III. kapitola - Jen začátek

Becca se na mě zmateně podívala, když jsem se objevila mezi dveřmi. Žmoulala jsem si mezi prsty lem svetru a kousala si spodní ret.
Takhle s odstupem jsem docela Timmyho chápala. Byla pravda, že jsem neměla šahat na jeho věci. Já jen, že jsem byla z domu zvyklá uklízet po všech ostatních a tak jsem nepočítala s tím, že tady to bude fungovat jinak. Měla bych se mu znovu omluvit, ovšem vůbec se mi do toho nechtělo. Stejně to přehnal a byl mi nesympatický. Ale začínala jsem znovu, měla bych se snažit vycházet se všemi, tedy i s ním. Musím si uvědomit, že to já jsem narušila jeho zajetý systém, ne on můj. To já tu byla ten vetřelec. Přebývající článek…
„ Nešla ses náhodou převléct?“ zeptala se mě Becca.
„ Šla,“ odpověděla jsem zmateně. Nejdřív mi nedošlo, že mám na sobě pořád to samé. Rozpačitě jsem se podívala do země. „ Aha, no totiž. On je tam Timmy,“ zamumlala jsem.
Zvedla obočí. „ A to je takový problém ho vyhodit?“
Zrudla jsem. „ Je to jeho pokoj.“
Protočila oči a povzdechla si. Pak to zkusila jinak: „ Co takhle ho poprosit, aby na chvíli odešel, než se převlečeš? Zdá se ti to lepší varianta, když už ho teda nechceš vyhazovat.“ Říkala to, jako kdyby mluvila s dítětem, což mě uvádělo do rozpaků ještě víc.
Otočila jsem se a opatrně jsem šla zase nahoru.
Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Připadala jsem si jako naprostý cvok. Strčila jsem do dveří a otevřela.
Timmy se rozvaloval na posteli a četl si v nějakém časopisu. Zvedl ke mně hlavu a sjel mě pohledem, rty se mu zkroutily a obočí mu vyletělo urážlivě vysoko.
„ Jdu se převléct,“ hlesla jsem a nejradši bych se propadla. Neodpovídal. Napadlo mě, jak bezvadně by se mi ulevilo, kdybych ho mohla praštit. Rychle jsem tu představu zahnala.
Budu přátelská, přikázala jsem si.
Přešla jsem k posteli a vzala si věci, co jsem si chtěla obléct. Čekala jsem, že třeba pochopí a zmizí, ale on dál v klidu ležel a četl si.
„ Ehm,“ vydechla jsem rozpačitě. „ Mohl bys třeba odejít, prosím?“ požádala jsem ho, předpokládám dostatečně slušně.
„ Ne, myslím, že zůstanu,“ pokrčil rameny a otočil stránku, zase se zdál plně zaujatý článkem.
Otevřela jsem užasle pusu. „ Ale -“
„ Hele, ty mě taky pozoruješ, když se převlíkám. Takže teď je řada na mě, ne?“ přerušil mě s rozpustilým úsměvem.
Zalapala jsem po dechu a zrudla po kořínky vlasů. „ Já ne...“ začala jsem blekotat.
„ Příště zkus být trochu míň nápadná,“ poradil mi jizlivě.
Kdesi hluboko ve mně se zvedla slabá vlna vzdoru, ale stačilo to, aby mi na chvíli zatemnila mozek.
Zvedla jsem hlavu a tvrdě jsem na něj pohlédla. „ Fajn,“ souhlasila jsem bojovně. Nebudu se ho doprošovat, někde mi možná ještě zbyly poslední kapičky hrdosti.
Otočila jsem se k němu zády a sundala si sako. Hodila jsem ho na postel a moje odvaha mě kvapem opouštěla. Přesto bych mu ani za nic neudělala tu radost a neutekla.
Stáhla jsem si svetr a umanutě si nalhávala, že se na mě nikdo nedívá, i když jsem na sobě cítila jeho pohled.
Jeden po druhém jsem rozepínala knoflíčky halenky a prsty se mi třásly. Když se mi to konečně povedlo, sundala jsem ji a co nejrychleji si natáhla triko, co jsem měla nachystané. Daleko horší bylo zbavit se sukně a punčocháčů, ale nakonec se mi to přece jen nějak povedlo, aniž bych o něj zavadila pohledem. Když jsem jsem si zapínala poslední knoflík na kalhotech s radostným uspokojením jsem si uvědomila, že tenhle trapný výstup mám za sebou.
Poskládala jsem uniformu pečlivě na hromádku a položila ji na židli, která stála u mé postele. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se čelem do pokoje.
Setkala jsem se s jeho pohledem. „ Doufám, že ses dobře bavil,“ zasyčela jsem.
„ Nadmíru,“ ujistil mě a blýskl oslnivým úsměvem.
Došlo mi, že ať řeknu cokoliv, tak ze sebe udělám akorát blbce, takže jsem mlčela. S bradou hrdě vztyčenou jsem odešla z pokoje.
Nevěděla jsem, kde se to ve mně bere. Nikdy jsem se takhle nechovala. Ale byla jsem si jistá jednou věcí – my dva jsme spolu ještě zdaleka neskončili.
Vrátila jsem se za Beccou do kuchyně a přesvědčila ji, aby mi dala nějakou práci. Nedokázala jsem už více nic nedělat. Krájela jsem zeleninu na kostičky a zaujatě poslouchala, co mi vykládá. Občas jsem něco prohodila, když se to ode mě čekalo, ale jinak jsem mlčela.
Přemýšlela jsem, co budu se svým životem dělat teď. Nic tu nebylo takové, jak jsem byla zvyklá a bylo na mě, abych se přizpůsobila. Pořád jsem byla příliš vystrašená všemi těmi změnami, abych nějak hlouběji přemýšlela o svém jednání.
Budu mít teď fůru volného času, který jsem předtím neměla, ale neměla jsem obavy, že bych nevěděla, jak ho využít. Je načase skutečně začít studovat. Můžu se alespoň pokusit zvládnout všechno, co se tu ode mě ve škole požadovalo.
Klaply dveře a já zděšeně zvedla hlavu. Úplně jsem zapomněla, že má přijet táta. Možná to bylo dobře. Ušetřila jsem si hodiny nervózního čekání.
Instinktivně jsem se přikrčila na židli a snažila se splynout se stěnou. Samozřejmě jsem na něj byla zvědavá, ale nemohla jsem si pomoc. Měla jsem z toho setkání strach.
Najednou se objevil mezi dveřmi. Mě si ještě nevšiml – seděla jsem v rohu a z místa, kde stál tam dost dobře nebylo vidět, kdežto já jsem na něj měla skvělý výhled.
Byl docela mladý, tedy mladší, než bych očekávala. Měl něco kolem čtyřicítky, tmavé kudrnaté vlasy a oči stejné barvy, jako já. Vypadal docela mile.
Přešel k Becce, objal ji kolem pasu a políbil zezadu na tvář.
„ Vítej doma,“ přivítala ho vesele. Pak si odkašlala a podívala se na mě. Zmateně následoval její pohled.
Chtěla jsem být všude možně, jen ne tady. Překvapeně otevřel pusu, jako kdyby nevěděl, co tu dělám, ale pak se vzpamatoval.
„ Ty jsi určitě Emma?“ řekl to jako otázku a pokusil se o milý úsměv.
„ Ano. No ahoj.“ Taky jsem se pokusila usmát, ale šlo mi to asi stejně dobře, jako jemu.
„ Naposledy jsem tě viděl, když ti byl sotva rok,“ zabručel. „ Asi si mě nepamatuješ, co?“
„ Ne,“ přiznala jsem.
„ Ehm. Doufám, že se ti tu bude líbit, Emmo. Jsem rád, že tu jsi,“ zamumlal tak tiše, že jsem měla co dělat, abych ho slyšela.
„ Díky.“ Tohle bylo daleko horší, než jsem si představovala.
„ Je mi líto tvojí mámy,“ vyhrkl po dlouhé chvíli rozpačitého ticha.
„ To je dobrý,“ řekla jsem a pohlédla mu do očí. Jak mu mám asi vysvětlit, že po těch letech nedokážu cítit lítost?
„ Uvidíme později,“ hlesl, neurčitě zamával rukama a vytratil se.
Chvíli jsem zírala na místo, kde stál. To bylo rychlé... Ale pochopila jsem, že spolu budeme dobře vycházet, já taky nebyla zastáncem bezduchého tlachání.
„ Z toho si nic nedělej,“ ozvala se zničehonic Becca, úplně jsem zapomněla, že je v místnosti, takže mě dost vylekala. Trhla jsme s sebou a podívala se na ni. „ On toho nikdy moc nenamluví.“
Usmála jsem si na ni. „ A já si pořád říkala, po kom to mám,“ zažertovala jsem a pokračovala jsem v krájení.
 
U večeře panovalo příjemné ticho. Byla jsem tak unavená, že mi hlava téměř padala do talíře. Becca si něco tiše povídala s Timmym a táta se stejně jako já znaveně věnoval svému jídlu.
Po očku jsem po něm pokukovala a prohlížela si ho. Bylo zvláštní myslet na to, že tenhle člověk je můj otec. Pobaveně se ušklíbil, když se naše kradmé pohledy nad stolem setkaly.
Automaticky jsem vstávala, abych zklidila ze stolu, ale Becca mi zarazila: „ Jen seď. Já to udělám.“
Překvapeně jsem se zase posadila. Znepokojeně jsem ji pozorovala, jak odnáší tálíře a pak dává na sporák konvici s vodou.
„ Kávu – čaj?“ Balancovala v každé ruce s jednou krabičkou.
„ Kávu,“ zívl táta.
„ Čaj,“ zabručel Timmy.
„ Emmo?“
„ Čaj?“ zeptala jsem se nejistě.
Usrkávala jsem ze svého hrnku a bojovala, abych nad ním neusla. Jak jen to bylo možné, omluvila jsem se a vytratila se nahoru. V rychlosti jsem se umyla a zapadla do postele. Během pár minut jsem o sobě nevěděla.
 
Ráno jsem musela bohužel jet do školy s Timmym. Dívala jsem se na sklo okýnka, po kterém stékaly tenké stružky vody a přemýšlela nad náplní dnešního dne. Rozhodně bych měla zjistit, kde je tady knihovna.
Vystoupila jsem a rozhlédla se kolem sebe. U vchodu stála Nica a mávala na mě. Ohlédla jsem se, jestli za mnou náhodou nikdo nestojí a pak se vydala k ní.
„ Čau,“ pozdravila mě a kulila na mě oči.
„ Ahoj,“ hlesla jsem. Nemyslela jsem, že se ke mně bude hlásit i dnes, ale byla jsem ráda. Ale její výraz mě znepokojoval. „ Děje se něco?“
„ Tys přijela s Timmym Bellairsem,“ řekla vyčítavě.
Zarazilo mě to. „ No a?“
„ Vy se znáte?“ Možná se mi to zdálo, ale zněla trochu podrážděně.
„ Jo,“ nakrčila jsem nos. Speciálně jeho bych radši neznala. „ Je to syn manželky mého otce,“ vysvětlila jsem.
Její tvář se rozjasnila. „ Takže ste něco jako bratr se sestrou.“
„ Ano, nevlastní,“ přisvědčila jsem. „ Proč na tom záleží?“
„ Nezáleží.“ Pokrčila rameny. Z nějakého záhadného důvodu jsem jí nevěřila.
Tentokrát jsem se na hodinách snažila dávat pozor a dělala si pečlivé poznámky, kterým jsem téměř nerozumněla. Bylo to strašné. Nemohla jsem se dočkat na poslední hodinu, kdy jsem měla tělocvik. Nica na mě stejně jako včera vždy čekala a chodila se mnou. Pořád o něčem mluvila. Nikdy jsem neměla žádnou kamarádku, ale ji bych za kamarádku měla moc ráda.
Šla jsem zrovna do šatny, abych se převlékla. Sporty jakéhokoliv druhu mi nikdy nedělaly problémy, takže jsem se těšila, že si při téhle hodině zlepším náladu a nebudu si připadat tak nepatřičně. V tělocviku jsem žádné znalosti nepotřebovala.
„ Jo, tak s tou bych nedokázal jen tak spát v jednom pokoji.“ Zaslechla jsem, když jsem procházela kolem klubka kluků u stěny. Následoval smích. Otočila jsem se a viděla, že je to smečka Timmyho kamarádů.
Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek. Stikla jsem rty do tenké linky a mlčky jsem prošla. Dělala jsem, jako že jsem to neslyšela. Vzpomněla jsem si na včerejší předsevzetí, že k němu budu milá. Teď mi to přišlo jako nadlidský úkol.
Než jsem se převlékla, dokázala jsem se uklidnit.
Moje výbušná povaha mi vždycky přidělávala zbytečné problémy. Dokázala jsem někdy vytočit Marka téměř k nepříčetnosti. Což mělo většinou za následek nošení dlouhých rukávů i v úmorném vedru. On byl přesvědčený, že ji ze mě dokáže vymlátit. Já po těch letech byla přesvědčena, že se snaží naprosto zbytečně, ale dávala jsem si dobrý pozor, abych mu chodila na oči co nejmíň a zbytečně neriskovala.
Tentokrát nám trenérka rozdala rakety a rozdělila do dvojic. Měli jsme hrát badminton, všichni. V duchu jsem ji prosila, aby ji nenapadlo dát mě dohromady s Timmym, to bych už asi nevydržela. Přiřadila mě k Margarett Searsové.
Ani se na mě nepodívala a zamířila na druhou stranu hřiště.
Docela rychle jsem pochopila princip hry a začalo mi to jít. Margarett hrála velmi dobře, ale vypadalo to, že ji to nudí.
Odrazila moji přihrávku s trochu větší silou a míček letěl kousek za mně. Začala jsem couvat, abych ho vybrala, což se mi nakonec podařilo. Ovšem ztratila jsem rovnováhu a spadla na zem.
Hned bych vstala, jenže odněkud se vynořila tmavá postava a zakopla o moje nohy. Tvrdě mě nakopla do kotníku, okamžitě jsem v něm ucítila pulzující bolest a bezděčně vykřikla. Ruce mi vyletěly a já si sevřela zasažené místo.
Tušila jsem, kdo to byl, dřív než jsem se podívala. Timmy, samozřejmě. Tvářil se příliš nevinně, abych mu to věřila. „ Promiň,“ ušklíbl se. V tu chvíli bych ho nejradši taky nakopla, ale udržela jsem se.
Radši jsem se podívala, jak vypadá moje noha. Natékalo to.
„ Jste v pořádku, slečno?“ zeptala se starostlivě učitelka.
„ Ano, to je dobrý,“ přinutila jsem se říct.
„ Můžete vstát?“
„ Jasně. To nic není.“ Vyškrábala jsem se na nohy a stupňující bolest jsem ignorovala. Většina třídy mě pozorovala, jen moje spoluhráčka si nezaujatě pohrávala se síťkou rakety. Všimla jsem si, jak po mě střelila pohledem zrovna ve chvíli, kdy jsem došlápla a se slzami bolesti v očích jsem se poroučela zpátky k zemi.
Zachytily mě něcí horké paže.
„ V pohodě?“ uslyšela jsem těsně u ucha povědomý hlas a okamžitě se těm rukám vytrhla.
„ Slečno?“ Zvedla trenérka obočí.
„ Nic to není. Rozchodím to,“ odbyla jsem ji a znovu se pokusila přenést na tu nohu váhu. Bylo slyšet, jak mi o sebe cvakly zuby, když jsem je pevně sevřela, abych znovu nevykřikla.
„ Pane Bellairsi, odveďte ji na ošetřovnu,“ poručila nekompromisně.
„ Ne,“ zaprotestovala jsem slabě.
Okamžitě mi obmotal ruku kolem pasu a podepřel mě. Zle jsem se na něj podívala a měla chuť mu vyškrábal oči. „ Půjdu sama,“ pokusila jsem se mu vyškubnout, ale drze mi podrazil nohy a zvedl do vzduchu.
Všichni se začali smát a já zrudla.
„ Postav mě na zem!“ poručila jsem mu naštvaně. Vážně jsem se snažila krotit. Neposlouchal mě a nesl mě pryč. „ Slyšíš!“ houkla jsem. „ No tak prosím!“ zkusila jsem to jinak.
Na tohle slyšel, postavil mě zpátky na nohy a jen mě podpíral. Proti tomu jsem nemohla protestovat, protože bych stejně sama moc daleko nedošla.
Když jsem se rozčilovala, tvářil se spokojeně, když jsem byla milá zjevně mu to kazilo náladu. Opravdu to neměl v hlavě v pořádku.
Chodby byly liduprázdné. Dusila jsem v sobě každé zasyknutí. Nehodla jsem před ním dát najevo svou slabost. Přišlo mi to jako věčnost, než jsme se dostali k ošetřovně.
Otevřel mi dveře a já vkulhala dovnitř.
„ Co se stalo?“ zeptala se znuděně sestra.
„ Zakopla při tělocviku,“ přispěchal se škodolibou odpovědí Timmy, než jsem stihla otevřít pusu.
Polkla jsem ohrazení, že to on zakopl o moje nohy a naprosto schválně, protože jsem ze zkušenosti věděla, že pravda stejně nikoho nezajímá a odpor přináší jen další bolest.
Sestra mi pokynula k lehátku, abych se na něj posadila. Bylo to dost vysoko. Timmy mi samozřejmě ochotně pomohl...
Sestra prohmatávala nohu a různě s ní točila. Dost to bolelo, ale nestěžovala jsem si.
„ Je to jen výron. Pár dní to bude bolet, ale pak se to srovná. Nebudeš moc pár týdnů cvičit.“
Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Skvělý. Jediná věc, která by mi tady mohla jít a je to v čudu. Vážně ti moc děkuju, Timmy.
„ Dobře,“ zamumlala jsem a radši mlčela. Dost dobře by se mohlo stát, že bych začala na Timmyho nepříčetně křičet a nadávat mu. Rozhodně jsem k tomu neměla daleko.
Sestra mi to obvázala a poslala nás pryč.
Dost blbě se mi chodilo, ale klidně bych skákala i po jedné noze jen, aby mě Timmy nemusel zase podpírat.
Šla jsem se převlíct a pak jsem na něj počkala.
Pořád po mě pokukoval, místo aby se díval na silnici, což mě dráždilo, ale nic jsem neříkala. Nehodlala jsem se od něj nechat vytočit. Později bych toho litovala.
Becca nebyla doma, tak jsem si v kuchyni rozložila učebnice, nohu si natáhla na židli a pokusila se udělat alespoň jeden z úkolů. Neúspěšně.
Budu se muset Nicy zeptat na tu knihovnu.