Kapitola čtyřicátá čtvrtá – Kráska a Blonďáček

„Raz..dva..tři..čtyři..pět…“ vydechovala Lory při každém zvednutí. Po spáncích jí stékaly pramínky potu a tváře měla rudé námahou. Najednou ucítila pálení na zápěstí.

„Do háje, ti si ale umí vybrat dobu…“ pomyslela si a rychle se vyšvihla na nohy. Popadla hůlku, několika mávnutími se zkulturnila a s tichým Porta se přemístila.

V jednací síni bylo jako obvykle rušno a každou chvíli někdo vešel dovnitř. Když se do jejich středu přemístila Lory, bylo to už bráno jako samozřejmost a nikdo se tím nijak nevzrušoval.

Lory si prohrábla vlasy a posadila se vedle Weasleyovských dvojčat.

„Tak jak se máte?“ zeptala se Lory a usmála se na ně.

„Ujde to. A ty?“ oplatil jí úsměv Fred.

„Zajímavě.“ usmála se mladá dědička a právě když se chtěla nadechnout pro další otázku, vešel do jednací síně Brumbál a se svým typickým úsměvem vykouzlil dlouhý stůl.

Když se všichni usadili na svá místa a hukot utichl, začal Brumbál s hodnocením akcí a oznamováním nových problémů a situací. Mezi nimi byla i jedna velice kontroverzní…

„Draco Malfoy utekl před dvěma týdny z domu a od té doby je nezvěstný. Musíme zjistit důvod jeho útěku a najít ho dřív než Smrtijedi. Je zdrojem velice cenných informací a mohl by nám být velice prospěšný,“ začal Brumbál.

„Já ho najdu.“ ozval se Moody a zastavil své čarodějné oko na Brumbálovi.

„Tvé ochoty si velice cením Alastore, ale bohužel, Draco je velice nedůvěřivý a po vaší zkušenosti ve škole by jste oba mohli přijít k úrazu.“ odmítl ho taktně Brumbál.

„Draco je velice chytrý a schopný, nepřipustí si k sobě nikoho.“ prohlásil Snape.

„Mýlíte se Severusi, jednoho člena řádu si k sobě pustí.“ ozval se Brumbál. Všichni se po sobě podívali.

„Lorean…“ Lory na něj vyvalila oči.

„Já?“ vyklopila ze sebe.

„Proč by měl věřit zrovna mě?“ zeptala se nechápavě.

„Záleží mu na vás.“

„Záleží? Jako že se do mě zabouchnul? Idiot...“ pomyslela si a dál se nechápavě dívala svému bývalému řediteli do očí.

„Ano, má vás rád.“ přikývl Brumbál.

„Blbec.“ ulevila si Lory polohlasem. Všichni se na ni podívali.

„Co na mě sakra vidí?! Jsem paličatá, neústupná, podezíravá, nedůvěřivá a strašně náladová. Jak se sakra můžu někomu líbit?!“ pomyslela si a když koutkem oka zahlédla Brumbálův úšklebek, pro jistotu se uzavřela.

„A jaký je teda můj úkol?“ zeptala se nešťastně Lory a s obavami v očích se podívala na Brumbála.

„Najít, získat a přivést.“ odříkal to ve stručnosti nejmocnější kouzelník současnosti.

„To ho mám jako sbalit?“ přeložila to Lory a zírala na něj s otevřenou pusou.

„I tak se to dá říct.“ přikývl Brumbál.

„Nemůžu to z něj radši vymlátit?“ zeptala se s nadějí v hlase. Brumbál jen s těží potlačoval smích a zavrtěl hlavou.

„Ach jo, tohle bude dlouhý úkol…“ pomyslela si Lory a přikývla. „Dobrá, udělám to.“ řekla vážně a začala si spřádat plány.

O 30 hodin později…

Lory naposled kontrolovala všechny nezbytné věci, které si brala sebou – několik lektvarů, hůlku, trochu jídla a vody a nůž. Pak si stáhla kápi do tváře a upravila se před zrcadlem, za minutu půlnoc. Tak jdem na věc.“ pomyslela si a přenesla se na smluvené místo, kde na ni čekala Jane.

„Díky bohu, už jsem se začínala bát,“ vydechla mladá komorná a třesoucí rukou se začala hrabat v tašce.

„Začínala? Ta už bude mít dávno v kalhotách..“ pomyslela si a pousmála se.

„Tady to je, seznam všech míst, které Draco kdy navštívil. Už musím jít, jinak se po mě začnou shánět,“ zašeptala a s hlasitým prásknutím se přemístila pryč. Lory se pro jistotu přenesla někam hodně daleko a v klidu si při světle svíčky začala proškrtávat seznam.

Nakonec jí zůstalo už jen pět možných míst. „Takže tu máme: Byt v Londýně, jeskynní dům v Manchesteru, Horská chata v Nonoise, další chata někde ve Skotsku a dům ve Walesu.“ předčítala si nahlas Lory.

„Tak jdem na to.“ pomyslela si a zavřela oči.

„Porta!“ poručila a rázem se octla před vchodem do luxusního bytu.

„Alohomora!“ poručila a dveře se s tichým cvaknutím otevřely. Lory vklouzla dovnitř a rozhlížela se po místnosti. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tady někdo v posledním měsíci byl. Lory pro jistotu proklepla maskování, ale nic tam nebylo ani známka po nějakém kouzle.

„Hmm, tak tady si asi vodí holky,“ pomyslela si a opět zamkla dveře.

„No nic, tak tady není, zkusíme to jinde…“ povzdechla si a popadla svůj přívěšek. Soustředila se na název dalšího místa a rychle se přenesla. Zopakovala postup jako minule, ale ani v jeskynním bytě nenašla ani náznak přítomnosti zmijozelského blonďáčka. Jen dostala dost nepříjemný šok od ochranného zaklínadla.

„Sakra, tady taky není. Až já ho najdu, tak ho… jen klid Lory, to bude v pohodě. Až ho najdeš, tak si zahraješ na zamilovanou husičku a vrhneš se mu do náruče, hlavně mu nesmíš nijak vážně ublížit.“ odříkala si Lory a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla.

Když už byla klidná, popadla svého žraloka a po krátkém soustředěním vyřkla přenášecí formuli.

Studený vzduch jí štípal do tváří a celé tělo měla ztuhlé chladem. Letěla obrovskou rychlostí nad domy a poli, městy i pustými lesy. Najednou ucítila pálení a jako by se odrazila od trampolíny, mrštilo ji to zpátky a mladá čarodějka tvrdě dopadla na zem.

„Do pr****.“ zaklela a vyndala si z vlasů jehličí. „Až se mi ten skrček dostane do rukou..“ zavrčela a začala se oprašovat.

„Bože ten Brumbál je teda prvotřídní cvok. Jak ho mám sbalit, když mám sto chutí z něj udělat dvacet malých?“ pomyslel si.

„A ještě ke všemu je přesvědčený, že se mu líbím.“ ušklíbla se a stáhla si kápi do obličeje. Pak vyrazila za světlem pronikajícím z malého okna.

„Hmm jak Jeniček a Mařenka, až na to že Draco není Ježibaba, ta chata není z perníku a já sebou nemám žádného Jeníčka…“ prolétlo jí hlavou a přeskočila spadlý kmen.

Najednou do něčeho narazila. „Takže štít… chytré Draco, ale ne dost...“ pomyslela si a vytáhla hůlku. Po chvíli snažení dokázala prolomit štít a proklouznout na druhou stranu, pak ale narazila na další.

„Sakra, on udělal vrstevnatý štít, s takovou tady budu do rána…“ pomyslela si a začala nabourávat další stupeň Dracovy obrany.

O půl hodiny později…

Lory se konečně ostala ke dveřím a zarazila se. „A co teď?! To tam mám napochodovat s Americkým úsměvem, a skočit mu do náručí?“ prolétlo jí hlavou a bezradně se podívala na kliku.

„Ahoj Draco, zabouchla jsem se do tebe a chci s tebou jít na první rande na ústředí, kde si můžeš pokecat s Moodym, říct nu pár věcí o Voldemortovi a pak zajdeme do kina na Shreka2, co ty na to?… Hmm už se vidím.“ pomyslela si, několikrát se zhluboka nadechla a otevřela.

„No to si ze mě dělá srandu!“ zavrčela Lory a přelétla očima po pokoji, po prázdném pokoji přesněji.

„To je vrchol. Takže já se za ním pachtím a on se ani neobtěžuje být tady,“ zavrčela a práskla za sebou dveřmi.

„A ještě tu má bordel, no jo, co jsem čekala od kluka, který v životě neviděl smeták,“ pomyslela si a pokračovala ve své prohlídce. Před vstupem do kuchyně pro jistotu vyslala nejdřív čistící kouzlo a až pak vešla.

„Ježíš, to vypadá jako by mu tu kuchařku dělal Neville,“ vydechla při pohledu na stěny a strop zacákané od nějaké neidentifikovatelné hmoty.

„Na to se nedá dívat.“ pomyslela si a několika kouzly uvedla kuchyni do původního stavu.

„Tak a teď přijde to nejhorší.“ vydechla a s opatrností pyrotechnika zneškodňujícího atomovou bombu otevřela dveře do Dracovy ložnice. Otevřela oči a překvapeně zamrkala. Na rozdíl od zbytku domu tam bylo poměrně čisto.

„Tohle mi nějak nesedí, všude binec a tady je čisto jako na operačním sále. Asi to bude kamufláž.“ pomyslela si a vyslala neutralizující kouzlo.

Obraz před ní se zavlnil a rázem se z čisťounké místnůstky stalo dračí doupě, doslova.

„Ani hnout,“ ozvalo se za ní a vzápětí ucítila na zádech hrot hůlky. „Jeden špatný pohyb a budeš litovat.“ zasyčel jí chladný hlas do ucha. „Pomalu vyndej hůlku a hoď ji na postel.“ poroučel jí dál zmijozelský blonďáček.

Lory poslušně splnila jeho příkaz a hodila svou vzácnou hůlku na místo, kde předpokládala, že je postel.

„Řekl jsem na postel ne na peřináč,“ konstatoval ledově, chytl jí do kravaty a položil jí hrot hůlky z boku na krk.

„A jak jsem to asi měla poznat? Je tu bordel jak v tanku…“ ušklíbla se Lory.

Draco se zarazil a rychlým trhnutím jí strhnul kápi.

„Lory?!“ vydechnul a odstoupil od ní.

„Ne, svatý Dyndy.. Proč se mě na to všichni ptají? Vypadám jako Lory, mluvím jako Lory, tak asi jsem Lory,ne?!!“ pomyslela si a otočila se ke svému bývalému spolužákovi.

„Co tu děláš?“ vyklopil ze sebe a sjel si ji od hlavy až po půdu. Vypadala skvěle. Měla na sobě úplé jeansy a svetr na tělo ladící k jejím očím.

„Co asi? Dozvěděla jsem se, že jsi zdrhnul, a tak jsem se tě vydala hledat,“ pokrčila rameny Lory a modlila se, aby to znělo věrohodně.

„Proč?“ ptal se dál mladý Zmijozel a zíral jí do očí.

„Sakra a co teď… protože tě miluju, protože jsem chtěla vědět jaký používáš kondicionér, protože jsem potřebovala pomoct s výběrem šatů na bytrozorský ples?!!!“

„Protože jsem o tebe měla no... strach. (?!!)“ vypadlo z ní.

„Strach?“ zvedl Draco překvapeně obočí.

„Že by…“ pomyslel si a jeho ego se začalo nadouvat do extrémních velikostí. „To se mi teď hodí. Otec říkal, že jediná podmínka je, že musí být z čistokrevného rodu, což Lenutovi tedy rozhodně jsou…“ prolétlo mu hlavou a usmál se.

Lory sklopila oči a hledala na podlaze, co by po něm hodila. „To jsou ale blbý kecy, prý strach, tomu by snad neuvěřil ani on…“

„A proč se o mě bojíš?“ vyzvídal dál dědic Malfoyů.

„Protože kdyby tě zabili, už nám nic neřekneš…“

„Protože nechci aby se ti něco stalo.“ odvětila šeptem Lory a dál zírala na podlahu. „Bože to jsou kydy.“

Draco k ní přistoupil, jemně jí zvedl bradu a donutil jí tak, aby se mu podívala do očí.

„Jestli zkusíš Nitrozpyt, tak si to pěkně slízneš.“ pomyslela si Lory a připravila se na protiútok, nic se však nedělo.

„Že by jen chtěl zjistit hladinu mého pigmentu?“ pomyslela si Lory, když se ani po chvíli nic nedělo.

„Měla bys radši jít, když jsi mou obranou dokázala projít ty, tak se sem Smrtijedi dostanou snadno a mohlo by se ti něco stát,“ konstatoval a dál jí zíral do očí.

„No to mě po***, on o mě má strach? Asi něco vypil…“

„To ani náhodou, ve dvou máme lepší šanci,“ namítla a usmála se. „A potřebuje to tady ženskou ruku.“ dodala a kriticky se rozhlédla po pokoji.

„Nemůžeš tady zůstat, je to příliš nebezpečné.“ namítl Draco a nekompromisně zavrtěl hlavou.

„Sakra, takže teď mám jen pár možností…. za prvé odejdu a budu dělat, že jsem ho nenašla, za druhé pomocí nějakého kouzla, nejlépe Imperius, ho ovládnu a donutím ho mi všechno vyklopit anebo…“

Lory udělala krok vpřed, přitáhla si ho a políbila. Draco sebou překvapeně cuknul, ale nijak se nebránil. Jemně ji objal a vychutnával si okamžik.

Lory se od něj odtáhla a podívala se mu do očí. „Já nikam nechci.“ zašeptala a usmála se na něj. V očích se jí zračil klid a vyrovnanost. Uvnitř ale měla totální chaos.

„Sakra, sakra, sakra…. Já jsem ale kráva. Co jsem to udělala?! Políbila kluka, který se mě pokusil zabít, zesměšnil mě před celou školou a celý rok mi znepříjemňoval život.“ proklínala se. „Hmm…ale líbat umí.“ namítla její druhá část.

Draco se na ni usmál a pohladil ji po zádech. „Tohle jsem chtěl udělat už dlouho…“ zašeptal.

„Já teda ne.“ pomyslela si Lory a začala bojovat se svými instinkty, které ji nutily dělat každý něco jiného.

Jeden Dracovi několika rychlými chvaty zlomit pár kostí, svázat ho a dokopat na ústředí, druhý zase ho opět políbit.

„Můžu tedy zůstat?“ zeptala se a nasadila prosebný výraz. Draco jí místo odpovědi znovu políbil, což Lory nebylo nepříjemné a po chvíli analyzování pocitů došla k závěru, že se jí to dokonce líbilo.

Když se od sebe odtrhli, pokračoval Draco ve výslechu.

„Jak dlouho už jsi na cestě?“

„Pár dní.“ zareagovala okamžitě mladá dědička a usmála se na něj.

„A jak jsi věděla, že budu tady?“ vyzvídal dál Draco.

„Mám své zdroje…“ ušklíbla se Lory.

„A nebude o tebe mít Brumbál strach?“ zeptal se a v šedých očích mu zajiskřilo.

„Proč by o mě měl mít zrovna ten plesnivý stařík strach?“ zeptala se nechápavě Lory a zvedla obočí.

„Možná proto, že jsi teď člen Fénixova řádu..“ konstatoval klidně a veškerý cit z jeho očí zmizel. A až teď si Lory uvědomila nevýhodnou pozici, ve které se octla. Jediné, co by mu teď mohla provést byl přímý úder na žebra.

„No to je super, chodíš deset let do Kafuda a necháš se chytit v takhle blbé pozici…debil,debil, debil…“

„Ty si jako fakt myslíš, že by Brumbál vzal do řádu šestnáctiletou holku a ještě ke všemu Lenutovou. Říká se sice o něm, že je to cvok, ale zas takový cvok není…“ zavrtěla hlavou a usmála se.

„A…“ Lory mu položila ukazováček na rty.

„Nechej už těch otázek.“ zašeptala a zmenšila vzdálenost mezi nimi. Dracův ledový pohled se vytratil a nahradil ho jiný, plný citu a důvěry.

„Nepůjdem si lehnout?“ navrhla najednou Lory, která byla celonočním putováním unavená. Draco se na ni překvapeně podíval.

„Blbé dvojsmysly.“

„Jsem už dost unavená a..“

„Jasně, jasně….“ ušklíbl se Draco.

„Postel je někde támhle, já budu spát v obýváku.“ řekl a ukázal někam do hromady oblečení.

„To je ta postel tak malá?“ zeptala se s úsměvem Lory a v očích jí zatančily laškovné jiskřičky. Draco si ji změřil od hlavy až k patě.

„Ani ne. Jen…“

„Jen co? Bojíš se abych se na tebe nevrhla?“ ušklíbla se a sundala si plášť a začla si rozepínat svetr. Draco se ale ke svlékání nějak neměl.

„To chceš spát oblečený?“ zeptala se Lory sundala si svetr.

„No já…“ začal ze sebe soukat Draco.

„Stydíš se?“ ušklíbla se mladá dědička. Draco ji probodl ledovým pohledem.

„Tak asi ne…“

„Co přede mnou schováváš?“ zeptala se a přiblížila se k němu na patnáct centimetrů. Draco ustoupil o krok dozadu, zakopl o jeden ze svých kufrů a poroučel se k zemi. Při pádu se mu lem košile zachytil o vyčnívající deštník, jeho bělostná košile se roztrhla vejpůl a odhalila tak obvaz omotaný kolem jeho břicha.

„Co jsi proboha dělal?“ vyklopila ze sebe Lory.

„Vařil.“ odvětil Draco a vyšvihl se na nohy.

„Ukaž, já se na to podívám.“ nabídla se Lory a chytla konec obvazu, Draco se ale cuknul. Není to nic vážného…a už jsem si to ošetřil.“ vymlouval se a snažil se dostat z dosahu Loryiných rukou.
„Nebuď jak malý, jen se podívám,“ stála si na svém a

pevně chytla konec obvazu.

„To není nutné.“ namítl Draco a pokusil se jí ho vyškubnout.

„Chceš se prát?“ ušklíbla se mladá dědička a zatáhla za obvaz.

„Klidně.“ usmál se Draco, chytnul druhou část obvazu a trhnul. Lory takovou sílu nečekala a vrazila do něj, čímž oba skončili těsně vedle postele, přímo na dalším z kufrů. Lory se mu posadila na pas a zaklínila mu nohy.

„A teď si něco zkus.“ ušklíbla se a založila si ruce na hrudi. Draco se jen ušklíbnul, natáhl na ní ruce a začal jí lechtat.

„Lory se začala smát a skulila se vedle něj na zem.

„Nech toho Draco haha, to strašně haha lechtá haha…“ Draco si na ni sedl obkročmo a když si byl jistý, že se zpod něj nevysmekne, přestal.

„Sakra…“ vydechla Lory a pokusila se ho shodit.

„Teď si něco zkus ty.“ vybídl ji Draco a přitiskl jí ruce na podlahu.

„No o jednom chvatu bych věděla, ale vzhledem k tomu, že jsi jediný syn a pokračovatel rodu Malfoyů…“ usmála se. Draco nasucho polknul.

„To je hnusné, to bys neudělala…“ ujišťoval se.

„Vsadíš se?“ zeptala se a vyzývavě se mu podívala do očí. Draco z ní pro jistotu slezl.

„Nech se mě na to podívat.“ poprosila a jemně zatahala za obvaz.

„Budeš se smát.“ zavrtěl hlavou Draco.

„Nebudu, slibuju.“ pokračovala v přemlouvání.

„Tak jo.“ souhlasil nakonec mladý Zmijozel a nechal si odmotat obvaz.

O pět minut později…

Lory sundala i poslední vrstvu a nevěřícně zazírala na jeho břicho. Zacukaly jí koutky, ale udržela vážnou tvář a přivolala si hůlku.

„Corium evanesca.“ pronesla a jizvy ve tvaru mužské chlouby zmizely.

„Ještě jsi mi neodpověděl.“ konstatovala Lory a položila vedle sebe hůlku.

„No, já jsem se pokoušel usmažit si řízky a trochu se mi to vymklo.“

„To byl asi ten výbuch ve dřezu…“ pomyslela si Lory a ušklíbla se.

„Z tebe asi kuchař nebude…“ konstatovala a vyhoupla se na postel. Draco se postavil a nejistě se na ni podíval.

Lory k němu natáhla ruku. Draco se jí nejistě chytnul a v tu ránu Lory zatáhla. Milý Draco se poroučel na postel resp. na Lory a oba se octli ve velice zajímavé pozici.

Lory se prudce rozbušilo srdce a všechno v ní volalo po okamžitém zabití Draca. Před očima jí naskočila opět vzpomínka, kterou nejvíce nenáviděla a snažila se jí všemožně zbavit. Draco si evidentně ničeho nevšimnul a skulil se vedle ní. Sám pocítil únavu a oči se mu začaly zavírat.

Lory se uklidnila a přitulila se k němu. Zavřela oči a ponořila se do říše snů…