Kapitola devátá – Dotek

Sobotní ráno zastihlo Jean Andersonovou v podivně rozjímavé náladě. Především se v myšlenkách stále vracela ke včerejšímu večeru s Richardem Bursonem. Vyčítala si, že se od něj nechala přemluvit k tomu výletu do Prasinek, když předem tušila, jak dopadne. Aspoň že získala zpět svého discmana! Zálibně pohlédla na malou krabičku, skvělý mudlovský výtvor, na který nedala dopustit. Mudlovská hudba byla podle jejího mínění mnohem lepší než hudba kouzelnická. A Richarda hned tak neuvidí, což bylo také potěšitelné - z Bradavic odjel ještě tentýž večer, ani se nerozloučil.

Ale co se Snapem? Dny plynuly a on byl stále jak ledová socha. Paradoxně se k němu dostala nejblíž poté, co se tak pohádali. ´Že by tudy vedla cesta?´ napadlo ji. ´Napřed se s ním pohádat a pak se jít usmířit…no jo, ale on není žádný hlupák a tohle brzy prokoukne, když se to pokusím zopakovat.´ Asi nezbude než tomu nechat volný průběh a využít každé vhodné příležitosti, která se naskytne.

Hlad ji záhy vyhnal z pokoje do jídelny. Včerejší večerní létání ji stálo hodně energie, takže už se nemohla dočkat snídaně. U učitelského stolu kupodivu nebyla první, již tam seděl Kratiknot i Brumbál. S oběma se pozdravila a ředitele informovala o tom, že ji Richard Burson včera zbavil kouzla Exuros. Okolnosti raději nerozváděla. Brumbál byl spokojený a Jean se s chutí pustila do jídla.

*****

Severus Snape vešel do jídelny a dlouze se na Andersonovou zadíval, což, jak vzápětí zjistil, byla velká chyba. Během noci se mu sice povedlo vyčistit si mysl od všeho, co ten večer viděl, ale teď se ta vzpomínka vrátila s mnohem větší intenzitou. Vědomí, že ji objímal někdo jiný, v něm vzbudilo divný, dosud nepoznaný pocit, který mu rozhodně nebyl příjemný. Když se na ni díval, jako by sám sebe bodal nožem do čerstvé rány. Nechápal to a dost ho to rozčilovalo. Jen neochotně si připustil, že ho Andersonová zvláštním způsobem přitahuje. Už dlouho. I proto se pořád hlídal, aby jí neříkal křestním jménem, a to dokonce ani v duchu, ale zatím se nezdálo, že by to fungovalo. Smůla, že musel při každém jídle sedět zrovna vedle ní.

Zahučel něco na pozdrav, posadil se a sáhl po kávě. Nevypadala, že ho vnímá a on, plný podivné hořkosti, považoval za nutné jí svou přítomnost připomenout. Jakkoliv.
„Doufám, že jste se včera večer dobře bavila, profesorko,“ pronesl a upřeně se na ni zadíval.
Ruka s toastem jí na okamžik strnula ve vzduchu, než na něj nechápavě pohlédla.
„Prosím?“
Severusovi bylo naprosto jasné, že ho dobře slyšela a tímhle trikem se jen snaží získat čas, a tak si neodpustil peprný komentář.
„Je mi líto, že už zase nedoslýcháte, slečno Andersonová. Neměla byste raději vyhledat madam Pomfreyovou, aby vás vyšetřila?“
Konečně se vzpamatovala a odvětila:
„Nemusíte mít obavy, kolego, mé sluchové ústrojí je v naprostém pořádku. Jen mě překvapila vaše úvodní polootázka.“
„Nevím, co je na ní překvapivého.“
„Třeba to, že jste se vůbec zeptal. Nicméně, abych vám odpověděla vašimi vlastními slovy - do mého večera vám nic není.“
Ušklíbl se.
„Rozhodně byste měla požádat ředitele, aby vás přesadil do jiné části stolu. Konverzace se mnou na vás má očividně velmi špatný vliv.“
„To máte úplnou pravdu, profesore Snape, ale stěhovat se kvůli vám nebudu a stejně tak vás ani nebudu obšťastňovat popisem svých soukromých večerů.“ Prudce vstala od stolu. „Hezký den,“ řekla ještě a odkráčela z jídelny.

*****

Na sobotní dopoledne si Snape původně naplánoval opravování domácích úloh, které mu odevzdaly čtvrté ročníky. Hodinu před polednem se však v jeho krbu nečekaně objevila hlava Albuse Brumbála.
„Omlouvám se, že ruším, Severusi, ale potřeboval bych s tebou mluvit. Přijď, prosím, do sborovny a zastav se cestou i pro profesorku Andersonovou. Byl jsem sice za ní, ale v jejím pokoji se nikdo neozýval a z krbu nebyl zrovna dobrý rozhled, takže nevím, jestli byla vůbec přítomna.“
„Zastavím se pro ni,“ zavrčel Severus.

Opravdu nechápal, proč mu tohle Brumbál dělá. To si nemohl vymyslet k projednání něco, co by se obešlo bez Andersonové? A ještě měl jít do jejího pokoje… Doufal aspoň, že ten ministerský floutek je už pryč. Byl si jist, že by jeho přítomnost u ní dokázal jen těžko tolerovat.

Vystoupal po schodech až do druhého patra, kde měla Andersonová pokoj s pracovnou, a zaklepal na dveře. Nic, ticho. Zkusil to znovu, ale marně. Vzal tedy za kliku a na okamžik zůstal překvapeně stát, když se dveře otevřely. Vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Místnost se zdála být prázdná, přesto ještě zkusil Andersonovou zavolat jménem. Prošel téměř celou pracovnou, než jeho zrak padl na podivně natočené křeslo u krbu. Andersonová v něm spíš ležela než seděla, oči zavřené, na hlavě nějaký divný kousek plastu končící až na uších. Zjevně ho vůbec neslyšela a Severus přemýšlel, jestli snad nespí.

Chvíli stál a rozpačitě se na ni díval, než si uvědomil, že na ně čeká Brumbál a že by si měl pospíšit.
„Profesorko!“
Nic, ani se nepohnula. Teď už si byl opravdu jist, že ho z nějakého důvodu neslyší. Musel se jí dotknout - teď už to snad nebylo tak nebezpečné, když neměla Exuros. Aspoň tedy doufal, že už ho nemá. Přistoupil blíž a zlehka jí sáhl na ruku, ale pro jistotu hned zase rychle odstoupil, což se ukázalo jako velmi prozřetelné. Andersonová s vytřeštěnýma očima vyskočila snad metr nad křeslo, zařvala leknutím a vzápětí si sundala tu divnou věc z hlavy.
„Co tady k čertu děláte?!?“ zaječela na něj.
„Co bych tady asi dělal,“ zavrčel, překvapený její prudkou reakcí, „hledám vás. Brumbál vás chce vidět a když se vás nedovolal z krbu, poslal k mé nesmírné radosti mě, abych vás přivedl.“

Jean se konečně vzpamatovala z toho leknutí.
„Promiňte, asi jsem neslyšela ani pana ředitele, ani vás.“
„To jsem si všiml,“ syknul. „Zase problémy se sluchem? Opravdu nechápu, proč si ještě dáváte do uší špunty, když už takhle nic neslyšíte.“
„Špunty? Ach tak,“ usmála se Jean, „to nejsou žádné špunty, ale sluchátka. A tohle je discman, takové mudlovské zařízení, co umí přehrávat hudbu.“
„Hudbu?“ Snape se na ni podíval, jako by pochyboval o jejím zdravém rozumu. „Chcete mi snad říct, že v tomhle“ – ukázal nevěřícně na modrou krabičku – „je nějaká hudba?“
„No, přímo v tom ne, hudba je nahraná tady,“ vytáhla Jean stříbrný disk z útrob přehrávače. „Tahle modrá věc to umí přečíst tak, aby to znělo jako hudba.“
„Nevěřím vám.“
„To mně nepřekvapuje,“ konstatovala klidně a podala mu sluchátka. „Tak si to poslechněte, ať mi uvěříte.“
Snape prudce poodstoupil.
„Zbláznila jste se?“
„Ale nezbláznila, nebojte se!“ usmála se Jean. „Třeba se vám to bude líbit. Ukažte, pomůžu vám s tím.“

Snape se nezmohl na odpor, když mu začala opatrně nasazovat sluchátka na hlavu. Nebylo to vůbec jednoduché, protože jeho neposedné černé vlasy byly všude tam, kde být neměly. Jean mu je musela jemně odhrnout za uši a jeho stálo hodně přemáhání, aby si něco takového nechal od ní líbit. Dost sebou cukl, když se ho poprvé dotkla, ale pak už jen překvapeně rozšířil oči.

Když konečně umístila sluchátka tam, kam patřila, pro jistotu se ho zeptala:
„Připraven?“
Kývl hlavou, oči plné napjatého očekávání. Ještě trochu ztlumila zvuk, aby ho napoprvé nevyděsila k smrti, a zmáčkla tlačítko Play. Jeho oči už větší být opravdu nemohly. Trhnul sebou, jak mu hudba vnikla do uší, pak ale zůstal bez hnutí stát a zíral do prázdna.

Jean ho napjatě sledovala - ani v nejmenším si nebyla jista jeho reakcí. Vždyť nevěděla, jestli má rád vůbec nějakou hudbu, natož pak takovou, jakou poslouchala ona. Když se po chvíli objevil na jeho tváři nepatrný úsměv, s úlevou si oddychla a usmála se také. Ještě chvíli tam stál a poslouchal, pak najednou jako by se probral z krásného snu. Domyslela si, že asi právě skončila skladba, a když viděla jeho neobratnou snahu, pomohla mu sluchátka zase sundat.

„Tak co, už mi věříte?“ zeptala se ho s úsměvem, zatímco mu jemně urovnávala rozcuchané vlasy.
Neodpověděl, jen tiše přikývl a zíral na ni. Teď si Jean teprve uvědomila, že se ho stále ještě dotýká. Zarazila se. Díval se jí upřeně do očí, tak upřeně, že se najednou nebyla schopna pohnout. Zatímco přemýšlela, jestli ji náhodou nechce políbit, všimla si, jak má krásně tvarovaná ústa – když je neměl právě zlostně stažená v úšklebku, byla nesmírně přitažlivá. Neodolala. Rukou, kterou měla doposud u jeho ucha, sjela o trochu níž a ukazováčkem se opatrně dotkla jeho rtů.

V tu chvíli vykřikla leknutím a bolestí. Snape ji prudce chytil za zápěstí, rychle ji od sebe odstrčil a v očích se mu zlostně blýsklo. Jeho tvář měla naprosto kamenný výraz, když ledově pronesl:
„Půjdeme, profesorko. Ředitel na nás čeká.“
Otočil se a vykráčel z jejího pokoje. Jean zklamaně odložila discmana a vyšla za ním.

*****

Severus Snape rychle pochodoval chodbou a jeho plášť za ním prudce povlával. ´Proč tohle, k čertu, udělala?´ zuřil v duchu. Proč se ho takhle dotkla? Co tím může sledovat? Večer si hrála s tím floutkem a teď si bude hrát s ním? Co si vůbec myslí?

Jenže ona nevěděla, že ji viděl, takže to možná na něj zkoušela… A rozhodně nemohl říct, že by mu snad její dotyk nebyl příjemný, měl spíš opačný problém - moc nechybělo a byl by ji sevřel v náručí. S nelibostí si uvědomoval, jak je pro něj těžké se ovládat, když se k němu dostane takhle blízko. V takových chvílích mu jeho tělo důrazně připomínalo, že se narodil jako muž, ačkoliv si tento fakt připouštěl jen zřídkakdy. ´Drž se od ní dál,´ připomenul si znovu. ´Ona není ten typ známosti na jednu noc a ty si rozhodně nemůžeš dovolit takový luxus, jako jsou city k nějaké ženě.´

Došel do sborovny a pamětliv toho, co si už poněkolikáté předsevzal, počkal, až se Andersonová posadí. Pak si sedl na opačný konec stolu. Ve sborovně už byla i McGonagallová, Hoochová a Kratiknot. Severus byl rád, když šel Brumbál hned k věci.

„Moji milí, svolal jsem vás, protože s vámi musím projednat několik důležitých věcí. Madam Hoochová mě informovala, že musí bohužel naši školu kvůli závažným rodinným důvodům na několik týdnů opustit. Znamená to samozřejmě určité komplikace, zejména pokud jde o famfrpálové zápasy a o výuku v hodinách létání, ale věřím, že se s tím budeme schopni vyrovnat a že se domluvíme na nějakém přijatelném řešení.“

´Tak Hoochová zmizí,´ pomyslel si Severus. ´No, žádná velká škoda.´ Nikdy jí neměl moc v lásce, byla na něj příliš jednoduchá a její podivný druh humoru ho vždycky přinutil obrátit oči v sloup a urychleně vyhledat nějakou přijatelnou skrýš.

„V první řadě si musíme promluvit o rozhodčím pro první famfrpálový zápas, který proběhne koncem října,“ pokračoval Brumbál. „Vím, Severusi, že býváš k dispozici právě pro takovéto případy, avšak vzhledem k tomu, že půjde o souboj tvé koleje s Havraspárem, bylo by možná vhodnější, aby ten zápas pískal někdo jiný,“ dořekl Brumbál a ignoroval jeho zamračený pohled.
„Chcete tím snad říct, pane řediteli, že bych nepískal objektivně?“ zavrčel Severus a propálil Brumbála očima.
„To v žádném případě, Severusi. Avšak respektuji přání ředitele Havraspáru profesora Kratiknota i doporučení profesorky McGonagallové a snažím se najít někoho nestranného.“

Severus obdařil Kratiknota jedním ze svých temných pohledů. ´Jak se ten skrček vůbec opovažuje!´ vztekal se v duchu. U McGonagallové ho to nepřekvapovalo, ta vyjadřovala pochybnosti o jeho objektivitě co chvíli, a nejen v případě famfrpálu. Měli na to téma nejednu bouřlivou výměnu názorů a tu a tam na sebe poslali i nějaké to kouzlo. Ne že by snad šlo o něco opravdu vážného. McGonagallová se aspoň trochu potrénovala v běhu, když se ve své kočičí podobě procházela po hradě a ze sklepení na ni náhle vystartoval vzteklý pes, jen tak náhodou vykouzlený Severusovou hůlkou. Na druhou stranu, Snape měl po nějakou dobu naprosto nepochopitelnou hrůzu z koček a opět jen náhodou se to stalo krátce poté, co mu profesorka přeměňování jednou pohrozila, že ho promění v myš.

Snapeovy oči teď na okamžik zalétly k Jean Andersonové. Postřehl pobavený úsměv na její tváři a uvědomil si, že i ona nepochybně sdílí názor McGonagallové a Kratiknota. Všichni byli proti němu, jako obvykle. Jak jinak, když na rozdíl od něj nikdo z nich neměl za zády stádo Voldemortových příznivců, kteří by jim svěřili své dětičky a následně očekávali, že je bude upřednostňovat ve všech směrech.

Najednou mu blesklo hlavou, že se Lucius Malfoy pravděpodobně přijede podívat na zápas svého syna a že by bylo mnohem bezpečnější, kdyby to utkání pískala právě Andersonová. Když bude ve vzduchu, těžko se k ní Lucius dostane moc blízko.
K jeho úlevě vzápětí totéž navrhl Brumbál.
„Slečno Andersonová, domníval jsem se, že s ohledem na vaše skvělé letecké schopnosti bychom mohli tuto zodpovědnost svěřit vám.“
„Mně?“ vyjekla Jean s upřímným zděšením. „Proč zrovna mně?“
„Vy se snad bojíte?“ vstoupil Severus do hovoru drsně. „Létáte přece skvěle!“
Překvapeně na něj pohlédla.
„Vy jste mě někdy viděl létat, profesore?“ zeptala se pochybovačně. „Měla jsem za to, že jste celé dny zavřený ve svém sklepení.“
„Jistěže jsem vás viděl,“ ušklíbl se a ignoroval její druhou větu. „Dokonce několikrát.“
Zjevně ji to zaskočilo.
„A…včera večer?“ vymáčkla ze sebe plna obav.
„Taky,“ zavrčel. Věnoval jí pohled, který jí nenechal na pochybách, že viděl mnohem víc, než chtěl, což byla bohužel pravda.

Jean už nebyla schopna slova, jen na něj tiše zírala. Tak proto se jí ráno ptal na předchozí večer, proto tak prudce reagoval, když se ho před chvílí dotkla... Musel mít pocit, že si s ním jen hraje. Na druhou stranu – určitě nemohl vidět všechno, jinak by přece věděl, za jakých okolností Richard odešel. Cítila hloupou potřebu mu to všechno vysvětlit, říct mu, že se mýlí a že to bylo jinak. Z úvah ji vytrhl ředitelův hlas.

„Ehm…abych tedy odpověděl na vaši původní otázku, slečno Andersonová. Vzhledem k tomu, že většina z nás je přece jen poněkud vyššího věku a už nám chybí potřebná obratnost k tomu, abychom takový famfrpálový zápas ve zdraví přežili, je to prakticky jen na vás a na Severusovi.“
„Ale já…já to nemůžu pískat,“ řekla Jean nejistě.
„Proč? Neumíte pravidla?“ vložil se do toho Snape jízlivě.

Jean se po něm rozzlobeně podívala. Prudce vstala, přešla k oknu a chvilku hleděla ven. Pak se zhluboka nadechla a otočila se čelem do místnosti.
„Protože se bojím potlouků,“ řekla tiše. „Vím, že je to hloupé, ale prostě je to tak.“
Snape vydal podivný zvuk, který si Jean okamžitě přeložila jako „to snad ani není možné.“ Jinak zavládlo ve sborovně rozpačité ticho.
Brumbál na ni chvíli vážně hleděl, než řekl:
„Dobře, tím je tedy rozhodnuto. Severusi, budeš to utkání pískat a pokusíš se být objektivní, ano?“
O Kratiknota se zjevně pokoušely mdloby.

„A ještě tady máme jednu věc, kterou musíme vyřešit, a sice dlouhodobé suplování v hodinách létání. Profesorka McGonagallová se sice laskavě nabídla, že by částečně vypomohla, avšak byl bych raději, kdyby si ty hodiny mohli mezi sebou rozdělit profesorka Andersonová a profesor Snape.“

Jean neuniklo, jak otráveně se Snape zatvářil, a rychle řekla:
„Já se toho ujmu, pane řediteli.“
„Výborně, Jean, to jsem rád. A Severus vám pomůže aspoň s některými hodinami.“
Že je z toho Snape nesmírně „nadšený“, bylo naprosto nepřehlédnutelné, ale Brumbálovi se neodvážil odporovat.
Hoochová se do toho vložila.
„Dohodli jsme se s panem ředitelem, Jean, že by šlo jen o první tři ročníky. U vyšších ročníků není nebezpečí, že bychom něco zanedbali, pokud je necháme pár týdnů na zemi. Dám ti rozvrh a vysvětlím, kde je potřeba co probrat. A pokud jde o základy famfrpálu, které se v těch ročnících učí, myslím, že se po tu dobu klidně obejdete bez potlouků,“ řekla.
„No výborně, tak se mi to líbí,“ usmál se Brumbál. „Hannah, domluvte se tedy s oběma zmíněnými profesory na podrobnostech a dejte mi pak vědět. Ostatním děkuji za pozornost.“

Sotva Hannah Hoochová vytáhla rozvrh, Snape k ní přistoupil a bez varování jí ho vytrhl z ruky. Ignoroval její nesouhlas – už chtěl mít tuhle záležitost za sebou a zmizet ve svém sklepení.
„Vezmu si třetí ročníky,“ štěkl, když očima rychle prolétl celý pergamen.
„Dobře, Severusi,“ souhlasila rychle Hoochová, „sepíšu ti krátké instrukce, co bys s nimi měl cvičit.“
„Hoochová, rozluč se s myšlenkou, že bych postupoval podle nějakého tvého cáru papíru,“ zavrčel a otočil se k odchodu.
„Hannah, prosím, mohla bych se za tebou kvůli tomu zastavit až navečer? Potřebuju co nejdřív zaletět do Prasinek, něco Hagridovi dlužím. Vytáhl mě včera večer při létání s Bursonem z pěkné šlamastyky.“ Spiklenecky na Hoochovou mrkla a současně po očku sledovala, jak se Snape ve dveřích maličko zarazil.
´Snad to vyšlo,´ doufala v duchu. Potřebovala mu dát nějak na srozuměnou, že věci se mají trochu jinak, než se on domnívá, pokud u něj měla mít ještě vůbec někdy šanci.

Za pár minut už seděla na koštěti a mířila do Prasinek. Zašla tam přímo do Medového ráje a koupila největšího perníkového draka, jakého měli. Dopravit ho do Bradavic nebylo nic jednoduchého, ale nakonec se jí to za pomoci levitačního kouzla povedlo, aniž by drak doznal úhony.

Zaklepala na dveře Hagridovy chýše. Bradavický klíčník jí přišel otevřít se svým psem Tesákem po boku a když ji uviděl, roztáhl ústa do širokého úsměvu.
„To je mi ale návštěva! Poďte dál, pani profesorko!“
„Ne, děkuju, Hagride, nebudu vás zdržovat. Přinesla jsem jenom malé poděkování za tu včerejší záchranu,“ řekla Jean a podala mu perníkového draka.
Hagridovy oči se rozzářily jako oči malého dítěte nad novou hračkou.
„To je dovopravdy pro mě?“ nechtěl věřit. „Dyť sem šel jenom náhodou vokolo, žádný zásluhy nemám…“
„Právě to, že jste šel okolo, byla ta největší zásluha, Hagride,“ řekla Jean a usmála se na něj.
Uchopil perníkového draka opatrně do dlaní a pozorně si ho prohlížel. Jean si všimla, jak malý vypadá ten perník v Hagridových dlaních, přestože šlo o největší kousek, jaký v Medovém ráji vůbec měli.
„Ten je ale hezkej! Toho by byla škoda sníst, schovám si ho a budu se na něj dívat,“ usmíval se obr.

Jean ještě rychle přemýšlela, jestli nemá Hagridovi říct, že se ho možná Snape přijde na něco zeptat, ale nakonec to zavrhla. Jednak si vůbec nebyla jistá, jestli Snape něco takového udělá, a pak - Hagrid byl přece jen příliš bezelstný a mohl by se snadno prořeknout, že ho varovala.
Rozloučila se s ním tedy a spěchala zpátky do hradu.

*****

V podvečer zašla za Hoochovou, aby s ní probrala podrobnosti o tom, co je třeba první a druhé ročníky v hodinách létání naučit. Její pokoj byl v prvním patře, avšak v úplně jiném křídle hradu, než měla Jean svou učebnu.
„Děkuju za půjčení,“ podala Hannah koště, na kterém předchozí večer létal Richard.
„Není zač, doufám, že dobře posloužilo,“ kývla učitelka létání.
„Jistě, Richard si ho pochvaloval a občas jsem měla co dělat, abych mu stačila.“
„Tak to ráda slyším. Viděla jsem tě létat, Jean, a vím, co umíš, takže to beru jako poklonu mému koštěti,“ usmívala se Hannah.

Pak se pustily do povídání o hodinách létání. Jean byla překvapená, když najednou zjistila, že si s Hannah docela rozumí. Naprosto přirozeně si tykaly už od jejího prvního dne v Bradavicích, ale ještě nikdy se spolu nedostaly k pořádnému rozhovoru, až dnes. Snad i díky tomu se nakonec osmělila k otázce, která ji od počátku pálila na jazyku.
„Hannah, řekni mi - jak létá Snape?“
„Snape?“ zasmála se Hoochová. „Ten přerostlý netopýr? Ale jo, docela slušně. Jako student hrával ve famfrpálovém kolejním družstvu, takže úplné nemehlo není, ale s tebou se to samozřejmě nedá srovnávat.“
„Já si ho na koštěti vůbec nedokážu představit,“ přiznala Jean upřímně.
„Však ho brzo uvidíš, nejpozději při famfrpálu.“
Jean potřásla nesouhlasně hlavou.
„Těžko, nemám famfrpál moc ráda a nevím, jestli se na nějaký zápas vůbec půjdu podívat.“
„Rozhodně bys měla, Jean. Je to svým způsobem i společenská událost a Bradavice těmi famfrpálovými zápasy doslova žijí.“
„Ještě si to rozmyslím,“ řekla Jean nepřesvědčivě.
„Jéje, my tady takhle debatujeme a ona už je dávno večeře,“ pohlédla najednou Hoochová na hodinky.
Teprve v té chvíli si Jean uvědomila, jaký má hlad. Přes poledne byla v Prasinkách a na jídlo si ani nevzpomněla, takže se jí teď žaludek začal náležitě ozývat.
Obě profesorky vyšly na chodbu a celou cestu do jídelny pokračovaly v hovoru o létání.

*****

Snape zamyšleně hleděl do svého talíře s večeří. Přestože si zpočátku myslel, že má hlad, dokázal zatím pozřít sotva pár soust. ´Možná to bude lepší, až budu mít ty hodiny létání se třeťáky,´ pomyslel si. ´Pořádně si protáhnu tělo, což před tím famfrpálovým zápasem vůbec nebude od věci. A taky si provětrám hlavu. Andersonová dobře ví, proč chodí po večerech létat.´

Neklidně sebou trhnul, když si uvědomil, že na ni už zase myslel. Jako by pro něj znamenala víc, než byl ochoten si připustit. ´Zapomeň na to, nikdo přece není zvědavý na takového bastarda, jako jsi ty,´ okřikl se a zvedl oči od talíře. Andersonová s Hoochovou právě vcházely do jídelny a obě se něčemu smály. Zatímco Andersonová usedala na své místo vedle něj, Hoochová se ještě přátelsky zašklebila a popřála jim oběma dobrou chuť, než zamířila ke své židli na opačném konci stolu.

„Dobrý večer a dobrou chuť, profesore,“ usmála se Jean.
Na okamžik k ní otočil chladné černé oči, než se zase zahleděl do talíře.
„Vidím, že jste ve své obvyklé hovorné náladě,“ rýpla si. „No, nebudu vám skákat do řeči.“
Dala si na talíř kousek pečeně a doplnila jej bramborami. Znovu pohlédla na Snapea v naději, že by s ním přece jen mohla být řeč, ale bylo to marné. ´Ach jo,´ pomyslela si s trpkostí, ´proč zrovna on je tak upovídaný?´ Zbytek večeře strávili svorným mlčením.