Kapitola čtyřicátá druhá – Tajemství rodu Lenutů

„Není přece možné, aby se dostala nezpozorována až k nám!“ vyprskla Tonksová a z očí jí čišel vztek.

„Devonová je velice chytrá a s její mocí dokáže v podstatě cokoli..“ ozval se Snape a uchopil pohár s vínem.

„Proč to ale dělá? Jen zbytečně na sebe ukazuje..“ ozval se Moody.

„Ona nedělá nikdy nic jen tak. Vše má promyšlené a do puntíku naplánované.“ konstatoval profesor lektvarů a přiložil pohár k ústům. Už se chtěl napít, když mu jeho číše vylétla z ruky a popoletěla asi metr od něj. Všichni ztichli a pozorovali plovoucí pohár. Snape udělal krok a natáhl se pro něj, pohár ale opět ucuknul.

„Frede, Georgei, nechte toho!“ okřikla svá dvojčata paní Weasleyová, ale ke svému údivu shledala, že její synové na to taky zírají s otevřenou pusou. Profesorovi lektvarů došla trpělivost a hůlkou si přitáhl svůj nápoj.

„Být vámi, tak to nepiju.“ ozvalo se ze shora. Všichni vzhlédli a ke svému údivu spatřili Lory sedící na jednom z trámů.„

Devonová!“ vykřikl Moody a vytáhnul hůlku. „Petrifikus totalus!“ zasyčel a na mladou čarodějku vyrazil modrý paprsek. Lory něco tiše zamumlala a kouzlo se obrátilo proti svému majiteli.

„Proč na mě vždycky zaútočíte? To si nemůžeme promluvit jako normální lidé?“ ušklíbla se a seskočila dolů. Mávnutím hůlky propustila Moodyho a pro jistotu si vzala jeho hůlku.

„Accio pohár.“ zavelela a číše jí vklouzla do ruky.

„Co to děláte?“ zeptal se nasupeně Snape.

„Zachraňuji vám život.“ odsekla Lory a vytáhla malý flakónek s rudou tekutinou až nebezpečně připomínající krev. Nalila do ní pár kapek z poháru trochu zatočila a pár vteřin podržela v klidu. Pak obrátila nádobku vzhůru nohama a k úžasu všech krev zůstala uvnitř, změnila se v rosol.

„Takhle by jste skončil vy.“ konstatovala Lory a s tichým Evanesco nechala pohár zmizet.

„Jak jste věděla, že je ten nápoj otrávený?“ zeptal se Sírius a nechápavě se na ni podíval.

„To je trochu složitější.“ pokrčila rameny mladá čarodějka a schovala hůlku do hábitu.

„Proč by to mělo být složité? Dala ho tam přece ona! Jak jinak by o něm věděla?“ ozval se Moody a jeho čarodějné oko se upřelo na Lory.

„Aha, takže jsem mu otrávila pití a zároveň ho těsně před napitím zastavila….“ zavrtěla hlavou Lory.

„Tak kdo?“ štěkl po ní bývalý bystrozor.

„To nevím jistě, ale určitě je v této místnosti…“ odvětila tajemně mladá dědička. Všichni se rozhlédli po ostatních.

„Co je to za nesmysl? Kdo z nás by ho chtěl zabít?“ zaprskal Moody.

„Spíš komu profesor Snape překážel? Nebo se ho chtěl zbavit?“

„Ty Holmesovky se fakt občas šiknou..“ pomyslela si a podívala se Snapeovi do očí.

„Nikomu z nás nepřekážel a proč by se ho proboha někdo z nás chtěl zbavit?“ ozvala se paní Weasleyová.

„Právě že nikdo. Ten člověk to neudělal z vlastní vůle…“

„Jednoho z vás ovládli kletbou Imperius,“ prohlásila Lory.
„Máš příliš bujnou fantazii Lory, všichni členové řádu dokážou kletbě Imperius odrazit.“ ozval se Fred.

„Ano, ale Voldemort vynalezl novou formu této kletby a té se dá bránit jen velice těžko.“

„Jak to víte?“ zeptal se chladně profesor lektvarů.

„Ovládám takovou šikovnou věcičku, říká se jí Nitrozpyt, možná už jste o ní slyšel.“ ušklíbla se mladá dědička. Tehdy, když jsem byla v Edinburghu, přišel s Distingusem jednou večer i Ricinus Passim. Oba se v koutě o něčem bavili a když jsem jim nesla pití, dokázala jsem proniknout do Passima a našla si to.“ vysvětlila jim situaci bývalá Nebelvíranka.

„Koho tedy ovládl?“ zeptal se přímo Brumbál.

„To jsem nezjistila, jméno neznal,“ zavrtěla hlavou Lory.

„Jak tedy zjistíme, kdo se ho pokusil zabít?“ zeptala se paní Weasleyová.

„Zredukujeme možné útočníky a pak uděláme menší test… “ odvětila Lory.

„Jaký test?“ zeptal se Moody a v jeho černém oku se zablesklo.

„Uvidíte, teď k té první části. V této místnosti je spoustu skvělých kouzelníků i čarodějek, ale jen pět z nich dokáže udělat tenhle lektvar, nebo k němu má přístup. Jedním z nich je samozřejmě profesor Snape, ale silně pochybuju, že by se chystal spáchat sebevraždu. Pak pan Moody a madam Tonksová. Oba jsou bystrozoři a v přípravě jedů mají skvělý výcvik. V záznamech jsem našla, že i pan Black byl excelentní v lektvarech no a nakonec pan Weasley, který má na ministerstvu přístup téměř všude… Plus já, ale jak jsem řekla, neudělala jsem to.“ dodala Lory a podívala se po všech jmenovaných.

„Pana Weasleyho bych vyloučila. Silně pochybuju, že by dokázal někomu vážně ublížit, natož zabít.“ prohlásila a v místnosti několik lidí souhlasně přikývlo.

„Takže zbývají pan Black, pan Moody a madam Tonksová. Pan Black nesnáší profesora Snapea už hodně dlouho, pan Moody mu nikdy nevěřil a madam Tonksová.. tohle rozebírat nebudu.“ řekla klidně Lory a těkala pohledem z jednoho na druhého.

„Pan Black ale nepřichází v úvahu, protože se nehnul z domu už několik měsíců a tak nemohl být ovládnut. Takže buď pan Moody nebo madam Tonksová. Teď už by šlo pouze o spekulaci, takže přejdu k testu.“

„Co si to dovolujete?!“ vyprskl Moody.

„Sice neznám žádné kouzlo, které by odhalilo tuto kletbu, mám ale jinou pomůcku..“ pokračovala klidně Lory. Otočila se ke dveřím a zasyčela. Po chvíli se dovnitř vplazila Vipera a zamířila rovnou ke své paní.

Lory si ji vzala do rukou a nechala ji, aby se obtočila kolem jejího pasu.

„Zvířata mají jednu velice dobrou vlastnost, narozdíl od lidí dokážou vycítit změnu chování, nebo maskování. Proto teď k vám pošlu Viperu a ta si vás promiňte, očichá a pak mi řekne, kdo je vlastně ten ovládnutý.“ vysvětlila Lory a něco sykla ke svému hadovi.

Vipera sklouzla na podlahu a zamířila rovnou k Tonksové a Moodymu. Chvíli jazykem kmitala ve vzduchu u Moodyho, pak se přesunula k Tonksové.

Zůstala u ní taky jen chvíli, pak se vrátila ke své majitelce. Lory s ní chvíli mluvila a pak ji poslala pryč.

„Takže tím travičem je madam Tonksová,“ řekla s ledovým klidem.

„Cože? Co je to za hloupost?!“ bránila se mladá bystrozorka.

„Žádná hloupost madam, udělala jste to.“

„Já přece…“ koktala mladá bystrozorka a rozhlížela se po místnosti.

„Jen klid Nymfadoro, my ti věříme. To spíš slečna Devonová tady není důvěryhodná. Pokud si tedy dobře pamatuji, tak při svém odchodu napadla jak pana Blacka tak dokonce profesora Brumbála.“ zavrčel Moody a střelil po ní tvrdým pohledem.

„To bylo jen součástí toho představení, popravdě řečeno jsem se musela hodně snažit, abych se nerozchechtala,“ ušklíbla se Lory. Všichni se na ni nechápavě podívali.

„Tak jo, začnu od začátku. Poprvé jsem vás začala podezřívat, když jste mě zatkli v Bradavicích. Nevím, možná to bylo tím, co jste mi oznámili, ale dívala jste se na mě tak chladně a .. prostě mi něco nesedělo. Pak když jsme byli tady a já vám říkala o útoku na Azkaban, skoro pořád jste se dívala na mě místo na plán a ve vašem pohledu bylo něco nenávistného a cítila jsem, že jste se mi pokusila proniknout do mysli. Tady to sice není nic neobvyklého, ale přece jen mi to přišlo trochu divné. Rozhodla jsem se tedy svou teorii potvrdit a tak jsem vymyslela tenhle plán. Nemohla jsem přijít a přímo madam Tonksovou obvinit, musela jsem počkat, až se ho pokusí zabít. Bohužel ale můj plán v jednom nestřeženém okamžiku našla v mé paměti. Musela jsem proto sehrát to s mým odchodem, ale potřebovala jsem k tomu vyprovokovat někoho z vás, aby se se mnou pohádal no a automaticky mě napadnul profesor Snape. My dva se hádáme skoro pořád, takže by to nebylo nic divného. Mělo to ale jeden háček, i kdyby byl profesor Snape na mě sebevíc naštvaný, nikdy by nezašel příliš daleko. No a tak jsem ho musela trochu nakopnout.“

„Cože jste musela?“ zasyčel už silně rozladěný profesor lektvarů.

„Lehčí než vysvětlit to bude ukázat.“ pokrčila rameny Lory. Podívala se Snapeovi do očí a usmála se.

„Udělejte kotrmelec.“ poručila Lory a Snape k neskonalému překvapení všech v místnosti ho opravdu udělal.

„Co to sakra..“ zavrčel.

„Je to jedno šikovné kouzlo. V podstatě něco jako karitin, jenom vás to nezabije. Dá se lehce zrušit, ale to až potom. Teď to dopovím….Takže jsem přinutila profesora Snapea aby řekl něco, kvůli čemu by mě naprosto vytočil. Pak jsem to sehrála, že jsem naštvaná a odpochodovala jsem odtud. No a pak už jen čekala na signál.“ vychrlila ze sebe mladá čarodějka.

„Na jaký signál?“ ozval se vůdce Fénixova řádu.

„Když jsem byla v Bradavicích, dala jsem profesoru Snapeovi do bot bílý nuron.“ odvětila Lory.
Na chvíli bylo absolutní ticho.

„Madam Tonksová, to kouzlo se dá zrušit jen když kolem sebe vytvoříte neproniknutelný štít alespoň na pět minut.“ řekla klidně Lory. Mladá bystrozorka vytáhla hůlku a postavila se. V očích sejí zvláštně lesklo a zrychleně dýchala.

„Avada..“

„Expelliarmus!“ zahřměl Sírius a s tichým klapnutím vypadla Tonksové hůlka z ruky. Mladá bystrozorka překvapivě hbitě vyrazila k východu a mumlala přitom něco ve smyslu, že Voldemort je věčný.

„Zastavte ji!“ vykřikl Sírius a hmatal po hůlce.

Tonksová už byla skoro u východu.

„Flamero rotas!“ zavelela Lory a opsala ve vzduchu rukou kolo. V tu chvíli se podél stěn vytvořila ohnivá stěna.

„Sakra, blbé zaklínadlo…“ hlesla Lory. „Ale aspoň účinné..“

Tonksová se zastavila a s šílenstvím v očích se podívala na Lory.

„Petrifikus totalus!“ zahřměli tři kouzelníci najednou.

Tonksová se poroučela k zemi a Brumbál kolem ní vytvořil štít.

„Dobrá Lorean, můžeš dát ten štít dolů.“ řekl Brumbál.

„No jo, ještě kdybych věděla jak..“ konstatovala Lory a začla přemýšlet.

„Řekla jsem Flamero rotas, takže protikouzlo bude…“

„Ani ve srandě mi neříkej, že nevíš, jak to máš dát pryč…“ uchechtl se Fred.

„No nevím, ale mělo by to samo odeznít, za pár.. dní.“ Všichni se na ni otočili.

„COŽE?!!!!!“ vyjel na ni Sírius. „Co tím myslíš pár DNÍ?“

„No tahle kouzla jsou dost trvanlivá.“ špitla Lory.

„Ale já určitě přijdu na to, jak se to zruší, určitě jsem se to učila…“ zamumlala Lory a zamyšleně si přejížděla ukazováčkem po dolním rtu.

O deset minut později…

„No jasně!! Flamero alicanti!“ prohlásila vítězoslavně Lory a oheň ze stěn se stáhnul do ohnivé koule s průměrem asi dvacet centimetrů.

„Cinis!“ zavelela Lory a koule se změnila v popel. „Uff, ti by mě asi zabili, kdybych to nedala pryč.“ pomyslela si a podívala se na Snapea.

„JO ještě tohle..“ hlesla Lory a zamířila k Snapeovi. Podívala se mu do očí a chvíli se soustředila.

„Lagillems deflut!“ zašeptala a pronikla do Snapeovy mysli. Vrátila vše do původního stavu a opět se vrátila do reality.

„A je to.“ ušklíbla se.

„Jak jste se mohla opovážit?!“ vyjel na ni Snape.

„Proč tak pěníte? Vždyť jsem vám nic neudělala.“ bránila se Lory a nasadila nevinný výraz.

„Tomu vy říkáte nic?“ zasyčel Snape a v jeho očích vzplál oheň hněvu.

„Pokud jsem vám nijak ublížila, tak je mi to líto, ale nejsem si toho vědoma.“ zchladila ho klidně Lory.

„Jak dlouho jste mě ovládala?“ zasyčel Snape.

„Ještě asi deset minut poté, co jsem odešla. Až po to, jak jste řekl, že můj dům chrání Fidélovo zaklínadlo.“ upřesnila a dívala se mu do očí.

„Slušná lež.“ dodala.

„Takže o tom Hadím diamantu to byla taky lež?“ zeptal se Lupin.

„Ne pane, to je pravda.“ odvětila Lory a podívala se mu do očí.

„Ty máš Hadí diamant?“ vydechla paní Weasleyová.

„Ano.“ přikývla Lory.

„Lžete“! zaprskal Moody.

„Proč mi nikdy nevěříte?“ zasyčela na něj Lory. „Když chcete důkaz, máte ho mít.“ odsekla, vzala nůž, který byl položený na stole a řízla se do dlaně.

„Serpentes adamas,“ poručila a kapky její krve se začaly stékat do prazvláštního tvaru. Mladá čarodějka sevřela dlaň v pěst a tiše odříkávala zaklínadlo.

Najednou z její zaťaté pěsti začalo zářit ostré bílé světlo a na krátký okamžik zaplavila bílá záře celou místnost.

Lory otevřela dlaň a něco zamumlala. Záře ustala a na dlani se jí objevil malý mléčný kámen s hadem vyrytým přes celou jeho délku. Tomu hadu ale chyběla hlava a s ní i část kamene. Lory chytla kámen mezi ukazováček a palec a zvedla ho.

„Tak to je on, ten slavný Hadí diamant. Docela ošklivý šutr..“ ušklíbla se, vyhodila ho do vzduchu a opět jej chytla. Všichni na ni vyloženě civěli.

„Můžu si ho prohlédnout?“ zeptal se Lupin, jehož badatelský potenciál se probudil.

„Jasně, ale nedotýkejte se ho..“ přikývla Lory a položila před Lupina Hadí diamant.

„Proč ne?“ podíval se na ni zkoumavě bývalý profesor obrany proti černé magii.

„Měl by jste o ruku míň.“ ušklíbla se Lory.

„Nikdo kromě mě se ho nedokáže dotknout.“

„A co ty-víš-kdo? Vždyť podle legendy..“ namítl Sírius.

„Kouzelník s ČISTOU krví Lenutovou nebo Zmijozelovou se ho může dotknout… a pokud vím, tak Voldemortův otec byl mudla. Takže po něm pátrá zbytečně, i kdyby ho nějakým zázrakem získal, nedokáže ho použít, jen ho to dost ošklivě popálí…“ ušklíbla se mladá dědička.

Lupin se sklonil nad kamenem a začal si ho důkladně prohlížet.

„Jak máme vědět, že je to pravý diamant?“ zeptal se Moody.

„Jste vždycky tak nedůvěřivý, nebo mě jen nemáte rád?“ odvětila mu otázkou Lory, když se potom ale ani nehnul, rozhod,la se pro ukázku.

„No dobře, tak vám něco ukážu.“ svolila, vzala diamant do ruky a vytáhla hůlku.

„Budete tu židli postrádat?“ zeptala se k Síriusovi.

„Ne.“ odvětil překvapeně poslední Black.

„Wingaridum leviousa.“ zavelela Lory a namířila na židli.

Kámen v její ruce zazářil a z její hůlky vytryskl ohromný proud světla a roztříštil židli na tisíc kousků. Lory sklonila hůlku a otočila se k ostatním.

„Tohle bylo na čtvrtinu, naplno by vám to tu udělalo kráter asi tři metry hluboký.“ řekla klidně a položila diamant na stůl.

„Páni.“ vydechl Fred a podíval se na své dvojče.

„Hele klídek, já vás nemíním vyvraždit.“ ušklíbla se Lory při pohledu na jejich vyděšené tváře.

„Proč to nevyužiješ, máš takový dar a …“ začal George.

„To není dar, to je prokletí.“ opravila ho s chladnou jistotou v hlase. „Nemáte představu, jaké to je mít v sobě tuhle věc. Každou vteřinu se musím ovládat a hlídat se. Stačilo by totiž abych se na okamžik přestala ovládat a udělám z Bradavic kůlničku na dříví. Nebo hůř, někoho zabiju. S mocí Hadího diamantu se nedá zahrávat, protože když neovládnete vy jeho, ovládne on vás…“ opět nastalo ticho.

„Tohle před vámi řekl už někdo jiný…“ ozval se najednou Moody.

„Můj děda, já vím a řekl to dokonce vám.“

„Ale jak to víš?“ ozval se Sírius.

„Docela jednoduše, pamatuji si to..“

„V tu dobu jste ještě nebyla na světě.“ namítl Snape.

„Počkat, vy to nevíte?“ zeptala se překvapeně Lory.

„Co máme vědět?“ ozval se Snape.

„Myslela jsem, že jste si o mě taky všechno zjistili.“ uvažovala nahlas Lory.

„Jak taky?“

„No já jsem si o každém našla základní informace…“

„Cože?“ vydechli Fred a George zároveň.

„No chtěla jsem vědět s kým mám tu čest.“ pokrčila rameny Lory.

„Co myslíš tím základní informace?“ optal se Lupin.

„Celé jméno, datum a místo narození, rodiče, škola, prospěch a kariéra.“ Všichni na ni vyloženě civěli.

„O každém z nás?“ vyhrkl Sírius.

„Ano.“ přikývla Lory.

„Tomu nevěřím.“ ozval se Moody.

„Tak jo o kom vám mám říct?“

„Třeba o mě.“ ozval se Lupin.

„Tak jo. Jmenujete se Remus John Lupin, narodil jste se 5.3.1970 v Londýně. Oba vaši rodiče byli kouzelníci, matka Marta Midas Lupinová, otec Henry Lupin. Chodil jste do Bradavic, kde jste byl prefektem. Získal jste jedenáct NKÚ a čtyři OVCE. Poté jste se stal členem řádu a po pádu Voldemorta jste se stáhnul do ústranní.

Před dvěma lety jste učil v Bradavicích obranu proti černé magii a v současné době pracujete na ministerstvu jako hlavní poradce po styky s kouzelnými tvory.“

„Tohle jsou základní informace?!“ vydechl Fred.

„Stále jste neodpověděla.“ ozval se Snape.

„Jaká byla otázka?“ zeptal se Lory.

„Co nevíme?“ zopakoval profesor lektvarů.

„Jo tohle. Mám genetickou paměť. Pamatuji si všechno od mých rodičů až po Forella Lenuta. Další úžasná schopnost kterou mám díky diamantu.“ pokrčila rameny.

„To vám nikdy nepřišlo divné, že v podstatě od sedmi ovládám i tu nejčernější magii? Jenom ten seznam kouzel bych se učila pěknou řádku let. Já se ale nic učit nemusela, protože to uměli mí předkové, umím to taky.“

„To si pamatuješ úplně všechno?“ zeptal se Fred.

„Jo, bohužel. Pár věcí bych radši nevěděla.“ řekla a zatřásla hlavou ve snaze zaplašit nechutné myšlenky.

„Kolik lidí si pamatuješ?“ zeptal se Brumbál.

„Dvaadvacet generací z každé strany. Takže čtyřicet čtyři lidí, z toho jsem byla osmadvacetkrát chlap. Fakt divný pocit…“ ušklíbla se Lory.

„Ale jak..“ začal pan Weasley.

„Za to může ten diamant, dokud ho budu mít v krvi, budou se v něm uchovávat mé myšlenky, pocity, prostě kopie mé mysli a paměti.“

„To je hloupost..“ zaprskal Moody.

„Tak si mě vyzkoušejte. Dějiny Lenutů tu určitě někde budou.“ ušklíbla se Lory a přelétla očima po knihovně.

„Accio Lenut!“ zavelela a vyletělo na ni pět knih. Chvíli se jimi probírala, pak mu podala Dějiny rodu Lenutů.

„Já jsem z větve Tritora a Faeniseca. Starý bystrozor si od ní vzal knihu a našel si příslušnou stránku.

„Co se stalo roku 1554 potomku rodu Tritora?“ Lory zavřela oči a chvíli pátrala v paměti.

„Roku 1554 se Eduard Viktor Lenut oženil s Ervínou z Edinburghu. Měli spolu tři děti, resp. syny, kteří se stali nejobávanějšími černokněžníky šestnáctého století.

Viktor Lenut zabil 254 lidí a společně se svou ženou se vyžíval ve vymýšlení nových způsobů mučení. Říká se o nich, že se koupali v krvi svých obětí, což je pravda, tedy pokud je krev červená. Dost nechutné, ale to ještě nebyli nejhorší..“ uzavřela to Lory. Moody si ji nedůvěřivě prohlédl.

„Tak co? Správně?“ zeptala se Lory.

„Ano.“ zavrčel bývalý bystrozor a zaklapl bichli.

„No vidíte, já nekecám.“ ušklíbla se.

„Myslím že už to zabírá…“ ozvala se najednou paní Weasleyová a všichni se otočili na Tonksovou, která se celá třásla.

„Ještě pár minut a probere se z toho.“ prohlásila Lory a posadila se do křesla.

„Co se to s ní děje?“

„Jen právě bojuje s tou kletbou.“ odvětila Lory a dívala na zmítající se bystrozorku. Po pár minutách sebou Tonksová přestala házet a jen rychle oddechovala.

„Můžete zrušit štít,“ kývl na Moodyho Brumbál, ten mávl hůlkou a štít pominul. K mladé bystrozorce okamžitě přiskočila paní Weasleyová a pomohla jí vstát.

„Jak je ti Nymfadoro?“ zeptala se starostlivě Molly.

„Neříkej mi Nymfadoro, nesnáším to.“ zavrčela Tonksová.

„Je to ona.“ konstatoval Lupin a ušklíbl se.

„Jak je vám?“ zeptala se Lory a uvolnila jí křeslo.

„Jsem trochu omámená, ale jinak v pořádku.“

„Pamatuješ si něco?“ zeptal se Brumbál.

„Nic konkrétního, spíš útržky… vlastně jednu věc ano. Tvář nějakého muže. Přes levou tvář měl hlubokou ránu a každé oko bylo jiné. Jedno měl modré, druhé zelené.“ hlesla Tonksová.

„Naite.“ zavrčela Lory a z očí jí čišela nenávist.

„Pamatujete kde jste ho viděla?“ vystřelila na ni Lory.

„Byl to takový velký dům se zvláštním znakem na dveřích. Dva draci navzájem propletení a drží mezi sebou malou kouli. Pak tam byl nějaký nápis…“ Lory se postavila a zamířila k východu.

„Kam jdete?!“ křikl na ni Moody.

„Chytnout Naitea.“ odsekla Lory a otevřela dveře.

„Cože, zbláznila jste se?“

„Ne.“ odvětila klidně mladá dědička a otočila se k odchodu. Vtom ucítila pálení v kapse. Prudce se otočila a podívala se na Snapea, který právě pil z poháru.

„NE!“ vykřikla a mávnutím ruky nechala pohár roztříštit se o zeď. Rozběhla se ke Snapeovi, který se sesouval k zemi. Paní Weasleyová se vrhla k bezvládnému Snapeovi, dala mu prsty na krk.

„Je mrtvý!“ zavřískla a dala si ruku před ústa.