18.01.2011 21:52
Když se Lory vrátila do společenské místnosti, zasypali ji ze všech stran hromadou otázek. Mladá čarodějka se zmateně rozhlížela a nevěděla, na kterou má odpovědět. Harry se nad ní slitoval, vylezl na stůl a zapískal na prsty. Všichni ztichli a otočili se na něj. Lory se na Harryho vděčně usmála a posadila se na nejbližší gauč. Všichni si k ní okamžitě přitáhli křesla a Lory jim to celé převyprávěla.
Na konci byl Ron rudý vzteky a začal organizovat výpravu na ukamenování Draca.
„Jen klid Rone, však já si to s ním ještě vyřídím.“ ušklíbla se a v očích se jí zablesklo.
„Půjdem na oběd?“ ozvala se najednou Hermiona a vstala. Všichni svorně přikývli a vydali se na oběd.
„Ty Lory, tu meditaci zvládne každý?“ zeptala se Parvati.
„No v podstatě jo. Musíš se hodně uvolnit a ovládat se.“ odvětila Lory a zkoumavě se podívala na svou spolužačku. „Ale sama to nezkoušej. Když nad sebou nebudeš mít dohled, klidně by se ti mohlo něco stát.“ prohlásila a přísně se na ni podívala.
„A naučíš nás to?“ zeptali se unisono Parvati a Levandule. Lory překvapeně zamrkala.
„Proč ne.“ pokrčila rameny a usmála se na ně. Najednou se celý pátý ročník rozhodl stát se experty na meditaci.
„Tak dobře, kdo chce, ať přijde dnes v pět k altánku u jezera.“ tišila je Lory a otevřela dveře do Velké síně. Vešla a zarazila se. Všichni se zastavili uprostřed pohybu a zírali na Lory.
„Proč se na mě všichni tak koukají?“ zašeptala Lory Ronovi.
„Asi proto, že jsi měla být mrtvá.“ odvětil Ron a ušklíbl se. Společně dokráčeli na svá místa a povídali si. Lory okázale ignorovala jejich nechápavé pohledy a pustila se do jídla.
„Kde jsou profesoři?“ zeptala se Lory a pokynula jim k prázdnému učitelskému stolu.
„Mají prý nějakou mimořádnou schůzi.“ zašeptala Giny a tvářila se důležitě. Lory přikývla a pokračovala v konzumaci své porce.
Po vysokokalorické večeři se Lory se svými přáteli rozhodla zkontrolovat altánek u jezera. Pomalu procházeli mezi stoly a rozebírali zítřejší rozvrh. Najednou se za nimi ozval posměšný hlas.
„Copak, v rakvi se ti nelíbilo?“ Lory se zastavila a otočila se. Podívala se do očí Elevata Landise, patolízala Draca.
„Podrž mi to.“ zašeptala Lory a podala Ronovi plášť a hůlku. Pak se podívala na Lukase a ušklíbla se. Pomalu k němu došla a zastavila se asi dva metry od něj. Znovu se ušklíbla a provedla vysoký kop. Její noha jen těsně minula jeho hlavu. Elevat poplašeně couvnul a pokoušel se krýt. Lory se znovu otočila a několika kopy se k němu přiblížila. Pak se zastavila a mohutně se napřáhla. Chytla Lukase za košili a udeřila. Zastavila se asi centimetr od jeho nosu.
„Vypadám jak mrtvá?“ zasyčela a pustila ho. Lukas jen zavrtěl hlavou. V tu ránu dovnitř začali vcházet profesoři. Lory ho pustila a vrátila se ke svým přátelům.
„Díky.“ řekla a vzala si Rona své věci. Společně pak vyšli z Velké síně. Všichni za ní tupě zírali.
„Ty vole, viděl jsi ji?“ vyklopil ze sebe Fred a šťouchl do George. ten jen přikývl a stále zíral na místo, kde ještě před chvíli stála Lory.
„Páni, to bylo úžasné. To máš taky z Kafuda?“ zeptal se Ron.
„Jo.“ odvětila Lory.
„A jak dlouho to děláš?“ zeptala se Hermiona.
„Letos to bude devět let.“ řekla Lory.
„Wow.“ vydechl Ron a otevřel jim Bradavickou bránu. Společně pak zamířili k jezeru. Lory se při vzpomínce na noc, kterou strávila na břehu jezera, mírně otřásla.
Rychle zaplašila chmurné vzpomínky a společně se svými přáteli došla k altánku.
„Tak tady hodně dlouho nikdo nebyl.“ konstatovala Lory a kriticky si prohlédla polorozpadlou podlahu pokrytou zetlelým listím. Vytáhla hůlku a společně s Hermionou začala čistit podlahu. Kluci se ujali úpravy nízké zídky a za necelou půlhodinu to měli hotové. Cestou zpátky mluvili o všem a o ničem, ostatně jako obvykle a každou chvíli dostali záchvat smíchu. Když došli k Bradavické bráně, čekala tam na ně profesorka přeměňování.
„Slečno Devonová, mohla bych s vámi mluvit?“ zeptala se a sjela ji přísným pohledem.
„Samozřejmě.“ odvětila Lory a kývla na ostatní. Pak následovala svou profesorku do hradu.
Během okamžiku došli do jejího kabinetu a Lory ztuhla. V křesle v rohu seděl Snape a v temných očích se mu nebezpečně blýskalo.
„Posaďte se.“ vybídla ji profesorka McGonagallová a pokynula jí ke křeslu. Lory si sedla a podívala se jí do očí. Snape vyšel ze stínu a postavil se po bok své kolegyně.
„Slečno Devonová, kde jste byla mezi půl jednou a jednou?“ zasyčel profesor lektvarů. Lory si bezděky vzpomněla na laciné detektivky, které dávají občas v televizi.
„Byli jsme s Harrym, Ronem a Hermionou venku. Proč se ptáte?“
„Pan Malfoy byl dnes nalezen se zlomenou čelistí ve Vstupní síni. Nevíte o tom něco?“ řekl ledově Snape.
„Ne pane.“ odvětila Lory a podívala se mu do očí. Opět pocítila, že se jí chce dostat do hlavy.
„Já se kvůli němu snad naučím Nitrobranu.“ pomyslela si a uhnula pohledem. „Nechte toho.“ zašeptala.
„Čeho?“ zasyčel Snape a ušklíbl se.
„Už se mi zase probíráte hlavou.“ odsekla Lory a uhnula pohledem.
„Můžete jít.“ řekla spěšně zástupkyně ředitele a přísně se podívala na Snapea. Lory rychle zmizela z dosahu profesora lektvarů a zmizela na chodbě.
„Severusi, nepřeji si, aby jste se přehraboval v hlavě studentům mé koleje.“ řekla velice nevrlým tónem profesorka přeměňování a probodla ho přísným pohledem. Snape jen něco zavrčel a odplachtil pryč.
Zahnul za roh a vrazil do Nevilla, která v ruce zrovna držel nožík. Seknul svého profesora a celý se roztřásl.
„Longbottome! Strhávám Nebelvíru deset bodů za vaši absolutní neschopnost a teď mi zmizte z očí!“ zasyčel a rozklepaný Neville rychle zmizel. Lory to sledovala zpoza rohu a když se Snape vydal jejím směrem, zmizela.
„Pospěš! Jinak přijdeme pozdě na meditaci!“ vykřikla Parvati a společně s Levandulí proletěla hradní bránou.
„Hlasitěji by to nešlo?“ zavrčela Hermiona a probodla své spolunocležnice tvrdým pohledem. Levandule ze sebe začala soukat něco jako omluvu a celá zrudla.
„Jsme všichni?“ zeptala se Lory a přelétla si je pohledem.
„Tak jdem.“ zavelela a vyrazila k altánku.
Během deseti minut byli na místě. Lory vešla dovnitř, rozprostřela si plášť na zem a sedla si. Všichni následovali jejího příkladu a posedali si podél kruhové zdi a upřeně pozorovali svou spolužačku.
„Pohodlně si sedněte a zavřete oči.“ řekla Lory a očima přelétla všechny přítomné.
„Uvolněte se a soustřeďte se jen na svůj dech.“ Nastala chvíle naprostého soustředění. „Poslouchejte tlukot svého srdce. Nechte myšlenkám volný průchod.“ řekla Lory zastřeným hlasem a měla co dělat, aby se nerozesmála. Většina jejich spolužáků vypadala jako chovanci Jedličkova ústavu. Po několik minut bylo absolutní ticho. „Kdo teď slyší můj hlas, ať otevře oči.“ řekla tiše Lory. Všichni jako na povel otevřeli oči a zamžourali kolem. Lory se na ně usmála. „Nevadí, napoprvé to zvládne málokdo.“ řekla Lory. „Tak znovu.“ vydechla. „Zavřete oči...“
Lory se celou hodinu snažila přivést své spolužáku do stavu meditaci, ale bezúspěšně. Bylo už hodně pozdě a citelně se ochladilo, a proto se celý pátý ročník Bradavic odebral zpátky k jejich milované škole.
„Lory, tady s klukama jsme se trochu bavili a chtěli jsme tě požádat, jestli by jsi nás neučila Kafudo.“ řekl Dean a pohlédl jí s nadějí do očí. Všichni se zastavili a podívali se na Lory. „Chtěli by jste to zkusit?“ zeptala se Lory a přelétla si je očima. Všichni svorně přikývli.
„Tak jo. Ale varuji vás, je to velká dřina.“ řekla Lory a usmála se na ně. Všichni jí úsměv oplatili a vyrazili k hradu.
„Kdy začneme?“ zeptal se Neville.
„Co takhle zítra po škole?“ navrhla Lory. Všichni svorně přikývli. „Tak zítra o půl čtvrté u hlavní brány.“ řekla Lory a vyrazila k hradu. Za hlasitého hovoru všichni došli do společenky a začali rozebírat využití svých nových budoucích schopností. Lory se nad tím jen ušklíbla a zmizela ve své ložnici. Převlékla se, popadla svoji tyč a vyrazila do společenské místnosti. ¨
„Jdu si trochu protáhnout kosti.“ oznámila svým přátelům a zmizela za portrétem Buclaté dámy.
Seběhla po schodech a vyrazila na své oblíbené místo, kde chodila cvičit. Trochu se protáhla a pak začala provádět jednu hodně pomalou sestavu s tyčí.
Najednou zaslechla zašustění v nedalekém křoví.
Vzpomněla si na minulou zkušenost s nezvanými návštěvníky a vší silou praštila do keře. Někdo zaskučel bolestí. Lory se poslepu vrhla na útočníka a srazila na zem, koho jiného, než Snapea.
„Co tady děláte?“ zasyčela a stáhla hůl, kterou mu mířila na krk.
„Slezte ze mě.“ zasyčel profesor lektvarů. Lory ho radši poslechla a napřímila se. Snape se sesbíral ze země, ale když došlápnul na pravou nohu, bolestně zaskučel a opřel se o strom. Lory se k němu okamžitě sklonila a opatrně se dotkla jeho kotníku.
„Co to...sss.“ začal Snape a zasyčel bolestí, když mu Lory prohmátla kotník.
„Čistě zlomený. Tohle nerozchodíte.“ konstatovala a popadla svou tyč. Podala ji Snapeovi a postavila se vedle něj.
„Opřete se o mě.“ řekla a naklonila se k němu. Profesor lektvarů ji probodl ledovým pohledem.
„Podívejte, je mi líto, že jsem vám zlomila kotník, ale vyděsil jste mě.“ řekla Lory a podívala se mu do očí.
Kdyby pohled zabíjel, byla by Lory pět stop pod zemí. Lory hodila oči v sloup a popadla Snapea za ruku. Přehodila si ji přes rameno a druhou ruku obmotala kolem jeho pasu. Donutila ho, aby na ni přenesl část své váhy a pak vykročila.
„Mimochodem, co jste tady vlastně dělal?“ zeptala se Lory a zkoumavě si prohlédla svého profesora.
„Do toho vám nic není.“ odsekl Snape.
„Jak chceš, když to mi to neřekneš, tak na to přijdu.“ pomyslela si Lory a prohlédla si profesora lektvarů. Její pohled se zastavil na malém váčku, co měl připevněný zevnitř k hábitu. Najednou ucítila, jak sevřel ruku, kterou měl kolem Loryiných ramen, v pěst. Lory se na ni podívala a vzpomněla si na onen incident s Nevillem.
„No jasně, když jsem byla zraněná, určitě na mě vypiplali naprostou většinu hojivé masti a jenom u jezera roste sufík, bez toho to neuděláte.“ pomyslela si Lory a ušklíbla se.
„Máte ho dost?“ zeptala se a podívala se na svého profesora. Snape se na ni nechápavě podíval.
„Čeho?“ zasyčel.
„Toho sufíku.“ konstatovala Lory.
„Jak víte, že jsem tam byl kvůli tomu?“ zavrčel mistr lektvarů.
„Dneska jsem viděla, jak vás Neville pořezal a vsadím se, že na ošetřovně kvůli těm ranám od ferovce nezbyla žádná hojivá mast. A pokud vím, tak jediné místo, kde roste sufík, je u jezera.“ řekla Lory a při pohledu na Snapeův výraz se ušklíbla.
„S tímhle mi lezete na nervy.“ konstatoval.
„Tak máte ho dost?“ zopakovala svou otázku Lory. Snape téměř neznatelně zavrtěl hlavou.
„Já vám ho nasbírám.“ rozhodla Lory. Snape začal něco o tom, že to udělá sám.
„Jak znám madame Pomfreyovou, tak vás do zítřka z ošetřovny nepustí.“ konstatovala Lory. Snape ji probodl svým vyhlášeným pohledem, ale pozapomněl se přitom dívat na cestu a zdravá noha se mu smekla po mokré trávě. Opřel se celou vahou o Lory, ale ta to k jeho překvapení ustála. Zkoumavě si ji sjel pohledem.
„Odváděla jsem i větší vazby v podstatně horším stavu, než jste vy.“ řekla a ušklíbla se při jeho nechápavém výrazu.
„Odváděla?“
„Pokaždé, když jsem něco vyhrála, tak jsme to šli zapít. No a ten, kdo zůstal střízlivý, tak pomáhal těm v horším stavu zpátky. Bohužel, já nepiju, takže to v podstatě pokaždé padlo na mě.“ řekla Lory a ušklíbla se při vzpomínce na opilého Lišáka.
Snape se taky pousmál, ale při vzpomínce na výstavu jejich trofejí, podle všeho v tom musela mít velkou praxi.
Společně se dokulhali až na ošetřovnu, kde Lory předala svého milovaného profesora madame Pomfreyové. Těsně předtím mu ale vzala sáček s bylinkami a i přes jeho vraždící pohledy vyrazila k jezeru.
„Takže má jich tady..raz dva tři.- devět, ale potřebuju jich dvacet.“ pomyslela si Lory a zkontrolovala čas.
„Měla bych si hejbnout.“ řekla si pro sebe a vyrazila na sbírání.
Slunce už bylo téměř schované za obzorem a Lory si musela rozsvítit hůlku. Během deseti minut našla požadovaný počet bylinek a schovala si je do pytlíčku, pak se otočila a vrátila se do Bradavic. Zastavila se až na rozcestí, chodba vlevo vedla ke Snapeově kabinetu, chodba vpravo k Nebelvírské věži. Lory chvíli váhala, ale na nátlak svého svědomí vyrazila do „netopýřího hnízda“. U dveří se stopla.
„Do háje, co to dělám ,chci se vloupat do kabinetu nejobávanějšího profesora téhle školy, kterému jsem dneska zlomila kotník?! Musím být šílená.“ pomyslela si.
„Zranila si ho, něco mu dlužíš. Ještě ke všemu ti zachránil život.“ odporovala jí druhá část jejího já. „Ten kotník se mu za chvíli zpraví a za týden už bude zase terorizovat celou školu.“ Lory ještě chvíli sváděla svůj vnitřní boj a pak otevřela dveře. Nemohla si pomoct, ale vypadalo to jako doupě nějakého šílence. Potichu zaklapla dveře a došla ke stolu, kde bylo již vše nachystáno, tedy skoro vše, chyběl tam postup. „No jasně ten génius zná všechno nazpaměť.“ pomyslela si Lory a rozhlédla se po kabinetě. Její pohled padnul na knihovnu. Rychle se k ní přesunula a otevřela ji. „Kapky smrti, Moderní postupy, Uspávací lektvary...kde to je?“ pomyslela si a prstem přejížděla po hřbetech knih.
„Tady jsi.“ zašeptala a vytáhla zelenou knihu s vybledlým nápisem Léčebné lektvary. Otevřela ji na příslušné stránce a prolétla si návod. „Není to tak těžké, za půl hodiny budu mít základ, pak to jen zahustím a nechám odstát.“ pomyslela si, vyhrnula si rukávy a dala se do práce.
O hodinu později...
Lory vykydala obsah kotlíku do malé dózičky a přičichla si. „To není nejhorší.“ pomyslela si a pečlivě ji zašroubovala. Všechno rychle uklidila a vyrazila ke dveřím.
„Ještě tu knížku..“ vzpomněla si a vrátila se ke knihovně. Vrátila léčivé lektvary na místo a už chtěla odejít, když si vzpomněla na tu poznámku v učebnici o znehybňujícím lektvaru.
„No co, když už jsem tady, tak si to aspoň ověřím…“ pomyslela si a vytáhla léčebné lektvary. V rejstříku si našla příslušnou stránku a po chvíli pátrání našla to, co chtěla. „Ha! Měla jsem pravdu, bylo to roku 1496 a ne 93!“ prohlásila vítězoslavně a vrátila knížku na místo. Pečlivě zavřela knihovnu a proklouzla na chodbu.
Během několika minut se dostala na ošetřovnu. Přitiskla ucho ke dveřím a chvíli poslouchala. Bylo tam absolutní ticho. Opatrně otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Chvíli si přivykala na šero v pokoji a pak zamířila k jediné obsazené posteli.
„Doufám, že ho Poppy něčím nadopovala.“ pomyslela si a po špičkách se připlížila k profesorovi lektvarů. Položila dózičku na noční stolek u jeho hlavy, když ji najednou Snape chytnul za ruku.
„Co tu děláte?“ zasyčel a začal jí drtit zápěstí.
„Jdu vás zabít.“ ušklíbla se Lory a vysmekla se mu. Profesor lektvarů ji probodl tvrdým pohledem.
„No dobře, přinesla jsem vám tu hojivou mast.“ přiznala se a chtěla odejít.
„Nemáte tady co dělat. Strhávám Nebelvíru patnáct bodů.“ zasyčel Snape.
„Pro dobrotu na žebrotu.“ pomyslela si Lory a otočila se k východu.
Snape počkal, až se za ní zaklapnou dveře a pak šáhl po malé porcelánové nádobce. Odšrouboval víčko a znalecky přičichl. Musel uznat, že to byla dobrá hojivá mast. Vytáhl si rukáv a opatrně si trochu natřel na ránu. Ucítil palčivou bolest, ale ani nesykl. Za chvíli se mu rána zahojila. Snape si spokojeně prohlédl hladkou kůži a položil nádobku zpátky na místo. Zavřel oči a s myšlenkou na svou neobvyklou žačku se poddal spánku.
Lory mezitím došla za neustálého nadávání sama na sebe k Nebelvírské koleji. Ve společenské místnosti na ni čekali Harry, Ron a Hermiona.
„Kde jsi? Nevidíš kolik je hodin?“ vyjela po ní Hermiona.
„Zdržel mě Snape.“ odsekla Lory a zhroutila se do křesla. Všichni tři se na ni tázavě podívali. Lory jim popsala průběh dnešního večera.
„Ty jsi mu zlomila kotník?! Páni, jestli ten tě nezabije, tak se dej na modlení.“ konstatoval Ron a zavrtěl hlavou.
„Měli bychom jít na kutě.“ ozvala se Hermiona a vstala.
Ostatní ji se zhnusenými výrazy následovali a po krátkém popřání dobré noci zalezli do postelí.
Lory sebou práskla na měkkou matraci a prolétla si celý dnešní den.
„Takže jsem dneska vstala z mrtvých, vyděsila Lukase, naverbovala si Kafudo tým, zlomila Snapeovi kotník, vloupala se do jeho kabinetu a udělala mu hojivou mast... to ujde.“ pomyslela si, zavřela oči a při myšlence na zdejšího netopýra se odebrala do říše snů.
Druhý den si Lory všechny svolala do společenky.
„Zavolala jsem si vás kvůli dnešnímu tréninku. Musím vám říct několik pravidel, které budete všichni dodržovat.“ řekla Lory a přísně si je prohlédla. Nikdo ani nedutal.
„Na trénink budete chodit ve sportovním oblečení, vlasy budete mít stáhnuté tak, aby vám nepadaly do obličeje a nechci u nikoho vidět žádné šperky ani líčení. Dále během tréninku nebudete s nikým bavit a budete vždy dělat, co vám říkám. Pokud se někomu tahle pravidla nelíbí, ať na trénink vůbec nechodí.“ řekla Lory a přelétla si je očima. Na chvíli bylo ticho. Lory se usmála.
„Tak jak se vám líbil proslov mého brášky?“ zeptala se Lory a znovu se usmála.
„Tvého bráchy?“ vyhrkl Ron.
„Jo, přesně tohle říká každý rok všem nováčkům. Měli by jste je vidět, vypadají, jako by právě složili přísahu věrnosti, úplně stejně jako vy.“ řekla a stále se smála.
Všichni se rozhlédli po ostatních a rozesmáli se.
Přesně o půl čtvrté se celý pátý ročník Nebelvíru seřadil u hlavní brány. Všichni si vzrušeně povídali o dnešním tréninku a rozebírali možnosti. Za chvíli se k nim přidala i Lory. Přelétla si všechny očima a usmála se.
„Jsme všichni?“ zeptala se a když se nikdo neozval, prozradil jim náplň dnešního tréninku.
„Dneska si půjdeme zaběhat.“ řekla a Parvati s Levandulí málem dostaly infarkt.
„Tak jdem.“ zavelela Lory a svižným klusem vyrazila k jezeru. Ostatní ji následovali. Během pár minut se dostali k břehu a Lory se zastavila.
„Teď se trochu protáhneme.“ řekla a začala ji protahovat ruce. Všichni ji začali napodobovat a nasadili při tom soustředěné grimasy.
Lory z nich málem dostala záchvat smíchu. Postupně si protáhli všechny svaly a Lory se opět napřímila. Podívala se na hodinky a vyběhla.
O hodinu později....
Dvacetičlenná skupinka žáků doběhla na místo svého startu. Lory se zastavila a vyklepala si nohy. Většina jejich spolužáku se svalila do trávy a rychle oddechovala.
„Vstaňte, jinak ztuhnete a ráno se nepostavíte.“ řekla Lory a setřela si pot stékající po spánku. Všichni se neochotně zvedli ze země. Lory je nechala minutku vydechnout.
„Teď na zem a patnáct kliků.“ řekla Lory.
„Patnáct?“ vyhrkla Parvati. „Jo. To je třikrát tolik prstů, co máš na ruce. Teď na zem.“ zavelela Lory a opřela se o ruce.. Ostatní ji následovali. Ozvalo se hekání a rychlé oddychování.
„Dvacet sedlehů a sklapovaček.“ pokračovala Lory a sama začala. Všichni ji udělali požadovaný počet cviků a zůstali ležet ve trávě.
„Celou sérii ještě jednou.“ rozkázala mladá trenérka a začala dělat kliky. Za několik minut byli všichni hotoví a odevzdaně leželi na zemi. Lory je nechala vydechnout a pak zavelela ke vztyku.
„Pro dnešek by to stačilo. Teď se protáhneme a končíme.“ řekla a začala si protahovat nohy. Všichni ji napodobili a tiše si povídali.
Po pár minutách se ozval Dean: „Ty Lory, kdy se naučíme prolamovat rukou cihly a lámat kosti?“ Lory se ušklíbla.
„Na to máte ještě spoustu času, nejdřív musíte nahnat fyzičku.“ řekla klidně a postavila se.
„Jdeme.“ zavelela a vyrazila k hradu. Celou cestu si všichni povídali o tom, co je všechno bolí. Společně došli na kolej a zmizeli ve svých ložnicích. I když bylo teprve pět, všichni usnuli jako by je do vody hodil.
Večer Lory oznámila, že další trénink se bude konat zítra ve stejnou dobu na stejném místě. Všichni si jen povzdechli a vyrazili na večeři.
Druhý den se opět všichni seřadili u hlavní brány. Lory s nimi doklusala k jezeru a tam se protáhli. Všichni se už otočili k jejich včerejší trase, ale Lory je zarazila.
„Dneska nebudeme běhat.“ řekla Lory a při pohledu na jejich šťastné obličeje se usmála. „Budeme dělat trochu pružnost.“ řekla a všem zmrzl úsměv na tváři. „Umí někdo provaz nebo šňůru?“ zeptala se Lory. Všichni na ni zírali jako Eskymáci na banán. Lory hodila oči v sloup a udělala oba cviky. Kluci zkřivily tvář do bolestivé grimasy.
„Tak umí to někdo?“ zeptala se Lory. Všichni záporně potřásli hlavou.
„Tak se to budete muset naučit, tohle je jeden z nejdůležitějších cviků.“ konstatovala Lory. „Harry, pojď sem.“ vybídla svého tmavovlasého přítele. Ten zblednul a pomalu k ní došel.
„Rozkroč se jak nejvíc můžeš a opři se rukama o zem.“ přikázala Lory a Harry ji trochu váhavě poslechnul. Lory k němu zezadu přistoupila a mírně mu zatlačila na záda. Harry ucítil slabou bolest a táhnutí.
„Bolí to?“ zeptala se Lory.
„Trochu, ale spíš to hodně táhne.“ odpověděl popravdě Harry. Lory od něj odstoupila.
„Rozdělte se do dvojic a navzájem se v téhle poloze držte minutu.“ řekla a vrátila se k Harrymu.
„Můžem?“ Harry přikývl. Všichni je napodobili a vcelku na ně byl zajímavý pohled. Lory jim po chvíli pokynula, aby se vyměnili a všichni jí okamžitě poslechli. Harry se napřímil a trochu se protřepal. „To stačí.“ řekla Lory a všichni se narovnali. „Když tohle budete dělat dvakrát. třikrát denně a do konce roku by jste to mohli zvládnout.“ řekla Lory. Kluci nasucho polkli.
„Teď si vyzkoušíme pár cviků.“ „Umí někdo hvězdu, rondat nebo přemet?“ zeptala se Lory a všechno jim ukázala.
„Hvězdu uměli více méně všichni, u rondatu to bylo horší a přemet neuměl kromě Lory nikdo.
„Tak tohle se dneska naučíme, tedy až na ten přemet, ten je trochu těžší... Postavte se do tří zástupů.“ zavelela trenérka.
Během chvíle byli všichni rozřazeni do tří skupin.
„Tak, teď uděláte všichni tři hvězdy.“ přikázala Lory a postavila se k první řadě. Kontrolovala je a občas někomu pomohla. asi po hodině různých cviků je nakonec propustila a všichni se společně vrátili k hradu.
Lory jim oznámila, že další trénink bude za dva dny a zmizela v útrobách školy.
Po několik příštích dní Lory trápila své svěřence různými cviky na vylepšení jejich kondice a v pondělí se rozhodla, že jim ukáže techniku, ale předtím měla ještě hodinu lektvarů.....
Kapitola devátá - Dracovo potrestání - Kapitola jedenáctá - Já jsem Snapea nelíbala!
