9. kapitola

Vrátili se do svých komnat. Hermiona vešla a práskla za sebou obrazem.
„Neřekl jsi mu všechno!“ obvinila ho nahlas.
„Co?“ zasyčel.
„Neřekl jsi profesoru Brumbálovi celou pravdu. Slyšela jsem tvůj rozhovor s Malfoyem. Na čí straně vlastně jsi?“ zeptala se zuřivě.
„Na té vítězné,“ ušklíbl se.
„Co to znamená?“ vyptávala se dál.
„To znamená, že jsem špeh, ty hloupá,“ řekl s opovržením a povýšeně na ni shlížel.
„Proč jsi neřekl Brumbálovi všechno?“ Zírala na něho, ruce měla sevřené v pěst a obličej jí červenal zlostí.
„Protože nepotřeboval všechno vědět.“
„A podle čeho se rozhoduješ, jestli potřebuje nebo nepotřebuje všechno vědět?“ otázala se uštěpačně. Pravdou bylo, že žádné spolehlivé plány na Ronovu ochranu neexistovaly, ale myslela, že ředitel by měl být informovaný, aby mohl učinit zasvěcené rozhodnutí.
„Hraji nebezpečnou hru založenou na mazanosti a taktice. Já rozhoduji, co se která strana dozví a kdy se to dozví.“
„Takže když říkáš, že jsi na té vítězné…?“ On nebyl na jejich straně. Celou tu dobu ho bránila proti Harryho i Ronovým obviněním, a oni měli přitom od začátku pravdu. Uvědomila si, že to hraje na obě strany.
„Dlouho jsem pracoval na tom, abych se dostal do pozice, v níž se nyní nacházím. Pokud přežiju tuhle válku, bezesporu budu mezi těmi, kteří se prohlásí za vítěze.“
„Co když Voldemort vyhraje? Co potom?“ Bylo jí jedno, že sebou při jeho jméně trhnul; potřebovala znát pravdu.
„Budu nesmírně odměněn,“ řekl domýšlivě. Krev jí ztuhla v žilách, když slyšela v hlase jistotu a moc. Se svým zdrojem informací mohl skvěle odhadnout, ke komu se přikloní jazýček vah.
„A co se stane s tvou mudlovskou ženou? Co bude se mnou?“
„Ochráním tě,“ pronesl mírně. Nad jeho odpovědí se pozastavila. Byla připravená zahrnout ho spoustou nadávek, ale tato slova ji zaskočila. Zůstala jako přikovaná na místě, zatímco on si sundal plášť a usadil se na pohovku před krbem. Po chvíli se Hermiona vzpamatovala a připojila se k němu. Posadila se, nohy skrčila pod sebe a otočila se na něj.
„Myslíš, že Ty-víš-kdo… tedy chci říct…,“ znejistěla. Ohromil ji jeho záměr splnit svůj slib, že ji ochrání, ale byla by raději, kdyby pracoval na tom, aby to nikdy nebylo potřeba. Chtěla, aby byl na jejich straně. Upřeně sledovala mihotající se plameny v krbu a přemýšlela, jestli by se dal přesvědčit. Její vztek opadl a nahradila ho zoufalá touha změnit jeho názor.
„Nemysli si, že nemám preference pro to, kdo válku vyhraje,“ odpověděl a rukou se lehce dotkl rukávu, pod kterým měl Voldemortovo znamení.
„Ale kdybys pracoval jenom pro Řád, nezajistilo by to naše vítězství? Nebo by bylo alespoň pravděpodobnější?“
„Neriskuji svůj život pro nic za nic. Tohle je v mém nejlepším zájmu… a v tvém také,“ dodal a obrátil k ní pohled.
„Jsou důležitější věci,“ pronesla měkce a čelila jeho očím.
„Třeba?“
„Vítězství dobra nad zlem.“
„Tak jednoduché to není,“ prohlásil téměř smutně.
„Proč ne?“ zeptala se a přiblížila se k němu, až byla přímo vedle a koleny se téměř dotýkala jeho nohou. Natáhl se k ní a začal si omotávat jednu její kudrlinu kolem prstu. Zdálo se, že už tolik neváhá, aby se jí dotkl. Předpokládala, že si zvykl na její přítomnost, na to, že jsou manželé.
„Někdy zapomínám, jak jsi mladá, nevinná,“ poznamenal a vyhýbal se tak odpovědi. Místo vlasů teď něžně hladil její krk.
„Nejsem ani jedno z toho,“ odporovala pobouřeně. „Bojovala jsem se Smrtijedy, ještě než jsem opustila školu, a viděla jsem věci… věci, na které nechci myslet. Proto musíme tuhle válku vyhrát! Ale potřebujeme k tomu tebe.“ Přestal se zajímat o její krk a vzal ji za ramena.
„Přesně tak – obě strany mě potřebují a využijí mě, a až pro ně přestanu mít cenu, tak mě odhodí. Co je špatného na tom, že se snažím vydobýt si pro sebe takovou pozici, aby se to buď vůbec nestalo, nebo abych z toho něco získal?“ pronesl hořce.
„Jenže jsou věci, za které se vyplatí bojovat, a případně i zemřít,“ přesvědčovala ho.
„Jaké?“
„Svoboda, rovnost, láska,“ vyjmenovala.
„Jakožto kouzelníka z čisté krve se mě první dvě téměř netýkají a to třetí jsem nikdy nepoznal,“ vysmíval se.
„To není pravda!“ nesouhlasila Hermiona. „Tomu nevěřím.“
„Netvrď mi, že se mi právě chystáš vyznat nehynoucí lásku,“ ušklíbl se.
Odvrátila se od jeho pronikavého pohledu a zadívala se do ohně. Ne, nemohla mu říct, že ho miluje, protože to tak nebylo. Bála se o jeho bezpečí. Tolerovala jeho pochmurné nálady a poznámky, které ji měly naštvat. Vážila si jeho statečnosti, jeho intelektu a jeho schopnosti připravit i ty nejsložitější lektvary, ale nemilovala ho.
„Ne, ale co profesor Brumbál? Chová se k tobě jako k vlastnímu synovi. Neměla jsem na mysli jen romantickou lásku,“ hájila se dál. „Přijal tě, když ses vrátil, a odpustil ti. To je jistý druh lásky.“
„Jsem mu jenom užitečný. Byl by blázen, kdyby mě nepřijal zpátky s těmi informacemi, které jsem mu pak poskytnul.“
„Proč ses k němu vrátil? Co tě přimělo stát se špehem druhé strany?“ zeptala se. Spolu s Ronem a Harrym vymysleli stovku různých scénářů, které vysvětlovaly Brumbálovu víru ve Snapea. Ron vždycky tvrdil, že než se setkali, podstrčil Brumbálovi jakýsi matoucí lektvar, ale Hermiona i Harry odmítali věřit, že by se mocný kouzelník jako Brumbál dal tak snadno oklamat. Musel existovat jiný důvod.
„Kdysi jsem věřil, že žádné dobro ani zlo neexistují, ale potom se něco stalo a já změnil názor,“ opatrně našlapoval kolem toho, co Hermiona chtěla vědět. Rozhodla se, že ho nebude do ničeho tlačit.
„A teď?“ optala se místo toho.
„Jsou různé stupně obojího a já se snažím být někde uprostřed.“
„A co když se hranice zbortí, právě když na ní budeš sedět?“ Vyděsil ji jeho apatický postoj.
„To se nestane, pokud budu opatrný,“ odfrknutí se téměř blížilo smíchu.
„Takže o co přesně šlo, že jsi změnil názor?“ vznesla dotaz znovu, protože ji ovládala zvědavost. Nic neřekl, rukou jí vrátil zbloudilý pramen vlasů zpátky za ucho, pak vzal její obličej do dlaní a přitáhl si ji k polibku. Překvapil ji, takže ztratila rovnováhu a spadla mu do klína. Uchechtl se, zvednul ji a znovu políbil. Byl to hebký, jemný polibek a Hermiona si až po chvíli uvědomila, co vlastně dělá.
„Snažíš se mě rozptýlit,“ obvinila ho a opřela si čelo o to jeho.
„Funguje to?“
„Jenom ty můžeš změnit hádku na líbání se před krbem,“ prohlásila, zatímco se znovu usadila na pohovce. Položil jí ruku kolem ramen.
„Jsem v tom dobrý, viď?“ řekl a jeho samolibost se tak vrátila.
„Když řeknu ano, odpovíš na mou otázku?“ vyjednávala.
„Možná.“ Zmocnil se jí pocit, že si ji dobírá, přesto na jeho hru přistoupila.
„Pak ano, jsi v tom dobrý,“ vzdala se.
„V líbání nebo manipulaci?“
„V obojím,“ procedila skrz zuby, začínal ji štvát. Jen tam tak seděl a ušklíbal se nad její odpovědí a svou neochotou vše přiznat.
„Odpovíš na moji otázku?“ zajímalo ji.
„Ne,“ odvětil pevně.
Vstal a namířil si to do ložnice, zanechav ji samotnou. Sledovala, jak odchází, a pak se znovu obrátila k plamenům.
Severus Snape ji mátl ještě víc, než když ho poprvé potkala. Ve škole mohla počítat s tím, že je podlý a rád ponižuje. Věděla, jak s ním jednat. Mohla ignorovat jeho kousavé poznámky nebo ho na oplátku obdařit vlastními. Avšak chameleon, s kterým žila teď, byl úplně jiná káva. Chvíli byl pohrdlivý Snape, na kterého byla zvyklá, pak zas poutavý a duchaplný muž se smyslem pro humor, kdežto jindy byl starostlivý, až citlivý. Předpokládala, že to s sebou nesla úloha špeha. Ke každému se musel chovat jinak; musel umět ovládnout situaci tak, aby sloužila jeho věci, ať už jakékoli. S ní si tedy rozhodně věděl rady. Uvědomila si, že od samého začátku zkoušel různé metody jak ji ovládnout, od neúspěšných pokusů zastrašit ji v koupelně během jejich prvního rána, až po svádění na pohovce dnes večer. V budoucnu si musí dávat větší pozor a vymyslet vlastní strategie. Asi si ze svého manžela vezme příklad.