9. kapitola
Že se opravdu rychle blíží famfrpálová sezóna bylo zřejmé. Cedule hlásající tréninky pro všechny čtyři kolejní týmy zdobily stěny na chodbách i ve společenských místnostech. Neblevírský tým, jehož kapitánem byl Fred i George Weasleyovi, potřeboval letos jen jednoho nového hráče a konkurs byl očekáván, že bude divoký. Jak se blížilo datum zkoušek, Harry byl vděčný, že nebyl kapitánem mužstva a že nemusí vybírat mezi lidmi, které považoval za přátele. Ron se také ucházel o volné místo brankáře, a tak s Harrym strávili mnoho hodin venku, procvičujíce pohyby a vylepšujíce Ronovy dovednosti, k Hermionině znechucení. Tou dobou, co se v noci oba chlapci vlekli do společenské místnosti, aby studovali, jediné v čem byli dobří, bylo studování vnitřku jejich očních víček.
První říjnové sobotní ráno se probudilo trochu mrazivé a jasné, dávající ze vzduchu všem ve známost počátek podzimu. Slibovalo opravdu skvělý den pro létání, ale Ron byl očividně příliš nervózní, aby to vůbec zaregistroval, jak tak tiše seděl u snídaně. Hermiona ho s pobavením sledovala, jak koukal někam do dálky; oči zaměřené na nic, rty se tiše pohibujíc.
„Rone.“
„Rone, jsi v pořádku?“
„Rone, jsi tam?“
„RONALDE WEASLEY, ODPOVÍŠ MI?!“ Hermiona hulákala na Rona.
„Jen ztrácíš čas Hermiono.“ Ginny poznamenala s neskrývaným pobavením. „Neslyší tě.“
„Dostane se z toho předtím než bude muset jít létat?“ zeptala se Hermiona, která se dívala trochu znepokojeně.
„Ó jistě, bude natolik soustředěný na to, co má dělat, že mu to půjde opravdu dobře. Jen od něj do té doby neočekávej žádnou konverzaci. Ani Harry by nebyl schopen ho vytrhnout z jeho nálady!“
„Zajímalo by mě, kde je? Neviděla jsem od té doby, co jsme zrovna odešli na snídani.“
„Viděla jsem ho mluvit s Fredem a Georgem, myslím, že se dohadují o tom, jak budou vybírat nového brankáře. Odpověděla Ginny.
„Neměli by už v tom mít jasno?“ řekla nesouhlasně Hermiona.
„To je to, jak vždy dělali všechny věci.“ Odpověděla Ginny nonšalantně krčíc rameny.
„Tvrdí, že ve spěchu dělají věci lépe. Myslím, že jsou prostě moc líní na to, aby mysleli dopředu. Proto asi byli zvoleni spolukapitány. Jeden sám by jistě nebyl tak výkonný jako oba, když jsou dohromady.“
Zrovna v tu chvíli vběhl Harry dovnitř, dlouhé černé vlasy rozcuchané a hábit vlající za ním.
„Měl by jsi si dávat větší pozor Harry, pohybujíc se takhle vypadáš mnohem více jako Snape.“ Řekl křenící se Seamus.
Harry kouknul po Seamusovi když si sedal vedle Rona. Hermiona si nemohla pomoci, ale postřehla, že tento vzhled ho dělal mnohem více podobným jejich notorickému profesorovi.
„Rone, podej mi smetanu.“
„RONE, PODEJ MI TU ZATRACENOU SMETANU!!“ hulákal Harry Ronovi do ucha.
Když neobdržel žádnou odpověď, podíval se zmateně přes stůl na obě dívky.
„Tady máš Harry, vysvětlím ti to.“ Řekla Ginny se slabým nádechem růžové barvy na tvářích a jiskřící nezbedností v očích. „Ron je nyní trochu zaměstnán sám sebou.“
„Jsem postřehl.“ Poznamenal Harry suše. „Bývá v tomhle stavu často?“
„Ne, jen pouze, když je opravdu, ale opravdu nervózní. Měl jsi ho vidět to ráno, kdy šel poprvé do Bradavic. Fred a George dělají úžasnou napodobeninu, měl bys jim říct.“
V tu chvíli se dvojčata vynořila zpoza roku a pokynula Harrymu.
„Čas jít, a to sem měl stěží něco k snědku.“ zasténal Harry pozorujíc hromady jídla naskládané na podnosech po celém středu stolu. „Hodně štěstí Rone, uvidíme se po zkouškách.“ Řekl Harry, když odcházel.
Nakonec se o post brankáře nebelvírského týmu ucházelo devět lidí, a tou dobou, co měli všichni příležitost ukázat své dovednosti, byl tým naprosto vyčerpán. Diskutovali nad papíry, když se vraceli do šaten. Jelikož jejich bratr byl jeden z těch nadějných, Fred a George přenechali Katie Bellové a Angelině Johnsové poslední slovo v tom, kdo bude nakonec vybrán. Nakonec ani nebylo ani moc o čem pochybovat, Ronovi schopnosti daleko přesahovali schopnosti ostatních uchazečů.
„Tak, kdy mu to řeknete?“ zeptal se Harry, když se vlekli zpátky do Vstupní síně.
„Vyvěsíme to zítra ráno, řekla Katie, a ty mu o tom NIC neřekneš, ani nikdo jiný, rozumíte?!“
„Ano Generále Bellová.“ Odpověděl s pobavením unavený Harry, s vlasy přilepenými k hlavě.
Při jejich cestě zpátky do hradu si Harry všiml Angeliny, jak po něm po očku pokukuje. Unaven tím už, řekl „Mám snad něco na nose?“
„Em, doufám, že si to nevemeš špatně, ale za posledních pár měsíců jsi se hodně změnil...vypadáš jako někdo, ale sakra, nemůžu na to kápnout..“
Harry se rychle zamyslel, snažil se vymyslet něco, jak Angelinu udržet od spojení, kterého se obával, že by se mohla dovtípit. Jmenovitě, že vypadal jako Snape.
„Všichni nějak vyrosteme.“ Řekl nakonec s předstíranou nonšalantností.
Při večeři toho večera poskakoval Ron vzrušením všude kolem a trval na tom, že musí všem, kteří ho byli ochotni poslouchat, převyprávět, jak dobře dnes ráno předvedl své umění. Harry, na druhou stranu, seděl tiše, moc nejedl a s nikým o ničem nemluvil. Ginny, která opět seděla přímo naproti němu, ho pokradmu pozorovala, a nakonec se rozhodla se ho zeptat, co se děje.
„Harry.“
„Harry Pottere.“
„Říkala jsi něco?“ zeptal se Harry, jakmile se jeho oči zaostřili na Ginny.
„Jsi v pořádku Harry? Nic jsi nejdel.“
„Jen přemýšlím. Hermiono, přijdeš za mnou po večeři do knihovny?“
„Cože?! To nemyslíš vážně, že jdeš studovat do knihovny v sobotu večer!“ vyděsil se Ron, když poslouchal konverzaci. „Hermiono, co jsi mu to udělala?“
„Nic jsem neudělala, možná si nakonec uvědomil důležitost studia..něco, co by jsi se měl naučit také!“
„No, já se rozhodně nepřipojím!“
„Ve skutečnosti Rone, ocenila bych, kdyby jsi se připojil. Čím více pomoci, tím lépe. Ginny, ty samozřejmě jseš taky zvána.“ Harry se podíval dolů na svůj prakticky úplně plný talíř. „Nejsem moc hladový, myslím, že už půjdu.“
Jak šel ke dveřím, Harry cítil, že ho někdo pozoruje. Otočil se a prohlížel si místnost, aby zjistil, kdo to je. Profesor Lupin se setkal s Harryho očima se zájmem i znepokojením. Harry mu dal srdečný úsměv a pak odešel. Lupin seděl zvažujíc, jestli má něco říci nebo ne a nakonec se rozhodl. Naklonil se k profesorovi, který seděl vedle něho, pročistil si krk a tiše řekl, „Už jsi si promyslel, co Harrymu řekneš?“
Snapeova hlava se rychle otočila a on se koukl na Remuse. „Proč?“
„Protože bys raději co nejdříve měl něco udělat. Harry den ode dne vypadá mnohem více jako ty, a je jen otázkou času, než si to sám uvědomí a přizná si to.“