Kapitola čtyřicátá osmá – Ples příšer

„Sakra kde se fláká?!“ začínala panikařit Lory, která přecházela jen v županu po svém pokoji a snažila se zabít pohledem vše živé. Najednou se k ní připřenášedloval Draco, v ruce svíral krabice a přenášedlo v podobě zatuchlé páchnoucí ponožky.

„Kde seš tak dlouho, schůze řádu je už za hodinu!!!“ seřvala ho Lory.

„Musel jsem ještě něco zařídit.“ pokrčil rameny Draco a podal jí její šaty a boty.

„Jestli je to růžové, doufám že víš, jaká tě čeká smrt?“ zavrčela preventivně Lory.

„Já už radši půjdu, uvidíme se na schůzi.“ usmál se tajemně Draco a přenesl se pryč.

„Jestli to bude růžové s volánama nebo nějakou podobnou pitomostí, tak rod Malfoyů vymře dost nepříjemným způsobem,“ rozhodla se Lory a se zavřenýma očima otevřela oči.

Draco seděl v jednom ze křesel a netrpělivě poklepával nohou. Každých deset vteřin se díval na hodinky a vyloženě hypnotizoval vchod.

„Mladý Malfoy je nám nějaký nervózní.“ ušklíbl se Moody a sjel Draca výtahovým pohledem.

„A divíš se mu?“ ušklíbl se Dóže. „Jít s Devonovou na ples plný Smrtijedů, to je dost o hubu, ne?“

„To máš pravdu Elfiasi.“ přikývl Mundungus.

Dveře se se skřípáním otevřely a dovnitř vstoupil Brumbál. Draco se stejně jako ostatní členové řádu postavil a posadil se ke stolu.

„Jsme všichni?“ zeptal se s úsměvem Brumbál.

„Lorean přijde trochu později, musí ještě něco dokončit.“ ozval se Draco.

„A Severus jde…“

„Já vím.“ zarazil Tonksovou ředitel Bradavic.

„Takže než dorazí ostatní, mám pro vás, Síriusi, dobrou zprávu.“ usmál se Brumbál. Uprchlík z Azkabanu zbystřil a s nadějí se podíval do očí nejmocnějšímu čaroději všech dob.

„Ve středu se bude konat váš obnovený proces a s největší pravděpodobností budete osvobozen.“ konstatoval Brumbál. Sírius se zářivě usmál.

„Musíte se ale ještě dnes vydat ministerstvu.“ dodal trochu zachmuřile.

„Převezou mě do Azkabanu?“ zeptal se s obavou v hlase Sírius. Brumbál přikývnul.

„Mozkomoři.“ vydechl Sírius a při vzpomínce na roky v Azkabanské kobce se otřásl.

„Myslím, že spíš než Mozkomorů by jste se měl bát těch hnusných matrací, bůh ví jak dlouho to tam nikdo nečistil.“ konstatovala Lory a přibouchla dveře. Všichni se na ni otočili a sjeli si ji naprosto ohromeným pohledem. Lory se jen ušklíbla a zamířila k místu vedle Draca.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, ale navléct si tuhle šílenost mi trvalo déle, než jsem čekala.“ usmála se a ladným krokem procházela podél stolu.

„Páni.“ vydechl George a sjel si Lory svlíkacím pohledem. Měla na sobě šedozelené šaty se zlatým odleskem. Ve vrchní části byly upnuté, v dolní volné.

Do hlubokého véčkového výstřihu tvořeného dvěma ramínky spojujícími se krkem jí spadal jemný stříbrný řetízek s jejím žraločkem z bílého nuronu. Vlasy měla vyčesané do drdolu ozdobeného několika sponami se třpytícími se kamínky. Na rukou měla navlečené bílé rukavice sahající až do půlky paží, na kterých měla navlečený svůj snubní prsten. Vše krásně doplňovaly dlouhé stříbrné náušnice a náramek, obojí se znakem rodu Malfoyů. Vypadala dobře, tedy až na jeden drobný detail….

Dříve nebo později všichni přítomní sklouzli na její boty a málem spadli ze židle při pohledu na její obuv. Místo šteklí na vysokém podpatku totiž měla papuče ve tvaru tygří hlavy s fousky….

Nejpřekvapeněji ale vypadal Draco. „Co to..“ koktal a ukázal jí na nohy.

„Stačí mi, že v těch botách budu muset strávit celý ples, tady je mít ještě nemusím.“ zavrčela nepříliš přátelským tónem.

„A mimochodem Draco, jestli si na nich zvrtnu kotník, tak ti je omlátím o hlavu.“ konstatovala a posadila se vedle svého snoubence.

„Věděl jsem, že se ti budou líbit,“ ušklíbl se Draco a pro jistotu se trochu odtáhnul, aby se mohl lépe bránit útoku. Lory po něm jen střelila tvrdým pohledem a věnovala se Brumbálově výkladu o všem možném.

O hodinu později…

Poslední témata byla dobrána a schůze byla ukončena.

Lory si obula své boty a byla připravena vyrazit. Zavěsila se do Draca a chytla se přívěšku.

„Malfoy Manor.“ řekla klidně a společně se svým snoubencem se rázem octla před hlavním vchodem do monumentálního sídla Malfoyů.

„Pojď dovnitř, než zmrznu.“ zavrčela Dracovi do ucha Lory. Draco lusknutím otevřel dveře a vešel do předsálí, kde stál postarší pán s mohutnou holí. Při pohledu na Lorean mírně vyvalil oči, ale rázem opět nahodil kamenný ksicht a s mírnou úklonou proklouznul dovnitř.

„Řekl jsi otci, že jsem tvá snoubenka, že ano?“ zeptala se Lory a varovně se podívala na Draca. Ten se jen ušklíbnul a zavrtěl hlavou.

„Chtěl jsem to nechat jako překvapení.“ usmál se.

„Já tě zabiju.“ konstatovala Lory a začala mu drtit paži.

Najednou se dveře otevřely a Draco s mírným úsměvem vešel společně se svou snoubenkou do jámy lvové, tedy do tanečního sálu rodiny Malfoyů.

Když ty dva uviděl Lucius, zarazil se uprostřed pohybu a v jeho šedých očích se mu nebezpečně zablesklo.

Draco sebevědomým krokem dokráčel ke svému otci a vyloženě se jeho výrazem bavil.

„Otče, matko.. chtěl bych vám představit svou budoucí ženu Lorean Devonovou.“ řekl slavnostně a usmál se. Lory se kývla hlavou a sebevědomě se podívala Malfoyovi do očí. Na okamžik zavládlo absolutní ticho.

Všichni v místnosti, tedy převážně Smrtijedi si prohlíželi mladý pár a uvažovali o možnostech Luciusovy reakce.

„Takže jste mi nelhala slečno Devonová.“ usmál se Lucius a políbil jí ruku. Lory se jen usmála a přikývla, přitom měla sto chutí mu zlomit několik kostí, nebo si amputovat ruku.

„Vidím, že máš dobrý vkus Draco.“ přikývl ke svému synovi.

„Po tobě to nemá.“ pomyslela si Lory. Ozvalo se klapnutí dveří, všichni se k nim otočili a s hrůzou ztichli.

Ve dveřích totiž stál samotný Pán Zla – lord Voldemort. Pomalu sestoupil ze schodů a došel přibližně do středu sálu. Lucius předstoupil před svého pána, neodvažujíc se mu podívat do očí.

„Můj pane, je mi ctí.“ poklonil se Lucius. Po něm se sklonili i všichni přítomní Smrtijedi.

„Voldemort? No, aspoň tu nebude nuda.“ pomyslela si Lory a usmála se. Společně s Dracem se otočila čelem k nejobávanějšímu černokněžníkovi současnosti a s nečitelným výrazem se mu podívala do očí, stejně tak Draco.

„Rád vidím tak mladé lidi spolu,“ usmál se (nebo ušklíbl?) Pán Zla. Draco i Lory sinchronizovaně přikývli.

„Jste ale velice zvláštní pár.“ dodal a měřil si je ledovým pohledem. Lory se jen ušklíbla, jinak na sobě nedávala nijak znát, co si o tom všem myslí.

„Lorean Devonová, nejkontroverznější žákyně Bradavic za poslední roky.“ konstatoval ledově a prohlížel si mladou dědičku.

„To je všechno, co o mě můžeš říct?! Co takhle nejmocnější šestnáctiletá holka světa? Nebo jediná právoplatná dědička královského titulu?! To přece není podstatné, že?“ pomyslela si Lory.

„Je to podstatné slečno Devonová.“ zasyčel jí do ucha Voldemort. Lory se okamžitě uzavřela a v duchu se radovala, že jí její plán vyšel.

„Záleží ale také, na které straně stojíte.“ dodal o poznání hlasitěji.

„Já stojím jen na své straně.“ konstatovala klidně.

„Správná odpověď.“ ušklíbl se Voldemort.

„Ale pamatujte si slečno Devonová, pokud nejste se mnou, jste proti mně.“ zašeptal resp. zasyčel Voldemort.

„A proč bych měla chtít být na vaší straně?“ zeptala se sebejistě Lory. „Co mi můžete nabídnout? Moc, peníze, nebo snad postavení?“ ušklíbla se mladá dědička.

„Všechno mám, nevidím jediný důvod, proč bych měla chtít být s vámi.“ řekla jistě.

„Jsi odvážná.“ konstatoval Voldemort.

„Odvážní lidé neexistují, jen ti, kteří jsou příliš hloupí na to, aby viděli nebezpečí, nebo dost chytří, aby znali své možnosti.“ odříkala svou oblíbenou větu Lory.

„A do které kategorie spadáš ty?“ zeptal se Voldemort.

„Tipněte si.“ ušklíbla se Lory a v blankytných očích se jí zablesklo.

„Vyzkoušíme si to?“ zeptal se vyzývavě Voldemort a vytáhnul hůlku.

„Proč ne.“ pokrčila rameny Lory a podívala se mu do očí.

„Co tím sakra myslel? Jako že si dáme souboj? No, aspoň se tady neukoušu nudou.“ pomyslela si a stále mu zírala do očí.

Voldemort dokráčel na druhou stranu sálu a líně na ni namířil. „Lory neblbni, vždyť tě zabije.“ zašeptal jí Draco.

„Existují horší věci než smrt.“ usmála se na něj a dala mu rukavice. Pak si navlékal prstýnek a udělala dva kroky vpřed. Najednou se kolem nich uzavřel kruh Smrtijedů.

„Bez těch kápí to není tak efektní.“ pomyslela si Lory.

„Parsetuco!“ poručil Voldemort a z jeho hůlky vytrysklo nejsilnější prorážecí kouzlo. Lory jen něco zamumlala a do jejího štítu se vsáklo jedno z nejtvrdších kouzel bílé magie.

„Zahřívací kolo můžeme přeskočit.“ ušklíbla se.

„Jak chceš.“ přikývl Voldemort.

„Flamero priori!“ poručila a na Voldemorta vyšlehl mohutný plamen pro změnu nejlehčího kouzla černé magie.

„Darknessis!“ poručil Voldemort a kouzlo v podobě černého paprsku zamířilo na Loryino srdce.

„Cinius!“ odvětila vzápětí Lory a odrazila kouzlo na jeho vysílatele. Pán Zla jen mávnul hůlkou a kouzlo se ztratilo.

„Jsi dobrá.“ usmál se a sklonil hůlku.

„Vážně? Toho bych si nevšimla…“ pomyslela si Lory.

„Mou zkouškou prošla.“ kývl na Luciuse a otočil se k odchodu.

„Musím jít, ale myslím, že to nebylo naposled, co jsme se viděli.“ kývl na ni a podíval se Luciusovi do očí. Ten se uklonil a společně s ním i většina přítomných.
Když za Voldemortem zaklaply dveře, pokynul Lucius Lory aby k němu přišla. Ta se s trochu nechápavým výrazem postavila vedle Draca a opět si oblékla rukavice a nasadila prsten.

„Něco mi uniklo?“ zašeptala ke svému snoubenci. Ten jí ale nevypověděl, jen strnule zíral kamsi za svého otce a jeho tvář byla ještě bledší než obvykle.

„Tady mi něco nehraje.“ pomyslela si Lory a podívala se Malfoyovi do očí. „Tady mi něco vůbec nehraje…“