Kapitola dvanáctá – Soví pošta
23.01.2011 13:30
Rychle zanesla dopis do sovince a poslala nejrychleji vypadající sovu za svým bráškou. Byla zvědavá, jak to dopadne, ale ještě víc byla zvědavá na tu knížku. Měla sto chutí ji na místě rozbnalit a začít číst, ale nemohla, musela počkat do večera.
Ve středu se profesor lektvarů vrátil k výuce. Na všechny strany prskal jed a uděloval školní tresty i za sebemenší porušení školního řádu. Jediný, kdo se tomu dokázal vyhnout, byla Lory. Sekala dobrotu a Snape nenašel jedinou záminku, aby jí mohl udělit školní trest.
Lory ale sekala dobrotu a on jí nedokázal na ničem nachytat. A to ho ještě více dráždilo.
Ahoj Čiperko,
Do Velké síně vletěly sovy s každodenní várkou dopisů. Lory spadl do náruče malý balíček. Všichni se na ni zkoumavě podívali. Lory si přečetla přiložený dopis a ušklíbla se.
Dostal jsem tvůj vzkaz a po důkladném uvažování cca 5-6 minut ti posílám tu knížku. Buď ale opatrná a nikomu ji neukazuj. Nevím proč ji chceš, ale radši to nechci vědět.
Představ si, že jsem sehnali nového sponzora a neuhodla bys, kdo to je. Představ si FOX LANE! Dost teď zbohatl obchodem s kotlíky, takže si to může dovolit a náš tým konečně bude mít úplně všechno fungl nové. Už se moc těším, až tě zase uvidím
Tvůj Malej bráška
Lory beze slova schovala balíček do tašky a pokračovala v konzumaci své snídaně. V hlavě se jí ale rodil plán. Potřebovala pro své svěřence tyče a už hezky dlouho uvažovala nad tím, jak je sehnat. Chvíli váhala, ale pak se rozhodla Jamesovi napsat dopis.
moc děkuju za tu knížku a neboj se, nikomu o ní neřeknu. Tady v Bradavicích je to skvělé, jsem v Nebelvíru a chodím do třídy se super lidma, kteříjsou úplně stejní cvoci jako já.
Ahoj Jamesi,
Dokonce mě požádali, abych je trénovala v Kafudo a po několika trénonyích musím uznat, že to s nimi není nejhorší. Mám ale jeden problém. Tady v Bradavicích ani okolí neprodávají hole Bo, takže nemůžeme pokročit. Chtěla jsem tě proto poprosit, jestli by jsi mi nemohl poslat ty staré, když máte nového sponzora. Předem dík za odpověď.
Tvá Čiperka
Rychle zanesla dopis do sovince a poslala nejrychleji vypadající sovu za svým bráškou. Byla zvědavá, jak to dopadne, ale ještě víc byla zvědavá na tu knížku. Měla sto chutí ji na místě rozbnalit a začít číst, ale nemohla, musela počkat do večera.
Celý den byla Lory jako na vážkách. Strašně se těšila na tu knížku, ale nemohla ji otevřít dřív, než budou všichni z dosahu.
Večer po tréninku Lory rychle zalezla do ložnice. Vytáhla z tašky balíček a chtivě strhla obal. Opatrně vynadal modrou knížku se stříbrným nápisem Obrana.
Nalistovala rychle kapitolu o nitrobraně a hlatvě si ji přečetla. Pak vytáhla pergamen a začala si vypisovat potřebné kroky. Nejdříve musíte odsunout všechny pocity stranou a plně se soustředit na svou mysl bla..bla..bla pak při útoku.“
„Počkat jak při útoku? Na mě přece nikdo útočit nebude!“ pomyslela si.
„Vlastně, je tu Snape a ten mi leze do hlavy skoro pořád. Takže si u něj budu muset vysloužit školní trest.“ prolétlo jí hlavou a okamžitě se posadila.
Podívala na hodinky a zamyslela se. „Za hodinu je večeře, teď bude určitě šmejdit kolem školy a hledat, komu by strhnul body.“ pomyslela si a vyrazila ze společenky.
Během několika minut se dostala před hlavní bránu zamířila k Zakázanému lesu. Rychle vešla dovnitř a zastavila se několik metrů od okraje. Položila hůlku na zem a vyčkávala.
„Co tady děláte?“ ozval se jí ledový hlas za zády.
Věděla, že se Snape objeví, ale z jeho hlasu jí vždycky naskočila husí kůže.
„Hledám svoji hůlku, odletěla mi tady, když jsem si zkoušela prorážecí kouzlo.“ řekla Lory a očima naoko pátrala po zemi. Po chvíli ji vítězoslavně zvedla ze země a zastrčila si ji do hábitu.
„Okamžitě pojďte se mnou.“ zasyčel Snape a vyrazil k hradu. Lory se ušklíbla a následovala ho. Během několika minut se dostali k jeho kabinetu a Snape rozrazil mohutné dveře.
„Posaďte se.“ zavrčel a zabouchnul dveře. Lory si sedla a pozorovala naštvaného Snapea. Profeosr lektvarů se posadil naproti ní probodl jí tvrdým pohledem.
„Vstup do Zakázaného lesa není žákům povolen.“ zasyčel a tvářil se jako bůh pomsty.
„Já vím pane, jen jsme hledala svoji hůlku.“ řekla naoko provinile Lory.
„Dívejte se na mě, když s vámi mluvím.“ zasyčel Snape. Lory vzhlédla a podívala se mu do očí. Profesor lektvarů jí pokusil proniknout do mysli, ale Lory to čekala a pokusila se zapojit Nitrobranu. Snape po chvíli přerušil jejich spojení.
„Uděluji vám školní trest. Budete se u mě až do odvolání hlásit přesně v pět.“ zasyčel a Lory přikývla.
„Zmizte.“ zavrčel a černovlasá studentka Nebelvíru vypálila v kabinetu.
„Tak, to bychom měli.“ pomyslela si a vyrazila na večeři. Snape se za ní ještě chvíli díval a přemýšlel.
„Tak holčička se chce naučit Nitrobranu.“ pomyslel si Snape a ušklíbl se.
„Stejně se jí to nepodaří.“ uzavřel své úvahy a začal opravovat písemky na stole.
Harry, Ron, Hermiona a Lory seděli u Nebelvírského stolu a konzumovali svou snídani. Ani jeden neměl náladu se o ničem bavit, padla na ně jakási zvláštní otupělost a lenost a jejich mozky i těla se odfmítala přizpůsobit jakémukoli pohybu. Najednou dovnitř začaly vlétat sovy. V Bradavicích nic neobvyklého, tedy normálně ne.
O dva dny později…
Do Velké síně vlétly čtyři sovy, které každá za jeden roh nesla objemný balík. Všichni se zastavili uprostřed pohybu a sledovali onen balík jak se nejistě kolébá ve vzduchu.
„James je rychlejší, než jsem čekala.“ pomyslela si Lory a položila vidličku na talíř. Sovy sinchronizovaně zamířily k Nebelvírskému stolu resp. k Lory.
„Co je zas tohle?“ vydechl Ron, který se probral ze svého myšlenkového pochodu.
„To uvidíte na koleji.“ ušklíbla se Lory a vstala.
Nastavila ruce a sovy jí upustily objemný balík do náručí. Vážil ale víc, než mladá Nebelvíranka myslela a poroučela se k zemi. Od Zmijozelského stolzu se ozval smích. Dokonce i Ron a Harry se usmáli. Při pohledu do Loryiných očí ale radši zvážněli.
„Budete na mě jenom koukat, nebo mi pomůžete?“ zeptala se Lory přimáčknutá opd ohromným balíkem.
Ron se postavil a společně s Harrym sundali ze své kamarádky onen balík.
„Díky.“ navydehla Lory a vyhoupla se na nohy. Pak se sklonila se k balíku a začala pátrat po nějakém vzkazu.
Netrvalo dlouho a v ruce svírala úhlůedně pomačkanou obálku s jejím jménem. „Locomotor balík!“ zavelela a otevřela dopis. Pomalu kráčela mezi stolz a četla.
představ si, že když jsem řekl Lišákovi o tvém týmu, úplně se nadchnul a posílá vám úplně nové tyče.
Ahojky Čiperko,
Nevěděl jsem ale, kolik jich mám poslat, tak jsem si tipnul že vás bude asi dvacetpět, takže jich tam máš ještě o dvě víc. Docela mile jsi mě překvapila, že ses rozhodla pokračovat v tréninku i v Bradavicích, ale vlastně se tomu ani nedivím. Jak tě znám, určitě už máš vymakanou další exhibici a denně srovnáš se zemí i několik lavic. Přeji ti hodně zdaru a pokus se je nezmrzačit.
Tvůj James
Lory zabočila k východu a naprosto ignorovala tázavé pohledy svých přátel i profesorů. Ve Vstupní síni si ještě jednou pročetla dopis a zamířila ke schodišti. Přehlédla ale dvoumetrovou postavu Severuse Snapea, který právě scházela do Vstupní síně. Vrazila do něj a překvapeně vzhlédla.
„Promiňte pane..“ špitla a schovala si dopis do kapsy.
Snape sklouznul z ní na balík vznášející se těsně u její nohy.
„Co to je?“ zeptal se ledově.
„Dostala jsem balík od mého bratra.“ odvětila popravdě Lory.
„A co v něm je?“ dotíral Sanpe.
„Atomová hlavice na zničení Bradavic.“ „Promiňte pane, ale to je osobní.“
„Opravdu, tak se podíváme.“ Ušklíbl se a mávnutím hůlky roztrhnul obal.
„Co si to dovolujete?!“ zasyčela Lory a v očích se jí zablýsklo.
Snape se sehnul nad balíkem a za protestů své žákyně vytáhnul z balíku jednu tyč. „To je překvapení, není to ani dělo, ani zásoba bomb hnojůvek, jen hromada tyčí.“ pomyslela si Lory a ušklíbla se. „Doufám, že jste spokojený, teď když dovolíte, mám ještě nějakoui práci.“ zavrčela Nebelvírská studentka a vytrhla mu tyč z ruky. Vrátila ji o obalu a zacelila díru na balíku.
„To je teda den, musím hned narazit na Snapea a ještě máme večer tu blbou astronomii.“ mumlala Lory a začala stoupat po schodech nahoru.
Naštvaně dokráčela do společenky a praštila s balíkem u prvního křesla. Asi za deset se k ní připojili Harry Ron a Hermiona se zbytkem ročníku a zvědavě si prohlíželi balík.
„Co to je?“ znevydržel to Ron.
„Vaše tyče.“ usmála se Lory a mávnutím hůlky opúět otevřela balík. Vytáhla jednu tyč a sunadal z ní štítek.
„V Kafudo se používá jako zbraň pouze hůl Bo a už je nejvyšší čas, aby jste s ní začali cvičit:“ Všichni se nadšeně usmáli.
„Nejdříve ale musíme dokončit techniku, takže s nimi začneme nejdřív příští týden.“ dodala Lory a opět schovala tyč.
„Měli bychom jít na péči.“ ozvala se Hermiona. Všichni naštavaně zamručeli a otočili se ke vchodu.
„Běžte napřed, já ještě odnesu ty tyče.“ prohlásila Lory a zvedla se z křesla. Odlevitovala balík k sobě a vyrazila za svými přáteli.
Po péči následoval oběd a večer pak měli Loryin nejneoblíbenější předmět – Astronomiii.
V astronomické věži bylo posvátné ticho. Všichni si poslušně vypisovali nejrůznější poznatky o měsících Jupitera pod přísným dohledem profesorky Sinistrové čistili dalekohledy. Zdejčí profesorka astronomie strašně tíhla k oněm pozorovacím zařízením a hlídala je jako oko v hlavě. Měla ale smůlu, protože v pátém ročníku byl jeden trn - jedna z nejdiskutovanějších žaček Bradavic – Lorean Devonová. Mohli jste o ní říct snad tisíc věcí, ale že by byla schopná uspět bez katastrofy v čemkoli, co se nějak týkalo astronomie, to ne. Lory opatrně sejmula z dalekohledu víčk oa začala ho očisťovat. „SSS Lory!“ ozvalo se za ní a mladá čarodějka se automaticky otočila. Udělala to ale s větší vervou, než chtěla a zády praštila do dalekohledu. Ten se otočil na svém podstavci a proletěkl ai centimetr od Deanovy hlavy. Lory rychle hmátla po dalekohledu a zastavila ho.
Dean se na ni vyděšeně podíval a radši beze slova pokračoval v práci. Lory si hlasitě oddechla a otočila dalekohled do normální polohy. Přitom ale málem opět srazila Deana. Mladý čarodějnický učeň už chtěl něco namítnout, ale zarazil ho pohled profesorky Sinistrové, která se k němu právě otočila. Jen zavrtěl hlavou a přešel na druhou stranu dalekohledu.
Když byli všichni hotovi, začala profesorka astronomie zkoušet.
„Slečno Grangerová, vyjmenujte mi prosím alespoň tři komety, které byly spatřeny ve 20. století.“
Hermiona ani vteřinu neváhala a vychrlila: „Halleyova kometa, Swift – Tuttleova kometa a Wolfova kometa.“
„Správně.“ usmála se profesorka Sinistrová.
„Pane Weasley, kolik měsíců má Neptun a jak se jmenují?“
„Ehm…čtyři? A jsou to..Triton, Prometeus, Nereida a Klarissa.“
Ozval se tichý smích. „Proteus a Larissa pane Weasley, ne Prometeus a Klarissa.“ opravila ho profesorka astronomie a musela smích zakrýt kašlem.
„Takže třeba vy, pane Longbottome. Jaká je nejjasnější hvězda souhvězdí Aries nebo-li Beran?“
Bradavický nešika se zamyslel a po chvíli nejistým hlasem a se zakoktáním odpověděl: „Hamal neboli Elnath?“
„Správně pane Longbottome.“ pochválila ho Sinistrová a podívala se na Lory.
„No a slečno Devonová, jaký je jiný název pro souhvězdí Velké medvědice?“
„Sakra, tohle jsem věděla…. něco jako Velký kočár..“
„Velký povoz?“ zeptala se nejistě.
Celá třída vybuchla smíchy. V tu ránu zazvonilo a Lory rudá jako rak vyběhla z astronomické věže. Rázným krokem vyrazila na kolej a ignorovala volání za sebou.
„Blbá astronomie, nikdy mi nešla.“ zavrčela, když málem smetla nějáké prváky ze schodů.
Ve svém „příjemném“ rozpoložení došla až do společenské místnosti, kde zabíjela pohledem vše živé, co se octlo v okruhu tří metrů od jejího křesla.
Za deset minut se dovnitř vehnali i Harry Ron a Hermiona. Přisedli si ke své nasupené kamarádce a jako by nic si vytáhli úkoly.
„Já tu astronomii fakt nesnáším. Jediné, co jsem kdy dokázala poznat byla severka a u toho taky zůstanu.
Komu záleží na tom, jestli je to Velká medvědice, nebo Velký trakař.“ zavrčela Lory a pokoušela se zabít pohledem hrnek od čaje.
„Velký vůz.“ opravila ji Hermiona.
„To je jedno. Stejnak je to pitomost.“ odsekla Lory.
„Jestli chceš, tak já tě to naučím…“ nabídla se Hermiona.
Lory se jí podívala do očí a trochu se uklidnila. „Díky, jinak to asi nezvládnu.“ přikývla a podívala se z okna.
Na azurově modré obloze nebyl ani mráček, slunce příjemně hřálo a s korunami stromů si pohrával lehký vítr.
Najednou se v dálce začal zvětšovat malý bod a když se na něj Lory po chvíli zaměřila, ukázalo se, že je to sova.
„Tohle není školní sova, na to je moc velká…. ale kdo teď posílá dopisy?“ pomyslela si Lory a sledovala majestátního výra, jak prolétá kolem Nebelvírské věže.
„Divné…“ pomyslela si a vytáhla si z tašky učebnici přeměňování…
Kapitola jedenáctá - Já jsem Snapea nelíbala! - Kapitola třináctá - Malej bráška