně a dveře se zavřely.  

                Probudila se pozdě. Posadila se na posteli a mátožně se rozhlédla. V dopoledním světle vířily zašlým pokojem chomáče prachu. Julie sklonila hlavu a zjistila, že má na sobě strašně špinavé a roztrhané šaty. Náhle se jí stáhlo hrdlo a pochopila, proč se cítí tak stísněně a nešťastně - vzpomněla si na dnešní noc.

                Vstala a vyšla z pokoje. Když sestupovala ze schodů, uvědomila si, jak ji všechno hrozně bolí. Všechny svaly v těle měla namožené. Vešla do kuchyně.
„Barde! Nech Moodyho!“ okřikoval právě Lupin velkého černého psa, jenž nadšeně skákal na sedícího Pošuka, který jedl vejce se slaninou.
„Vida, kdo se probudil,“ poznamenal Pošuk a probodl Julii svým velkým čarodějným okem, zatímco to druhé stále koukalo zaujatě do talíře. Lupin se otočil a užasl. Před ním ve dveřích stála neuvěřitelně špinavá dívka. Džíny měla zelené od trávy a mikinu na břiše celou černou. Navíc jí jeden rukáv odpadával ve švu na rameni. Ale tím to nekončilo. Nejžalostnější pohled byl na její obličej - ten byl celý umouněný od hlíny a na pravé tváři zel ošklivý krvavý šrám. To celé rámovaly rozježené vlasy plné listí, jehličí a trávy... Lupin se soustrastně usmál.
„Kde je Severus?“ zachraptěla.
„Je v pořádku. Dorazí odpoledne. A co ty - jsi v pořádku?“ otázal se opatrně.
„Ne,“ odpověděla přiškrceným hlasem, jenž neměl daleko k pláči.
„Pojď,“ chytil ji za ruku a odvedl do koupelny v přízemí. „Už ses viděla?“ ptal se po cestě. „Asi ne, že? To napravíme.“
V koupelně Julii posadil na okraj veliké kovové vany na černých nožičkách a v mramorovém umyvadle navlhčil bílý ručník. Julie zavřela oči a tiše snášela, jak jí omývá z tváře hlínu a krev.
„Bolí to?“ zeptal se a dotkl se otevřeného šrámu na její tváři.
„Ne.“
Remus se náhle zarazil v půli pohybu. Něco tu vonělo... Pohlédl překvapeně na dívku. Stále ještě měla zavřené oči a on ji najednou strašně toužil políbit. Ale její zelené oči se otevřely a upřely se na něho. Zastyděl se a trochu poodstoupil.
„Napustím ti vanu, co říkáš?“ navrhl.
„Ne.“
„Ale no tak...“
„Remusi, nech mě!“ vzlykla. „Nechci se koupat! Nebudu dělat vůbec nic. Chci umřít!“ svěsila hlavu a ramena se jí roztřásla pláčem.
„Co se stalo?“ sehnul se k ní překvapeně. „Proč chceš umírat? Vždyť všechno dobře dopadlo...“
„Jen menší nervové zhroucení,“ zadrnčel ve dveřích jízlivý hlas Moodyho. „Ať tohle vypije.“ Načež podal Julii odřenou placatku. Dívka se mechanicky napila a okamžitě se rozkašlala.
„Co to je?“ otočil se Remus tázavě.
„Gin. Co by to bylo...“ pohodil hlavou Moody. Potom se rozhlédl pátravě svým velkým okem po místnosti a zbytkem svého nosu nasál do plic vzduch.
„Napusť jí tu vanu, ale ne moc - mohla by se utopit,“ zavrčel pak rozmrzele. „A pojď odsud, když krvácí... Nebo už nevíš, že je to víla?“ nerudně upozornil a vyšel klapavě z koupelny.
Lupin roztěkaně odvrátil pohled od té skleslé éterické bytosti a pustil kohoutky. Dívka jej přitom mlčky pozorovala a upíjela z placatky.
„Zvládneš to sama, že jo?“ s obavou se na ni podíval.
„Hm,“ zamumlala apaticky, rozepínaje si zip mikiny.
„Fajn. Takže já... jdu,“ roztržitě se pousmál a dveře se za ním zavřely. Julie ze sebe s námahou svlékla oblečení a ponořila se vroucí vody.  To ticho, teplo a v neposlední řadě také Moodyho gin ji uspávaly. Připadalo jí, že by tu takhle mohla ležet věčně.

Jenže po dvaceti minutách začala být voda studená. Julie tedy vylezla a zamotala se do nějaké osušky. Potom na sebe toho dne vůbec poprvé pohlédla do zrcadla a trpce se pousmála. Vypadala jako po prohrané bitvě.
„Žiješ?“ ozvalo se za dveřmi.
„Jo,“ zvrátila oči v sloup a otevřela dveře.
„Obleč si to,“ podal jí Lupin své kalhoty a tričko a odvrátil pohled. „Asi ti to bude dost velké, ale nic jiného čistého jsem nenašel. Potom přijď dolů.“ Odešel.

Natáhla si džíny a pruhované tričko. Džíny jí sice spadly hodně nízko na boky, ale zas tak velké nebyly. Lupin byl hodně hubený. Vlastně byl skoro vychrtlý na to, jak byl vysoký. Rozhodně měl štíhlejší postavu než Severus. Bylo to jako srovnávat chlapce s mužem... Julie se pousmála. Ten rozdíl byl i v jejich chování. Remus se k ní choval jako ke kamarádce, Severus jako k ženě... Bylo v tom i trochu nadřazenosti a povýšenosti, ale to jí vyhovovalo.
‘Kde je? Proč už nepřišel?’ posteskla si, když sestupovala do kuchyně. 

„Nevím, jestli je to lepší,“ poznamenal Moody a sjel pohledem její plandavé ustrojení.
„To je vážně vtipné,“ zatvářila se na něho vyčítavě a postavila před něho na stůl placatku.
„Á, už je jí lépe,“ zašklebil se Pošuk, když zkontroloval svým okem obsah nádoby. Byla prázdná.
Lupin se usmál, když jí podával hrnek čaje: „To je fajn.“
„Remusi...“ odložila čaj a přitiskla se k muži. „Nevím, jak se omluvit,“ vyhrkla.
„To je dobrý...“ zdráhavě opětoval její objetí a hladil ji po zádech.
„Ne, to není. Chovala jsem se včera jako idiot. Promiň mi to. Jsem ti strašně moc vděčná...“
„Nech toho,“ zaprotestoval poněkud slabě. Hlava se mu náhle točila, cítil její tělo tak blízko svého...
Moody oba jen podezřívavě sledoval svým čarodějným okem.
„Měli bychom jí tu tvář zhojit,“ podotkl potom zachmuřeně.
„To je pravda,“ vyvinul se Remus z dívčiny náruče. I on dobře věděl, co dokáže vílí krev. Po pravdě řečeno, pozoroval účinky této nebezpečné látky na sobě již hodnou chvíli.

Moody zvedl hůlku, zamumlal zaříkadlo a Julie cítila, jak jí tvář srůstá. Posadila se ke krbu a napila se čaje.
„A teď mi někdo konečně řekněte, co se tam včera stalo,“ těkala pohledem z jednoho na druhého. „Chci vědět, kde byli ostatní, proč zasáhli tak pozdě, co jsi udělal Nottovi...“ chrlila ze sebe.
„Zadrž Julie,“ mírnil ji s úsměvem Lupin. „Všechno se dozvíš.“
„Tak? Povídej!“
„Plán byl takový, že Viktorovi musíme opatřit nějaký prostředek k úniku,“ začal. „Nejprve nás napadlo přenášedlo, ale to by zase nemuselo napadnout Kruma, kdyby našel v trávě starou ponožku... Přemístit se bez své hůlky samozřejmě také nemohl...a potom Brumbála napadlo použít koště. Věděl, že to je Viktorova nejsilnější stránka. Měl by vysokou šanci na útěk, protože létá rychle a s přehledem, i když je zraněný - to všichni ostatně viděli na mistrovství... Zbývalo vyřešit, jak mu koště poslat a jak zajistit, aby měl čas na ně nasednout a vzlétnout. Museli jsme vymyslet něco, co by Smrtijedy zaskočilo. Aby byl moment překvapení na naší straně. Brumbál navrhl použít Klofana - je perfektně vycvičený za ty roky, co jej měl u sebe Hagrid a Sirius. Udělá, co se mu řekne. Když jsme se tedy dostali do lesa, zaujali jsme stanoviště. My dva jsme měli být v té zřícenině, ostatní byli v lese kolem Kromlechu rozestavení pro případ, že by se stalo něco neočekávaného - což se nakonec stalo... Brumbál čekal s Hagridem, až se Viktor probere z bezvědomí a mezitím očaroval Kulový blesk, aby letěl přímo ke Krumovi. Hagrid zase vysvětlil Klofanovi, že má trochu postrašit Smrtijedy a odvést jejich pozornost... No a potom se to všechno semlelo a vyšlo to, jak jsi sama viděla...“
„Ale co Nott?“
„Tak to je jediný háček,“ pokrčil rameny Lupin. „Nevím totiž, co tam dělal ani proč tam byl... Každopádně jsem si na něj počíhal a omráčil ho.“
„Ale jak to, že se neprobral, když jej potom Voldemort křísil?“
„No, poněvadž jsem ho neomráčil kouzlem... Já... praštil jsem ho šutrem... a myslím, že pořádně,“ pousmál se Lupin.
„Nott byl v lese, protože je to starej paranoik,“ ozval se Moodyho hlas. Remus i Julie na něho nevěřícně vytřeštili oči. Od Pošuka vážně sedělo, když někoho nazýval paranoikem.
„Strašně se pořád bojí, že se někde zjeví Bystrozorové, a tak vždycky chodí na sněmy dřív a prošťourává okolí. Vím to. Je to jeho zvyk,“ nerudně vysvětlil.
„Aha. Ale já pořád nechápu fůru dalších věcí. Například proč Voldemort zabil nakonec Karkarova?“ pohlédla Julie na oba muže.
„Protože to byl starej práskač,“ odvětil nakřáple Moody. „Myslím, že Voldemort hledal jenom důvod, aby ho vyřídil. Čekal, že ho zradí. Ostatně, já se mu ani nedivím.“
„Ale vždyť on ho přece nezradil!“
„To už je ale teď celkem jedno. Voldemort si zkrátka dal dvě a dvě dohromady a vyšlo mu z toho, že Karkarov je zmije. Protože když Krum uletěl, kdo na něho ještě nedávno nedal dopustit? Voldemorta samozřejmě napadlo, že Karkarov jenom předstírá, že Kruma chce vydat, ale ve skutečnosti mu připravil útěk. Potom tu byla ta záležitost s Pohárem tří kouzelníků - to se Karkarov stýkal ještě s Brumbálem a byl u toho i Krum. Voldemorta asi napadlo, že spolu ti tři upekli již tehdy zradu. Že Brumbál navedl Karkarova, aby se stal zvědem, když se zjistilo, že se Voldemort vrací... Navíc měl Voldemort prostě zlost. Chtěl vraždit a Karkarov mu byl ze všech nejvíc nemilý. Tak to prostě udělal. Zabil ho... No a potom jsi všechno zpečetila ty, když jsi začala běsnit zrovna ve chvíli, kdy toho zmetka vyřídil. To všechno potvrdilo. Že jsi se svým bývalým ředitelem spřažená, že tě možná proto poslal do Bradavic, aby tě uchránil a aby měl Brumbál dalšího člověka do Řádu... Vlastně jsi nemohla Snapeovi prokázat lepší službu...“
„Jenže teď po ní Voldemort půjde, když se domnívá, že  spolupracovala na Krumově útěku,“ řekl tiše Lupin opřený zády o kredenc.
„No a? Jako po nás všech!“ pohodil Pošuk nevrle zjizvenou hlavou. Julie se podívala něžně na Remuse.
„Jednou jsem členka Řádu, takže se něco takového dá předpokládat,“ namítla. „Ale jak jsme se vlastně dostali odtamtud tak rychle pryč?“ vzpomněla si potom.
„Brumbál viděl, co se děje, a připravil přenášedlo. Bylo mu jasné, že v tom stavu se asi nebudeš chtít přemístit, takže...“ pousmál se Lupin.
„A kde je Viktor a ostatní?“
„Viktor je nahoře. Byl hodně vyčerpaný. Brumbál ho uvedl do kouzelného spánku. Ostatní by měli přijít každou chvíli. Bude porada... Nedáš si vajíčka?“ napadlo náhle Lupina.
„Ani ne,“ odtušila. Věděla, že teď nic nepozře. Napjatě očekávala Severuse, ten však nepřicházel. Zato všichni ostatní se postupně objevovali ve dveřích nebo v krbu. Hagrid, Tonksová, Bill, pan Weasley, Kingsley i Brumbál... Jen Severus ne. Julie stála u plotny, míchala guláš a roztržitě poslouchala hlučný hovor.
„...a tak mu povidám: Klofane, teď nadešel tvuj čas. Roznes ty hnusáky na kopytech!“
„To jsi mu řekl hezky, Hagride!“
„...no a my jsme byli tady, přímo za rozcestím. Je tam taková skalka. Všechno jsme krásně viděli, viď, Bille?“
„Takže jsi ho prostě jen tak majznul šutrem? To je vynikající!“
„Něco jde dost dobře i bez hůlky, Kingsley.“
„Máš pravdu. Někdy bych to měl také zkusit!“
„Á, Severusi! Konečně,“ ozval se náhle klidný  hlas Albuse Brumbála. Julie se prudce otočila.

                Stál tam u krbu obklopen členy Řádu a zamračeně odpovídal na jejich projevy uznání. Lupin jej dokonce poplácal po rameni...
„Už jsme si říkali, jestli se nevyskytla nějaká komplikace,“ zahleděl se na něho Brumbál.
„Vše je v pořádku,“ odpověděl Severus Snape a jeho černé oči padly na bledou Juliinu tvář. Mlčky k němu přešla místností. Nedokázala ze sebe vypravit jediné slůvko, a tak jej jen mlčky objala a tiše se rozplakala.
„Klid,“ uslyšela na rameni jeho tichý hluboký hlas.
„Měl jsi to být ty místo Karkarova! Viděla jsem to ve snech...“ chvěl se jí hlas.
„Nesmysl.“
„Odpustíš mi to chování?“
„Ještě nevím.“
Její veřejný citový výlev mu zjevně působil značné rozpaky. Na druhý pokus se již zdárně vysvobodil z její náruče a když odstoupil, přerušil Brumbál jako první překvapené ticho v kuchyni.
„Posaďte se všichni. Zahajuji poradu.“
Oněmělé tváře se rychle obrátily na ředitele, načež se Kingsley, Tonksová a Hagrid poslušně posadili a otec a syn Weasleyovi je pohotově následovali. Jediný, kdo se netvářil opařeně, byl Lupin, jenž měl kamenný výraz, a potom samozřejmě Moody. Ten jen pobaveně těkal svým velkým okem po všech přítomných, až se najednou zastavilo právě na jeho sousedovi.
„Varoval jsem tě...“ zavrčel. Remus sklonil pohled. Jinak však nedal ničím znát, že by ta tichá slova slyšel. Přisunul si židli mezi Billa a Moodyho a zapřel se lokty o stůl.
„Musím s tebou mluvit,“ otočila se Julie rozčileně na Severuse.
„Teď ne,“ zamračil se odmítavě, načež si sedl vedle ředitele a pohodil hlavou směrem k židli vedle sebe. Julie uposlechla.
„Nepovažoval jsem za nutné svolávat všechny členy,“ promluvil Brumbál klidně a rozhlédl se kolem stolu. Plameny z krbu se mu zrcadlily nejen v čočkách půlměsícových brýlí, ale i za nimi v průzračných modrých očích.
„Chci vám říct jen tolik: Děkuji. Všichni jste se dnes v noci více méně vyznamenali,“ sjel očima z Hagrida na Julii a potom se obrátil na Snapea po své pravici. „Bylo to náročné,“ usmál se na Lupina, „ale zvládli jsme to. A to proto, že jsme dohromady silní. Silnější, než by si Voldemort přál a než by byl ochoten připustit.“
Někteří sebou trhli při tom jméně.
„Musím poděkovat Severusovi,“ pokračoval ředitel, „on ví dobře, za co. Nikdo z nás se nenachází denně v takovém ohrožení...“
Snape se neklidně ošil.
„A i tobě, Julie,“ podíval se vážně Brumbál na dívku. „Byla jsi statečná,“ usmál se.
„Chovala jsem se... šíleně,“ sklonila nesouhlasně Julie hlavu.
„Jistě,“ přitakal pohotově Brumbál, „ale mělo to tak být. Svým způsobem jsi tak odvrátila podezření od Severuse,“ vysvětlil. Julie mlčela a cítila, jak rudne.
„A samozřejmě patří můj dík i tobě, Hagride,“ bodře zesílil hlas Brumbál a pokynul hajnému.
„Ale pane řediteli...“ zatetelil se obr. „To snad nemuselo ani bejt...“
„Bez tebe bychom to nedokázali,“ zavrtěl pomalu hlavou Brumbál.
„To já ne,“ bránil se však dál Hagrid, „to všecko Klofan!“
„A ty jsi ho k tomu přiměl,“ doplnil mírně ředitel. Načež se otočil na Artura Weasleyho:
„A vám, Arture, vděčíme za dokonalé plány krajiny, podle nichž jsme zkoordinovali celou akci.“
„To je maličkost,“ usmál se pan Weasley. Ředitel se však již díval jinam.
„Zajímalo by mne, Severusi,“ pokračoval, „jak to probíhalo se Smrtijedy po našem odchodu.“
„Voldemort nás ihned rozpustil,“ odvětil Snape chladně. „Notta s Karkarovem jsme tam nechali.“
„Předpokládám, že máš teď usilovat o Juliin život,“ klidně se otázal Brumbál.
Snape neznatelně kývl. „Řekl jsem ale, že to nejspíš nedokážu po tom, co zřejmě slyšela tam na louce mé jméno a řekne ihned Řádu, že jsem Smrtijed. Zmínil jsem rovněž, že v tom případě nebudu moct zůstat ve svém zaměstnání...“
„Viděli Smrtijedi také Remuse?“
„Viděli, ale nepoznali. Nebyl tam Pettigrew.“
„Ještě to dnes probereme v Bradavicích,“ zakončil hovor Brumbál. „A teď bych se rád podíval na našeho pacienta,“ vstal rázně od stolu.
„Půjdu s vámi,“ nabídla se Tonksová a jak vyskočila, převrhla Billův hrnek s čajem a opařila ho.
„Nic si z toho nedělej, Bille,“ zašklebil se na něho Kingsley. „Ona je zkrátka živel.“
„Jo, to jsem si všiml,“ bručel Bill a pokoušel si otřít vřelý čaj z nohavice manšestráků.
„Severusi, já s tebou...“ polohlasně se ozvala Julie, když Brumbál odešel zkontrolovat Viktora Kruma.
„Dobrá,“ zavrčel tlumeně muž, vstal a vyšel na chodbu.               

Vyklouzla za ním a zavřela dveře. Chodba tonula v temnotě, jelikož zde nabyla žádná okna. Nemohla tu ani být - neměla by kam vést. Snape se zachmuřeně opřel o zeď a založil si ruce na prsou. Mlčky čekal a sjížděl ji podmračeným pohledem. Julie zjistila, že nemá, co říct. Všechno se jí náhle z hlavy vykouřilo a ona cítila jen touhu, aby ji znova objal... aby se jí dotkl... aby udělal cokoli. Přistoupila těsně k němu. Uvolnil ruce a spustil je podél těla. Povolil svou obranu. Julie se dlaněmi dotkla jeho hrudi. Potom posunula paže na jeho ramena a nakonec letmo zavadila o jeho krk. Zachvěl se, ale stál nadále nehnutě. Čekal.
„Myslím, že jsem zapomněla, co jsem ti chtěla,“ řekla s provinilým úsměvem.
„Všiml jsem si,“ poznamenal tiše.
„Severusi Snape,“ pokračovala šeptem, „řeknu ti tedy něco jiného. V životě jsem nepoznala nikoho tak výjimečného a patrně už asi ani nikdy nepotkám.“
„O tom pochybuji.“
„Můžeš si myslet, co chceš,“ namítla klidně a ještě těsněji se k němu přivinula, „ale pravda je už taková.“
On však zavrtěl pomalu hlavou. „Neměla jsi se tu snad dobře... s Lupinem?“ chladně si ji měřil.
„Mlč,“ sklonila hlavu a opřela se čelem o jeho hruď.
„Neříkej mi, co mám dělat,“ pokračoval týmž podivně mrazivým tónem. Julie vzdychla.
„Nemáš jediný důvod na něho žárlit,“ zvedla k němu tvář. „Podívej se na sebe. Chladný, krásný… a dokonalý. Nemyslím, že bych někdy byla schopná se zbavit posedlosti tebou.“
Shlédl ze své výše do těch upřímných očí. Nelhaly.
„Špatná volba,“ poznamenal trpce.
„Mně je ale jedno, jaký na to máš názor,“ usmála se.
Ucítila jeho ruku kolem pasu.
„Co to máš, u Merlina, na sobě?“ svraštil náhle obočí.
Julie se rozesmála.
Vyšli tiše po schodech do prvního patra a zmizeli v jednom z prázdných pokojů.  

„Remus říkal, že jsi nám zachránil dnes v noci život,“ řekla, když za nimi zavřela dveře a opřela se o ně zády.
„Vážně?“ zvedl nevzrušeně obočí.
„Ano. Zlobíš se na mě?“
„Jak jsi k tomu dospěla?“
„Jsi chladný.“
„Co to máš na sobě?“
„To není podstatné, moje oblečení je zničené...“
„Není podstatné, že nosíš Lupinovo triko?“ svraštil zlobně čelo.
Usmála se. „Pojď sem,“ naklonila hlavu koketně na stranu.
„Tohle nedělej,“ varovně zavrčel.
„Co přesně nemám dělat,“ usmívala se ještě víc.
„V první řadě,“ přistoupil k ní a opřel se rukou o dveře, „nechci, abys příště pobíhala kolem Kromlechu a snažila se na sebe upoutat pozornost hysterickým ječením,“ naklonil se velmi blízko k její tváři. „Za druhé,“ pokračoval pomalu, „si nepřeji, abys nosila cizí oblečení,“ chytil ji za výstřih trička. Julie se zasmála.
„Myslíš pánské oblečení?“ provokativně se napřímila.
„A za třetí,“ ignoroval její otázku, „chci, aby ses konečně naučila, kdy máš přestat mluvit!“
„A kdy tedy?“ nevinně zamrkala.
„Teď, Readová. Právě... teď,“ chytil ji pod bradou výhružně. Julie už nemohla. Byl neodolatelný! Vrhla se na něho, až zavrávoral a celou vahou se opřel zády o jakousi zaprášenou prosklenou almaru, jež stála šikmo za ním. Skleněné tabulky zařinčely...