9. kapitola 2 část

Severus Snape si všiml, že něco není v pořádku, když vešel ráno na snídani. Procento otevřených novin bylo dnes o něco vyšší než obvykle. U každého třetího studenta jste mohli spatřit výtisk Věštce a síní to hučelo jako úlem. Sedl si a okamžitě otevřel noviny.
„Dobré ráno,“ zamumlal ještě tiše ke své sousedce. Potom se ponořil do čtení.
„Skoro nic tam není,“ hlesla Julie. „Jen jejich jména.“
„I to je dost,“ zamračil se, „na tenhle... plátek.“
„Proč jste je tam vlastně nechali?“
„Notta proto, že jsme spěchali a domnívali jsme se, že až se probere, postará se o sebe sám, a Karkarova pro výstrahu. On totiž chce, aby se šířily takové,“ ukázal na noviny, „zprávy.“

„Milý Lupine,“ začal Harry škrábat na kus pergamenu, když doběhli do sovince.
„Nemohl bys mi, prosím tě říct, co se to, ksakru, děje?!“ pokračoval Ron.
„Tohle napsat nemůžeme,“ sdělila Hermiona.
„Tak bez toho ksakru,“ mávl rukou Ron.
„Ani tak to napsat nemůžeme,“ opakovala Hermiona důrazně.
„Proč ne?“
„Protože by nám nic neřekl. Musíme napsat něco, jako že se dějí divné věci a Harry má strach.“
„Já nemám strach!“ ohradil se Harry.
„Já vím, ale když to takhle napíšeme, máme největší šanci, že se něco dozvíme! Lupin tě bude chtít uklidnit nebo varovat.“
„Já to psát nebudu,“ nafoukl se však Harry.
„Fajn. Tak si to napiš, jak chceš!“ nafoukla se Hermiona.
„A co kdybychom prostě napsali,“ uvažoval Ron se zavřenýma očima a usilovně se drbal na hlavě, „Milý...“
„Viktore!“ zavýskla najednou Hermiona.
„Seš normální? Proč bychom měli psát Viktore? Ta holka je úplně mimo,“ nechápal Ron.
Jenže potom se ode dveří sovince ozvalo:
„Jé, Hermi-iou-no, to je ále náhoda.“
Ron se šokovaně otočil a spatřil za sebou Viktora Kruma, jak podává rozpačitě ruku jeho kamarádce.

Bylo vidět, že Hermiona by Viktorovi nejraději skočila kolem krku, ale ovládla se a přijala jeho zdvořilé gesto.
„Ahoj Viktore,“ pozdravil Harry.
„Ahoj Harry,“ nabídl Krum ruku i Harrymu a potom i Ronovi, který se nezmohl na slovo a jen automaticky stiskl Viktorovu dlaň.    
„Co tu děláš?“ vyptávala se Hermiona, i když někde ve skrytu mysli tušila, jakou má asi spojitost její dopis, Viktorův příjezd a Karkarova smrt...
„Si mě pozvala, ták jsem tády,“ usmál se Krum, ale jeho oči ostražitě šlehly po Ronovi s Harrym.
„Budeš posílat sovu?“ zajímal se Ron poněkud nenávazně.
„Jo, budu.“ Viktor ukázal svitek pergamenu, který držel v levé ruce, ale jinak se zjevně o svém dopisu bavit nechtěl.
„Viktore, nám to můžeš říct,“ ztišila hlas Hermiona. „Víme, že Karkarov zemřel a je nám jasné, že to nějak souvisí s tvým příchodem. Právě jsme chtěli psát Remusovi Lupinovi, aby nám to vysvětlil...“
„Rémus je fajn,“ pousmál se Krum, „ale jak jste věďéli, že jsem tády?“
„No, to... jsme vlastně nevěděli,“ přiznala Hermiona. „Ale věděli jsme, že Karkarov zemřel a byl tam Nott - ten je Smrtijed...“
„On ho ále nezabil,“ zavrtěl hlavou Viktor.
„Zabil ho totiž Voldemort,“ doplnil temně Harry a ani si nevšiml, jak sebou Ron a Viktor trhli.
„Jak to víš?“ podíval se na něho potom Krum.
Harry vzdychl.
„Už ho znám.“
„A ty... jsi to viděl?“ opatrně se ptala Hermiona. Viktor sklonil hlavu a sedl si na ztrouchnivělý trám pod vikýřem.
„Né, už jsem byl prýč. Ále řekl mi to ten váš profesór, ten Moody. Oni mě zachránili...“
„Členové Řádu?“
„Hm. Ten Lupin a taky Hagríd, Brumbál a ta holka - Jůlie se myslim menuje...“
„Julie? Jaká Julie?“
„Ta víla...“
„Julie Readová?“ vyhrkli svorně Hermiona, Harry i Ron.
„Jo, to bude vona,“ kývl Krum.
„Ona je v Řádu?“ otočil se Ron vyjeveně na Harryho.
„Dobrá, takže oni tě zachránili před, ehm, Voldemortem?“ navázala Hermiona netrpělivě.
„Áno.“
„A proč zabil Karkarova?“
„Byl naštváný. Myslel, že ho zradil. Myslel, že mě zachránil on.“
„Ale Karkarov tě chtěl naopak Ty-víš-komu vydat, ne?“
„Jo, to chtěl.“
„A kdo tam ještě byl?“
„Malfoy, ostatní jsem neznál. Kromě Snapea.“
„Byl tam i Snape?“
„Já to říkal!“ tleskl Ron. „Věděl jsem, že ta zmije v tom má prsty!“
„Ále von neni zlej. Pomohl mi,“ nesouhlasil Viktor.
„Snape že ti pomohl?“ o Rona se pokoušel infarkt.
„U Malfoye dělál, že mě mučí, ale nébolelo to. Jenom mě uspál. A pótom byl s ostatními z Řádu...“
„Takže jsme měli pravdu,“ uzavřel Harry, „když jsme si mysleli, že to všechno souvisí s Řádem a Smrtijedy a že Snape o tom něco ví.“
„Ale jak tě vysvobodili?“ vyptávala se však dál Hermiona.
„Poslali mi koště a taky Klofana, toho hypogrýfa. Smrtijedi se ho lekli a já ulétěl. Pótom jsem býl v tom starym domě...“
„V sídle Řádu?“
„Jo, přésně tam.“
„Teda to jsou věci,“ kroutil hlavou zcela ohromený Ron.
„A sakra!“ vypískla najednou Hermiona a trhla sebou. „Za minutu zvoní! Musíme jít! Uvidíme se na obědě, Viktore!“ A vyběhla ze sovince.
Harry se jen omluvně usmál a spěchal za ní. Ron běžel opět zcela automaticky a z jeho skelného pohledu se dalo soudit, že uplynulým rozhovorem nezmoudřel. 

„Takže to vypadá, že Smrtijedi měli zase nějaký svůj sraz, kde chtěli obětovat Viktora, “ uvažovala v letu Hermiona a dupala po schodech dolů ze sovince. „Snape tam byl, ale zřejmě věděl, že Řád chystá záchrannou akci pro Kruma. Možná tomu také napomáhal. Poslali Viktorovi koště a ten uletěl...“
„Vážně bych nečekal, že je Readová v Řádu,“ vrtěl hlavou Harry zamyšleně.
„Takže to už jsou dva učitelé, o kterých víme, že jsou členy. Plus Brumbál...“ počítala na prstech Hermiona.
„Vsadím se, že chtějí i Kruma!“ konečně nalezl řeč také Ron, ale to již byli před učebnou přeměňování.
„Pane Pottere, pane Weasley, slečno Grangerová, jdete pozdě,“ oznámila jim profesorka McGonagallová zcela zbytečně, když se celí zadýchaní zhroutili do lavic. Bylo již dobré tři minuty po zvonění.