Kapitola 4 – Potyčky

Ležíc v posteli již sama – tlukot jejího srdce se pomalu vracel do normálu, Hermiona spatřila svoji situaci v novém světle. Snape se ji zjevně pokoušel přivést k šílenství. Nebylo jiného vysvětlení. Připravila se na hrubou sílu a on ji přemlouval – to bylo naprosto šílené. Který muž přinutí ženu jít s ním do postele, a pak se chová, jakoby jí chtěl připravit příjemnou chvilku? Zachmuřila se – nechtěla, aby jí s ním bylo dobře. I když ponechala stranou potřebu uchovat si vnitřní integritu, nechtěla mu poskytnout zadostiučinění.
Ach ano, samozřejmě. Byla to z jeho strany jenom další mocenská hra, a ona zahrála svůj předepsaný part. Řekl jí, že neshledává na kletbě Imperius nic erotického – není divu, když dává přednost přimět k reakci čarodějku, která ho odmítá.
K čertu s ním.
Vylezla z postele, namířila hůlku na přikrývky a pronesla silná očistná zaříkadla. Pak si to rozmyslela a rukou je strhla úplně. Radši dnes bude spát na holé matraci, ale nejdřív se k sakru naloží do vany, a zůstane v ní zatraceně dlouho. Jak čekala, až se obrovská káď na nožičkách s drápy naplní, usilovala se zbavit svoji mysl klokotajícího vzteku. Poté vklouzla do vody, několik dlouhých pramenů jejích neposlušných vlasů přepadávalo přes okraj. Koupel byla příjemně teplá, a pak už myslela jenom na slovo „příjemně“, které se v její hlavě ozývalo stále dokola, a jehož další asociace byly k nevydržení. Zhruba po dvou tuctech „příjemně“ jí v mysli vytanulo, že Harry a Ron by byli pravděpodobně stejně zděšeni, kdyby věděli, jaký je Snape v posteli, jako kdyby slyšeli, proč s ním spí. A to ji milosrdně vytrhlo z „příjemné“ letargie. Zle se usmála, vzápětí jedovatě ušklíbla, a nakonec ryze pobaveně uchechtla. Minimálně, připomněla si s větším klidem, dokázala nesténat – už to s ní více nebude mít tak snadné, když ví, co ji čeká.

Tohle byla psychologická válka se dvěma protivníky, a ona nemínila prohrát.
„Kdykoliv, slečno Grangerová.“
Hermioně vypadla lžíce z rukou a s cinkotem dopadla na talíř – neslyšela ho přijít. Vynikající začátek, vynadala sama sobě. Snape 1, Hermiona 0.
„Severusi! Nechte to děvče alespoň nasnídat,“ řekla McGonagallová. „Vy jste nikdy neoplýval taktem, že,“ dodala pobaveně a obrátila se na Snapea, který se na ředitelku usmál drze jako školák.
Ona ho má ráda, s trhnutím si uvědomila Hermiona, rychle odvracejíc pohled, aby neprozradil její nelíčený údiv. Má ho ráda bezmála tak, jak má ráda ji. A to si Hermiona myslela, že McGonagallová má na lidi dobrý odhad.
„To děvče se mělo nasnídat dřív,“ odpověděl Snape zcela ve svém starém známém stylu a sklidil tak několik hlasitých odfrknutí od zbytku učitelského sboru.
„Omlouvám se, profesore,“ řekla Hermiona, vstávajíc a věnujíc mu malý škrobený úsměv. Poté mu vmetla do tváře slova, která na její adresu vyslovil před dvěma týdny on: „Nevěděla jsem, že jste tak …nedočkavý začít.“
„Od této chvíle budete v mé laboratoři každé ráno v sedm,“ zasyčel a přimhouřil oči. Pak se dal na odchod bez toho, aby se vůbec ohlédl, jestli ho následuje.
Zahánějíc dotěrnou myšlenku, že přesnost bude u něho prvořadá, dopila svůj pomerančový džus a vybrala se se vztyčenou hlavou za ním. Dosáhla, že se cítil minimálně nepohodlně – cha! Sama pro sebe si poznamenala, že to bude dělat tak často, jak to jen půjde. Hermiona 1… Nebyl žádný důvod vzdorovitě mlčet, když bylo jasné, že mu její mluvení jde na nervy.
„Lekce číslo 6,“ řekl tiše, když ho dohonila. „Nezkoušejte uštknout hada.“
„Je nemístné vyhrožovat někomu, koho ovládáte,“ odbyla ho. „Přikažte mi chovat se slušně, vždyť můžete.“
Všimla si, jak mu jedním koutkem úst maličko škublo. „Lekce číslo tři, buďte tak hodná.“
Byla to mírnější odpověď, než čekala, a na chvíli ji to vyvedlo z míry. Předtím než stihla promyslet vhodnou formulaci, octli se u laboratoře a on jí netrpělivě podržel dveře.
„Jelikož jsme začali o 45 minut později –„
„Jelikož jste se o čase nikdy nezmínil – “
„- očekávám, že budete pracovat i během oběda,“ pokračoval, aniž by věnoval pozornost její předchozí větě.
„To obyčejně dělám.“
„Tady,“ podal jí srolovaný pergamen, který se ukázal být seznamem asi 50 lektvarů, seřazených podle abecedy, některé z nich s drobnými poznámkami, které svědčily o složitější přípravě. „Navrhuji, aby jste začala od vrchu.“
„Probůh!“ zvolala. „Nečekáte snad, že to všechno stihnu za dnešní den! Je to práce téměř –„
„Téměř na celé léto. V mém případě. Vám to bude trvat nepochybně déle.“
Hermiona se podívala na seznam ještě jednou a zatvářila se zmateně: „Doplňování základních zásob pro nemocnici?“
„Jak pronikavý intelekt, slečno Grangerová. Jsem moc rád, že jsem vás nakonec vzal.“
„Ó radši mlčte – oba moc dobře víme, proč jste tak rád. A já se neptala, jestli jsou to odvary pro nemocnici, vy víte, že já vím, co jsou zač. Překvapuje mě, že mistr lektvarů marní svoje léto přípravou toho, co jsem jako studentka dělala na konci šestého ročníku.“
„Jsou příliš drahé, abychom je kupovaly. Plánujete jít dělat svoji práci, anebo se mě budete vyptávat celý den?“
„Obojí,“ řekla, a s uspokojením pozorovala, jak se Snape ušklíbl. Pak odkráčela do přilehlého skladu – spojujícího laboratoř s učebnou – po přísady do Odvaru proti artritické bolesti – který, problesklo jí hlavou, byl určen spíše učitelům než-li studentům. Rozložila se u stolu z masivního dřeva, poznačeného věkem a s mnoha různě hlubokými zářezy. Když vytřídila sadu pipet podle velikosti, všimla si, že Snape u vedlejšího stolu vybaluje plnou náruč ampulek. Šťávu z pijavic, sterilizované mločí oči, sušený čilský pepř…
„Lektvar pro čistění ran?“ zeptala se zvědavě.
„Ano. A rád bych se na práci soustředil, když dovolíte –„
„Ale já jsem si myslela, že chcete, abych pracovala na tom seznamu.“
„Ne, očekávám od vás, že se ke mně v průběhu přípravy připojíte.“
Hermiona byla překvapená a zmatená.
„Do začátku školy není ve vašich silách ten seznam dokončit.“ Opovržlivě stáhnul rty a milostivě doplnil: „Chci s vámi projít některé základní lektvary dříve, než většinu mých sil vysají ti tupci.“
Hermiona tak strávila zbytek dne mlčenlivým krájením, měřením a mícháním, přejíc si, aby byl Snape trvale krutý a ona ho mohla náležitě nenávidět.

Po měsíci byla s to vysledovat opakující se vzorec. Nikdy se jí nedotýkal mimo ložnici, a když se jí dotýkal, mluvil málo. Zneklidňující ticho přerušil jenom, aby recitoval poezii. Nakonec si v důsledku náhlého popudu objednala Fausta soví poštou z knihkupectví v Příčné ulici, které drželo i mudlovské autory. Přečetla si ho tentokrát mnohem pozorněji než poprvé před šesti lety. Znova a znova nacházela verše, kterými k ní promlouval. Někdy to byla slova ďábla, ale většinou deklamoval part hlavního hrdiny, učence svedeného touhou po poznání, který zaprodal vlastní duši. Věděla, že to není náhoda. Vědomě nebo ne, Snape se ve Faustovi viděl. Na okamžik pocítila pronikavou lítost k čaroději, který se ještě než mu bylo jednadvacet připojil k Voldemortovi i se od něho odvrátil. Pak ji však ovládnul hněv silnější než kdy předtím. Snape si prožil svou faustovskou zkušenost a nelíbila se mu. Jak se opovážil vmanévrovat ji do stejné situace? Ďábel, je to ďábel!
Ten večer za ní přišel, jako vždy v pečlivě zapnutém plášti. Vzteky málem bez sebe a s nechutí zabývat se jím déle, než bylo nezbytně nutné, namířila na něj svoji hůlku a zvolala: „Denudo!“
„Spěcháte?“ zeptal se jí ironicky, pokládajíc ji na postel.
„Jděte k čertu.“
„Nebesa!“ pronesl a drze se usmál, když jeho ruka neomylně sklouzla k velice citlivému bodu jejího těla. „Jak krásné dítě to! Co živ jsem neviděl hezčího! Tak bez hříchu a bez hany, a přitom přec jen od rány! Té tváře světlo, ten svěží ret já budu vidět, co světem svět. Jak oči klopí, hluboce vtisklo se mi to do srdce. A jak mě tak zkrátka odbyla, v tom se mi nejvíc líbila.“
„Nebudu vaše Markétka,“ ohradila se Hermiona kategoricky. „Nikdy vás nebudu milovat, nikdy.“
Jeho prsty znehybněly a zadíval se na ni vší silou svého neproniknutelného pohledu, rty se mu zvlnily v křivém úsměvu. „Neříkáte nic, co bych nevěděl, slečno Grangerová. Ale možná je vhodný okamžik pro lekci číslo 22: Je mnohem bezpečnější být obáván, než-li milován.“
„Nepochybně vaše životní filozofie.“
„Ukázala se býti pravdivou. Můžeme se vrátit k… věci?“
„Máte z toho potěšení?“ zeptala se, a pak si uvědomila, že její otázka by se dala vykládat dvojsmyslně.
„Ano,“ řekl jednoduše a přiložil ústa na její šíji.
Nikdy se ho nezeptala, jestli myslel filozofii nebo sex.

Hermiona jen stěží mohla zapomenout na pouta, kterými ji uzavřená smlouva svazovala, a to i tehdy, když druhá strana nebyla v dohledu. Neexistoval samozřejmě žádný její hmatatelný projev, ale již pouhá myšlenka na ni vzbuzovala v Hermioně téměř klaustrofobické pocity. Nemám žádnou kontrolu nad svým životem, připomínala si každé ráno, jakmile si po probuzení zdrceně uvědomila, že je v Bradavicích a ne v Londýně. Nemám žádnou kontrolu nad svým životem, ozývalo se v její mysli, když ve spěchu dojídala snídani, aby stihla být na sedmou v laboratoři. Nemám žádnou kontrolu nad svým životem, tiše zuřila v noci, nikdy nevědíc, jestli to bude jedna ze čtyř v týdnu. Přísahala, že se nebude obviňovat, ale podezírala se, že má na sebe vztek, protože nedokázala předvídat důsledky. Stejně jako se vztekala na Snapea, že toho nemilosrdně využil.

„Stále na H?“ zeptal se jí v sobotu odpoledne, o pár týdnů později, se sobě vlastní arogancí, míchajíc u toho odvar proti směru hodinových ručiček.
„Právě jsem dokončila Infekční zadržovač, když to chcete vědět, a teď pracuji na Játrovém omlazovači.“
„Velmi dobře – když lektvar proti ikteru přes noc zhoustne, můžeme začít zítra s něčím zajímavějším.“
„Skutečně?“ vyjekla a neúspěšně se pokusila zadržet vlnu nadšení ve svém hlase, v duchu se za to vzápětí proklela. „Co tím myslíte?“
Sklouznul po ní pohledem a jeho rty slabě ucukly nad její dychtivostí, předtím než jí odpověděl: „Doplňovač krve.“
„Ach,“ zvolala, celkem se poddávajíc vzrušení. „Nemůžu se dočkat! Četla jsem o něm v Nejmocnějších lektvarech, a vypadá komplikovaně – když se správně nepovedou měření, ve výsledku může zapříčinit otravu krve, a přísady musí být čerstvé –„
„Překvapivě, jsem si toho vědom.“
„Er – samozřejmě, promiňte.“
Na chvíli se mezi nimi rozhostilo tíživé ticho, a pak Snape rozmrzele řekl: „Můžeme jít sbírat přísady po večeři, jestli chcete.“
Věnovala mu pohled takové čiré radosti, že jeho zamračený výraz se změnil na poloviční úsměv. Jak se převlékala na výpravu do Zapovězeného lesa, napadlo ji, že když s ní dnes v noci nebude spát, přijde o poslední ze čtyř týdenních domluvených „splátek“ – a sběr nepochybně potrvá dlouho do noci.