Kapitola čtyřicátá sedmá – Strýčkové Fido a Bodo

Uplynul týden plný pokusů, schůzí a slovních přestřelek. Nyní přišel den D, na který všichni čekali…

„Dnes je úplněk.“ konstatoval Lupin a v jeho hlase zazněla obava. Lory se na něj povzbudivě usmála a promíchala nějaké dvě tekutiny.

„Jen klid, všechno jsme třikrát kontrolovali a není důvod, proč by jste se měl přeměnit.“ uklidňovala ho a přitom pokračovala v práci.

„Ten lektvar ještě není hotový, není možné, aby to zamezilo přeměně,“ namítl a zkroušeně se podíval do ohně. Lory jen zavrtěla hlavou a v očích jí laškovně zajiskřilo.

„Myslíte, že bychom vám mohli rovnou dát hotový lektvar? Určitě by to s vámi seklo. Tohle vás jenom připraví na další fázi, ale účinek by to mělo mít více méně stejný. James byl poprvé jenom trochu chlupatější, jinak se mohl volně pohybovat, bez rizika, že by někoho zranil,“ konstatovala Lory a nalila svůj výtvor do hrníčku a napila se.

„Hmm, není nad kapucino.“ vydechla a znovu si usrkla.

„Jak dlouho vám trvalo, než jste našli ten správný poměr látek?“ zeptal se už trochu méně skleslý vlkodlak.

„Myslíte, kolik testů jsme museli provést? Asi dvacet. Při některých se James přeměnil a byl jenom pořádně rozladěný, pak měl zase ocas nebo uši, ale to jen do té doby, než jsme našli tu směs, co vám zítra vpíchnu.

Pak byl přinejhorším chlupatý, většinou ale přeměna vůbec neproběhla. Bohužel, když už jsme byli blízko konečné podoby, zavraždili ho.“ řekla a hlas se jí trochu zlomil. Lupin jí chtěl nějak povzbudit, ale neměl ponětí, co jí vlastně říct.

„Teď ho ale konečně můžu dokončit a konečně to všechno skončí.“ usmála se na něj Lory a opět upila z hrníčku. Najednou se ozvalo z kuchyně, kde kutil profesor lektvarů oběd, ohromná ránu a řinčení kovu padajícího na podlahu.

„Ach jo.“ vydechla Lory a s Lupinem v závěsu vyrazila do inkriminované místnosti. Než ale dorazili, bylo už vše zase v pořádku a bylo dokonce i prostřeno. Lory se zkoumavě podívala na svého bývalého profesora, ale taktně mlčela. Posadila se a společně s těmi nejkontroverznějšími kouzelníky, se kterými se kdy setkala, se pustila do jídla.

„Kdy bude ples?“ zeptal se Lupin a upil trochu mrkvového džusu.

„Jaký ples?“ zeptala se Lory a podívala se mu do očí. „Ples na počest zasnoubení tebe a Draca.“ odvětil klidně bývalý profesor obrany.

„Počkat on říkal PLES?! Já myslela, že to bude jen nějaká pitomá párty s rodiči a on to bude fakt ples!!!“ prolétlo jí hlavou.

„Ode dneška za týden.“ odvětila klidně a opět si ukousla.

„Hmm to bych si asi měla koupit šaty.“ přemýšlela nahlas Lory.

„To nebude nutné.“ ozval se Snape. Lory se na něj překvapeně podívala.

„To tam mám jít jako nahá?!“ zeptala se s úšklebkem.

Lupin v tu chvíli vyprskl obsah svých úst zpátky do sklenice.

„To ne, ale šaty ti bude vybírat Draco.“ konstatoval klidně profesor lektvarů.

„No to si děláte srandu.“ vydechla Lory. „Draco mi já vybrat oblečení?! tak to teda nikam nejdu…“ zamumlala a založila si ruce na prsou.

„Nebude to zas tak strašné, Draco má docela dobrý vkus.“ uklidňoval ji Snape.

„Radši nechci vědět, jak to ví.“ pomyslela si Lory.

„Ten syčák mi určitě schválně vybere něco jasně žlutého nebo růžového,“ řekla Lory a při posledním slově se otřásla.

„Není sebevrah, moc dobře ví, že bys z něj udělala kostičky,“ ušklíbl se Lupin.

„Kdyby ti něco takového koupil, utržil by si sám ostudu. Bude s tebou celý večer tančit a…“ konstatoval Snape.

„TANČIT?!!!“ vyvalila na něj oči. Profesor lektvarů překvapeně přikývl.

„Tak to tam tuplem nejdu.“ zamítla Lory.

„Ty neumíš tančit?“ zeptal se Lupin.

„Ne. Tohle mi fakt nejde.“ přikývla Lory.

„Tak tě to budeme muset naučit.“ ušklíbl se bývalý profesor obrany, teď se pro změnu málem utopil Snape.

„My?!“ zvedl překvapeně obočí.

„Stejně teď nemáme nic moc na práci.“ pokrčil rameny Lupin. „Lektvar už je přece hotový ne? Zbývá už jenom dopočítat poměr přísad, podle mojí reakce na látky, obsažené ve zředěném koncentrátu antilupidního lektvaru a taky podle reakce na vpich kareostituční jehly.“ konstatoval Lupin.

Snape a Lory se na něj překvapeně podívali. „Máte na mě špatný vliv.“ ušklíbl se mladý čaroděj a upil svého džusu. Lory i Snape se usmáli a v dokonalém synchronu položili příbor na talíř. Lupin pak odklidil věci ze stolu a dalším mávnutím hůlky dal bokem všechno zařízení jídelny.

Profesor lektvarů zase vykouzlil hudbu, ve které Lory po chvíli poznala valčík.

„Takže kroky valčíku jsou velice jednoduché. Ty začneš pravou nohou dozadu, pak přikročíš, přešlápneš a pak zase vykročíš pravou dopředu, kousek se otočíme a zase to samé.“ začal jí vysvětlovat a názorně jí to předvedl. Lory to zkusila sama a pak bez rukou s Lupinem.

„To se ještě dá.“ usmála se.

„Teď mi dej ruku na rameno a zkusíme to spolu.“ pokračoval Lupin a chytl Lory kolem pasu. Lory se nechala vést a po několika trochu neohrabaných krocích se do toho dostala a docela jí to šlo.

„Střídání.“ usmál se Lupin a pokynul Snapeovi. Ten nasadil svůj obvyklý „přívětivý“ ksicht a postavil se před Lory.

„Dalším tancem je valc, je taktéž velice jednoduchý. Musíš….“

O tři hodiny později…

Lory se otočila a několika poskoky dokončila svůj poslední tanec - jaive. (Pozn.autora: Omlouvám se, nevím , jak se to píše.) Profesor lektvarů ji elegantně dovedl do konce a pustil ji.

„Nebylo to zas tak strašné.“ usmála se Lory. Oba profesoři, jak bývalý, tak současný si vyměnili všeříkající pohledy.

„Teď bychom se mohli vrátit k tomu lektvaru. Za půl hodiny zapadá slunce.“ konstatoval Lupin a podíval se z okna.

„Jasně.“ přikývla Lory a mávnutím hůlky dala zase všechno do pořádku. Společně se svými spolupracovníky pak zamířila zpátky do laboratoře.

„Norden.“ poručila Lory a rázem se v zapadlém rohu objevily dveře. Lory neváhala a okamžitě vklouzla do skryté místnosti. Snape a Lupin si vyměnili všeříkající pohledy a vešli za svou neobvyklou spolu členkou řádu.

„Co to..“ vydechl Lupin a vyděšeně se podíval na mohutnou klec obklopující postel s pouty.

„Tohle je přeměňovací místnost.“ odvětila klidně mladá dědička.

„A ta pouta?“ zeptal se se zoufalým výrazem Lupin.

„Pro vaši bezpečnost a aby jste se moc nehýbal při vpichu.“ snažila se o klidný hlas Lory.

„Aha.“ přikývl mladý vlkodlak a vešel za Lory do klece v závěsu s profesorem lektvarů.

„Sundejte si košili.“ poručila Lory a začala všechno chystat – ampuli s lektvarem obrovskou jehlu, desinfekci, vatové tampony a samozřejmě hůlku na zajištění. Bývalý profesor obrany si mezitím svlíknul košili a pečlivě ji poskládal.

„Máme dvacet jedna minut.“ konstatoval profesor lektvarů.

„Fajn, to nám akorát vyjde.“ usmála se Lory a vzala si od své oběti, tedy profesora Lupina košili. „Lehněte si.“ přikázala mu a začala uvolňovat pouta.

„Proč mě…“

„Musíme si být jistí, že kdyby něco selhalo, že nikomu neublížíš.“ konstatoval Snape. Lupin přikývl, „trochu“ nervózně se položil na měkkou matraci a roztáhnul ruce a nohy tak, že jeho tělo vytvořilo velké X.

Lory a Snape mu je pevně připoutali a zkontrolovali řetězy. Profesor lektvarů je nakonec zajistil nerozbitným a Lory zase neodtržitelným kouzlem.

„Tak, teď na vás použiju tlumící kouzlo, aby jste se příliš necukal a po aplikaci vám ho zase zruším.“ začala mu popisovat průběh celé akce Lory. Lupin jen přikývl a nejistě sejí podíval do očí.

„Deset minut.“ konstatoval jako robot Snape.

„Takže začneme.“ vydechla Lory a podívala se profesorovi lektvarů do očí. Zračila se v nich chladná jistota až nepřirozený klid. Lory hlasitě vydechla a na vatový tampon nalila trochu desinfekce. Přetřela jím část hrudi bývalého profesora obrany a natáhla do jehly lektvar. Profesor lektvarů mezitím ještě zajišťoval místnost dalšími bezpečnostními kouzly a chystal obranu proti úniku jeho tolik milovaného bývalého spolužáka.

Lory přiložila špičku jehly na mezeru mezi pátým a šestým žebrem a podívala se Lupinovi do očí.

„Jen klid, nebude to moc bolet, jen ucítíte malé píchnutí…“

„Jo malé píchnutí, to určitě… Když začnu pronikat do tkáně, dostane buď křeče, nebo nesnesitelné bolesti a při proniknutí do srdce možná omdlí…jinak to nebude vůbec bolet.“ pomyslela si a pronikla pod jeho kůží. Lupin zavřel oči a soustředil se jen na svůj dech.

„Jen klid Remusi, je to jenom jako když tě píchne včelička….Sakra, já jsem na včely alergický!!!“ prolétlo mu hlavou. Najednou začal cítit tupou bolest. Nepříliš výraznou, ale přece jen bolest.

Otevřel oči a podíval se na Lory sklánějící se nad jeho hrudí. Na okamžik se jejich pohledy střetly, byly plné důvěry a porozumění.

Lory se sklonila nad svou prací a začala pronikat hlouběji. „Jen klid, jen klid, za chvíli už tam budu.“ opakovala si Lory a pronikala po kouscích stále hlouběji.

O minutu později…

Lory ucítila záchvěv a zastavila. Lupin se mírně třásl.

„Chudák, musí ho to pořádně bolet.“ pomyslela si a pohladila po tváři, stejně jak to dělávala Jamesovi, když mu aplikovala lektvar. Lupin otevřel oči a překvapeně se na ni podíval. Lory se jen usmála a posledním pohybem pronikla do jeho srdce.

„Tři minuty.“ ozval se odněkud ledový hlas.

„Jen klid.“ zašeptala Lory a začala pomalu aplikovat lektvar.

Když už byla injekce prázdná, zbývala minuta.

„Určitě to zabere.“ zašeptala mu Lory a vyklouzla ke Snapeovi za ochranou mříž.

„Teď.“ vydechl profesor lektvarů a zabořil své černočerné oči do Lupina, který sebou párkrát trhnul a z jeho úst se ozvalo nelidské chrčení. Lory s obavami sledovala, jak se jeho potem orosené tělo zmítá a snaží se vysmeknout z okovů.

„Museli jsme někde udělat chybu…“ začala panikařit Lory. Profesor lektvarů jí položil ruku na rameno a stisknul, ne tak aby to bolelo, ale pevně a jistě, jako by ji chtěl uklidnit.

Lupin sebou najednou přestal házet a jen těžce oddechoval na posteli. Nejevil ale žádné známky přeměny. Na chvíli bylo ticho, ve vzduchu bylo cítit napětí a obavy. Z ničeho nic ale bývalý profesor obrany unaveně zvedl hlavu a usmál se na své ošetřovatele.

Měl trochu jinak tvarovaný nos a oči mnohem tmavší, jinak vypadal normálně.

„Povedlo se!!“ vykřikla Lory a objala Snapea. Ten na ni překvapeně shlédnul a jemně ji od sebe odtáhnul. Lory rychle nasadila kamenný výraz a otevřela dveře od klece.

„Jak je vám?“ zeptala se jemně a setřela mu navlhčeným hadříkem pot.

„Jako by po mě přejel tank, ale jinak v normálu.“ rozzářil se Lupin, jeho hlas byl trochu hlubší než obvykle a zněl tak trochu jako chrčení, ale pro Lory to byl ten nejkrásnější zvuk na světě. Rychle mu se Snapem sundala pouta a kouzlem mu zahojili pohmožděná zápěstí a kotníky. Lupin se posadil na postel a usmál se na injekční stříkačku.

„Tak teď to můžem zapít.“ usmál se na Lory a Snapea, ti ale nahodili vážnou tvář a chtěli začít další přednášku o lektvarech, Lupin je ale předstihl svým smíchem. Lory se k němu po půl vteřině přidala a dokonce i Snape se ušklíbl.

„Musíme změnit poměr dmýchavice a rulíku na polovinu, to by mělo zastavit všechny deformace…“ začala Lory.

„Na to teď kašli.“ zarazil ji Lupin.

„Můžeme to vykutit zítra.“ usmál se a poprvé za dlouhou dobu se za úplňku postavil na své vlastní nohy.

„Měl by jste odpočívat.“ zastavila ho Lory a zatlačila ho zpátky na postel.

„Já nebudu odpočívat!!“ odvětil ji vrčivě Lupin.

„Já se s vámi hádat nebudu.“ zavrtěla hlavou Lory.

„Já s tebou taky ne, já prostě nebudu ležet a tečka.“ postavil si hlavu Lupin a opět vstal.

„Ti chlapi.“ pomyslela si Lory.

„No dobře, jak chcete, ale nepřetahujte se, mohlo by to s vámi seknout.“ vydechla Lory a nechala ho vyjít z klece ven. Lupin prolétl laboratoří a s připitomělým výrazem vešel do normální části domu. Lory a Snape nejdříve uklidili nářadí a pak ho následovali. Když ale vešli do obytné části, Lupin nikde nebyl.

„Kam mohl jít?“ uvažovala nahlas Lory a nakoukla do jídelny. Najednou uslyšela zvenku nějaké kroky. Rychle se přemístil k oknu a vykoukla ven. Ještě se úplně nesetmělo a na obloze zářily krásné červánky. Na trávníku před domem seděl Lupin a zdravil nějakého mudlu. Lory se jen ušklíbla a vykoukla z okna.

„Pojďte radši dovnitř, lidi z téhle čtvrti nejsou zvyklí na čaroděje.“ usmála se Lory. Lupin jí úsměv oplatil a vyšvihlo se na nohy. Během chvíle byl uvnitř a se zářivým úsměvem si vyčaroval kávu.

„To je úžasné!!!“ protáhl se spokojeně a upil ze svého šálku.

„Musíme ještě udělat několik změn.“ podotkla Lory.

„Ale to je otázky dvou nebo tří výpočtů a příští úplněk už by mohlo být vše v pořádku.“ usmála se modrooká čarodějka.

„Lorean má pravdu, ještě není vyhráno.“ podotkl profesor lektvarů.

„Vy člověka umíte povzbudit.“ ušklíbl se Lupin a znovu si usrkl kávy.

„Klep klep, klep, cink, cink.“ ozvalo se ode dveří.

„Viky?! Co ta tady dělá?!“ přemýšlela nahlas Lory a pokynula ostatním, aby zůstali, kde jsou. Došla ke dveřím a připravena k obraně před jakýmkoliv útokem otevřela.

„AHOJ!!!“ ozvalo se pětihlasně. Lory zůstala stát jako přimražená. Přede dveřmi stála Viky, Mary Ann, Joe, Andrew a Peter, všichni její přátelé z Kafuda.

„Ahoj.“ vyrazila ze sebe po několika vteřinách tupého civění.

„Máme pro tebe skvělou zprávu.“ usmála se Viky a společně se zbytkem výpravy ji zatlačila do domu.

„Víš jak jsi nám před časem říkala, že bychom mohli udělat do dobročinné vystoupení, no tak..“ začala radostně Viky.

„Drž myšlenku.“ zarazila ji Lory a vběhla do jídelny.

„Jsou tu kámoši“ Musíte rychle do laboratoře!“ vydechla a pokynula jim k ústupu. Pak mávnutím hůlky nechala zmizet jejich nádobí a rychle se vrátila.

„Promiňte, nechala jsem zapnutý počítač a polední dobou mi nějak blbne baterka…“ vykroutila se rychle.

„Cos to říkala o tom představení?“ zeptala se Lory a předstírala zájem, hlavou se jí ale honily jiné myšlenky, doslova…

„Jsme za tebou, odveď na chvíli jejich pozornost a my proklouzneme.“ ozval se jí v hlavě Lupinův hlas. Lory přikývla a s úsměve, se dívala na Viky.

„Tak co ty na to?“ zeptala se mladá plavovláska.

„Jasně, to je dobrý nápad!“ usmála se Lory i když neměla páru, o čem jí Viky vyprávěla.

„A kdy to bude?“ zeptala se vzápětí.

„Třetího února.“ odvětila Viky a mrkla na svou kámošku.

„Takže za dva a půl měsíce.“ zamyslela se Lory.

„Choreografii už máme a vzali jsme si i věci, můžem rovnou začít.“ navrhla s doprovodem čtyř přikyvujících hlav.

„Tak fajn, jděte do tělocvičny, já se jen převleču.“ přikývla Lory, když si najednou uvědomila, že kdyby tam šli, museli by narazit přímo do Lupina a Snapea.

„Mám vzít i tyč?“ zeptala se na první hovadinu, co jí napadla.

„V téhle sestavě ji nebudeme potřebovat.“ zavrtěla hlavou Viky. Mezitím Lory myšlenkami varovala Lupina a Snapea, kteří se právě přemisťovali do jídelny.

„Můžu se trochu napít prosím?“ zeptal se vysoký hnědovlasý kluk.

„Jasně Joe, v ledničce je džus.“ odvětila Lory a vzápětí varovala své spolupracovníky.

„Já tu Lory zabiju!“ zavrčel Snape a vmáčkl se společně se vlkodlakem do malé komory se smetákem a kýbly.

Vzápětí uslyšel kroky, bafnutí při otevírání ledničky, nějaké cinkání, další bafnutí a pak cvaknutí dveří.

„Kde jste?“ ozval se Loryin šepot. Snape otevřel dveře a svým typickým krokem vykráčel ven.

„Co tady dělají?“ zeptal se ledově.

„Zase ten jeho hlas a la dědek Mrazík. Kdo se jednou mého hlasu doslechne, usne a už nikdy neprocitne. Teda, pokud si nevezmu tic tac." pomyslela si Lory.

„Chtějí tady nacvičovat nějaké představení, kterého se mám zúčastnit a protože si všimli vašich plášťů, řekla jsem jim, že mě přijeli navštívit vzdálení příbuzní, strýčkové Fido a Bodo, vyberte si, kdo je kdo. radši se neukazujte, ale kdyby se ptali, jste z Malapišistánu, což je mezi Kazachstánem a Ruskem.“řejkla klidně Lory a v duchu se ujišťovala, že pohledem se nedá zabít.

„Fido a Bodo?!“ zopakoval nevěřícně Lupin.

„To tě nic lepšího nenapadlo?“ zeptal se ostře profesor lektvarů.

„Trochu jsem zainprovizovala no, jo a taky dělejte, že neumíte moc anglicky a mluvte s přízvukem.“ ukončila svůj proslov a zmizela za dveřmi.

„Tak co chceš být? Fido, nebo Bodo?“ zeptal se s úšklebkem Lupin. Snape ho probodl tvrdým pohledem.

„Fido.“ odvětil jedovatě. Lupin přikývl a opět se posadil za stůl.

„Tohle bude dlouhý večer…“ konstatoval a mávnutím hůlky si vykouzlil kávu. Snape se k němu přidal a začal uvažovat o způsobu vraždy Lorean pokud ho některý z těch jejich kamarádů osloví Fido…

O půl hodiny později v tělocvičně…

„Můžem?“ zeptala se Lory, když se svými přáteli vyluštila jednotlivé kroky a pohyby v choreografii.

Všichni přikývli a postavili se na jednotlivá místa. Lory pustila hudbu a asi po pěti vteřinách začala hrát hudba.

Všichni najednou začli dělat převážně taneční prvky jen s náznaky Kafuda, vypadalo to docela dobře, jen ještě nebyli vůbec sehraní.

Asi po minutě minutách hudba ustala a všichni se zastavili.

„To nebylo nejhorší.“ usmála se Lory a setřela si pot z čela. Najednou se ozvalo pípání, Mary Ann rychle přiskočila ke svému batohu a vytáhla mobil.

„Sakra mamka.“ hlesla a přijala hovor.

„Kde jsi?! Máš už tady dávno být!!“ ozval se řev z telefonu.

„Ale mami domluvily jsme se, že přijdu až o půl sedmé.“ začala se bránit Mary. „A kolik myslíš, že je!!“ zařvala její mamka. Mary se podívala na hodinky a zbledla.

„Půl a pět minut.“ vydechla. „Ať si do deseti minut doma, jinak už tě nikam nepustím!“ křikla její mamka.

„Ale já jsem u Lory, doma budu nejdřív za půl hodiny!“ začala panikařit Mary.

„To je mi jedno, budeš tady do deseti minut!!“ poručila a položila to.

„Sakra.“ vydechla Mary a začala se rychle převlíkat.

„Sorry, musím rychle domů, jinak se mamka zcvokne. Napište mi kdy bude zkouška!! Ahoj!“ vychrlila a vypálila z tělocvičny.

„Ahoj!“ odvětili jí sborem. „Tak a máme po zkoušce.“ povzdychla si Viky.

„Nevadí, máme ještě spoustu času.“ mávl nad tím rukou Joe.

„Máte zítra čas?“ zeptal se Andrew malý blonďák s hnědýma očima. „Já můžu až kolem třetí.“ ozval se Peter, evidentně nejstarší z přítomných. Středně vysoký s černýma očima, snědou pletí a havraními vlasy.

„Má ještě někdo něco?“ zeptala se Lory. Nikdo se ale neozval.

„Tak fajn zítra ve čtyři tady.“ usmála se. „Dáte si něco k pití?“ zeptala se jako správná hospodyňka. Všichni přikývli a s úsměvem následovali svou kamarádku do kuchyně.

„A co ti tvoji strýčkové? Jací jsou?“ zeptal se jen tak aby řeč nestála Joe. Lory si najednou uvědomila, kdo sedí v kuchyni. „No..jeden z nich je takový docela morous, ale jinak je s ním i sranda…“ odvětila Lory.

„Hlavně po ránu.“ pomyslela si Lory.

„A ten druhý je docela zvláštní, ale dá se to s nima vydržet.“ dokončila svůj popis Lory a otevřela dveře do jídelny, kde stále seděli její dva „strýčkové“ nad hrnky kafe.

„Dobrý den.“ pozdravila sborem skupinka Kafudistů a mírně řečeno překvapeně si prohlížela jejich hábity. Snape si je sjel svým typickým hřejivým pohledem a Lupin nasadil něco mezi křečí a úsměvem. „Doubrý véčer.“ ozval se Lupin a Lory měla co dělat, aby se nerozchechtala.

„Strýčkové, chtěla bych vám představit mé přátele z Kafuda. To je Viky, Joe, Andrew a Peter.“ představila je Lory a ukazovala přitom na své jednotlivé kamarády.

„Těší vás.“ přikývl Lupin. „Já být Bodo a to být Fido. My pocházet z Malapišistánu.“ prohlásil hrdě.

„Rád vás poznávám.“ přikývl Joe a po něm i všichni ostatní.

„Posaďte se.“ pokynula jim Lory a vytáhla na stůl několik láhví zázvorové limonády a sklenice.

„Jaké to tam u vás je?“ zeptal se pomalu Joe a podíval se na Snapea.

„Já ji zabiju! Já ji zabiju! Já ji zabiju!“

„Tam u nás to být krásné, my mít doma dům hned u velký les.“ řekl ledově a zavrtal své černočerné oči do Joea.

„Jak je velký Malapišistán?“ zeptal se Andrew.

„On nebýt velký, ale být náš.“ odvětil Lupin.

V podobném typu hovoru pokračovali asi půl hodiny, dokud už nemusel Snape odejít aby stihnul večeři v Bradavicích.

„Já se omluvit, mě se chtít spát.“ zamumlal a postavil se. „

Dobrou noc.“ přikývli všichni. Lory probleskl hlavou nápad. Postavila se a rychle zastoupila Snapeovi cestu.

„Dobrou noc strýčku Fido.“ usmála se a dala mu pusu na tvář.

„He he, není nad večerníčky.“ pomyslela si a při představě psa, který používá svém uši jako vrtule s hlavou Snapea, se málem neudržela a vybuchla smíchy.

„Dobrou noc Lorean.“ zavrčel Snape. „Tohle si spolu ještě vyřídíme.“ dodal ledově, vysmekl se z jejího obětí a zmizel v patře.

Lory se vrátila k totálně uzemněnému Lupinovi a ke svém nic netušícím přátelům.

„My už taky půjdem.“ řekl Andrew a postavil se. Lory všechna doprovodila ke dveřím a když zavřela, hlasitě si oddychla.

„Tak tohle byla akce.“ konstatovala a mávnutím hůlky všechno uklidila. Lupin se jen usmíval a v modrých očích mu šibalsky jiskřilo.

„Lorean, ty mě stále nepřestáváš překvapovat.“ konstatoval s úsměvem. Lory se jen usmála a sedla si naproti němu.

„Jak vám je?“ zeptala se a mávnutím hůlky si vykouzlila hrnek čaje.

„Nejlépe za posledních patnáct let.“ oplatil jí úsměv bývalý učitel obrany.

„Jak jste se vla..“

„Lorean, prosím nech už toho vykání, začíná mi to lézt na nervy. Jmenuji se Remus.“ zarazil ji Lupin a s úšklebkem pozoroval její překvapený obličej.

„Tak dobře, Remusi.“ přikývla po chvíli údivu. „Jak jsi se vlastně stal vlkodlakem?“ dokončila svou otázku Lory a podívala se mu do očí.

„Bylo to jednou večer, když jsem se pohádal s Jamesem, Harryho otcem. Šel jsem si pročistit hlavu před školu a tam mě napadl ten vlkodlak a pokousal mě.“ shrnul to krátce.

„V Bradavicích? To je divné, mají tam, přece to proti vlkodlačí kouzlo, není možné aby se tam dostal…“ zamyslela se mladá čarodějka.

„To je ale účinné jenom proti vlkodlakům, kteří by chtěli proniknout na území Bradavic, neplatí na ty, kteří už tam jsou.“ konstatoval Lupin. Lory se na něj zkoumavě podívala.

„Kdo byl potom ten druhý vlkodlak?“ zeptala se přímo mladá dědička.

„Promiň Lorean, o tom s tebou nemůžu mluvit.“ zavrtěl hlavou Remus a hlasitě zívnul.

„Měli bychom si jít lehnout, zítra nás čekají další testy.“ konstatoval Lory a postavila se. Lupin jen přikývnul a vstal od stolu. Lory společně s napůl vyléčeným vlkodlakem vystoupala do patra a oba zalehli.

Lory stála u okna a dívala se do dáli. Smutně se usmála a už chtěla zatáhnout závěsy, když se zarazila. Otevřela okno a natáhla ruku, na kterou jí dopadla sněhová vločky, která se rázem změnila v kapku vody. Lory se usmála a vzhlédla. Mezerou mezi mraky prosvítal úplněk a svým bledým světlem rozzařoval první sněhové vločky snášející se na krajinu.