Kapitola osmá – Richard Burson

Jean seděla u snídaně a po očku pokukovala po Snapeovi. Dnes se zdál být v opravdu mimořádně špatné náladě. Míchaná vajíčka na talíři už snad deset minut přerovnával z jedné strany na druhou, aniž by pozřel jediné sousto. Zjevně nebyl stále spokojen s jejich tvarem ani barvou a tvářil se tak, že Jean raději spolkla dotaz, jestli to jídlo hodná ještě dlouho lechtat nebo jestli ho bude taky jíst.

K dovršení všeho slétla k Jean sova s dopisem a při svém špatně kontrolovaném přistání lehce ometla Snapeovi obličej. Vypadal, že vyletí z kůže.
„Zatraceně!“ upustil s hlasitým cinknutím vidličku a prudce stal od stolu. Probodl Jean pohledem, jako by za chybu té sovy mohla ona, a odvlál z jídelny.

„Merlin dnes ochraňuj Longbottoma!“ zamumlala McGonagallová, když procházela kolem Jean. Na okamžik se u ní ještě zastavila a tiše řekla: „Buďte dnes, prosím, vůči studentům shovívavá při strhávání bodů, Severus to nepochybně zvládne za nás za všechny. Což se samozřejmě netýká zmijozelských studentů,“ neopomněla ještě dodat.

Jean přikývla, s povzdechem sundala sově z nožky dopis opatřený pečetí ministerstva kouzel, odměnila ji kouskem toastu, rozlomila pečeť a začala číst.

Drahá Jean,

je to už věčnost, co jsme se neviděli, ale dnes to konečně napravím. Ministerstvo mě posílá, abych Ti pomohl od kouzla Exuros. Dorazím kolem poledního. Prosím, vyhraď si na mne čas, nejen kvůli tomu kouzlu..

Stále ještě s láskou Tvůj
Richard B.

Zbledla, ještě než dopis dočetla do konce. Ze všech lidí, kteří na ministerstvu pracovali, musí přijet právě Richard Burson! Ruka s pergamenem jí na okamžik klesla na stůl.
„Špatné zprávy, má drahá?“ zaskuhral vedle ní Kratiknot.
„Tak trochu,“ křečovitě se na něj usmála a vstala. Došla k Brumbálovi a polohlasem ho informovala o Richardově příjezdu. Pak se odebrala do svého pokoje a hodnou chvíli po něm zamyšleně přecházela.

Nebyla ráda, že Richarda znovu uvidí. Bylo to sice už dva roky, co jejich krátký vztah skončil, ale stále to pro ni byla bolestná vzpomínka. Richard byl velmi, velmi pohledný muž a jak už to tak bývá, měl kolem sebe vždy zástupy žen ochotných následovat ho, kamkoliv se hnul. Jean se do žádného románku s ním příliš nehrnula, avšak než se stačila vzpamatovat, byla v něm až po uši. Stačil k tomu jeden vánoční večírek. Nějakou dobu to vypadalo, že jim to spolu bude docela klapat, ale to by to nesměl být Richard, aby vydržel s jedinou ženou. Poté, co Jean zjistila, že ji podvádí s její kamarádkou, zkusila na něj použít stejnou zbraň a předstírala románek s jeho přítelem. Nemělo to však očekávaný efekt a jejich vztah se zvolna rozplynul v nenávratnu. Jean se z toho vzpamatovávala ještě dlouho, mnohem déle, než sama čekala. Richardovi se od té doby důsledně vyhýbala, což bylo dost obtížné už jen proto, že oba pracovali na stejném ministerstvu. A teď, když se jí konečně zdálo, že na něho zapomněla, ji právě on jako na potvoru přijede zbavit toho zatraceného kouzla. Navíc Gloria určitě věděla, že přijede právě on, a přesto ji nevarovala - v příštím dopise jí to rozhodně spočítá. Teď však nezbývalo než sebrat všechnu morální sílu a nějak se s tím srovnat.

Povzdechla si, posbírala své věci a vydala se do učebny. Byl pátek a ji po ránu čekala hodina s třetím ročníkem Nebelvíru a Zmijozelu.

*****

Během dopoledne se Snapeova nálada nezlepšila ani o fous, přestože se o to vehementně snažil. Připravil sice pod různými malichernými záminkami všechny koleje – samozřejmě s výjimkou té své – o neskutečné množství bodů do školní soutěže, ale i tento osvědčený recept tentokrát selhal. Nepříjemný pocit ze včerejšího rozhovoru s Malfoyem v něm stále přetrvával. Nejen kvůli té avizované schůzce Smrtijedů, které se musel zúčastnit, ale také kvůli vědomí, že je Andersonová v nebezpečí. Severus ani na okamžik nezapochyboval, že pokud si Draco vzpomene, že chce mít na svých narozeninách opravdovou Andersonovou a žádnou napodobeninu, Lucius už se postará o to, aby ji tam dostal. A pak se měla na co těšit, jakkoliv skvělé byly její čarodějné schopnosti.

Během oběda vplul do jídelny nějaký floutek z ministerstva a Severusova nálada definitivně klesla až hluboko pod bod mrazu. S nelibostí zaznamenal, jaký rozruch vzbudil onen interesantně prošedivělý playboy s gesty úspěšného herce u veškerého dívčího osazenstva. Když zamířil přímo k učitelskému stolu, aby se pozdravil s Brumbálem, sledoval ho svým ledovým pohledem. Vzápětí se ten ministerský úředníček začal nakrucovat před Jean Andersonovou, která sice - jako jedna z mála – zjevně nebyla z jeho přítomnosti unesena, nicméně záhy s ním odešla z haly.

„Můžeš se u mne zastavit, Severusi?“
Hlas Albuse Brumbála za jeho zády vytrhl Severuse z chmurných myšlenek.
„Jistě, pane řediteli,“ zavrčel. „Hned?“
„Pokud možno.“
Severus vstal a následoval ředitele do jeho pracovny. Neposadil se, přestože ho k tomu Brumbál gestem vyzval.
„Tak co se děje, Severusi?“

Marně přemýšlel, jak na něm ředitel vždycky pozná, že má jeho špatná nálada hlubší příčinu - nebylo to zdaleka poprvé, co ho takhle prokoukl.
„Včera večer jsem mluvil s Luciusem Malfoyem,“ přiznal. „V druhé půli října se u něho bude konat schůzka Smrtijedů a já se mám zúčastnit.“
„Řekl ti, čeho se ta schůzka bude týkat?“
„Ne. Jde o nějaký Voldemortův plán, ale víc zatím nevím.“
„Ještě o něčem jste mluvili?“
„Pozval mě na oslavu Dracových narozenin. Budu tam muset jít, Draco je můj kmotřenec.“
„Já vím, Severusi,“ přikývl Brumbál. „A to je všechno?“
„Ano, pane řediteli.“
Brumbál se na něj zkoumavě zadíval, ale nakonec se usmál a řekl:
„Rád bych s tebou ještě mluvil, než půjdeš na tu první schůzku.“
„Dobře,“ přikývl Severus a zamířil ke dveřím.

Cestou do své pracovny uvažoval, proč vlastně Brumbálovi neřekl o Dracově zájmu o Andersonovou. Věděl, že jí hrozí určité nebezpečí, ale nechtěl zatím zbytečně plašit ani ji, ani Brumbála. Když minulou noc nemohl spát, přemýšlel i o možnosti dostat ji pryč z Bradavic, kdyby bylo nejhůř, nicméně tím by ji před Malfoyem pravděpodobně neuchránil - mimo Bradavice by pro něj byla ještě snadnější kořistí. Takže zbývalo jen čekat a doufat, že se to vyřeší za pomoci nějaké mudlovské dívky a případně i mnoholičného lektvaru. Nebyla to nejlepší volba, ale nic chytřejšího ho bohužel nenapadalo.

*****

Jean odvedla Richarda Bursona do své pracovny a požádala ho, aby začal s odstraňováním kouzla pokud možno hned. Měla sice volné celé odpoledne, ale tohle už chtěla mít z krku. Navíc měla z Richardovy přítomnosti divný pocit a nemohla se dočkat chvíle, kdy se ho zbaví.

Všechno však bylo nakonec jinak, než původně předpokládala. Kouzlo Exuros odstranili rychle, ale když chtěla Richarda elegantně vypoklonkovat ze své pracovny, nedal se.
„No tak, Jean, tak dlouho jsme se neviděli! Přece mě hned nevyhodíš!“
„Řekni mi jediný důvod, proč bych neměla, Richarde,“ odtušila nepříliš přátelsky.
„Řeknu ti hned několik důvodů: protože jsi mě milovala, protože se mi oproti všem očekáváním po tobě hrozně stýská a v neposlední řadě proto, že mám něco tvého, co hrozně moc chceš.“
„Dobře, odpovím ti postupně: už tě dávno nemiluju, je mi upřímně jedno, jestli ti chybím a vůbec si nedokážu představit, co bys tak asi mohl mít mého.“

Ještě než domluvila, vytáhl Richard z tašky malou modrou krabičku a významně s ní zamával. Jean na něj vykulila oči.
„To je můj discman! Kdes ho vzal?“
„Nechala jsi ho v kanceláři a Glorie si myslela, že by ti mohl chybět,“ vysmíval se jí Richard a rychle uhnul, aby mu Jean nemohla discmana vzít.
„A přivezl jsi taky nějaké disky? A baterky?“ starala se a zklamaně stáhla ruku zpátky, když zjistila, že si Richard discmana vzít nenechá.
„Jistě, za co mě máš? Baterek mám tolik, že s nimi můžeš pohánět celé Bradavice. Ale nebude to zadarmo, holčičko.“
„Dobře, dobře, tak co za to chceš, ty jeden vyděrači?“
„Pár hodin strávených s tebou.“
„Co?“ vyděsila se Jean. „Proč? Co si od toho proboha slibuješ?“
„Nic si od toho neslibuju. Prostě bych s tebou rád strávil odpoledne a případně i večer jako vzpomínku na dobu, kdy nám spolu bylo dobře.“
Jean nechápavě potřásla hlavou.
„Nerozumím ti, Richarde. Bude to jen jitření sotva zhojených ran.“
„To bych nerad. Chci jen, abychom se oba bavili stejně dobře, jako když jsme se viděli poprvé.“
„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“
„To samozřejmě vím. Ale můžeme spolu jednou vstoupit do Prasinek, co říkáš?“
„Do Prasinek? Tam jsem ještě nebyla,“ povzdychla si trochu smutně Jean.
„A to mi říkáš jen tak? Prasinky jsou skvělé místo, skoro tak senzační jako Bradavice. Znám je jako své boty, vždyť jsem tu studoval a u Tří košťat jsem byl pečený vařený. Bude mi velkou ctí dělat ti průvodce.“
„Když já pořád nevím…“
„Ale no tak, Jean! Půjčím si od někoho koště a zaletíme si tam. Bude to úžasné, věř mi.“
„Tak dobře,“ povzdychla rezignovaně. „Převleču se do něčeho pohodlnějšího a zeptám se Hoochové, jestli by ti nepůjčila své koště.“
„Super!“ zaradoval se Richard. „Už se moc těším.“

O hodinu později zamířili oba s košťaty v rukou před bradavický hrad. Typické babí léto panovalo téměř po celé Británii a venku se to jen hemžilo studenty, kteří po nich zvědavě pokukovali. Jean neušlo, jaké pozdvižení vyvolala Richardova přítomnost mezi studentkami. Tím spíš doufala, že se Richard dlouho nezdrží, protože jeho případné pletky s nezletilými dívkami by mohly přinést velké nepříjemnosti. A že by nebyl ani v tomto případě nijak zdrženlivý, o tom nepochybovala.

Sotva se vznesli, pocítila obvyklou explozi radosti, kterou v ní létání vyvolávalo, a vyrazila kolmo vzhůru. Dnes se jí létalo o to snadněji, že měla na sobě své oblíbené džínsy, tričko a svetr. Richard se nedal zahanbit a rozletěl se za ní. Chvíli se jen tak honili kolem bradavického hradu, než namířili svá košťata směrem k Prasinkám. Neletěli dlouho a záhy se snesli u prvních domků kouzelnické vesničky. Košťata si odložili u madam Rosmerty v hospodě u Tří košťat a začali obcházet jednotlivé atrakce, které Prasinky nabízely. Richard nedal jinak, než že se Jean musí podívat úplně všude, aby měla představu o tom, co všechno tu její žáci mohou během svých návštěv páchat. Tu a tam opepřil exkurzi i nějakou tou vlastní historkou z doby, kdy byl on sám studentem.

Svou procházku zakončili nad máslovým ležákem v hospodě u Tří košťat. Jean ten ležák moc nechutnal, přece jen dávala přednost vínům a vermutům, ale Richard trval na tom, že ho musí určitě okusit. V příjemném hovoru pak strávili zbytek odpoledne i velkou část večera.

Byla už dávno tma, když vyšli ven a znovu nasedli na košťata. Jean si s překvapením uvědomila, že navzdory svým původním obavám strávila s Richardem několik velmi příjemných hodin. Richard byl skvělý společník a kupodivu se zatím nepokusil ji svádět. Zatím.

Cestu zpátky do bradavického hradu absolvovali téměř mlčky, jako by se oba báli, aby zbytečnými slovy něco nepokazili. Těsně před hradem Richard houkl: „Že mě nechytíš!“ a vyrazil vpřed jako střela. Jean samozřejmě vyrazila za ním. V jasné měsíční noci neměla problém Richarda sledovat, kamkoliv se hnul. Co on při letu získal rychlostí, to ona hravě dohnala obratností a předvídavostí. Nakonec ho zahnala až k zemi a těsně nad ní ho z koštěte malou fintou srazila. Udělal několik kotrmelců, pak zůstal ležet na zádech s oběma rukama rozpřaženýma a smál se nahlas na celé kolo.

Jean elegantně přistála vedle něj, vítězoslavně si o něj opřela nohu a řekla:
„Konečně jsem tě dostala na lopatky, Richarde Bursone!“
„Dobrá, dobrá, vzdávám se,“ kňučel naoko, ale vzápětí ji chytil za nohu a rychle složil k zemi.

Najednou to byla Jean, kdo se ocitl na lopatkách; Richard ji pevně držel za obě zápěstí a tiskl k zemi. Oči se mu toužebně zaleskly a na rtech se objevil vilný úsměv. V tu chvíli ji přešel smích, protože moc dobře věděla, co bude následovat.
„Pusť mě, Richarde,“ řekla chladně.
„To bych byl pěkný hlupák, Jean. Na tenhle okamžik jsem se těšil celý večer.“
Samozřejmě se ji pokusil políbil, ale Jean rychle odvrátila hlavu.
„Okamžitě mě pusť, Richarde,“ zlobila se a snažila se vykroutit z jeho sevření.
„Ale no tak, nehraj to na mě, holčičko!“ Richard se stával neodbytným.
„Pusť mě!“ zařvala už vztekle.
Nejen že ji nepustil, ale ještě své sevření zesílil. Jean neměla šanci sáhnout pro hůlku a byla mu prakticky vydaná na milost a nemilost.
„Ehm, vomlouvám se, že rušim, ale - nemáte ňáký potíže, pani profesorko?“ ozvalo se náhle kousek od nich.
„Hagride!“ vydechla Jean s úlevou. „Jdete jako na zavolanou! Richarde, pusť mě. Hned!“ přikázala vzápětí ostře.
Konečně ji poslechl, snad pod vidinou představy, jaké šance by tak asi mohl mít proti poloobrovi. Znechuceně vstal, vrhl po Hagridovi nepěkný pohled a beze slova se vydal k hradu.

Hagrid natáhl tlapu a pomohl Jean vstát.
„Doufám, že sem něco nezkazil, profesorko,“ zahučel rozpačitě.
„Ale vůbec ne, Hagride, dokonce jste mě zachránil,“ usmála se na něj Jean. „Máte u mě velkou sladkou odměnu, slibuju.“
„Dovopravdy? Tak to sem teda moc rád! Doprovodim vás rači do hradu,“ řekl ten obr, sebral ze země obě košťata a jako osobní stráž dovedl Jean až k jejímu pokoji, kde se s ní rozloučil.
Jean padla na postel a ještě dlouho ležela s očima otevřenýma.

*****

Severus byl nemile překvapen, když Jean Andersonová ten den nepřišla k večeři. ´Určitě je ještě s tím playboyem,´ napadlo ho. Musel si neochotně připustit, že jim to spolu slušelo. Zahlédl je během odpoledne, jak odcházeli z hradu. Netušil, jestli je mezi nimi nějaký bližší vztah nebo jestli ten floutek přijel opravdu jen kvůli odstranění toho kouzla – nikdy se o soukromý život svých kolegů nezajímal. Ale čím dál víc ho vztekalo, že si ten ministerský úředníček vůbec dovolil vstoupit do Bradavic. Jako by nestačil Malfoy, který mohl po Andersonové brzy natáhnout své pařáty.

„Slečno Grangerová!“ zavrčel vztekle, když se při odchodu srazil ve dveřích jídelny s Hermionou. „Co si k čertu myslíte, že děláte?“
„Promiňte, pane profesore, já vás neviděla,“ špitla Hermiona a zrudla až po konečky uší. Dobře věděla, jak Snape dneska běsní a že to pro ni asi nedopadne dobře.
„Uděluji vám školní trest, slečno Grangerová,“ štěkl Snape. „Dnes v osm hodin v mé pracovně.“
Otočil se a odkráčel do svého sklepení, zatímco Hermiona za ním tiše zírala. Pokud se dobře pamatovala, svůj dosud jediný školní trest vyfasovala v prvním ročníku a od té doby už nikdy žádnému profesorovi nezavdala důvod k něčemu takovému. Až dnes. Večer ve společnosti vzteklého profesora lektvarů, to tedy nebyla moc radostná vyhlídka.

*****

Krátce před půlnocí zamířil Severus do své oblíbené věže. Věděl, že ho čeká další dlouhá noc, během které se bude nějakou dobu marně pokoušet usnout a nakonec si zase vezme velkou dávku uspávacího lektvaru. Už se z toho pomalu stával nepříjemný zvyk.

Grangerová ho taky příliš nepotěšila – tahle vynikající studentka, která ho zatím nikdy nezklamala a vždycky perfektně zvládala všechno, co jí zadal, nebyla dnes schopná udělat ani základ pro mnoholičný lektvar, ačkoliv ho dokázala sama potají připravit už ve druhém ročníku. Vyhodil ji ze své pracovny už po půl hodině a mávnutím hůlky nechal zmizet veškerou tu hrůzu, co natropila. Zas bude muset ten lektvar uvařit sám.

Vystoupil do nejvyššího patra věže, opřel se čelem o chladnou zeď a zhluboka se nadechl svěžího vzduchu, který sem proudil zvenčí. Nevěděl, jak dlouho tam stál, když náhle zaslechl zvenku hlasy. Opatrně vyhlédl z okna. To, co spatřil, vyvolalo na jeho tváři výraz nepříčetné zloby a sevřelo mu srdce ledovým krunýřem. Jean Andersonová flirtovala s tím ministerským úředníčkem, až oba skončili v objetí na zemi. Rychle se otočil a odvlál do sklepení.