Kapitola 2 - Vyjednávání

Místnost se jí před očima děsivě rozmazala. Hermiona zamrkala ve snaze opětovně zaostřit, což mělo politováníhodný vedlejší důsledek: do jejího zorného úhlu se dostal opět i Snape. Zaregistrovala tlumený hukot, který identifikovala jako krev tepající jí uších. Z hrdla se jí dral hysterický smích, který nešlo zastavit.
„Vy chcete mě? Mě?“ křičela, téměř se zalykajíc těmi slovy. „V šestém ročníku jste si dělal legraci z mých vlasů, v sedmém jste Malfloyovi udělil 5 bodů, když mě nazval krávou s prasečím obličejem. A jak jsme se tenkrát pohádali na střetnutí Fénixova řádu, pravil jste, že je jedině dobře, že jsem knihomol, protože tak i vypadám.“
„Bylo vám 17, 18 a 19,“ odpověděl, vypočítávajíc na prstech. „Teď je vám, pokud si dobře vzpomínám, ani ne 24. Školačky mě nepřitahují. Vy jste, velice uspokojivě, vyrostla.“
„Ale – ale vy mě nenávidíte,“ zanaříkala, chytajíc se stébla.
„Převážně jste mi lhostejná,“ opravil ji. „I když shledávám nesmírné potěšení ve faktu, že po 7 letech, kdy jste různými způsoby ignorovala mé příkazy, už více nemůžete – a že jste na toto ujednání sama přistoupila.“
„Nedal byste přednost tomu, násilím mě zavléci do svých komnat a vzít si mě surově a křičící?“ zamumlala.
„Ne,“ řekl úsečně.
„A v čem spočívá podle vás rozdíl?!“
„Rozdíl je zcela zřejmý, i když opomenu fakt, že tohle je legální: Měla jste na výběr. Stěží můžu za to, že jste podcenila dosah naší úmluvy. Několikrát jsem vás varoval, aby jste nepodepisovala bez rozmyslu, jestli si vzpomínáte. Ale vy jste se do toho vrhla po hlavě, jak typicky –„
„- nebelvírské,“ dokončila dutě. „Zapomínajíc na skutečnost, že mám co dělat s klasickým Zmijozelem. Dávala jsem přednost myslet si o vás to nejlepší, a vy jste jen čekal, až se chytím do nastražené pasti.“
“Sic chytřejší jsem než ti hňupi,” pronesl, a Hermiona v té větě matně poznávala verš z nějaké mudlovské hry, jejíž jméno jí ale vypadlo.
„Jak dlouho jste to plánoval? Jak jste mohl vědět, že se vás ještě naposledy pokusím přesvědčit?“
„Nevěděl jsem to. Odmítl jsem vás předtím tak důrazně přesně proto, že jste byla pokušení. Ale moje milá slečno Grangerová, udolala jste mě. Naléhala jste na mě znova – i když pravda s jinými pohnutkami než byly ty moje – a já nevidím důvod nadále nás oba frustrovat.“
„Když příležitost klepe na dveře, jste zcela ochoten se jí chopit,“ poznamenala s hořkostí, vytahujíc si přikrývku až k bradě a pokoušejíc se tak zastavit nekontrolovatelné chvění.
„Tak přece věnujete pozornost tomu, co vám říkám. Možná, že se konečně naučíte brát má slova vážně.“
„Vaše slova?“ vybuchla. „Jakou cenu mají vaše slova? Když jsem se vás ptala, proč požadujete tu úmluvu, řekl jste, že si nepřejete, abych se courala bez vašeho svolení! Nemohu uvěřit, že jsem vás před Harrym a Ronem celé ty roky bránila –„
Káravě se na ní podíval. „Vaše naivita je šokující. Tento nedostatek budeme muset napravit, než se dostanete do skutečných potíží.“
Otevřela ústa s úmyslem protestovat, že když tohle nejsou skutečné potíže, peklo je prosluněná pláž, a zeptat se ho, jak se sakra odvažuje předstírat, že ji dělá laskavost. Ale on klidně pokračoval v načatém proslovu tónem, který k její nelibosti připomínal někdejší hodiny lektvarů.
„Lekce druhá: Naslouchejte nevyřčenému stejně pozorně jako řečenému. Řekl jsem „například“, nebo ne? Když jste neslyšela další příklady, měla jste být okamžitě podezíravá.“
„Domnívala jsem se, že vaše krutost se omezuje na sarkasmus,“ vyjekla rozhořčeně.
“Čert je egoista a zbůhzdarma se dozajista nebude starat o zisk náš,” řekl a nepatrně pokrčil rameny.
Ten citát si Hermiona pamatovala. Byl to pozůstatek letních studií na mudlovských školách, na kterých její rodiče trvali. „Mefistofeles, předpokládám, jak výstižné. Chcete ze mě udělat Fausta? Nebo… Markétku?“
Myšlenka na svedenou a zruinovanou mladou ženu způsobila, že si přitáhla přikrývku ještě pevněji.
„Ta slova jsou Faustova, abych byl přesný,“ odpověděl Snape. „Přejete si diskutovat se mnou o ironii osudu, že moje znalosti mudlovské literatury převyšují ty vaše? Anebo se vrátíme k původnímu předmětu našeho hovoru?“
„Ó ano, pojďme k věci! Nemohu se dočkat, jak plánujete vysvětlit profesorce McGonagallové, proč spíte se svojí žačkou!“
„Tohle také je samozřejmě zcela legální. Neřeknete jí to.“
„Skutečně?“ poznamenala kousavě a nelibě sledovala reakci svého těla na jeho příkaz. „Když není na té smlouvě nic špatné, když je tedy zcela korektní, proč ji skrývat?“
„Raději bych už dále nepokračoval ve hře na ubohé a nevinné studenty Nebelvíru, které je nutné rozmazlovat i v dospělosti. Nebudete o naší úmluvě mluvit – to se týká všech jejích aspektů – s nikým kromě mě.“
„Vy víte, že je to nemorální,“ řekla Hermiona a uvědomila si, že si není jistá, jestli to v ní vzbuzuje naději nebo zděšení. „Víte to, a je vám to jedno.“
„Hodlám dodržet svou část dohody. Za tři roky získáte výborné vzdělání.“

Hodnou chvíli jenom tiše ležela, zoufale se snažíc vymyslet, jak z toho všeho vybruslit, ale na nic nepřišla. Příliš mnoho sil ji stálo jenom dýchat.
„Co ode mne očekáváte?“ zeptala se stručně, vkládajíc do těch slov tolik zášti, kolika jen byla schopna.
„Mám vám dát lekci – jak se u mudlů říká – o včelkách a kvítí, slečno Grangerová? Lekce třetí: Nezkoušejte mojí prokazatelně ohraničenou trpělivost. Odmítám věřit, že vy, dítě války, jste stále panna.“
Cítila, jak jí horkost stoupá do tváře a zalévá ji červeň. „Nejsem,“ odsekla rozezleně. „Já se neptám na podrobnosti. Chci jen vědět, na co se mám připravit.“
“Ach, hodnotíte mě pozoruhodně vysoko,” zamrmlal.
„Co čekáte, když jste mě podvedl?“ zvolala. „Tohle je příšerný! Vy jste nechutným omylem lidského bytí a doufám –„
„Neječte,“ přerušil ji chladně, a jeho slova provázela další omračující vlna magie. Hermiona cítila, jak jí po celém těle naskakuje husí kůže. A zaplavila ji strašlivá touha vzepřít se. S neuvěřitelným úsilím se jí povedlo vykřiknout téměř stejnou intenzitou: „Budu sakra ječet, kdy budu chtít!“
Výraz překvapení na Snapeově tváři málem zastřel i bezprostřední důsledek vzpoury. Málem. Žaludek se jí děsivě vzedmul. Povedlo se jí nemotorně vymotat z postele a vydala se směrem ke dveřím – které, jak odhadovala – vedly do koupelny.
Když po chvíli konečně mohla zvednout hlavu z porcelánové mísy, zjistila, že Snape stojí ve dveřích, na rozhraní tmavé koupelny a osvětlené ložnice, hra světla a stínu zahalovala jeho rysy.
„Rovněž jsem vám nařídil, abyste si neublížila,“ promluvil, překonávajíc dvěma kroky vzdálenost mezi nimi.
Kleknul si k ní, s hábitem rozloženým kolem svých nohou, položil palec a ukazovák na její bradu a otřel jí obličej navlhčeným ubrouskem, který právě vykouzlil. Bylo to příjemné - nepříjemný zvrat událostí.
Nejasně si uvědomovala, jak absurdní je to situace. Nicméně již neměla sílu vzdorovat, ani poté, co si sednul za ni, zády se opírajíc o zeď, přitáhnul si ji mezi své nohy a její hlava spočinula na jeho hrudi. Alespoň, pomyslela si, byla jeho košile zapnutá do posledního knoflíku. A alespoň položil své ruce na neškodná místa: jednou se opíral o podlahu a druhou se jí dotýkal na hranici mezi ramenem a šíjí.
„Nebojujte proti tomu, slečno Grangerová,“ řekl, jeho hlas byl téměř něžný, a ona roztržitě přemýšlela, jestli může cítit účinek příkazu na její pokožce. „Ani jeden z nás nedostane to, co chce, když budete permanentně nemocná, nemluvě o poškození, které přivodíte svému žaludku.“
„Já takhle… nemůžu žít,“ zachroptěla. „Prosím, profesore – nedělejte to. Já se chtěla řídit vašimi příkazy, ale teď, když mě nutíte, a i ten nejobyčejnější pokyn je svázán s takovou mocí –„
„Pak v tom ale není žádný rozdíl – když jste skutečně měla v úmyslu poslechnout.“
„Nespala bych s vámi.“
„I přes přetrvávající spekulace, vlastním zrcadlo.“
Její zoufalství na chvíli vytlačilo pobouření nad takovým totálním nepochopením celé situace. Upřímně – pak si to náhle rozmyslela a rozhodla se neříct mu, že jeho vzhled s tím nemá co dělat, a že jí v žádném případě není tak beznadějně odporný. Kdyby tak obličej byl opravdu bránou do duše…
„Přiznávám, že jsem se ve vás žalostně mýlila,“ řekla místo toho, „ale nic o mně nevíte, když se domníváte, že bych si začala s mužem, který pro mě představuje autoritu.“
„Lekce čtvrtá: Ve světě, který jste si zvolila, patří k dlouhotrvající tradici, že se čarodějky spojují s mocnějšími kouzelníky.“
„Tradicí je i zotročování domácích skřítků.“
„A oni jsou se svým otroctvím spokojeni. Nic jiné neznají.“
„Ale já ano!“ Odmlčela se, a pak tiše dodala: „Budu s tím bojovat, dokud mě to nezabije. Nebudu vaším otrokem.“
Cítila, jak se jeho svaly napnuly, ale hlas zůstal klidný: „Souhlasila jste dobrovolně.“
Bezděčně si vzpomněla na nenáviděný kus pergamenu, na ta zdánlivě prostá slova – „budu ho poslouchat ve všech ohledech.“ Nikdy jsem nikomu neměla tak slepě důvěřovat, a už vůbec ne tomuto bídákovi.
„Vypadá to, že jsme se ocitli ve slepé uličce, slečno Grangerová,“ promluvil. „Vy míníte držet své tělo jako rukojmí v naději, že vás zbavím vašeho slibu, co neudělám. Ale bude pro mě těžké dosáhnout svého s čarodějkou, která se plánuje udávit k smrti.“
Hermiona sebou trhla. Přes svoje rozhodnutí neslevit ve vztahu k té nehorázné smlouvě, tohle nebyl žádný žaludečný virus, tohle bylo mnohem horší. Podepsala pergamen zaštítěný magií, a bez ohledu na tu očividnou nespravedlnost, byla to magie, která ji teď kontrolovala. Její vlastní tělo se obrátilo proti ní. A byl to on, kdo jí to udělal.
„Jak můžete žít sám se sebou?“ zeptala se hořce.
“Z pochyb a svědomí nemám já strázně, z ďábla a pekla necítím bázně,” řekl Snape chladnokrevně.

Hermiona se krátce zamyslela. Co za strašné věci musel dělat a vidět jako Smrtijed, že způsobily takové zotročení mysle? To zastírání znásilnění patinou legálnosti, to zdání zcela racionálního jednání s jinou lidskou bytostí. A náhle jsi byla až příliš vědoma toho, kde všude se vzájemně dotýkali – jeho hruď proti jejím zádům, jeho pravá ruka na jejím pravém rameni, jeho levé stehno proti jejímu levému boku. Byl to nebezpečný a narušený muž. Proč to nepochopila dříve? Proč to nepochopil Brumbál, se vší silou svého pronikavého úsudku? Anebo to někdejší ředitel Bradavic věděl a neudělal nic, myslíc si, že je Snape užitečnější ve své roli špiona takový, jaký je?
V zamyšlení klouzala pohledem po podlaze a spatřila postel ve vedlejší místnosti - uvědomila si, že se musí rozhodnout. Všechno, co v životě dosáhla, dosáhla rozhodováním. Byla si jistá, že by si mohla přivodit smrt stejným způsobem, i přes to, že ta představa byla hrůzná.
Ovšem, pravděpodobně by dokázala vyburcovat v sobě dost síly a překonat magickou zábranu – na krátký okamžik nevyhnutný k namíření hůlky proti sobě – a skončit to rychle. Takže, může to udělat. Ale mělo cenu zemřít? Smlouva byla ohavná, to nemohla popřít. Většinu svých let v Bradavicích prožila s pocitem spravedlivého hněvu nad osudem domácích skřítků, a teď se ona sama ocitla ve velmi podobné situaci. Jedině Snape by ji mohl osvobodit před uplynutím lhůty tří let – věděla dost o kouzelnickém právu, aby si uvědomovala, že magická úmluva nemůže být zničena bez souhlasu všech smluvních stran. Ale opět, jde o tři roky, ne o celoživotní otroctví. Tři roky plnění všeho, co Snape bude žádat, a pak sladká svoboda, a excelentní vzdělání k tomu. Tři roky. A ona přece nechtěla umřít.
„Řekněte mi,“ zeptal se do tíživého ticha. „Co vás pobuřuje víc: spát se mnou nebo být k tomu nucena?“
„Být nucena,“ odpověděla okamžitě, její reakce přišla ještě než měla čas se zamyslet. Nicméně to byla pravda.
Jemně ji odsunul, aby se mohl s překříženými nohami posadit proti ní. Její oči se již přizpůsobily tlumenému světlu natolik, že ho ve tmě, rozprostírající se kolem něj, rozeznala, ale jeho bledý obličej byl neproniknutelně bezvýrazný.
„Máte zájem vyjednávat, slečno Grangerová?“
Hermiona se přitiskla zády o kamennou zeď, teplou v místech, kde se o ni předtím opíral on, a rychle vyhodnotila rozložení sil. Stále měl převahu, ale ta trocha jejího vlivu byla zjevně významnější, než se odvažovala doufat – uvězněná mezi skálou a ním.
„Myslíte roztrhat tu smlouvu a nahradit ji novou?“ zeptala se opatrně.
„Ne zcela.“
„Tak ne.“
„Lekce pátá: Vždycky protivníka vyslechněte. Možná vám náhodou poskytne munici.“
„Vy vidíte všechno jako válku? Počkejte,“ řekla znechuceně, „neodpovídejte. Jistě, že ano, vysvětluje to způsob, jakým učíte.“
Ironicky se na ni usmál. „Vskutku – mohl jsem si myslet, že budete jednat až po shromáždění relevantních informací. Copak, ztratila jste řeč?... Tady je moje nabídka: Nezruším úmluvu, kterou jste podepsala, ale budu vám poroučet jenom při plnění vašich studijních povinností.“
„Přesně mi řekněte, co očekáváte za takovou bezpříkladnou dobrotu – a všechno.“
„Velmi dobře, slečno Grangerová. Možná máte ještě naději.“
Udělal dramatickou pauzu, a pak řekl: „Když souhlasíte, očekávám sexuální styk s vámi každou noc.“
„A kde má být ten rozdíl?!“ zvolala rozhořčeně.
„Žádné příkazy. Žádné požadavky. Žádná“ – svým dlouhým štíhlým prstem se lehce dotknul její šíje a sklouznul po celé její délce – „magie namířena proti vašemu tělu.“
Zachvěla se pod tím dotekem a objala si rukama hrudník.
„Samozřejmě,“ dodal, „mohl bych nechat věci tak, jak jsou a jednoduše vám nařídit, abyste po mně toužila. I pro tvrdohlavou čarodějku vašeho razení by bylo těžké překonat emoce vyvolané kouzlem tak mocným, jakým je dobrovolná úmluva.“
„Ne!“ vyhrkla zcela bez uvážení a zalapala po dechu. „Dělat ty věci je samo o sobě dost ohavné, ale přinutit mě cítit, co necítím – pokřivit mojí mysl jako –„
„Imperius,“ řekl tiše. „Já vím. Neudělám to. Neshledávám v tom ani za mák erotiky.“
„Předpokládám, že mluvíte z vlastní zkušenosti,“ zkonstatovala suše.
„Ano,“ připustil. „Přísně řečeno, všechno, co se mezi námi stane, bude dobrovolné, stejně jako jsem vás nenutil tu úmluvu podepsat. Radši vás budu mít s jasnou myslí.“
Hermiona zavřela oči, aby mu na chvíli unikla. Za ten krátký a strašlivý okamžik pochopení ušla krkolomnou cestu: od tendence pohlížet na něj jako na hrdinu s břitkým jazykem až k přesvědčení, že je to bezcitný bídák. Jeho chování za pár posledních minut jej zanechalo někde v šedé zóně uprostřed. Jeho pohnutky jí připadaly nepochopitelné. Ale jeho nabídka byla minimálně lepší než původní podmínky smlouvy.
„Jednou měsíčně,“ řekla stroze. „Budu souhlasit s vaším dodatkem, když to bude s frekvencí jednou měsíčně.“
„Slečno Grangerová, vy mě urážíte. Denně.“
„Dvakrát měsíčně.“
„Denně.“
„Jednou týdně.“
„Čtyřikrát týdně, ani o den méně.“
„Ale co když –„
„S výjimkou vaší menstruace, samozřejmě. Domluveno?“
„Ano,“ zhluboka se nadechla, jasně si uvědomujíc, že nadále drží otěže v rukou on. „Proboha, proč se teď usmíváte?“
„Pochybuji, že bych měl energii na víc než tohle,“ odvětil, a vzal ji, breptající, ze země do náruče.
Vzápětí ji bez zbytečných okolků upustil na postel, a se stručným „dobrou noc, slečno Grangerová“ odkráčel ke dveřím.
„Počkat!“ zvolala. „Myslela jsem si, že jdeme –„
Otočil se a věnoval jí pobavený pohled. „Ne. Jsem unaven. Ale je uspokojující vědět, že jste tak… nedočkavá.“
„Nedočkavá mít to za sebou, vy zvrhlíku!“ vykřikla.
Polštář, co po něm hodila, se neškodně odrazil od dveří, které za sebou s tlumeným smíchem zavřel. A to byl moment, kdy si Hermiona uvědomila absurdní ironii celé situace. Nikdy předtím necítila ke Snapeovi tak málo úcty jako v uplynulé hodině - poté, co podepsala svolení udělat cokoliv jí řekne.