Kapitola 1 – Smlouva

Dobrý člověk ve svém temném vření
přec o jediné pravé cestě ví.
Faust 

Její v pořadí třetí návštěva neměla daleko k zoufalému činu. Pátý rok po škole byl tradičně poslední šancí pro mladé čaroděje a čarodějky vstoupit do učení a ona se nacházela těsně před pomyslnou hranicí. Hermiona Grangerová, kdysi nejlepší studentka ročníku Bradavické školy čar a kouzel, již dvakrát odmítnuta Severusem Snapem - mistrem lektvarů, vešla do jeho pracovny bez pozvání. A teď nervózně postávala, čekajíc, až si jí všimne.
Když konečně s nechutí zvednul svůj pohled od svitků, které opravoval červeným inkoustem – bezpochyby závěrečné písemky – pohrdlivě svraštil obočí. „Ach, … neodbytná slečna Grangerová,“ řekl tiše, s hlasem přetékajícím sarkasmem. „Ještě jsem vás dostatečně neurazil? Jsem si jist, že to můžeme hned napravit, jestli si to přejete.“
„Pane, já vím, že jsem ta poslední osoba, kterou byste chtěl vidět,“ začala, dodávajíc si odvahu – a vzápětí měla chuť se propadnout na místě, spolu s tím, jak se jeho rty zvlnily v samolibém úsměvu.
„Naopak. Tohle by mohlo být celkem zábavné.“
Zhluboka se nadechla, přistoupila k jeho stolu a pevně sevřela ruce za zády. „Prosím rozmyslete se, profesore – ujišťuji vás, že budu vzorovou učednicí. Máte výsledky mého studia, víte, že jsem dobrá. Co můžu udělat, abych vám dokázala, že nebudu“ – chvíli zaváhala - jak ji to nazval posledně? – „rozčilující žvanil?“
Otevřel ústa, se zcela jasným úmyslem něco odseknout, ale pak se zarazil a změřil si ji pohledem. Můžete začít,“ řekl, „když zůstanete mlčky na svém místě, dokud vám nedovolím promluvit.“
To byla výzva. Dostala šanci. V posledním okamžiku se opanovala, aby jí nevyklouzlo automatické „ano, pane,“ a jenom přikývla.

Zdálo se jí, že uplynulo nejméně 15 minut, když se nenápadně podívala na hodinky. Bylo 5:35.
V šest Snape přivolal domácího skřítka a přikázal si donést večeři. Z hovězí pečínky stoupala lahodná vůně – dnes neměla kvůli práci na oběd čas – ale nic jí nenabídnul.
V 6:20 jí hlasitě zakručelo v břiše. Hodil po ní pohledem, ale neřekl ani slovo.
7:05 cítila bodavou bolest v nohou, mravenčení v zádech a proklínala samu sebe, že přišla do této mrazivé kobky bez hábitu nebo kabátu, jenom ve svých sice praktických, ale lehkých šatech.
Kolem půl osmé začala odříkávat – jenom pro sebe, samozřejmě – 12 užití dračí krve. Hlad byl k nevydržení…
Něco po deváté, procházejíc si přísady lektvarů, aby zaměstnala mysl něčím jiným než stavem svého žaludku, třesoucích se nohou nebo husí kůží, soustředila se na Snapea. Ten pokračoval ve svém nemilosrdném hodnocení studentů i poté, co skončil s jídlem. Měla takový hlad…
Jestli prošel nějakou změnou od časů, když ještě byla studentkou, nebylo to znát. Pokřivená pohádka: pokožka bílá jako sníh, vlasy černé jako eben, bledé tváře bez červeně – červený inkoust z jeho brka by možná mohl být docela dobrou náhražkou, poznamenala si jízlivě pro sebe, přemáhajíc úšklebek. Z hladu se jí dělalo mdlo…
Mračil se nad písemkami. Proč je stále v Bradavicích?, podivila se znenadání. To byla hádanka, dostatečně složitá na to, aby na chvíli zapomněla na svoje nepohodlí. Voldemort byl mrtvý 4 roky, Brumbál 5. Nebylo nic, co by ho tady mohlo držet, žádný dluh, který by bylo potřeba splatit. Mohl by si zařídit velmi komfortní život jako mistr lektvarů na zakázku. Učit ho nebavilo, tím si byla jistá…
Pravdou bylo, že ona jeho hodiny taky dvakrát nemusela. Sotva znatelně přenesla váhu, ve snaze zmírnit křeč v křížích, a připomenula si, proč se vmanévrovala do tohoto ponižujícího mučení, a už potřetí se uchází o přijetí u Severuse Snapea. Byl beze sporu výtečným expertem v oblasti lektvarů v celé Evropě, možná na celém světě. Hermiona pečlivě prozkoumala všechny další možnosti, které se nabízely. Přemístila se daleko – v několika případech velmi daleko – a neudělaly na ni velký dojem. Většina z dalších mistrů nebyla zas o tolik výš než ona sama. Chtěla někoho, kdo by ji skutečně mohl učit. Toužila po skutečné výzvě.
Bez toho, aby pohnula botami, protáhla si prsty na nohách s cílem nahnat do nich trochu krve. 4 roky jednoduché monotónní práce při výrobě lektvarů ji zanechaly téměř chladnou. Nikdy by si to nahlas nepřipustila – aby to nevyznělo bezohledně – ale svým způsobem to bylo stejně špatné jako ztracený rok předtím, než ona a další museli bojovat o život. Její vstup do dospělosti byl děsivý – a stimulující – mysli nebo zemři. Nyní byla v bezpečí… a naprosto, totálně znuděná.
Snape nudný nebyl. Vpravdě, věděla, že je pošetilé upínat se ke studiu u něj, když ji tak zjevně nechtěl. Její čas pro vyšší vzdělání už skoro vypršel… Byla podrážděná a rozezlená, sama ze sebe, i z celé kouzelnické společnosti se všemi jejími hloupými pravidly a omezeními.
Ale tady a teď, pomyslela si, a málem se usmála, konečně dosáhla pokroku. Nikdy předtím jí nenavrhl test. Byl tak blízko tomu nabídnout jí smlouvu, že si uměla představit tah svého pera na pergamen. Bylo by skvělé dosáhnout kýženého cíle pět let poté, co tak nekompromisně prohlásil, že by ji nikdy nepřijal.
Na druhé straně, vyžadovalo celkem dost sebeovládání ignorovat jeho dřívější chování, a měla podezření, že následující tři roky budou pro ni tvrdou zkouškou. Ne, nikdy by jí nenabídl pohodlné studium – Hermiona potlačila nutkání projet si jazykem přes přední zuby - zvyk, který si vypěstovala ještě v čase, kdy je měla větší, než by se jí zamlouvalo. Dokázal, že je hrdinou, ale byl také zlomyslný a malicherný. Byl to on, ze všech lidí, napadlo ji, kdo tak posměšně mluvil o jejích nevyhovujících zubech –
„Ale, ale, slečno Grangerová,“ řekl, a ona si s trhnutím uvědomila, že má v ruce hůlku a dívá se na ni. „To bude stěží způsob jak mě přesvědčit.“
Zamžikala. A přinutila se myslet na neškodné všední věci. Byla tak hladová…
10:15 se náhle postavil, zhatíc tím její hořkosladké vzpomínaní na minulé obědy, a přesunul se před svůj stůl - několik minut si ji mlčky prohlížel. Nebyla si jistá, jestli by jí pomohlo opětovat jeho přímý pohled nebo jestli by to – jako pes – nevzal jako urážku. Kompromisně proto upřela oči na vyčuhující kousek bílého límce pod jeho hábitem. Prádlo? Dostala směšné pokušení mu ho vyžehlit – jistě má na to domácí skřítky. Rozptýlilo ji to natolik, že si hned nevšimla, jak k ní podešel blíž – ó, určitě prádlo, potvrdila v duchu svojí domněnku, a pak zadržela dech. Snape kolem ní obkroužil.
Mohla doslova cítit jeho aroganci, když před ní opět stanul. Upřímně, na tuhle taktiku byla zvyklá. Když se uchýlil k zastrašování, vypadalo to, že se blíží ke konci svého rozhodování. Vrátil se zpět do křesla, uhlazeně spojil své prsty proti sobě a upřeně se na ni díval, jakoby od ní očekával přiznání – možná ne porážky… ale na něco čekal. A čekal. A čekal.
V 11:25, jediná síla, která ji ještě držela na nohách – 6 hodin poté, co to začalo – byla čirá vůle. V hlavě jí tepalo, oči se mlžily, místnost kolem ní se roztahovala a zase smršťovala.
„Slečno Grangerová,“ promluvil Snape, a jeho slova k ní pronikly přes mysl zastřenou bolestí, „vy jste ztělesnění nebelvírské paličatosti.“
Můžeš dotáhnout mulu k vodě, ale nepřinutíš ji se napít, pomyslela si v napůl v mrákotách.
„Zřejmě si myslíte, že mě můžete přelstít,“ dodal konverzačně, opět obcházejíc stůl. „Než se to stane, já si jdu lehnout.“ Odmlčel se. Čekala na to, co muselo přijít. Jeden, dva…
„Ale jestli řeknete jenom slovo, v tom okamžiku se to dozvím,“ zasyčel jí do ucha, „stejně jako když se pohnete z místa, i kdyby jste si jenom lehla.“
Vytáhl svoji hůlku z rukávu – prádlo, cha cha! – a vykouzlil několik zaklínadel, které matně rozeznala jako nižší úroveň čidel a poplachových kouzel.
Žádné směšné mávání rukama na hodině… Zmijozel mínus 10 bodů, profesore…
„Příjemný večer, slečno Grangerová,“ ušklíbl se, a posledním zaříkadlem uhasil pochodeň.
Nesmíš to vzdát… 1:05 ráno – sama, promrzlá, hladová a vyčerpaná – ztratila vědomí.

Když přišla k sobě, nabyla dojmu, že je svázaná a v panice trhla rameny. Pak se jí povedlo zaostřit a zjistila, že leží v posteli pod tlustými teplými přikrývkami.
„Jak-kde-„ začala dezorientovaně.
„Ts, ts,“ promluvil známý hlas a jeho majitel se přesunul do jejího zorného úhlu s malou ampulkou v jedné ruce. „Nejprve se hýbete bez mého svolení, a teď mluvíte – jestli má být tohle způsob, jak plnit mé příkazy jakožto moje učednice, budete toho brzy litovat.“
Události uplynulého večera se jí vrátily v neuspořádaném přívalu. Zavřela oči, potlačíc v sobě silné nutkání ohnat se po něm. Libovat si v jejím selhání – když moc dobře ví, že neuposlechla nevědomě – jak může čekat – Počkat.
„Jakožto vaše učednice, pane?“ zachroptěla, usmívajíc se i přes protest svých suchých rtů.
„Vypijte to,“ řekl místo odpovědi, strčíc ji lahvičku do rukou. Když zjistil, že nemá dost síly, aby ji udržela, udělal to místo ní s mrzutým výrazem netrpělivosti.
Tekutina sklouzla hrdlem jako med, sladká se slabě nahořklou příchutí. Vzápětí ucítila její kouzelný osvěžující účinek a zeptala se, „Co je to? Zjevně ne Životabudič – ten je nechutný – a kromě toho, cítím čemeřici –„
„Ticho,“ poručil.
„Ano pane,“ odvětila, a ztichla.
Změřil si ji pronikavým pohledem, tyčíc se nad ní – ó ano, staré časy – předtím než odpověděl na otázku z jejího rychlopalného proslovu. „Byl to Povzbuzující elixír, a mám za to, že vaše reakce dokazuje přiléhavost jeho názvu. A přestaňte se tvářit jako oběť baziliška, slečno Grangerová, neočekávám, že by jste tenhle lektvar znala. Je to moje vlastní výroba.“
Vykouzlil pro sebe křeslo a posadil se, jeho nohy zmizely pod postelí. „Kdy jste naposledy jedla?“
Podívala se na hodinky – 1:25. „Je to víc než 15 hodin,“ odpověděla.
„A jak se teď cítíte?“ Díval se na ni s neobvyklým zájmem.
„Dobře. Ani trochu unaveně. Pořád mám hlad, ale nevolnost je pryč, stejně jako bolest.“
„Výborně. Výsledek vašeho testu je uspokojivý.“
„Znamená to – že to bylo poprvé? Udělal jste to všechno jenom pro to, abyste si vyzkoušel svůj zatracený lektvar?“
„Pozor na jazyk, slečno Grangerová.“ Překřížil ruce a díval se na ní spod přivřených víček. „To byla zkouška vaší vytrvalosti, ne mého elixíru – který, mimochodem, jsem testoval osobně. Ale uděláte dobře, když si budete pamatovat, že kdykoli se naskytne příležitost, jsem zcela ochoten se jí chopit…“
Zamával hůlkou a přivolal domácího skřítka – nařídil mu přinést misku polévky. Hermiona byla v pokušení odmítnout – upřímně, tenhle člověk byl nesnesitelný – ale nakonec shledala rozumnějším nezůstávat déle bez jídla. Skřítek se za chvíli objevil se zeleninově-hovězím vývarem a zase rychle zmizel.
„Kde to jsem?“ zeptala se, pokládajíc lžíci do prázdné misky, když si konečně uvědomila stříbrně-zelenou výzdobu kolem sebe. „Je to váš pokoj?“
Snape zvedl obočí, což byla nepochybně známka opovržení. „Stěží. Jste v jednom ze zmijozelských pokojů pro hosty.“
„Aha,“ řekla s nepříjemným pocitem, že byla právě vyplísněna. Letmo ji problesklo hlavou, že byl kdysi Smrtijed, a proto zřejmě nechtěl, aby její špinavá mudlovská krev přišla do kontaktu s jeho povlečením.
„Teď,“ promluvil a uťal tak tok jejích myšlenek, „nevezmu vás k sobě na tři roky, dokud nepřistoupíte na smlouvu, která mi dá plnou moc.“
Hermiona se maličko zamračila, spíše zmatená než rozmrzelá. Úmluva mezi mistrem a žákem byla vždycky provázena značnou mocenskou nerovnováhou, měla daleko k příjemné a kolegiální atmosféře na mudlovských univerzitách. Věděla už – z literatury, samozřejmě – že tradiční smlouva vyžadovala od mladých čarodějů a čarodějek vykonávání podřadných úkolů v laboratořích, výdrž pracovat od svitu do soumraku, spolupráci na výzkumu bez nároku na uznání a uctivé chování za jakýchkoliv podmínek. Úspěšné absolvování studia zcela záviselo na mistrovi a jeho požehnání.
„Je tam nějaký rozdíl, profesore?“ zeptala se nakonec. „Co tím myslíte?“
„Nebudete moci opustit školní pozemky bez mého svolení, například.“
Bodl ji osten zklamání – očekávala, že si kdykoliv večer si odskočí domů nebo k Harrymu či Ronovi. Možná bude souhlasit… Probuď se, je to Snape… Nakonec pokrčila rameny. Soustřeď se na cíl, Grangerová. „Ven chodím málo,“ řekla, a z poloviny to byla taky pravda.
„Jak šokující,“ zamumlal a z jedné z kapes svého hábitu vytáhl krátký kus pergamenu.
Byla na něm slova, která napsal zcela jistě v době, když ona o samotě stála v jeho pracovně. Byla to ta nejjednodušší smlouva, jakou kdy viděla: Já, Hermiona Grangerová, svěřuji se do učení k mistrovi Severusi Snapeovi, na obvyklou dobu, a budu ho poslouchat ve všech ohledech.
Vytáhla hůlku a vykouzlila červené brko se zlatým hrotem.
„Ještě než použijete tu ohavnost,“ promluvil Snape suše, „cítím se… povinován zeptat se vás, jestli jste si jista, že jste již zcela zdráva.“
„Ano,“ odpověděla překvapeně.
„Jste přesvědčená o své schopnosti používat to, co nazýváte intelektem?“
„Ano,“ zopakovala, a silněji sevřela pero v prstech, zdržíc se tak důraznější odpovědi. Upřímně…
„Myslete, slečno Grangerová: Jste připravena splnit jakýkoliv příkaz, který vám dám?“
Probodával ji pohledem, jako kdyby ji hodnotil. Vyplašeně se na něj podívala, poprvé se jí zazdálo, že něco je možná špatně. Chce snad – to by nemohl – ne, to nemůže.
„Jestli máte pochybnosti o tom, co se vám nabízí,“ řekl klidně a chtěl jí vzít pergamen z rukou, „můžete tady přespat a ráno odejít, a nikdy víc nepřekročíte můj práh.“
Tohle byla přece výzva. Chtěla přece šanci. Hermiona odklidila smlouvu z jeho dosahu, získávajíc čas. Kdyby to byl kdokoliv jiný, podivila by se – možná by si to rozmyslela… Ale byl to Snape, proboha. Incident s jejími zuby nebyl jedinou příležitostí, kdy ji dal jasně na srozuměnou, že ji považuje za neatraktivní. Kromě toho, instinktivně cítila, že i když to byl malicherný idiot, byl absolutně důvěryhodný. Bojoval s nimi proti Voldemortovi i tehdy, když vše nasvědčovalo tomu, že Světlo zhasne.
Zadívala se na něj, jeho tvář neodrážela ani nejmenší náznak zájmu o její rozhodnutí. Pohledem ještě jednou prošla jednoduchou úmluvu, a mezi řádky četla příslib svých oslnivých budoucích znalostí. Po 5 letech, kdy usilovala o tuto příležitost, nebyla připravená zahodit ji kvůli zcela absurdní představě, že by s ní chtěl spát a ona by nemohla říct ne.
„Jsem připravená,“ řekla, píšíc své jméno úhledným písmem pod jeho pavoučí rukopis. Tělem jí vzápětí projela vlna neočekávaně silné magie, bylo to jako trojnásobný účinek Snapeova lektvaru, a na chvíli jí to vyrazilo dech a omráčilo.

Když se probrala, uvědomila si, že Snape má v jedné ruce její hůlku a druhou si skládá pergamen do svého hábitu. Pak se opřel v křesle a pomalu se usmál. Strašlivě.
„Slečno Grangerová,“ promluvil, „jste pošetilá víc, než jsem si kdy dokázal představit.“
Otevřela ústa, ale nevyšel z nich jediný zvuk. Krátce se zasmál a založil si ruce za hlavu, stále držíc její 11 palců dlouhou hůlku z vinné révy.
„Napadlo vám někdy, že bych vám mohl přikázat se zabít a vy byste musela poslechnout? Nebo otrávit Pottera, za plného vědomí, že s tím pak budete muset žít? Udělat jakoukoliv ohavnost, která se bude příčit vašim nejhlubším zásadám, vašemu přesvědčení, vašim sklonům?“
Zamžikala na něho, zcela strnulá úděsem. Vzápětí se vzpamatovala. Je to výsměch. Jenom se jí posmívá. Dej se dohromady. To ti nemůže udělat. I kdyby mohl, neudělá to.
„Já vám věřím,“ řekla jednoduše, a když pohrdlivě odfrkl, rychle dodala: „Kdybyste byl špatný, nikdy byste nebojoval se Smrtijedy. Vím, čím vším jste musel projít, když jste se postavil na naší stranu.“
„Aha,“ odvětil. „Ale nemáte ponětí, proč jsem tu stranu změnil. Ve skutečnosti o mě nevíte vůbec nic, stejně tak, jako nechápete moc, kterou jste mi právě vložila do rukou.“
„Byla jsem vaší žačkou –„
„Ticho,“ přerušil ji, opakujíc tak svůj dřívější příkaz.
Účinek byl okamžitý a – šokující. Pocítila brnění na kůži a její rty se zavřely, jako kdyby je k sobě tiskly neviditelné prsty. Pokusila se promluvit, říct alespoň slovo a žaludek jí sevřela nevolnost. Nejblíže k celému prožitku byla kletba Imperius, ale na rozdíl od ní byla Hermiona při plném vědomí – uvědomovala si vše, co se s ní dělo – a stejně zcela bezmocná a neschopná vzdorovat.
„Už rozumíte, slečno Grangerová? Tohle je moje první lekce jakožto vašeho mistra: Nikdy nic nepředpokládejte, s výjimkou toho, že všichni muži jsou zkažení a připravení předvést svoji zvrhlou povahu, kdykoli se jim naskytne příležitost.“ Udělal přestávku, a pak dodal: „Můžete opět mluvit.“
„Bože můj,“ vydechla, hlava jí klesla do polštáře. Zavřela oči a toužebně si přála, aby Snape někam zmizel.
„Vskutku.“
Tiše zasténala. Nemohla uvěřit tomu nejhoršímu, co jí předtím jenom bleskově napadlo – a co odepsala jako hloupost – že se možná pokusí přeměnit její souhlas s jeho neomezenou plnou mocí na svolení k sexu. „Co jsem to udělala?“ zašeptala a otevřela oči, zírajíc na zářivě bílý strop.
„Myslím, že namístě je otázka, proč jste to udělala, vy, tak chytrá, jak si myslíte, že jste.“
Monotónním hlasem zdrceně zadrmolila: „Chtěla jsem vědět to, co víte vy. Chtěla jsem čelit výzvě. Chtěla jsem od života víc.“
Snapeova klidná rozvážnost se na moment vytratila a vypadal vyveden z míry. Pak se hořce zasmál. „Blahopřeji: bez touhy po rozkoši, právě jste odrecitovala důvody, proč jsem se připojil k Voldemortovi.“
„Prosím,“ řekla a zvedla k němu utrápený pohled, „nezahrávejte si se mnou, profesore. Řekněte mi, proč jste trval na totální kontrole – řekněte mi to teď hned. Jak chcete, abych si ublížila? Které lidi mám na vaše přání zabít? Jaké hrozné věci mi přikážete udělat?“
„V této chvíli nemám zájem o nájemnou vraždu,“ řekl, opět ledově klidný. „A netoužím nijak zvlášť po tom, abyste si ublížila – ve skutečnosti vám to zakazuji.“
Znova jí polechtal mírný dotyk magie a vyklouzlo jí zasténání, ulehčení se mísilo se znechucením z toho, jak ji ovládá.
„Když už jsme u toho, mně neublížíte také,“ dodal, pokládajíc její hůlku vedle ní na postel.
„Co tedy,“ zopakovala příkře, „chcete?“
Odhalujíc zuby způsobem, který jí silně připomněl jinou pohádkovou postavu, tu, která sežrala malou holčičku s červenou čepičkou, jemně odpověděl: „No přece, slečno Grangerová, já chci vás.“