Kapitola čtyřicátá pátá – Marco…Polo!

Lory otevřela oči a zamžourala kolem sebe, nic však neviděla.

„Já jsem slepá!!! Já jsem slepá!!!“ začala panikařit a pokusila se pohnout hlavou, žádný účinek to ale nemělo.

„Super, nejenom, že jsem slepá, jsem i ochrnutá!!!!!!“
Najednou jí oslepilo světlo a opět se mohla svobodně nadechnout, to když se z ní svalil téměř dvoumetrový Draco.

„Uffff, nejsem slepá ani chromá, jen jsem byla zavalená tou blonďatou horou,“ pomyslela si a vysmekla se zpod klády, tedy jeho ruky.

„Přesně takhle si představuju romantické probuzení…“ ušklíbla se a posadila se na posteli. Najednou jí hlasitě jí zakručelo v žaludku.

„To chce snídani.“ prolétlo jí hlavou a vyšvihla se na nohy.

„Kde tady asi má spíž?“ zamumlala si a vyrazila na průzkum.

O pět minut později…

Po prozkoumání dvou záchodů a koupelny konečně nalezla mladá čarodějka spíž.

„Hmm, tak co tady máme… ančovičky, broskve, sardinky, ančovičky, ančovičky, ančovičky, jahody, fazole, tuňák, ančovičky… sakra to tu nemá nic jiného než ovoce a ryby? Co takhle nějaké pečivo nebo salám?!!“ pomyslela si, popadla několik konzerv a vrátila se s nimi do kuchyně.

„Ještěže jsem se učila přeměňování dopředu,“ usmála se a několika mávnutími hůlkou přeměnila ančovičky a sardinky na toasty se sýrem a šunkou.

„To vypadá poživatelně,“ pochválila se a vyrazila s talíři do ložnice.

Draco stále ještě putoval po říši snů a byl rozpláclý po celé posteli.

„To je idylka, všude bordel, polonahý Draco leží rozpláclý na posteli a já jako správná puťka mu nesu snídani… nejradši bych mu ten tác omlátila o hlavu.“ zamumlala si, nasadila křeč a položila tác na noční stolek (samozřejmě poté, co z něho shodila dvaceti centimetrovou vrstvu oblečení). Pak si vykouzlila sklenici s ledovou vodou a polila milému Dracovi záda.

„Ááááááá!“ zařval Draco a vymrštil se. Lory okamžitě odstoupila a zaujala bojový postoj.

„Já tě..!" usmál se Draco a mrštil po ní polštář.

„Takže polštářová bitva?!“ zeptala se vyzývavě Lory.

Dracovi se zablesklo v očích a popadl další z mnoha polštářů. Dřív, než ho ale stačil hodit, přistál mu na obličeji další.

„Jedna, jedna.“ ušklíbla se Lory a obratně se vyhnula dalšímu polštáři…

O deset minut později…

Vzduchem lítalo peří, polštáře a občas i Lory nebo Draco. Oba se smáli a metali jeden polštář za druhým.

„Dost! Vzdávám se!“ vydechla Lory a svalila se na postel. Tváře jí jenom hořely a hruď se jí prudce zvedala, jak její tělo prahlo po kyslíku. Draco si lehnul vedle ní a přitáhl si ji.

„A odměna pro vítěze?“ zeptal se a naklonil se k ní.

„Máš ji na stolku.“ zarazila ho Lory a pokynula mu za jeho záda. Draco se otočil a uviděl něco, po čem prahnul už dva týdny – poživatelná snídaně. Okamžitě pustil Lory a vrhnul se na jídlo.

Lory se k němu přidala a popadla druhý toast.

„Haho, hoč hi vlahně huhekl z homu?“ zeptala se Lory as plnou pusou. Draco se na ni nechápavě podíval. Lory dožvýkala a polkla.  

„Promiň, ptala jsem se, proč jsi vlastně utekl z domu.“ zopakovala a znovu si ukousla.

„Kvůli otci.“ odvětil krátce.

„Co ti udělal?“ pokračovala ve výslechu Lory. „Když jsem se nechtěl přidat ke Smrtijedům dobrovolně, tak se mě pokoušel přesvědčit…“ zamumlal zmijozelský blonďáček .

Na chvíli bylo ticho. „Aha, ber to z té lepší stránky, ještě pořád jsi na živu,“ konstatovala Lory a povzbudivě se na něj usmála.

„Nezabije mě, jsem jeho jediný syn a ostatně…“ ušklíbl se Draco a zahleděl se na několik drobků na talíři.

„Ostatně?“ zeptala se Lory a vyžádala si kontakt jeho očí.

„Utekl jsem ještě z jednoho důvodu, je to taková naše tradice… musím si najít snoubenku…“ konstatoval a ušklíbl se.

„To jako vážně? V šestnácti?!“ zeptala se překvapeně Lory.

„Jo, v šestnácti, je to takový blbý zvyk..“ zavrtěl hlavou Draco a oprášil si ruce nad talířem.

„Sakra, doufám, že si nechce vzít mě, k TOMUHLE už by mě Brumbál fakt nedonutil…“ pomyslela si a mávnutím hůlky očistila talíře a poslala je na místo.

„Co budem dělat?“ zeptala se svého kluka a podívala se mu do očí. Co takhle si zahrát na slepou bábu?“ nevrhl Draco a začal se tlemit.

„Hmm, a proč ne?“ přikývla Lory a vytáhla z hromady prádla relativně čistý ručník.

„Začínám.“ nabídla se a nechala si zavázat oči.

„Marco…“ řekla Lory a zašmátrala ve vzduchu.

„Polo“ odvětil Draco a vyhnul se jejím rukám.

„Marco..“

„Polo.“

„Marco.“

„Polo.“

„To je jak u blbých, kdyby nás teď přepadli Smrtijedi, tak je nemusíme ani omračovat, sami se složí smíchy…“  pomyslela si Lory a popadla Draca za rameno.

„A mám tě, teď ty.“ vybídla ho a sundala si šátek.

„Tak jo.“ usmál se Draco a nechal si zavázat ručník kolem očí.

O půl hodiny později…

Draco i Lory se vystřídali každý asi pětkrát v honění, a tak přišla Loryina šance s velkým Š. Když ji Draco začal hledat, popadla svou hůlku, jemně se ho dotkla a s téměř neslyšným „Porta“ oba přenesla do jednací síně Fénixova řádu, kde v inkriminující chvíli byli Brumbál, McGonagallová, Dóže, Sírius, Lupin, Tonksová, Moody a paní Weasleyová.

„Marco.“ usmál se Draco.

„Polo.“ odvětila Lory a proklouzla těsně pod jeho pažemi. Ostatní členové řádu na to zírali jako ne zjevení.

Draco zachytil Lory a přitáhl si ji.

„A mám tě.“ zašeptal a políbil ji. Lory se od něj prudce odtáhla a utřela si rty.

„Co blbneš?“ zeptal se nechápavě Draco a šáhnul si na ručník.

„Petrifikus totalus!“ poručil Moody a milý Draco se poroučel k zemi.

Všichni sklouzli pohledem na Lory.

„Dobrá práce Lorean.“ usmál se Brumbál a podíval se na polonahého Draca. Moody zvednul Draca levitačním kouzlem do vzduchu a potutelně se usmíval. Ten úsměv se Lory ale vůbec nelíbil. Mladá dědička se zadívala na Draca a něco v ní jí říkalo, že ho teď nečeká pěkný osud.

„Co s ním teď bude?“ zeptala se nejistě a podívala se Brumbálovi do očí.

„Půjde k výslechu.“ odvětil Moody a vyloženě nad ním slintal.

„Ublížíte mu?“ zeptala se napůl vyděšeně, napůl naštvaně Lory.

„Pokud to bude nezbytné, tak ano Lorean.“ přikývl Brumbál a společně s ostatními sledoval Moodyho, jak míří s Dracem v závěsu ke dveřím.

„To přece nejde!!! Nemůžou ho mučit! Nemůžu je to nechat udělat, už kvůli Dracovi… Podrazila jsem ho, když mi věřil a prostě mu nemůžu ještě víc ublížit.“ našeptávalo jí její svědomí. „Šla jsi do toho a věděla jsi, že to takhle skončí….“ odvětila jí její profesionální. „Ať si chcípne, málem tě zabil a zesměšnil, měla bys ho sama mučit.“ ozvala se její Lenutovská krev.

„Ne! To přece nemůžete!!“ vykřikla a mávnutím ruky zavřela dveře. Moody se otočil a v očích se mu zablesklo.

„Neublíží mu Lorean, pokud bude spolupracovat.“ konstatoval Brumbál, kterému se tohle jednání evidentně takhle příčilo.

„Děláte si legraci?! Draco by vám neřekl ani svoje jméno, je na to příliš hrdý.“

„Nebude ho nijak drasticky mučit, jen použije psychický útok, nebo jednoduchá proniknutí, nic víc…“ ozvala se Tonksová.
„Tenhle sadista ho probudí crucatiem a dřív než položí první otázku ho bude nejmíň půl hodiny mučit, jen aby ho zlomil!!!“ zavrčela a v očích se jí blýsklo.

„Nepřeháněj Lory.“ ozval se Sírius.

„Já nepřeháním, vždycky to tak dělal, když někoho chytil, tak proč by to neudělal i teď?! Proč si myslíte, že se ho Smrtijedi tak báli?!“ vyprskla.

„Lžeš!“ osopil se na ni Moody.

„Aha, tak promiňte, mučil jste je hodinu a ne půl, že?“ zasyčela mo do zjizveného obličeje.

„Odkud máte tyhle informace?“ ozval se Snape.

„Mám paměť svého dědečka a ten vás moc dobře znal. Pokaždé, když jste někoho vyslýchal, on zapisoval jejich výpovědi. Pamatujete? A pak je odevzdal svému otci a ten poté podniknul určitá opatření,“ zasyčela a v blankytných očích se jí zablesklo.

„Proč ti na jeho osudu tak záleží? Pokusil se tě zabít…“ obrátil najednou Moody.

„A co má být? Víte, kolik lidí se už o to snažilo? Tohle pro mě ještě není důvod k takové nenávisti, abych ho nechala napospas takovému pošukovi, jako jste vy!“ zasyčela a její oči vzplanuly hněvem.

„To jste si měla rozmyslet, než jste ho sem přivedla.“ odvětil jí stejným tónem Moody a otočil se k odchodu.

„Pokud si myslíte, že vás nechám mu ublížit, tak se tedy pořádně mýlíte.“ zasyčela a s tichým zamumláním zablokovala východ ohnivou stěnou.

„Co si to…“ zavrčel Moody a otočil se. Lory se mu dívala do očí a několika mávnutími si přivolala Draca.

„Nedovolím, aby jste mu ublížil.“ zavrčela a opět zrušila stěnu.

„Lorean, pochop, že ty informace potřebujeme.“ ozval se Elfias. Lory po něm střelila tvrdým pohledem.

„A kvůli tomu ho chcete mučit? Pro pár informací?!

Proboha, vždyť se chováte jako Smrtijedi!“ zasyčela.

„Sakra, vždyť je mu teprve šestnáct! Stačí, že ho mučí jeho otec!“ dodala naštvaně.

„Lucius ho..“ zopakoval nechápavě Sírius.

„Ano, protože se odmítl přidat ke Smrtijedům,“ konstatovala Lory. Všichni se po sobě překvapeně podívali.

„To je překvápko, co? To, že se člověk nějak jmenuje, ještě neznamená, že takový musí být.“ konstatovala chladně mladá dědička a přelétla si je tvrdým pohledem.

„Draco není jako jeho otec, stejně jako já nejsem jako většina Lenutů.“ zasyčela a položila svého bývalého spolužáka na zem. Vytáhla hůlku a zamířila na něj.

„Podle mě, bude prstě jednodušší, když se ho na všechno zeptáme po dobrém.“ prohlásila a s tichým

„Finito“ ukončila Dracovo spoutání….

Mladý Zmijozel si strhnul ručník a nechápavě zamžoural kolem sebe.

„Sakra, ještě před chvíli jsem stál v Nonoise a teď ležím někde, kde se na můj vkus pohybuje až moc kouzelníků patřících do řádu,“ pomyslel si a vyšvihl se na nohy. Jeho první pohled patřil Lory, další pak Brumbálovi.

„Kde to jsem?“ vyrazil ze sebe a nechápavě se rozhlédnul po jednací síni.

„Tady ti budeme klást otázky my chlapečku a ty na ně odpovíš po dobrém, nebo po zlém,“ zasyčel mu zezadu do ucha Moody. Draco se prudce otočil a při pohledu do nestejnoměrných očí bývalého bystrozora zaťal ruce v pěst.

„Vy?! Co mi chcete?!“ zeptal se přímo a zabodl do něj své chladné oči.

„Jen pár informací, nic víc.“ ozval se Brumbál.

„A když odmítnu?“ zasyčel.

„Tak to z tebe prostě budeme muset nějak dostat.“ ušklíbl se Moody. Draco zachoval kamennou tvář, ale uvnitř byl mírně řečeno pos****.

„Jen klid Draco, nic se ti nestane.“ ozvala se Lory a nekompromisně se podívala Moodymu do očí.

„Já jsem úplně klidný.“ odsekl dědic rodu Malfoyů. Lory se k němu naklonila.

„Tak proč se ti třesou ruce?“ zašeptala mu tak, aby ji mohl slyšet jenom on. Draco od ní rychle odstoupil a otočil se k ní čelem.

„Takže ty jsi…“

„Ano, já jsem tě sem přivedla.“ přikývla a srdce se jí prudce rozbušilo.

„Proč?“ zeptal se jednoduše.

„Jen jsem plnila úkol.“ přiznala ledově klidným hlasem Lory.

„Takže to všechno byla jenom hra?“ vyhrkl Draco a s obavou odpovědi se jí podíval do očí.

„Ano.“ přikývla Lory. Lory na okamžik zahlédla v Dracových očích obrovské zklamání a částečně i bolest, během vteřiny ji ale nahradila chladná vypočítavost.

„Takže pane Malfoyi, co by jste nám mohl říct o dalších plánech svého otce?“ zeptal se Moody, stále stojící za ním.

„Jenom tolik, že vám do toho nic není.“ odsekl mladý Zmijozel.

„Nedělej si to těžší Draco, stejně nám to všechno řekneš, je jen na tobě, jestli to půjde po dobrém, nebo po zlém.“ pokračoval v psychickém nátlaku bývalý bystrozor.

„Dělejte si se mnou, co chcete, já vám nic neřeknu.“ trval na svém Draco.

„Nic vám neřekne.“ prohlásila Lory a vyžádala si tak pozornost všech přítomných.

„Vsadíte se?“ ušklíbla se Moody.

„O co chcete?“ usmála se Lory.

„Draco vám nic neřekne hned z dvou důvodů, za prvé, je to Malfoy a to už samo osobě stačí, aby nic neprozradil a pak… má na sobě pojistku…“

„Jakou pojistku?!“ vyhrkl Moody.

„Zamlčovací kouzlo. Pokud na něj bude vyvíjen nátlak, nemůže nic prozradit.“ konstatovala Lory a ucítila na sobě pohled Dracových očí.

„Jak tohle víte?“ zeptala se Tonksová.

„Nitrozpyt. Použila jsem ho párkrát, když si nedával pozor.“ odvětila klidně a v Dracových očích se nebezpečně zablesklo.

„A co jste všechno zjistila?“ zeptal se Brumbál.

„Docela dost věcí, ale žádná z nich pro nás není nijak užitečná, ty podstatné si velice dobře chrání.“ odvětila klidně a snažila se ignorovat ledový pohled Dracových očí zavrtávající se do její ho těla.

„Ptám se vás naposled po dobrém pane Malfoyi, co všechno víte o plánech všeho otce?“ zasyčel mu do ucha Moody a vytáhnul hůlku.

„Nic vám neřeknu.“ zavrčel skrz zaťaté zuby Draco.

„Ale řeknete.“ ušklíbl se Moody a připravoval s k použití některého z jeho sortimentu mučících kouzel.

„Tak to teda ne!“ ozvala se Lory a několika rychlými pohyby přivolala Moodyho hůlku.

„Řekla jsem jasně, že nedovolím, aby sjet mu ublížili!“ zasyčela a podívala se mu do nestejnoměrných očí.

„A co po nás chcete? Máme ho snad pustit, teď když zná naše tváře?“ zaprskal Dóže.

„Mám lepší nápad.“ ušklíbla se Lory.

„Promiň Draco.“ řekla omluvně a petrifikem totálem ho sejmula k zemi.

„Co je to za nápad?“ zeptala se Tonksová.

„Ať se stane členem řádu.“ odvětila klidně Lory.

„Zbláznila ses?!“ vyhrkl Sírius.

„Myslím že ne…“ usmála se Lory.

„To je příliš riskantní Lorean.“ zavrtěl hlavou Brumbál.

„Myslím, že bude riskantnější, když ho necháme být, s tím, že bude znát naše tváře.“ odvětila Lory.

„Vymažeme mu paměť.“ prohlásil Dóže.

„To nepomůže, proti tomuhle má taky obranu. Lucius si chtěl být tímhle jistý.“ zavrtěla hlavou Lory.

„Je moc mladý.“ zavrtěla hlavou Tonksová.

„Je o půl roku starší než já.“ konstatovala Lory.

„Není spolehlivý.“ přidala se McGonagallová.

„Je víc spolehlivý, než většina mých spolužáků.“ oponovala jí Lory.

„To přece nejde, je to Malfoy!!“ zasyčel Moody.

„A já jsem Lenutová.“ ušklíbla se Lory.

„Nesuďte lidi podle jejich jména, ale podle jejich činů.“ dodala a podívala se po ostatních. Na okamžik bylo ticho.

„Myslím, že bychom mu mohli dát šanci.“ ozvala se McGonagallová.

„To nemyslíte vážně Minervo!“ vyjel na ni Moody.

„Je to příliš riskantní.“

 „Myslím, že takovéto riziko můžeme podstoupit.“ přikývl Brumbál a podíval se po ostatních. Všichni až na jednoho přikývli.

„Fajn.“ usmála se Lory a podívala se na ztuhlého Draca.

„Teď už jenom, jestli bude souhlasit.“ vydechla a vytáhla hůlku.

„Souhlasím.“ ozval se Draco, a vyšel ze stínu.

„Jak ses tam…“ koktala nechápavě Lory.

„Chtěl jsem si to poslechnout. Už mě nebaví být mimo, když se o mě někdo baví.“ konstatoval a podíval se jí do očí. Lory se musela ušklíbnout.

„Tak dobrá pane Malfoyi, zítra se koná schůze řádu. Lorean vás sem přivede.“ přikývl Brumbál a v blankytných očích mu zatančily jiskřičky. Draco přikývl a otočil se k Lory.

„Chtěl bych s tebou mluvit.“ řekl tiše a v šedých očích se mu podivně zalesklo.

„O čem?“ zeptala se klidně Lory. Draco se podíval po ostatních.

„Tohle je jen mezi námi.“ odvětil šeptem.

„No dobře.“ souhlasila Lory, chytla ho za ruku a oba přenesla do Nonoise…

„Tohle nebyl dobrý nápad Brumbále.“ zavrčel Moody.

„Draco není špatný, zaslouží si šanci.“ zavrtěl hlavou nejmocnější čaroděj všech dob.

„Je to Malfoy.“ oponoval mu Moody.

„Lorean měla v tomto ohledu pravdu Alastore, neměli bychom soudit lidi podle jejich jména…“ ozvala se profesorka McGonagallová. Moody jen něco zavrčel a vyrazil z jednací síně.

Mezitím v Nonoise…

„Tak o čem chceš se mnou mluvit?“ zeptala se přímo Lory a odstoupila od Draca o několik kroků zpátky.

„Abych se mohl vrátit zpátky domů, což teď, když budu pracovat pro řád, bude nezbytné, musím no…“

„Co?“ zeptala se nechápavě Lory.

„Oznámit jméno mé snoubenky….“ zašeptal Draco a podíval se jí do očí.

„A co já s tím, snad nechce abych…“ zhrozila se při té představě Lory.

„To jako myslíš, abych to byla já?“ vyvalila na něj oči.

„Ano. Protože s tebou to můžu zrušit, když ale požádám o ruku Pansy nebo Millicent, musel bych si jí nakonec vzít….“

„A to radši skočím z okna…“ pomyslel si a podíval se své bývalé spolužačce do očí.

„No dobře.“ přikývla Lory, nevěříc svým ústům, která to vyslovila.

„Fajn, vem si tohle.“ vydechl Draco a s tichou formulkou vykouzlil nádherný prsten z bílého zlata se znakem rodu Malfoyů jemně vytvořeného z diamantů.

„Tohle si vem, je to tradice.“ řekl a podal jí ho.

„Wow.“ vydechla Lory a nasadila si ho na prsteníček.

„Je nádherný.“ řekla uznale a usmála se na Draca.

„A mám pro tebe ještě jedno překvapení…“ oznámil jí Draco a záhadně se usmál….