8. kapitola

Probrala jsem se v temné místnosti, kterou ozařoval pouze oheň a dvě magické louče u dveří. Třáskla jsem se zimou, přestože jsem byla zabalená do přikrývek. Místnost byla stroze zařízena. Všechno kolem bylo úhledně srovnáno. Tady to přece znám. Než jsem si stačila v hlavě srovnat, kde to jsem, Severus vstoupil dovnitř a na tácu nesl hrnek, ze kterého se kouřilo, a velkou láhev s narůžovělou tekutinou.

Když si všiml, že jsem se probrala, zabodl do mě své temné oči a podrážděně řekl: „Můžeš mi vysvětlit, kdy tě konečně přestanu tahat z malérů ?“

Nevěděla jsem co mám hned odpovědět, tak jsem raději mlčela. Postavil tác na noční stolek a už klidněji, avšak pořád ještě dost chladně se zeptal: „Už je ti lépe ?“

„Jo, už je mi dobře,“ odpověděla jsem tiše.
„Nemluv nesmysly ! Já vím velmi dobře, jak to bolí. Na, vypijto celé.“ S obtížemi jsem se posadila na posteli a vzala si od něj hrnek s kouřící tekutinou, ve které jsem poznala lektvar pro stabilizaci nervové soustavy. Pamatuji si, že jsme ho s Oxanou pily před zkouškami.

Severus se mezi tím posadil na židli, která stála vedle nočního stolku.

„Můžeš mi vysvětlit, co jsi tam dělala ? Ty jsi se snad musela zbláznit ! Vloupeš se do nejpřísněji střežené části archivu odboru záhad a ještě k tomu v době, kdy je tam vedoucím Morozov !“
„Morozov ?“
„Ty jsi si nevšimla té jeho jizvy ?“ Němě jsem přikývla.
„Copak nevíš, že ji má od tvého otce ? Jako Bystrozor ho kdysi osobně zatýkal. Morozov však bohužel patřil k těm, které soud osvobodil.“ Tak proto mi to jméno bylo povědomé. Otec ty zprošťující rozsudky tenkrát nesl velmi těžce.
„Jak ses tam vůbec dostala, kde si vzala speciální kód ? Neříkej mi, že ti ho obstarala ta příšerná ženská !“ Sklopila jsem oči a Severus pokračoval: „S tou ženskou se přestaneš stýkat !“
„Už jsem ti Severusi říkala, že by jsi mohl dělat Bystrozora. Výslech ti jde také dobře,“ v mém hlase nebyl žádný sarkasmus, jen únava a smutek. Severus se opřel o opěradlo židle, opřel si lokty o opěradlo a tvář skryl v dlaních.
„Nemysli si, mám pěkně zničené nervy.“ I v jeho hlase teď byla cítit značná únava. Po chvíli dodal: „Vůbec nechápu, kde se tam ta mlha vazala a jak se nám podařilo uniknout ? Měli jsme neuvěřitelné štěstí.“
„Štěstí ? Náhody neexistují Severusi.“
„Co tím myslíš ?“ podíval se na mě.
„Kdy zemřela tvá matka, poté co ji Voldemort a jeho přítelíčkové mučili ?“
„Co s tím má společného má matka ?“ vybuchl Severus. Pak se ale na chvíli zarazil a po chvíli řekl: „20. prosince. Od té doby nesnáším Vánoce,“ dodal hořce.
„Dnes je také 20. prosince. Tedy včera bylo, už je po půlnoci.“
„A co má být ?“
„Čas je jako plastelína, do které se otiskují všechny události. Říkala jsem ti přece, že časové cykly působí s matematickou přesností. Každý den má přesný energetický vzorec. Dá se dokonce i matematicky spočítat. Do tohoto dne se otiskla oběť tvé matky a navíc jsme byli zřejmě poblíž místa, kde zemřela. To všechno jí asi usnadnilo ten báječný efekt. Tvoje matka pro nás udělala to, co nemohla v ten den udělat sama pro sebe.“
„Moje matka?“ řekl Severus trochu nedůvěřivě.
„Myslíš, že se matka přestane zajímat o svého syna jen proto, že zemře ?“

Severus mlčel. Všimla jsem si, že se mu lehce zaleskly oči a raději hned sklopil hlavu. Vím, že se v takových situacích necítil dobře, proto jsem raději hned uhnula stranou.

„Díky za ten lektvar. Takhle se mi ho nikdy namíchat nepodařilo.“ Severus se trochu narovnal a jen lehce pokývnul hlavou.
„Kam si tak rychle zmizel, když použili Elektrum Magnum ?“ snažila jsem se znovu odvést jeho pozornost jinam.
„Když všichni vpadli dovnitř a hrnuli se k tobě, byli najednou ke mně zády,“ řekl tak trochu nepřítomně. „Strhnul jsem ze sebe neviditelný plášť a nasadil si kápi. Stál jsem vzadu u krbu.“
„Kde jsi vlastně vzal neviditelný plášť ?“ zeptala jsem se , neboť jsem věděla, že svůj nemá. Takovéto pláště byly skutečně velmi vzácné.
„Zbavil jsem ho Potterovi. Zase si chtěl hrát na dobrodruha, ale tentokrát mu to nevyšlo,“ pronesl temně.
„Lze vůbec něco tak vzácného studentovi zabavit?“
„To víš, že ho budu muset zase vrátit,“ zavrčel nespokojeně Severus, „jinak bych s McGonagallovou nevydržel.“

Po chvíli mlčení jsem si dodala odvahy: „Mohl by jsi Severusi pro mě něco udělat ?“
Podíval se na mě s trochou obavy, co ze mě vypadne.

„Mohl by jsi prosím zajít ke mně do pokoje a přinést mi skříňku se sedmiramennou hvězdou. Mám ji v šuplíku u nočního stolku. Šla bych sama, ale ještě se mi dost třesou nohy.“
„Je to nutné ?“ zeptal se unaveně. Prosebně jsem se na něj podívala. S povzdechem vstal a krbem v sousední místnosti odešel.
Po chvíli se vrátil a podával mi mou skříňku na osobní doklady.  „K čemu ji tak nutně potřebuješ ?“
„Ptal ses, co jsem dělala v archivu na odboru záhad a také jsi chtěl před časem vědět, proč chci teď navštívit jistou osobu v mudlovském světě.“
„Nechci slyšet žádné vysvětlování,“ řekl Severus ihned podrážděně.
„Severusi počkej. Prosím. Nehodlám ti nic vysvětlovat. Jen si prosím přečti tento dopis.“
„Od něj ?“ řekl stále ještě dost podrážděně.
„Ne, od mého otce. Je to zřejmě poslední dopis, který mi kdy napsal.“

Chvíli se na mě nedůvěřivě díval, ale pak si dopis přeci jen vzal. Sedl si poblíž louče a četl. Pozorně jsem jej pozorovala. Nakonec řekl: „Zdá se mi to celé jako nesmysl,“ ale neznělo to moc přesvědčivě.

„Obrana proti černé magii tě přece vždy zajímala. Půjdeš do toho se mnou ?“
„To myslíš vážně ?“
„A na koho bych se měla podle tebe obrátit ? Abych byla zcela upřímná, také se mi to zdá přitažené za vlasy, ale otec nebyl žádný snílek. Navíc v mudlovském světě jsem byla na stáži mezi tamními Bystrozory, říkají jim policisté. Otec tam měl tehdy někoho známého, tak mi to zařídil. Petr byl jedním z nich a v té době pracoval na případech úmrtí mudlů, jejichž smrt se nepodařilo jinak vysvětlit. Proto chci za ním zajet a zjistit o tom více.“
„Nepustím tě !“ vyštěkl Severus.
„Tak pojeď se mnou.“
„Cože k mudlům a ještě kamsi do Tramtárie ?“
„Bojíš se ?“
„Nemysli, že mě vyprovokuješ!“ odsekl.
„Nenutím tě, aby jsi se mnou jel. Jsem připravena jet sama. Bylo by však příjemné mít tě nablízku,“ vzala jsem ho za ruku.
„Někdy mám pocit, že se z tebe zblázním,“ řekl rezignovaně. „Kdy chceš vlastně vyjet?“
„Chtěla jsem už po vánoční hostině. Teď nevím. Podle toho, jak se dám dohromady.“ Očima jsem zavadila o láhev narůžovělé tekutiny. „Copak to je ?“

Severus vzal do ruky láhev a sundal víčko. Po místnosti se rozprostřela velmi příjemná vůně. „Je to lektvar „nových počátků“. Regeneruje poškozené buňky. Mně to vždy pomáhalo, když jsem …,“ podával mi láhev, „ … měl problémy.“
„Natřeš mě prosím?“
Konečně se usmál, i když trochu smutně a přitáhl si ke mně židli. Pohladil mě po tváři a lehce se svým čelem dotkl mého.
„Proč já se musím zamilovat do takového šílence jako jsi ty,“ řekl s povzdechem.
„Protože tvůj život by byl jinak velmi fádní.“
Oba jsme se rozesmáli a napjatá atmosféra mezi námi konečně povolila. Přivoněla jsem k lektvaru, který držel v ruce a zlehka ho políbila na rty. „Na nové počátky,“ řekla jsem a nechala pokrývku sklouznout z ramenou.
„Na nové počátky,“ řekl Severus, nabral trochu lektvaru na prsty a začal mi jej roztírat po rukou a postupně po celém těle.

Jeho dotyky do mě vlévaly uvolnění a sílu zároveň a já věděla, že se ním nemusím ničeho bát.

Konec