Kapitola čtvrtá - Létání

Severus Snape vkráčel do jídelny ve chvíli, kdy už většina studentů odcházela. Aniž si to uvědomil, zaletěl jeho pohled okamžitě k učitelskému stolu. Andersonová tam byla a vypadala úchvatně. Úsměv prozářil její tvář, což byla výrazná změna oproti ránu, kdy se zjevně trochu bála svých prvních hodin.

´Takže to zvládla,´ pomyslel si, když jí pozdravil a usedl vedle ní. ´Má za sebou tu nejhorší třídu s tím zmetkem Potterem v čele, to ostatní už pro ni nebude problém.´ Ale nezeptal se jí, jak to šlo. Nezeptal se jí vůbec na nic. Dost na tom, že na ni během dopoledne několikrát myslel. A to tu byla sotva pár dnů. Byl naštvaný sám na sebe, že kvůli ní nedokáže ovládat své myšlenky tak, jak byl zvyklý.

Jean se na něho usmála, když vedle ní usedal; teď už byla schopná se smát. Věděla, že ještě nemá zdaleka vyhráno, ale poprvé si byla jista, že to zvládne. Odpoledne ji čekaly ještě první ročníky Havraspáru a Mrzimoru, nicméně s prvňáčky žádné problémy nečekala.

McGonagallová ji samozřejmě hned po příchodu do jídelny vyzpovídala, jak se jí dařilo. Jean stručně zmínila, k čemu došlo v obávaném šestém ročníku, ale nechtěla zabíhat příliš do podrobností. Přece jen si nebyla jista, jak Minerva zareaguje na to, že hned v první hodině připravila její kolej o nějaké ty body. Domluvily se, že se ještě sejdou po vyučování ve sborovně.

*****

S prvními ročníky opravdu nebyl žádný problém, přesně jak Jean předpokládala. Malí kouzelníci a čarodějky byli zatím příliš vyvalení z toho, co všechno se po nich v nové škole žádá, než aby pomysleli na nějaké neplechy. Zatím.

Po skončení hodiny si odnesla knihy do svého pokoje a vydala se do sborovny. Zastihla tam Heather Prýtovou, profesorku bylinkářství a hlavu mrzimorské koleje, Filiuse Kratiknota, učitele kouzelných formulí, který byl zároveň hlavou Havraspáru, a Severuse Snapea, o němž už věděla, že vede Zmijozel. ´Těžko by se na tu pozici našel někdo vhodnější než on,´ pomyslela si Jean, když se jejich oči na vteřinku setkaly. Stačila postřehnout, že Zmijozel je stejně temný jako jeho ředitel.

McGonagallová tam ještě nebyla, ale Jean nemusela čekat dlouho. Už za pár minut vešla do sborovny v družném hovoru s Hannah Hoochovou, učitelkou létání. Hoochové se v očích objevily šibalské ohníčky, když uviděla Snapea.
"Tak co, Severusi, zase jsi stáčel slávu a uchovával věhlas?" zeptala se a přátelsky ho plácla po rameni.
"Starej se o svá košťata, Hoochová," zavrčel v odpověď.
Zasmála se. "Neboj, už jsem je všechna naleštila."
"Tak na nich nezapomeň přepočítat proutky," vrčel dál Snape.
Hoochová ho chtěla znovu plácnout, ale pod upřeným varovným pohledem, který jí věnoval, si to raději rozmyslela.

"Jak tomu mám rozumět, že jste stáčel slávu?" podivila se Jean.
Snape věnoval jeden ledový pohled také jí a neuznal ji za hodnou odpovědi.
"Severus má vždy při své první hodině s novými studenty takovou úvodní řeč, která je - tedy aspoň podle jejich reakcí - velmi působivá a která už bezmála vešla do historie téhle školy," vysvětlila jí s laskavým úsměvem McGonagallová.
"Opravdu? To zní zajímavě," řekla Jean upřímně a zvědavě pohlédla na profesora lektvarů.
Nedočkala se však od něj ničeho jiného než dalšího nepříjemného pohledu.

Severuse zlobilo, že si z něj Hoochová kvůli té řeči veřejně utahuje. Trvalo mu léta, než ten proslov vybrousil do naprosté dokonalosti a naučil se jej doplňovat vhodnými gesty. Někdy, když měl náladu a chtěl na prvňáčky obzvlášť zapůsobit, používal ještě malé kouzlo, po kterém se dveře učebny zavřely jen díky jeho upřenému pohledu. A mělo to kýžený efekt. Vždycky. Od prvního okamžiku si tím dokázal zjednat potřebný respekt a málokdy se pak stalo, že by se musel v hodinách potýkat s nekázní či s neúctou studentů.

Jean si dobře všimla jeho rozladění a rozhodla se, že ho raději nebude dál dráždit. Sedla si s McGonagallovou do nejvzdálenějšího kouta sborovny a pozorně naslouchala jejímu povídání o tom, jaké akce se ve škole chystají kromě obvyklého vyučování. Famfrpálové zápasy, slavnost v předvečer všech svatých, vánoční ples, hned po něm prázdniny. A pak možná valentýnský ples, ale to ještě nebylo jisté.

Když jí McGonagallová podrobně vysvětlovala systém famfrpálových utkání v Bradavicích, přestala Jean na chvilku poslouchat a začala přemýšlet o létání. Své koště s sebou pochopitelně přivezla, ale ještě ho ani nevybalila z pouzdra. ´Možná bych si mohla jít zalétat dneska večer,´ napadlo ji. ´Skvěle si vyčistím hlavu.´ Vzápětí si provinile uvědomila, že nevěnuje McGonagallové dostatečnou pozornost a znovu se zaposlouchala do jejího vysvětlování.

Jakmile McGonagallová skončila, Jean neodolala otázce, která se jí drala na jazyk.
"Nechodí si tady někdo z učitelů občas zalétat? Myslím jen tak, bez hraní famfrpálu."
Ředitelka Nebelvíru na ni udiveně pohlédla.
"Obávám se, že nikoliv, Jean, nebo aspoň o nikom takovém nevím. Dokonce ani Hannah ne, má za celý ten den létání plné zuby," ohlédla se na Hoochovou.
"To je škoda," povzdechla si. "Tak budu muset jít sama. Ale třeba časem někoho přesvědčím, aby se přidal."
"O tom pochybuji, děvče," usmála se McGonagallová.

*****

Hodinu po půlnoci vyšla Jean z bradavického hradu se svým koštětem v ruce. Byla jasná měsíční noc a vzduch byl nebývale ostrý. Noc jako stvořená pro létání.
Zhluboka se nadechla, nasedla na koště a vzlétla. Jak namířila koště vzhůru k obloze, přivřela oči a zaklonila hlavu. Cítila, jak vítr proudí jejími vlasy a jak za ní vlají šaty. Vylétla vysoko nad bradavický hrad a pak se prudce spustila dolů. Kousek nad zemí zvedla koště opět vzhůru a držela ho v oblouku. Gravitace ji přitlačila ke koštěti, ale Jean nepovolila a vykroužila excelentní looping. Výskla si radostí a plnou rychlostí obkroužila věže bradavického hradu. Několikrát se přitom pověsila hlavou dolů jako netopýr a opět se pak zdvihla do sedu.

Byla dokonale šťastná. Jako už tolikrát předtím měla i teď pocit, že vítr naráz vyfoukl z její hlavy všechny starosti. Milovala létání, zvláště akrobacii a různé triky. Naopak famfrpálu nikdy nepřišla na chuť - ta hra se jí zdála nesmírně surová, hlavně kvůli těm nevyzpytatelným potloukům. Přesto teď namířila koště právě k famfrpálovému hřišti. Když byla těsně u něj, přitiskla se ke koštěti, jak nejvíc mohla, otočila se hlavou dolů a prosvištěla skrz nejvyšší obruče na obou stranách hřiště. Zdvihla koště do dlouhého loopingu, až se dostala na opačnou stranu hřiště, pak se znovu přikrčila a prolétla pravými obručemi. Znovu zopakovala looping a tentokrát namířila do levých obručí. Pak zpomalila a začala jen tak bez rozmyslu oblétávat obruče z různých stran.

*****

Severus Snape naštvaně vyšel ze svého pokoje ve sklepení. Víc jak hodinu se marně pokoušel usnout, než se s povzdechem zvedl z postele a opustil svůj pokoj. Jeho tělo bylo unavené, avšak mysl se ne a ne uklidnit. Jakkoliv si to zakazoval, prolínaly se v ní myšlenky na minulou schůzku s Voldemortem s obrazem té zatracené nové učitelky. Ještě štěstí, že do další schůzky Smrtijedů bylo poměrně daleko. Do té doby musí bezpodmínečně dostat Andersonovou ze své mysli, jinak se nevyhne Voldemortovým nepříjemným otázkám a ohrozí tím svou i její bezpečnost. Teď jen doufal, že bude mít štěstí, uloví někde nějakého neposlušného studentíka, pořádně mu vynadá a strhne mu nějaké ty body. To by ho snad konečně uklidnilo.

Ale štěstí se od něj dnes zjevně odvrátilo - chodby byly prázdné a pusté, studenti byli zřejmě výjimečně ukáznění. Prošel celým hradem, až se dostal do jedné z věží. Vyšel do nejvyššího patra, přistoupil k oknu a vyhlédl ven do jasné noci. Měl tohle místo rád - často tu končil poté, co předtím pár hodin bloumal ztichlými bradavickými chodbami. Nikdo ho tu nerušil a byl odsud dobrý výhled na velkou část pozemků i na část hradu. Opřel se o okenní parapet a zahleděl se do dáli.

Vzápětí upoutal jeho pozornost nějaký pohyb - kdosi létal kolem hradu na koštěti. Chvíli mu trvalo, než zaostřil zrak natolik, aby rozeznal detaily. Pak si všimnul blonďaté hřívy a na jeho tváři se objevil překvapený výraz. Naklonil se víc dopředu, aby ji lépe viděl, ale když prosvištěla těsně kolem okna, raději zase ustoupil zpátky do stínu. Nemusela vědět, že se na ní dívá.

V němém úžasu sledoval její akrobatické kousky. Když prolétla obručemi, na okamžik nechápal, co to vlastně udělala - proletět obručemi hlavou dolů si netroufali ani ti nejlepší letci, které kdy znal. Ona s tím zjevně neměla problém. Bylo fascinující, na co všechno si ve vzduchu troufla. ´Možná měla spíš učit létání,´ napadlo ho. Ve chvíli, kdy přistála na zemi a vydala se zpátky do hradu, jako by skončil krásný sen. Ještě chvíli zíral do noci, než se s povzdechem otočil a vydal se zpátky do sklepení. Teď už bezpečně věděl, že dnes bez silné dávky bezesného lektvaru nezamhouří oko