Kapitola čtyřicátá první – Na vlastní pěst

Draco vykouknul z kočáru a usmál se. Byl opět doma na svém rodném panství. Pomalu projížděli po štěrkové cestě lemované růžemi a vychutnával si pohled na ukázkově udržované zahrady. Těsně před vchodem pryštěla ze sochy dvou bojujících kouzelníků křišťálová voda a se zvonivým cinkotem dopadala do kašny.

„Vítejte doma mladý pane.“ přivítala ho Jane, jejich komorná a vzala ze země jeho kufr.

„Rád tě opět vidím Jane. Jakpak se má matka?“ pokračoval ve zdvořilostním rozhovoru Draco.

„Vede se jí dobře pane. Váš otec již také dorazil a očekává vás v čajovém salónku.“ odvětila se skloněnou hlavou mladá plavovláska.

„Děkuji.“ přikývl Draco a vyrazil po schodech nahoru.

Rázně otevřel vstupní dveře a usmál se. Miloval svůj domov, byl plný světla a barev a pro něj i krásných vzpomínek.
„Tak tady jsi,“ usmála se na něj Narcisa a vyšla mu vstříc. Byla nádherná, jedině její šedomodré oči ukazovaly její únavu a starost.

„Ahoj mami,“ usmál se na nádhernou plavovlásku Draco a jemně ji políbil na tvář.

„Vítej doma synu,“ zašeptala mu do ucha a objala ho.

„Ty jsi nám ale vyrostl,“ usmála se a prohrábla jeho platinové vlasy.

„Mami,“ hodil oči v sloup Draco a ušklíbl se. „Byl jsem pryč jenom dva měsíce,“ dodal a v šedých očích mu zajiskřilo.

„Musím jít za otcem, uvidíme se u oběda,“ zašeptal a jemně se vysmekl z jejího náručí.

„Jen běž, Lucius nerad čeká,“ usmála se na něj, ale v očích se jí zračily obavy. Draco se radši rychle odvrátil a zamířil do salónku.

„Vítej doma Draco,“ odříkal odměřeně nejvěrnější Smrtijed pána Zla.

„Také tě rád vidím, otče,“ odvětil mu stejným tónem mladý Zmijozel a posadil se naproti němu.

„Musíme si spolu promluvit Draco.“

„A o čem?“ zeptal se bezelstně zmijozelský blonďáček.

„O tvé budoucnosti.“

„Do háje, zase další přednáška na téma „jak je dobré být Smrtijed“ no fuj..“ pomyslel si Draco, ale na jeho zevnějšku to nebylo nijak znát.

„Za několik týdnů ti bude sedmnáct a přišel čas….“

„…abych si nechal udělat tetování…“

„…aby sis našel vhodnou dívku.“ Draco se na něj nechápavě podíval.

„Vhodnou na co?“ zeptal se nechápavě.

„Vhodnou aby se stala součástí našeho rodu.“

„To jako že si mám najít snoubenku?!!!! V šestnácti?!!!! No to si dělá kozy…“ pomyslel si. „A jaká by měla být vhodná dívka?“ vypadlo z něj po chvíli.

„Samozřejmě z čistokrevného rodu. Ostatní už je na tobě.“ odvětil mu nejvěrnější Smrtijed.

„No tak to je super. Takže buď Pansy, Millicent nebo Inonencie, to je fakt super… vlastně ještě je tu jedna…“ pomyslel si a v šedých očích mu zajiskřilo.

„A co se týče tvého zaměstnání…“ začal Lucius.

„Už je to tady.“ prolétlo Dracovi hlavou.

„O tom si promluvíme večer…“ dodal a postavil se.

Byla hluboká noc. Temnou oblohu ozařoval nádherný měsíc a zrcadlil se na hladině malého jezera poblíž rozlehlého panství. Všude panoval klid a mír, jen v jediném okně se stále svítilo….

„Máš poslední šanci Draco. Přidej se k nám, nebo zemři.“ zasyčel nejobávanější Smrtijed a pravá ruka Pána Zla – Lucius Malfoy. Mladý Zmijozel ležel na zemi a snažil se přimět své tělo netřást se.

„Jsi můj jediný syn a nechci tě zabít, pokud mi ale nedáš na vybranou, nebudu váhat,“ Draco se z posledních sil postavil a podíval se svému otci do očí.

„Nikdy.“ odvětil a sevřel ruce v pěst.

„Jak chceš, měl jsi možnost.“ procedil skrz zaťaté zuby Malfoy st. a namířil na něj. „Moritis.“ poručil a z jeho hůlky vylétl černý paprsek. V tu ránu prolétlo Dracovi hlavou snad milión protikouzel a štítů, nemohl ale nic dělat, jen zavřel oči a čekal až ho zasáhne kouzlo.

Ucítil tupý náraz na své hrudi, pak praskání svých kostí.

Spadnul na podlahu, všechno ho bolelo, ale stále žil.

Někdo mu položil na krk prsty a chvíli hledal tep, když žádný nenašel, narovnal se a s tichým klapáním bot odešel z místnosti.

Draco otevřel oči a po chvíli přemlouvání svého mozku si uvědomil, že leží na tom samém místě jako před dvěma hodinami. Převrátil se na záda a zhluboka se nadechnul. Ucítil ostrou bolest na hrudi a jen silou své vůle se donutil mlčet. Všude kolem něj panovala absolutní tma a ohlušující ticho.

„Teda fotr má fakt blbý nápady. Nejdřív mě mučí, pak mi zlomí žebra a ani se neobtěžuje nechat rozsvíceno,“ pomyslel si Draco a zamířil své oči někam do tmy, kde si myslel, že je východ.

„Lumos.“ zašeptal a několik metrů od něj se rozsvítila hůlka.

„Accio hůlka.“ poručil, ale nic se nestalo. „Sakra, jak mám přivolat hůlku bez hůlky? Taky by mohli na tohle něco vymyslet, třeba hůlku s kolečkama na ovládání…“ pomyslel si a začal se pomalu soukat ke svému nástroji.

O deset minut později…

„A mám tě!! Chachá. Jsem borec,“ pomyslel si a pevně uchopil svůj nástroj. „Tak to bychom měli, co teď? Asi si nejdřív nechám srůst kosti.“rozhodl se a namířil na svůj hrudník. Po chvíli vzpomínání se mu vybavilo kostisrostné kouzlo a zacelil si své rány. Konečně se mohl volně nadechnout a po dalších několika minutách i postavit.

Potichu se vyplížil na chodbu a po chvíli zkoumaní došel k závěru, že nemá ponětí, kde je.

„Do háje, bydlím tady šestnáct let a nevím, kde jsem?!!

No nic, klid Draco, nádech, výdech, nádech, výdech. Musíme na to vědecky…“ uklidňoval se a podíval se na dvě chodby, vedoucí každá na jinou stranu. „En-ten-tý-ky-dva-špa-lí-ky-čert-vy-le-těl-z-e-lek-tri-ky-bez-klo-bou.ku-bos-na-ra-zil-si-nos. Ha! Tudy.“ rozhodl se a vyrazil po chodbě vedoucí doprava.

O čtvrt hodiny později…

Mladý aristokrat dorazil před svůj pokoj a jak jen nejtišeji mohl, proklouznul dovnitř. Vzal si všechny své věci, což mu zabralo asi patnáct kufrů, zmenšil si je a narval do kapes. Pak popadl své kapesné na příští týden (cca 500 galeonů) a obsah svých úspor (dalších 2500) galeonů a narval si to do váčků.

„Sakra, taky by už konečně mohli zavést bankovky, tohle začíná být nepraktické,“ pomyslel si a připnul si na opasek patnáctý váček narvaný zlatými mincemi. Tu váhu už ale jeho značkový opasek nevydržel a s hlasitým bouchnutím spadnul na zem.

„Hlavně nenápadně,“ prolétlo mu hlavou pravidlo číslo jedna ze smrtijedské příručky. Sebral svoje kalhoty i pásek ze země, popadl svoji hůlku a skočil z okna ven.

„Auuu!!!!“ zavyl, když dopadl do vzácných ovíjivých trnovců.

„Za***** kytky. “ zavrčel Draco, když se z nich vymotal a vyrazil se zadkem plným trnů k bráně.

„Nesnáším kytky, nesnáším kytky.“ mumlal si. V jedné ruce držel své kalhoty a pásek, v druhé hůlku a zmenšené kufry. Když konečně dorazil k bráně a rozrazil ji, zjistil další maličkost – neuměl se přemisťovat.

„No fajn, tak co teď?“ pomyslel si a udělal krok vpřed. Zakopl při tom a máchl rukou s hůlkou ve vzduchu, aby udržel rovnováhu. „Do p*****“ zaklel a začal se sbírat. Najednou ho ale oslnil záře a ohlušilo hlasité troubení.

„Kam to bude?“ zeptal se ho veselý hlas a čísi ruce ho zvedly ze země. Draco se ale ještě stále nevzpamatoval.

„Kde to jsem?“ zeptal se nechápavě.

„Vítej na palubě záchranného autobusu.

„Kam bys chtěl svézt?“ zeptal se silně zauhrovaný mladík. Draco chvíli přemýšlel.

„Do Bradavic nemůžu, za chvíli by si mě našel a bylo by po mě. Dost silně pochybuji, že by mě k sobě vzal Crabbe, nebo Goyle, tak kam? Možná….“

„Vemte mě prosím na horskou chatu Nonoise.“

„Ovšem, hned to bude.“ usmál se na něj Stan a usadil ho na jednu z postelí Záchranného autobusu. Sotva si mladý Zmijozel sednul, rozjeli se obdivuhodnou rychlostí skrz hustý les kamsi do tmy…

Mezitím na ústředí…

„Já ho zabiju!!!“ vykřikla Lory a rozrazila dveře do jednací síně Fénixova řádu, kde jako obvykle seděla většina řádu. Najednou diskuse ustala a všechny oči se upřely na mladou dědičku. Lory si to štrádovala po místnosti a v očích jí plál vztek. Došla ke Snapeovi a prudce ho k sobě otočila.

„Jak jste se mohl opovážit?!“ zařvala a z očí jí sršely blesky. Profesor lektvarů se na ni s ledovým výrazem podíval a absolutně ho nevzrušovalo, že na něj někdo řve.

„O čem to mluvíte?“ zasyčel ledově.

„To, že jste si na mě skoro hodinu hrál a vytáhl z Harryho spoustu věcí, do kterých vám vůbec nic není!“ odsekla a ruka jí cukla, jak mu chtěla vrazit. Snape se ušklíbnul.

„Jen jsem využil situace.“ Lory ho popadla za límec a přitáhla si ho na centimetr.

„Lorean pusť..!“

„Silencio!“ poručila Lory a namířila rukou na krk Tonksové. Mladá bystrozorka otevřela pusu naprázdno a překvapeně se chytla za krk.

„Co všechno jste zjistil?“ zavrčela a prsty ještě víc sevřela kolem jeho košile.

„Dost o vašich prostředcích.“

„Moc dobře vím, že vám Harry řekl o Pobertově plánku, jeho autorech a neviditelném plášti. To mě ale nezajímá, zjistil jste něco o mě a já chci vědět co!“ zasyčela a podívala se mu do očí. Profesor lektvarů mlčel.

„Buď mi to řeknete po dobrém, nebo po zlém.“ zašeptala zlověstně a podívala se mu do očí. Snape mlčel. „Jak chcete.“ zavrčela a pekelně se soustředila.
„Lagillems insikti!“ zavelela a pronikla hluboko do jeho mysli. Cítila, jak se snaží bránit, ale moc dobře věděla, že proti tomuhle ještě nestál, a tak si našla vše, co o ní ví a uložila si to v paměti plus ještě jednu drobnou úpravu. Pak opustila jeho mysl. To celé trvalo ani ne tři vteřiny. Lory pustila svého milovaného profesora a bavila se jeho údivem.

„Co jste to udělala? Jak jste..“

„Být Lenutová se občas vyplatí.“ ušklíbla se.

„Tenhle nitrozpyt se už moc nepoužívá, je totiž lehce odrazitelný. Je ale jiný, takže než jste našel způsob, jak mě ze sebe dostat, našla jsem si vše, co jsem chtěla.“

„Co si to dovolujete?!“

„Jak co JÁ si dovoluju? Nevím, kdo z nás dvou se mi začal ve škole hrabat v hlavě.“ odsekla Lory a v jejích očích opět vzplál vztek. Snape se ušklíbnul. Lory měla chuť mu rozbít hubu.

„Slečno Devonová, měla by jste se ovládat.“ zasyčel ledově a na tváři mu hrál úsměv. Lory se mu upřeně zadívala do očí.

„Já se naprosto ovládám.“ ujistila ho až nepřirozeně klidným hlasem. „Upozorňuji vás, že ještě jednou se budete hrabat v mém soukromí, zaplatíte za to.“ zasyčela a prudce se otočila. Její úhledně zapletený cop ho praštil do tváře a profesor lektvarů se zachvěl vzteky. Lory mávla rukou a Tonksová už mohla zase mluvit.

„Zapomínáte kdo jste, slečno Devonová. Nejste vůbec v pozici, aby jste mi mohla vyhrožovat.“ prohlásil profesor lektvarů. Lory se zastavila a otočila se na jejího oblíbeného profesora.

„To vy zapomínáte, kdo jsem.“ upozornila ho a v pomněnkových očích se jí zablesklo.

„Já moc dobře vím, kdo jste. Jen další z řady Lenutů,“ pokračoval ve přestřelce Snape.

„Jde vidět, že o mě nic nevíte. Já totiž nejsem jako oni. Nezabíjím lidi, ani nepoužívám černou magii pro zábavu,“ odvětila mu a založila si ruce.

„Prozatím ne, ale časem se ukáže, co jste vlastně zač. Stejně jako vaše matka.“

„Tak teď to pos*al.“ zašeptal Fred Georgeovi a celá místnost zatajila dech.

Lory vypěnila a rázným krokem k němu vyrazila. Najednou se jí postavil do cesty Sírius.

„Nechte toho vy dva, měli by jste se uklidnit, než se někomu něco stane!“ prohlásil, ale Lory nebyla sto racionálně uvažovat. Jen mávla rukou a milého Síriuse to hodilo na pět metrů vzdálenou sedačku.

Mladá dědička došla ke Snapeovi s rázným nápřahem ho praštila, těsně před jeho bledou tváří ji ale zastavila Snapeova ruka. Automaticky vymrštila druhou a tu už milý profesůrek zachytit nedokázal. Zaskučel a svalil se na zem. Lory na něj s opovržením shlížela.

„Ještě jednou z té své nevymáchané huby vypustíte něco podobného o mé rodině, jste mrtvý.“ zasyčela a otočila se k odchodu.

„Tady končím.“ prohlásila a strhla si náramek. Praštila s ním o zem až se rozletěl na tisíc kousků.

„Jde po mě ministerstvo, Voldemort, tak proč ne i Fénixův řád?!“ zavrčela a ohlédla se na profesora lektvarů, klečícího na zemi. „Parchant.“ pomyslela si a otočila se k odchodu.

Najednou ale vrazila do někoho velkého. Odstoupila o krok zpět a podívala se do klidných očí Albuse Brumbála.

„S dovolením pane, musím si ještě něco zařídit.“ řekla klidně a nebylo na ní vůbec znát, že právě knockoutovala Snapea.

„Nechtěla by sis to ještě rozmyslet?“ zeptal se jako by nic Brumbál.

„Ne pane.“ odvětila stejně klidným tónem. Na chvíli ale zahlédla v Brumbálových očích obavy.

„Nemusíte se bát. Když já si vyberu stranu, tak na ní zůstanu až do konce.“ prohlásila a podívala se na Snapea.

„Teď mě prosím nechte projít.“

„To zřejmě nebude možné Lorean, jsi příliš...“

„Vím, co dělám a buď mi uhnete, nebo vás budu muset dát stranou.“ Brumbál se ani nehnul.

„Jak chcete.“ zašeptala a mávnutím ruky ho stejně jako před chvílí Síriuse posadila do křesla několik metrů od ní. Otočila se ke členům řádu a s ledovým klidem prohlásila.

„Radši se mi vyhýbejte, teď už nejsme na stejné lodi.“ zavrčela a vykročila ze dveří. Popadla svůj přívěšek a s tichým Porta zmizela.

Brumbál se postavil a podíval se na Snapea, kterému silně krvácel nos. Profesor lektvarů se postavil a napil se z nějaké lahvičky. Krev mu okamžitě přestala téct a nos se vrátil do původní hákovitosti.

„To nemůžeš alespoň chvíli držet hubu?!“ utrhl se na něj Sírius, který se vydrápl ze sedačky.

„Buď zticha Blacku.“ zavrčel profesor lektvarů a promnul si spánky.

„Nechte toho!“ ozval se najednou mocný hlas ředitele Bradavické školy čar a kouzel. Všichni ztichli a podívali se na něj.

„Až se Lorean uklidní, vrátí se.“ řekl pevným hlasem.

„Co myslela tím, že po ní jde vy-víte-kdo? To nedává smysl…“ ozval se najednou George.

„Hledá Hadí diamant, jedině ona mu ho může dát.“ zasyčel Snape.

„Jako že ona ho našla? To není možné! Je to jen mýtus!“ prohlásila Tonksová.

„Bohužel ne Nymfadoro, Hadí diamant opravdu existuje a Lorean jako jediná ví, kde je ukryt.“ prohlásil klidným hlasem Brumbál.

„Není jediná pane, já to vím také…“ ozval se Snape.

„Proč jsi nám nic neřekl?!“ vyprskl Sírius a bylo vidět, že se na něj asi vrhne.

„Čekal jsem, jestli nám to řekne sama, ale evidentně to neměla v úmyslu.“ odvětil Snape.

„Kde je tedy ukryt Severusi?“ zeptal se přímo Brumbál. „Tam, kde by ho nikdo nehledal… v ní, v její krvi,“ nastalo absolutní ticho.

„Tedy jeho šest částí. Poslední je docela příhodně ukryta v té schránce, kterou už dva měsíce zkoumáš Remusi.“ ušklíbl se Snape.

„Jak to všechno víš Snape?“ osopil se na něj bývalý učitel obrany proti černé magii.

„Našel jsem to v její paměti, když jsem ji přinesl ze sirotčince.“

„Musíme ji tedy rychle najít, je ve vážném nebezpečí,“ oznámil Brumbál a sebral ze země rozbitý náramek.

„Severusi, pamatujete si, kde se nachází její dům?“

„Ano pane, ale silně pochybuji, že se dovnitř dostanete. Dům je totiž chráněn Fidélovým zaklínadlem a nikomu z nás ona nevyjevila jeho tajemství,“ prohlásil Snape.

„Ta holka je chytrá, hodně chytrá.“ prohlásil Moody a zamyslel se. „Ale my ji dostaneme…“

Mezitím v Nonoise…

Draco sebou sekl do jedné ze židlí a několika mávnutími hůlky si vybalil oblečení. Pak zapálil oheň v krbu a sundal si potrhanou košili. Jeho plavé vlasy mu volně splývaly na ramena a v šedých očích se mu podivně lesklo. Zhroutil se mu svět. Už neměl vůbec nic. Jeho vlastní otec se ho pokusil zabít a šla po něm naprostá většina Smrtijedů. Poprvé za život byl sám, bez přátel i rodiny.

Upřel své šedé oči do ohně a nechal myšlenky volně plynout.

„No aspoň nejsem jediný.“ pomyslel si a před očima se mu vybavila Lory. „Možná bych ji mohl najít a pokecat s ní o životě uprchlíka.“ prolétlo mu hlavou a při té představě se musel usmát.

Najednou jeho myšlenkový tok přerušilo hlasité kručení v žaludku.

„Hmm, chtělo by to něco k snědku.“ pomyslel si a přelétl očima po místnosti. Když ve svém okolí nenalezl nic poživatelného, s nemalými obtížemi se vyhoupnul na nohy a zamířil do kuchyně. Prohledal spíž, ale nic, co by nebylo v konzervě, nenašel, tak mu nezbývalo, než se uchýlit k extrémnímu řešení… vaření.

U Lory…

Mladá dědička sebou sekla na gauč a rozchlamala se.

„Tak, první část bych měla za sebou,“ vydechla a zavřela oči. Opět před sebou uviděla Snapeův rozbitý nos a hnulo se v ní svědomí.

„No jo tohle byl trochu podraz, ale s kým jiným jsem se měla pohádat?“ pomyslela si a mávnutím hůlky si přivolala skleničku s pomerančovým džusem.

Chvíli ještě ležela na gauči, pak se zvedla a zamířila rovnou do sprchy. Když po půl hodině vylezla zamotaná v ručníku a začala si rozčesávat vlasy, neodolala a pustila si písničku, kterou pouštěla jen v extrémně šílených stavech.

„Hahaha…. I´m comming up, so you better get this party started….“ ozvalo se repráků a Lory začala skákat po pokoji jako šílená, používajíc kartáč místo mikrofonu. Když písnička skončila. Svalila se na gauč a začala se smát jako šílená.

O dvanáct minut později v Nonoise…

„Vařila myšička kašičku, na zeleném rendlíčku, tomu dala, tomu dala, ku**** skypalo mi to.“ zaklel mladý Zmijozel a rychle stáhnul z ohně hrnec s vrcholem jeho kulinářského umění – vařenými špagetami. Vytáhnul ze šuplíku síto a připravil se na manévrování.

„Tak jde se na to.“ vydechnul a s nasazenou chňapkou začal přelívat vařící vodu se špagetami přes síto.

„Tak teď pěkně pomalu a už to bude.“ pomyslel si a zatřepal s přeplněným sítem nad dřezem. Posledních pár kapek vody spadlo na nerezové dno a mladý Zmijozel s obratností postřeleného nosorožce překlopil svůj výtvor na talíř.

„Tss, nevím co všichni s tím vařením mají, vždyť to není zas tak těžké…“ pomyslel si a spokojeně hodil síto do dřezu. Popadl kečup a pokydal si jím svou porci. Pak si sedl do křesla a pomocí vidličky a lžičky začal nabírat svůj výtvor.

„Hmm, vypadá to skvěle.“ pomyslel si a vložil do úst vrchovatou porci špaget. Zkousnul a…

Na ústředí…

„Profesore Brumbále, profesore Brumbále!!“ vykřikla nějaká žena a vřítila se do jednací síně.

„Co se děje Jane?“ zeptal se mocný mág a posunul si své půlměsíčkové brýle na nose.

„Malfoy!“ vyhrkla a snažila se popadnout dech.

„Jen klid Jane, víme o Luciusových plánech na ministerstvu.“ předstihl ji a věnoval jí milý úsměv.

„Ne Lucius, Draco! On utekl!“ vydechla a zhroutila se do křesla.

„Utekl?! A kam?“ ozval se Sírius.

„To nevím. Naposledy jsem ho viděla, když nastupoval do Záchranného autobusu.“ vypověděla Malfoyovic služebná.

„Dobrá, jen klid. Nevíš proč odešel z domu?“ zeptal se až nepřirozeně klidně Brumbál.

„Lucius na něj tlačil, aby si našel snoubenku, ale Draco stále nechtěl, pak si ho ale večer odvedl stranou a Draco utekl. Nevím, jestli byl tohle důvod.“ zamyslela se komorná.

„Že by Malfoy utíkal kvůli tomu, že se má oženit? To se mi nezdá…“ prohlásil Snape a černých očích se mu zračilo hluboké zamyšlení. „Za tím bude něco jiného…“

„FUUUUJ!“ zaprskal Draco a vyvrhnul na talíř obsah svých úst. „Tak tohle bylo vážně odporné. Až budu příště zdrhat z domova, vezmu si sebou domácího skřítka. Jak jsem si jen mohl splést cukr se solí?!!“ prolétlo mu hlavou a mávnutím hůlky nechal zmizet talíř i se svým jídlem.

„Tak tohle je pěkně pitomý. Neumím vařit a nic k jídlu v okolí několika mil není nikdo kdo by to uměl. Super, buď chcípnu hlady nebo nudou, fakt pěkná smrt…“ pomyslel si a bezvládně se sesunul do křesla.

O dva týdny později…

Hermiona seděla s Harrym u Nebelvírského stolu a jako každé ráno rozebírala jejich dnešní úkoly. Zrovna uprostřed žhavé diskuse Rona a Harryho na téma aerodynamika košťat v historii začaly do Velké síně vlétat sovy. K Hermioně se jako obvykle snesl malý výreček a podal jí Denního věštce. Nebelvírská einsteinka v sukni mu zaplatila a rozvinula výtisk. Na první straně bylo něco o každoroční aukci uměleckých děl ve prospěch nemocnice svatého Munga a podobné „zajímavosti“. Hermiona znechuceně otočila na další stránku a když neshledala ani na ní nic k přečtení, odložila noviny na stůl.

„Můžu?“ zeptal se Harry a pokynul k výtisku.

„Klidně, nic se neděje,“ odsekla Hermiona a dala se do pořádání své snídaně. Harry rozevřel noviny a přečetl si sportovní stránku, pak přelistoval na zprávy a usrkl si čaje.

Najednou vyplivl obsah zpátky a vytřeštil oči na fotografii u článku.

„Co je Harry? Prohrála snad Anglie proti Švýcarsku?“ ušklíbla se Hermiona, ale když její pohled sklouznul na fotografii, upustila topinku na talíř a vyloženě na ni civěla.

„Přečti to!“ vydechla a pokynula mu na sloupek vedle oné fotografie. Mladý čarodějnický učeň se sklonil nad novinami a začal předčítat.

ZÁHADNÝ STRÁŽCE ZÁKONA

Včera v pozdních večerních hodinách se na Ministerstvu kouzel, přímo před celou předběžného zadržení objevil spoutaný Ricinus Passim, jeden z nejbližších spolupracovníků ministra kouzel Korneliuse Popletala.

Pan Passim měl kolem krku zavěšenou obálku zapečetěnou znakem vzpínajícího se lva. Po otevření této obálky bylo zjištěno, že obsahuje usvědčující důkazy a to jak fotky, tak dokumenty o spolupráci pana Passima s Vy-víte-kým. Pan Passim byl okamžitě vzat do vazby, kde se při výslechu ke všemu přiznal a na otázku, kdo ho zatknul odpověděl jen vyhrnutím pravého rukávu, kde měl přes celé předloktí vypálené SQAULUS. Tuto přezdívku používal bývalý bystrozor James Devon, kterého zavraždila jeho nevlastní sestra Lorean Lenutová, která je nyní na útěku.Má tedy záhadný strážce zákona spadeno i na ni? A pokud ano, kdo je ten záhadný mstitel a proč nechce odhalit svou tvář? Zatím zůstávají tyto otázky nezodpovězené, ale budoucnost možná odhalí víc…

Rita Holoubková

„To nebyl žádný mstitel, ale Lory!“ zašeptala Hermiona a podívala se na ostatní.

„To dá rozum, znáš někoho jiného, kdo by hodil bystrozorům před práh zločince s důkaz na krku a pak se vypařil, aniž by si ho někdo všimnul?“ ušklíbl se Ron.

„Neměla by takhle riskovat, jde přece po ní 99 % bystrozorů v Anglii a ona si klidně vleze na jejich ústředí.“ zavrtěla hlavou Hermiona.

„To máš asi pravdu, ale stejnak je sranda, že ji nikdo nechytnul, když je teď jednou z nejhledanějších v Anglii.“ uchechtl se Ron a důkladně si prohlížel fotku popálené ruky.

„Myslíte, že je pořád ve svém domě?“ zašeptala Hermiona.

„Kde jinde by byla. Jdou po ní úplně všichni.“ odvětila téměř neslyšně Hermiona. Ron i Harry přikývnuli. „Myslíte, že se nám oz..“

Najednou před ně s žuchnutím dopadl docela objemný balík s dírami ve víku. Hermiona se ušklíbla.

„Pojďme rychle na kolej. Jsem strašně zvědavá, co nám posílá teď.“ zašeptala svým přátelům a rychle si posbírala věci. Všichni tři zařadili druhou vesmírnou rychlost a v novém osobáku doběhli do Nebelvírské věže. Okamžitě zapadli do Harryho a Ronovy ložnice a otevřeli balíček. Vipera se okamžitě vyplazila ven a začala mluvit s Harrym. Ron a Hermiona mezitím vybalili několik svitků pergamenů a tři knížky v modrém obalu a se stříbrnými nápisy. Nitrozpyt, Přenos myšlenek a Uchování vědomí.

Harry skončil svou rozmluvu s Loryiným mazlíčkem a zkoumavě se podíval na své přátele.

„To jsou ty knížky?“ zeptal se a očima si přelétl po jejich nápisech.

„Jaké knížky?“ zeptali se unisono Hermiona a Ron.

„Sakra, já zapomněl.“ ušklíbnul se Harry.

„Lory přestala pracovat pro řád, je v pořádku a nemáme se o ní bát. Nebude teď moct k nám posílat tak často Viperu, takže se rozhodla nás naučit podle těch knih posílání myšlenek pomocí textu. Není to prý moc složité, je k tomu ale potřeba ovládat nitrozpyt. V těch knížkách je všechno co potřebujeme. Za měsíc se nám zase ozve. Pak ti posílá tréninkové plány až do Vánoc, protože později jí na to nezbude čas.“

„A co má teď vlastně v plánu?“ zeptal se docela logicky Ron.

„Vipera mi to řekla docela v kostce – chce očistit své jméno, najít Jamesova vraha, dostat ho před soud, dokončit školu a společně s námi založit Zodiac,“ ušklíbl se Harry. Všichni tři si vyměnili vševědoucí úsměvy a začali pročítat Loryiny pokyny.

„Máme před sebou ještě fůru práce, ale myslím, že to dáme…“ konstatovala Hermiona a podívala se na své dva přátele. Oba přikývli a usáli se. Hermiona se automaticky podívala na hodinky a vyjekla.

„Do háje jdeme pozdě na přeměňování!“ Všichni tři byli okamžitě na nohou.

„Hermiona naházela všechny věci do krabice a mrštila ji pod Harryho postel.

„Jdeme!“ zavelela a vyrazila ze dveří.

„Radši pojďme, než generál Grangerová nás v okovech dotáhne na hodinu…“ ušklíbl se Ron a společně se svým přítelem vyrazil za Bradavickou géniuskou.