Kapitola osmá – Splněná věštba
18.01.2011 21:43
O šest hodin později...
„Nevíte, kde je Lory? zeptala se Hermiona.
Profesor lektvarů si setřel pramínek potu stékající po jeho týlu. Postavil se a popadl svůj plášť a vyšel z kabinetu. Všude bylo ticho a klid. Rychlým krokem proletěl chodbami sklepení a za chvíli se dostal před hrad. Zamířil si to k Zapovězenému lesu a snažil se potlačit své pocity. Najednou něco zahlédl koutkem oka. Zastavil se a očima přejel po okolí. Jeho pohled se zastavil na nějaké postavě ležící na břehu jezera. Okamžitě vyrazil tím směrem a během necelé minuty se dostal k jezeru najednou strnul.
Druhý den ráno....
Uběhlo několik dní a Lory se vrátila k výuce, ale stále byla z jejího setkání s mozkomorem rozhozená a jen špatně se soustředila na výuku. Když už potřetí zapomněla na domácí úkol, rozhodla se, že si to musí srovnat a to se jí nejlépe dělalo při cvičení…
„Madam Pomfreyová, madam Pomfreyová!“ zařval Harry a kopal do dveří od ošetřovny.
„NE!!! Mami, tati!“ zařvala Lory a skácela se na zem. Její tělo se třáslo a nedokázala nic víc než plakat.
„Mami ne! Já nechci být sama!“ vykřikla malá plavovlasá dívenka schoulená pod neviditelným pláštěm.
O půl hodiny později....
Lory se vrátila na Nebelvírskou kolej. Když vešla do společenské místnosti, všichni ztuhli.
„Ty jsi zase utekla?“ zeptal se Harry a položil na stůl výtisk Denního věštce.
„Ne, pustil mě. Musel si něco zařídit.“ řekla Lory a vyběhla po schodech k dívčím ložnicím. Převlékla se do tepláků a trička a zkontrolovala čas.
„Do večeře mám dvě hodiny, to stihnu.“ pomyslela si a sešla do společenky.
„Kam jdeš?“ zeptal se Ron a sjel ji výtahovým pohledem.
„Trochu si zaběhat. Chceš taky?“ Ron zblednul.
„Ne díky.“ řekl a sklonil se ke svému úkolu.
„Tak fajn, uvidíme se na večeři.“ řekla Lory a vyšla ze společenky. Během několika minut se dostala před hrad a zamířila k jezeru. Chvíli se protahovala a pak se rozběhla.
Lory zrovna běžela podél Zapovězeného lesa. Po čele jí stékal pramínek potu a zrychleně dýchala. Zatočila k jezeru, když do někoho vrazila. Oba se poroučeli k zemi.
„Ty debile, nemůžeš dávat pozor?!“ zavrčela a postavila se. Najednou ucítila mrazení.
„Můžete mi vysvětlit, proč mě stále nazýváte debilem?“ ozvalo se jí za zády. Lory se otočila a ke své hrůze spatřila profesora lektvarů.
„Promiňte, nevěděla jsem, že jste to vy.“řekla a podívala se mu do očí. Najednou strnula - Naprosto ji zhypnotizoval.
„Strhávám Nebelvíru dvacet bodů.“ zasyčel Snape a když Lory vůbec nereagovala, zasyčel: „Proč na mě tak zíráte?“ zavrčel Snape.
„Já nevím.“ řekla Lory.
„Víte vy vůbec něco?“ zasyčel Snape. Lory se ušklíbla.
„Ano, něco přece.“ a v očích se jí zablesklo. Otočila se a pokračovala ve svém běhu. Profesor lektvarů se za ní chvíli díval a pak se vrátil do hradu.
Lory pokračovala na své cestě k jezeru. Byla asi v půlce, když pocítila mrazení a její dech se začal proměňovat v páru.
„Do háje, co to je?“ vydechla a zastavila se. Na těle jí vyskočila husí kůže a žaludek se jí náhle sevřel úzkostí. „Co se sakra děje?“ vydechla a rukama si začala třít paže. Najednou ucítila, že se k ní někdo nebo spíš něco blíží. Otočila se krev jí strnula v žilách. Asi tři metry od ní se vznášel obrovitý mozkomor. Jeho slizká paže se k ní natahovala a z bezzubých úst se vydral chroptivý zvuk. „Panebože.“ vydechla Lory a o krok ucouvla. „Nemůžu to udělat, kdyby mě někdo viděl…“ pomyslela si a hmátla po hůlce. „Do háje, tu taky nemám, jsem v pytli.“ pomyslela si a hypnotizovaně zírala na mozkomora. Najednou se odněkud z dáli ozval výkřik.
„Lory uteč, je to mozkomor!“ zařval Harry a sprintem běžel od hradu. Mladá čarodějka byla ale naprosto paralyzovaná, nedokázala by se pohnout, ani kdyby chtěla. Obrovský strážce Azkabanu byl od ní sotva metr, zatímco Harry dobrých sto. Lory se zatmělo před očima a propadla do svých nejhorších nočních můr.
„Jen tiše Loreanko, zahrajeme si hru na schovávanou. Já s tatínkem půjdeme dolů a taky se schováme. Tebe bude hledat takový pán v černé kápi a za žádnou cenu se mu neukazuj“ konejšila ji pohledná žena s oříškovýma očima a po pas dlouhými kaštanovými vlasy. Malá holčička přikývla a schoulila se po konferenčním stolkem.
Vytáhla hůlku a zašeptala „Silencio.“ Pohladila svou dceru po tváři a znehybnila ji. Pak zmizela ve dveřích a nastalo strašlivé ticho. Po pár minutách se rozletěly dveře a dovnitř vstoupil mohutný muž ve smrtijedské kápi. Za vlasy dovnitř vhodil Loryinu matku a s úšklebkem se kochal její zakrvácenou tváří. Za chvíli dovnitř vešel druhý Smrtijed a vhodil dovnitř vysokého muže s plavými vlasy a modrýma očima.
„Takže Scorpio a Iris, kde je?“ zahřměl mohutný Smrtijed.
„To se nikdy nedozvíš.“ odsekl Loryin otec.
„Ale dozvím…“ ušklíbl se a s lehkostí sobě vlastní na něj vyslal mučící kletbu. Lory chtěla vykřiknout, ale z hrdla se jí nevydal jediný zvuk.
Oba Smrtijedi mučili její rodiče až jejich těla bezvládně klesla na podlahu.
Oba Smrtijedi mučili její rodiče až jejich těla bezvládně klesla na podlahu.
„NE!!!!!“ zařvala Lory, ale opět z jejího hrdla nevyšel jediný zvuk..
„Expecto Patronum!“ zavelel Harry, který právě doběhl a stříbrný jelen odehnal mozkomora.
Rychle se sklonil k Lory a po chvíli váhání ji pohladil po vlasech.
„To bude v pořádku..“ zašeptal, ale jeho Lory vnímala jeho hlas jen jako ozvěnu. Podívala se na něj, zatmělo se jí před očima a omdlela.
„Co si to…„Co se stalo?“ vydechla Poppy, když uviděla uříceného Harryho, jak svírá v náručí Lory.
„Napadl ji mozkomor.“ vyklopil ze sebe Harry a snažil se popadnout dech.
„Mo-mozkomor v Bradavicích?“ Harry jen přikývnul. „Položte ji tady pane Pottere a běžte hned za ředitelem!“ zavelela Poppy a černovlasý čarodějnický učeň položil svou kamarádku na nejbližší postel. Pak vypálil z ošetřovny.
Během pěti minut se dostal k chrličům a uvažoval, jak asi bude znít heslo.
„Rozhodl se improvizovat.“ „PROFESORE BRUMBÁLE! PROFESORRE BRUMBÁLE! PROSÍM PUSŤTE MĚ DOVNITŘ, POTŘEBUJI S VÁMI MLUVIT!“ zařval z plných plic Harry a doufal, že ty stěny nejsou tak silné, jak si myslel. Už chtěl zpustit znovu, když chrlič odskočil a dolů sjel slavný ředitel neméně slavné školy čar a kouzel.
„Co se děje Harry?“ zeptal se starostlivě a přelešťoval si své brýle.
„Lory napadl mozkomor!“ vydechl Harry a podíval se mu do očí.
Brumbál zvážněl. „Kde to bylo?“
„U Zapovězeného lesa, nedaleko od jezera.“
„A Lorean?“
„Je na ošetřovně, ten mozkomor ji pěkně zřídil.“ vydechla Harry.
„Jdeme.“ zavelel Brumbál a otevřel nějaký postranní vchod a vtáhl svého studenta dovnitř.
„Ošetřovna.“ řekl jasným a zřetelným hlasem. V tu ráno se ozvalo hučení a praskot. Harry pocítil zvláštní chvění v žaludku, ale než si stačil ujasnit, co vlastně cítí, vytáhl ho Brumbál ven. Otevřel dveře ošetřovny a zamířil k Poppy.
„Jak je na tom?“ zeptal se rázně.
„Prožila silný psychický otřes, ale za pár hodin už by měla být v pořádku.“
„Můžu s ní mluvit?“ ozval se Harry. Oba se na něj otočili.
„Ovšem, teď u sebe někoho potřebuje.“ přikývla madam Pomfreyová a teď dostal pro změnu psychický šok Harry. Nepamatoval si, aby k pacientovi někoho dobrovolně pustila.
Čarodějnický učeň pomalu došel k posteli obehnané závěsy a proklouznul ke své kamarádce. Ležela klidně na posteli a tiše oddechovala. Harry se k ní posadil a chytnul jí za ruku. Lory sebou prudce trhla a otevřela oči.
„Harry.“ vydechla a usmála se. „Kde to jsem?“
„Na ošetřovně a teď klidně lež.“ šeptl Harry a usmál se na ni. „Madam Pomfreyová, už se probrala.“ zavolal a zpoza závěsů se vynořila Bradavická ošetřovatelka.
„To bylo rychlé.“ konstatovala a opět někam zmizela.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Brumbál a posadil se na židli u její postele.
„Jak by mě přejela kolona parních válců.“ odvětila Lory a posadila se. „Blbí mozkomoři, vždycky jsem je špatně snášela.“ zavrčela a promnula si spánek.
„Ale jak se dostali sem?“ zeptal se Harry a zkoumavě se podíval a Brumbála.
„Nemám ponětí, ale ihned to oznámím ministerstvu.“ prohlásil Brumbál a s krátkým rozloučením zmizel.
Najednou se opět odněkud vynořila madam Pomfreyová a podala Lory misku čokolády.
„Ne díky, nemám hlad.“ vrátila jí misku.
„Tohle není na hlad, čokoláda je dobrá na nervy.“
„A na tloušťku…“ pomyslela si Lory a vzala si ji zpátky.
„Hezky odpočívejte a zítra budete fit.“ usmála se Poppy a zahrnula závěsy.
„Nepomůžeš mi s tím?“ usmála se Lory a nabídla svému kamarádovi misku. Harry jí úsměv oplatil a vzal si kousek čokolády.
„Tohle je na tom pozitivní, člověk se naláduje čokolády.“ ušklíbl se a zakousl se do lahodného pokrmu.
„Ty už si se z mozkomory někdy setkal?“
„Jo, hlídali Bradavice, když utekl Sírius Black.“ odvětil Harry a při vzpomínce na svého kmotra se usmál.
„Aspoň se z nich nesložíš. Tohle mě štve, nechápu, proč na mě tak působí.“ povzdechla si Lory.
„Mě se stávalo to samé, ale naučil jsem se patrona, který mě před nimi ochrání.“
„Toho jsem zkoušela taky, ale dokázala jsem udělat jen mlhu, nic víc.“ Na chvíli bylo ticho.
„Já vím, že bych se neměl ptát, ale co jsi viděla, když se k tobě mozkomor přiblížil?“ zeptal se Harry, který moc dobře věděl, že když se někomu s tím svěří, uleví se jí.
„Vždycky to samé …. Byly mi čtyři. Mamka mě schovala pod stůl a šla zadržet Smrtijedy. Byli ale silnější a jak mamku, tak taťku porazili. Chtěli, aby jim prozradili, kde je něco schované, ale odmítli. Pak je umučili na smrt.“ hlesla Lory a sklonila hlavu.
„Aspoň si je znala, já je nikdy neviděl, jen slyšel…“ posmutněl Harry a ukousnul si.
„Přece jen máme něco společného…“ pousmála se Lory.
„Škoda, že je to zrovna tohle…“
Bradavický hrad se koupal v posledních paprscích zapadajícího slunce. Vítr si pohrával s korunami stromů a proháněl se mezi vysokými věžemi. Lory se podívala na sráz pod ní a pocítila slabé mrazení. Pousmála se a poodstoupila. Trochu se přikrčila a začala pomalu provádět sestavu. Přesnými a vyrovnanými pohyby se pohybovala těsně na kraji pětimetrové propasti a ledové vodě. Plně se soustředila na prováděné cviky a obratně balancovala na kraji srázu. Jako vždy se ponořila do svých myšlenek a přestala vnímat okolí, což byla chyba. Protože by si jinak určitě všimla blonďatého chlapce se zelenostříbrným hadem vyšitým na hábitu.
Draco se schoval v houští kousek od Lory. Sledoval každý její pohyb a když se k němu přiblížila, vyrazil a strčil do ní. Chtěl ji chytnou za tričko, podržet ji nad srázem a trochu se jí pomstít, tak si to alespoň představoval. Místo toho se ho ale chytla Lory a se zapraskáním Dracova pláště spadla do ledové vody. Hladina se za ní zavřela a na okamžik bylo absolutní ticho. Draco zpanikařil. rychle si sundal potrhaný plášť a vyrazil zpátky k hradu.
Snape seděl ve své kabinetě a pozoroval vycházející slunce. Pak se sklonil nad poslední písemkou, kterou včera nestihl opravit a oznámkoval ji. Opřel se do křesla a zavřel oči. V hlavě mu stále vířily vzpomínky na minulé setkání Smrtijedů.
V kruhu stály postavy zahalené do černých kápí.
Najednou se do jejich středu přemístil jejich pán. Všichni si okamžitě klekli a políbili lem jeho hábitu. Vrátili se na svá místa a postavili se.
„Severusi.“ řekl mrazivě. „Přistup.“ Profesor lektvarů došel před Pána Zla a klekl si. „Kde je ta holka?“ zasyčel.
„Unikla. Ten hlupák Naite se na ni vrhnul a když jsem přišel, ležel na zemi spoutaný a v bezvědomí pane.“ řekla klidným hlasem Snape.
„Neúspěch není přípustný.“ zasyčel Voldemort a pohladil Naginiho po hřbetu. Vytáhl hůlku a namířil na klečícího profesora lektvarů.
„Crucio!“ vykřikl a kouzelný paprsek zasáhl Snapea do hrudi. Projela jím mučivá bolest a Snape se zhroutil na zem. Začal se zmítat a křičet. Trvalo věčnost, než to skončilo. Snape ležel na zemi a tělem mu stále projížděla křeč. S vypětím všech sil se postavil a vrátil se na místo.
Pak začal Voldemort vysvětlovat jeho plán....
Jen několik metrů od vody ležela promočená Lory v roztrhaném tričku a několika žahnutími na zádech. Snape v nich okamžitě poznal poranění od ferovce. Sklonil se k Lory a pokusil se jí nahmatat puls. Po chvíli ho ucítil, byl velice slabý a nepravidelný. Odhrnul jí vlasy z obličeje a šáhl jí na čelo. Měla horečku. Opatrně ji vzal do náručí a otočil se k hradu. Lory se celá třásla a instinktivně se ke svému profesorovi přivinula.
Snape ji co jak nejrychleji odnesl na ošetřovnu a položil ji na první postel. Na chvíli váhal, ale pak z ní strhl promočené věci a zabalil ji do deky. Pak vyrazil za místní ošetřovatelkou. Zabušil na dveře a odtáhl ospalou Poppy na ošetřovnu. Sám se pak opřel o stěnu a pokoušel se popadnout dech.
Pak začal přemýšlet. Hlava se mu málem rozskočila. Potlačil své pocity a soustředil se na reálné možnosti. Ale ať to bral odkud chtěl, Lory měla jen mizivou šanci na přežití.
„Potřebujeme protijed!“ vykřikla madame Pomfreyová a podívala se na Snapea. Profesor lektvarů se otočil na podpatku a vyrazil do své pracovny, aby připravil další dávku protijedu. Trvalo mu to deset minut. Rychle naplnil lahvičku protijedem a vyrazil na ošetřovnu. Předal ji místní ošetřovatelce a pak vyrazil za Brumbálem.
Vrazil svým typickým způsobem do sborovny a došel k Brumbálovi. Tichým hlasem mu vše vypověděl a místní ředitel to tlumočil ostatním profesorům. Všichni byli okamžitě na nohou.
„Klid prosím. Minervo, pojďte prosím s námi. Ostatní tady zůstanou.“ řekl Brumbál a společně s řediteli Nebelvíru a Zmijozelu vyrazil na ošetřovnu. Madame Pomfreyová je pustila dál a zavřela dveře.
„Jak je na tom?“ zeptala se profesorka přeměňování a nalila místní ošetřovatelce čaj.
„Špatně, hodně špatně. Protijed sice zabírá, ale jed už pronikl téměř do celého těla a mohlo už být pozdě.“ řekla madame Pomfreyová a ruce se jí třásly tak, že téměř neudržela šálek. „Bohužel má i zápal plic a nemůžu jí srazit teplotu.“ řekla Poppy a usrkla si čaje.
„Co můžeme dělat.“ zeptal se Brumbál.
„Modlit se.“ řekla madame Pomfreyová. Najednou Lory sebou začala házet. Poppy u ní byla několika skoky a přidržela ji na posteli. Lory zasténala a něco mumlala.
„Běžte odtud, musí mít klid.“ řekla místní ošetřovatelka a ukázala na dveře. Nikdo z profesorů jí neodporoval a všichni tři odešli. Poppy se posadila vedl Lory a chytla jí ruku, aby jí zkontrolovala tep. Do ruky jí vypadl stříbrný odznak, ale ještě dřív, než si jej mohla prohlédnout, začala sebou Lory zase házet. Madame Pomfreyová si strčila odznak do kapsy a uklidňovala Lory.
„Netuším, na večeři se neukázala a ve svém pokoji taky nebyla.“ řekl Harry a podíval se na Rona. ten zrovna likvidoval čokoládovou žabku.
„Hehim.“ zahuhňal a polknul. Hermiona se starostlivě rozhlédla.
„Asi bude cvičit, znáš ji.“ uklidňoval ji Harry. Hermiona se na něj usmála.
„Asi máš pravdu.“ řekla Hermiona a zakousla se do topinky. po celou snídani se nervózně rozhlíželi, ale Lory se stále neobjevila.
„Měli bychom po hodině zajít za McGonagallovou.“ řekla Hermiona.
Oba její přátelé přikývli.
Po snídani vyrazili do kabinetu přeměňování a po dlouhém váhání zaklepali.
„Dále.“ ozvalo se zpoza dveří. Harry, Ron a Hermiona vešli. Profesorka McGonagallová se tvářila přísněji než obvykle. Hermiona zavřela dveře.
„Mohu vám nějak pomoci?“
„Paní profesorko, víte, Lory se dneska v noci neukázala na koleji a máme o ní strach.“ řekla Hermiona. Ředitelka jejich koleje si je přísně prohlédla.
„Slečna Devonová byla dnes ráno nalezena v kritickém stavu u jezera.“ řekla tlumeným hlasem.
Všichni tři si vyměnili vyděšené pohledy. „Co se jí, stalo? Jak je na tom? Můžeme ji vidět?“
„Pojďte se mnou.“ řekla profesorka přeměňování a postavila se.
„Madam Pomfreyová vám o jejím stavu řekne víc než já.“ řekla profesorka přeměňování.
Všichni tři ji poslušně následovali z kabinetu.
Beze slova prošli chodbami na ošetřovnu.
Profesorka přeměňování otevřela a promluvila si s madam Pomfreyovou a ta je po chvíli váhání pustila dovnitř. Harry, Ron a Hermiona vešli a podívali se k posteli, u které byly zataženy závěsy. stála u ní madam Pomfreyová s lahvičkou nafialovělé tekutiny. na okamžik zmizela za závěsem, ale pak se hned vrátila. tentokrát měla lahvičku ale prázdnou.
„Co je jí?“ zeptal se Harry.
„Má těžký zápal plic a požahal ji ferovec. Dostala okamžitě protijed, ale je možné, že už bylo pozdě.“ řekla velice tichým hlasem.
„Můžeme ji vidět?“ zeptala se Hermiona a prosebně se podívala na místní ošetřovatelku.
„Dobrá, ale jen na pět minut.“ řekla přísně a roztáhla jim závěs. Všichni tři najednou ztuhli.
Lory se celá třásla a něco nesrozumitelně mumlala. Harry a Ron se posadili na jednu stranu postele, Hermiona na druhou.
Harry ji chytnul za ruku a jemně ji pohladil. „Madam Pomfreyová?“
„Ano Harry?“
„Jak se sem Lory dostala?“
„Přinesl ji profesor Snape.“ Harry a Ron si vyměnili nenávistný pohled.
„Už je čas, běžte. Potřebuje klid.“ řekla a pokynula jim ke dveřím. Všichni tři se postavili a naposledy se podívali na Lory.
„Můžete se u ní stavit po vyučování.“ řekla Poppy a zatáhla závěs. Všichni tři přikývli a odebrali se ke dveřím. Když otevřeli, vevlál dovnitř Snape s další várkou protijedu.
„Co jsi jí udělal?!“ zavrčel Harry a vypadalo to, že se na něj vrhne.
„Kdo vám dovolil mi tykat pane Pottere? Deset bodů dolů pro Nebelvír.“ zasyčel Snape a provlál kolem nich. Ron musel Harryho držet, aby na něj neskočil. Společně s Hermionou ho pak odtáhli od ošetřovny.
Zpráva o Loryině stavu a spojitosti Snapea s ním se po škole rozšířila rychlostí blesku. Všichni si místního profesora lektvarů nedůvěřivě prohlíželi a šuškali si o něm. Snape to samozřejmě okázale ignoroval a dál vařil protijed proti ferovci. Každou hodinu ho pak přinášel madam Pomfreyové a poočku sledoval Lory. Poppy dělala co mohla, ale její stav se stále nelepšil. Stále se celá třásla a trhala sebou. Nebyl na ni rozhodně pěkný pohled. Vše začalo vypadat trochu nadějněji večer, kdy jí trochu klesla teplota a přestala se tolik třást, ale zdaleka ještě neměla vyhráno.
Madam Pomfreyová se s trhnutím vzbudila. Zaklapla budík a popadla lahvičku s protijedem. Rozhrnula závěs u Loryiné postele a ztuhla. Lory se netřásla a byla bledá jako stěna. Madame Pomfreyová k ní rychle přiskočila a pokusila sejí nahmatat tep. Lory ale žádný neměla - byla mrtvá.
„Proboha.“ zašeptala Poppy a z očí jí vytryskly slzy. Přetáhla přes Lory plachtu a zatáhla závěs. Pak se zhroutila do křesla a usedavě se rozplakala.
Kapitola sedmá – Mistryně - Kapitola devátá - Dracovo potrestání
O šest hodin později...
„Nevíte, kde je Lory? zeptala se Hermiona.
Profesor lektvarů si setřel pramínek potu stékající po jeho týlu. Postavil se a popadl svůj plášť a vyšel z kabinetu. Všude bylo ticho a klid. Rychlým krokem proletěl chodbami sklepení a za chvíli se dostal před hrad. Zamířil si to k Zapovězenému lesu a snažil se potlačit své pocity. Najednou něco zahlédl koutkem oka. Zastavil se a očima přejel po okolí. Jeho pohled se zastavil na nějaké postavě ležící na břehu jezera. Okamžitě vyrazil tím směrem a během necelé minuty se dostal k jezeru najednou strnul.
Druhý den ráno....
Uběhlo několik dní a Lory se vrátila k výuce, ale stále byla z jejího setkání s mozkomorem rozhozená a jen špatně se soustředila na výuku. Když už potřetí zapomněla na domácí úkol, rozhodla se, že si to musí srovnat a to se jí nejlépe dělalo při cvičení…
„Madam Pomfreyová, madam Pomfreyová!“ zařval Harry a kopal do dveří od ošetřovny.
„NE!!! Mami, tati!“ zařvala Lory a skácela se na zem. Její tělo se třáslo a nedokázala nic víc než plakat.
„Mami ne! Já nechci být sama!“ vykřikla malá plavovlasá dívenka schoulená pod neviditelným pláštěm.
O půl hodiny později....