Kapitola padesátá druhá – Dcera

Profesor lektvarů zaklepal na dveře ředitelny.

„Dále.“ pozval ho dovnitř Brumbál. Snape rychle proklouznul do pracovny a zavřel dveře.

„Dobrý večer pane.“ pozdravil uctivě a zamířil k Brumbálovi.

„Dobrý Severusi. Už je vám lépe?“ pokračoval ředitel ve zdvořilostní konverzaci a usmál se na svého zaměstnance.

„Ano pane, děkuji.“ přikývl Snape a došel až ke konferenčnímu stolku.

„Prosím posaďte se.“ vybídnul mu Brumbál křeslo a sám se usadil. Snape zaujal své místo naproti Brumbálovi a s ledovým klidem se mu podíval do očí.

„Co máte na srdci Severusi?“

„Zjistil jsem jednu informaci týkající se mě a slečny Devonové.“

„Ano Severusi, poslouchám.“ přikývl Brumbál a nasadil svůj vážný výraz.
„Já jsem její otec.“ vyklopil ze sebe po chvíli váhání

Snape. Brumbál si ji sjel nechápavým pohledem.

„Severusi to přece není možné.“ zakroutil hlavou jeden z nejmocnějších čarodějů.

„Lorean to sama řekla, když mě bránila před pánem Zla.“ Brumbál se na chvíli zarazil, bylo to vůbec poprvé, co Snape řekl Lory jinak než slečna Devonová. „Severusi, je nemožné aby byla vaše dcera. Jinak by

neměla Hadí diamant, vy přece nejste Lenut.“ vymlouval mu to Brumbál.

„Proč by to ale potom říkala?“ zeptal se profesor lektvarů.

„To netuším Severusi, na to by jste se měl zeptat jí…“

Lory ležela v posteli a při každém nadechnutí jako by jí někdo zabodl do hrudi nůž. Kolem pasu měla obmotané obinadlo a tlakový obvaz. Na bělostném síťování obvazu jí trochu prosakovala krev, ale nebylo to nic hrozného. Najednou se ozvalo zavrzání dveří. Lory se otočila ke vchodu a překvapeně zamrkala.

„Sakra, co mi do toho lektvaru dali?! Jakto že vidím Snapea?!!!“ pomyslela si a podívala se do očí svému bývalému profesorovi.

„Dobrý den.“ pozdravila a nechápavě se na něj podívala. Snape jen přikývnul a pomalu došel k Lory.

„Jak dlouho už máte paměť vaší matky?“ zeptal se naprosto nečekaně Snape. Lory se na něj překvapeně podívala.

„Proč se ptáte?“ odpověděla mu otázkou. „Sakra mu hrabe?!“

„Chci to vědět.“ odvětil klidně profesor lektvarů a posadil se na židli ku její postele.

„Já ji nemám a ještě minimálně měsíc mít nebudu.“ Profesor lektvarů se na ni nechápavě podíval.

„Ale tehdy před bitvou jste…“

„Myslíte, to jak jsem řekla, že jste můj otec? Něco jsem plácnout musela.“ pokrčila rameny Lory a usmála se na něj. Najednou jí to došlo. Podívala se s ledovým klidem na Snapea a uvažovala, jestli myslí to, co ona myslí, že si myslí.

„Co tím chcete říct?“ zeptala se přímo Lory, pomalu se pomocí svých loktů posadila a opřela se o čelo postele. Snape se jí podíval do očí. Na krátký okamžik v nich nebyl ani chlad ani odměřenost a vzplál v nich obyčejný plamínek lidského tepla.

„Vy jste znal moji matku?“ zeptala se najednou mladá dědička. Snape jen přikývnul a odebral se k odchodu.

„Počkejte, mohl by jste…“ Lory se zarazila. „Ten mi tak určitě něco řekne.“ pomyslela si, ale rozhodla se to přece jen zkusit. „…o ní něco říct?“ zeptala se nesměle.

Profesor lektvarů se zarazil a zahleděl se jí do očí. Nebyl v nich odpor, zášť ani nenávist, jen prosba a naděje. Beze slova přikývl, posadil se zpátky a přitom stále zíral své bývalé žákyni do očí.

„Co by jste o ní chtěla vědět?“ zeptal se klidně.

„Všechno. Nic moc si o ní nepamatuju, jen pár útržků. Chci vědět jaká byla.“

„Desirré byla velice přátelská a chytrá. Chodila do Havraspáru o dva ročníky níž než já a stala se jak prefektkou, tak i primuskou. Měla ale velké potíže s dodržováním řádů a neměla absolutně žádnou úctu k profesorům a autoritám obecně.“ řekl měkce profesor lektvarů a ponořil se do vzpomínek.

„Aspoň vím, po kom jsem.“ pomyslela si Lory. „Teda až na tu prefektku a primusku.“

„Nikdy se ničeho nebála a šla do všeho po hlavě, uměla nádherně hrát na klavír a na koštěti se jí nikdo nevyrovnal.“

„Tak ne no. Až na to že mám hudební hluch a neuletím pět metrů bez toho abych nepřizabila minimálně deset lidí jsme si dost podobné.“

„Stejně jako ty nesnášela svou minulost, proto se rozhodla stát se přesným opakem toho, čím měla být – bystrozorkou. Byla talentovaná a protože znala většinu kouzel černé i obranné magie, bylo pro ni jednoduché se jim bránit. Napoprvé složila zkoušky, rychle se vypracovala a jen při vyslovení její přezdívky jsme měli tendenci se schovávat.“ najednou jako by se Snape probudil ze snu a podíval se Lory do očí. Byla v nich vděčnost a radost.

„Jaký byl její oblíbený předmět? Který nesnášela a co nejhoršího provedla??“ ptala se dychtivě. Snape se jen usmál a začal jí zodpovídat její otázky.

Ten den si oba povídali dlouho do noci a vznikl mezi nimi křehký vztah, který ani jeden z nich nechtěl zničit.

Lory ve skrytu duše doufala, že je Snape její otec a stejně tak profesor lektvarů doufal, že je nejtrhlejší dívka, kterou kdy učil, jeho dcerou. Ač si to nepřipouštěl, měl ji rád a přirostla mu k srdci.

Uběhnul měsíc a Lory se svým profesorem trávila spoustu času. Přišli na to, že mají hodně společného, tedy víc než si mysleli. Oba nesnášeli vařenou mrkev, uřvané lidi, kteří se stále dožadovali pozornosti a ze srdce nenáviděli Voldemorta. Hlavně měli zálibu v lektvarech a často a dlouho se o nich bavili, čímž od sebe odpuzovali většinu členů řádu i normálních lidí.

Lory přišla na to, že Snape není zas tak špatný, jak si myslela a profesor lektvarů zase poznal, že měl za žačku jednu z nejúžasnějších dívek, jaké kdy poznal a možná i jeho dceru…

Lory se posadila na postel se známým pocitem v břiše, věděla že dnešní noc jí čeká poslední článek její minulosti. V dnešním snu měla totiž získat jak paměť svého otce, tak matky.

Lehla si do postele a napila se lektvaru spánku. Po chvíli se jí začaly zavírat oči a Lory propadla do vzpomínek. Všechno se odehrávalo strašně rychle, slyšela jen útržky hovorů a viděla nějaké neznámé tváře. Pak všechno ustalo a poslední, co viděla byl pohled na svou matku a vzápětí pod malý stolek, kde zdánlivě nic nebylo. Pak už byla jen tma. Paměť jejího otce, Eduarda Lenuta, tím skončila a začala druhá…

Opět se před ní začaly míhat obrazy, tváře a lidské hlasy. Pak se všechno jako by zpomalilo a Lory uviděla zcela zřetelně svou matku.

„Musím jít Desirré, pán mě volá.“ řekl pohledný mladík s havraními vlasy a hlubokýma černýma očima oděn ve smrtijedském plášti.

„Nechoď Severusi, ještě můžeš couvnout.“ přemlouvala ho, ale budoucí profesor lektvarů ji neposlouchal.

„Už jsem si vybral. Pojď se mnou. Jsi přece má žena, společně to dokážeme,“ požádal ji a chytl za paži.

„Ne Severusi, já se nikdy nezaprodám do rukou toho ďábla.“ odmítla Desirré a smekla se mu.

Mladý Snape se opět chytnul za levé předloktí, jak ho znamení Zla začalo pálit.

„Musím jít.“ zasyčel a vytáhnul hůlku.

„Počkej Severusi, musím ti ještě něco říct.“ chtěla ho zastavit.

„Sbohem Desirré,“ zašeptal Snape a políbil ji.

„Severusi já…“ Budoucí profesor lektvarů se přemístil a zanechal ji samotnou.

„…jsem těhotná.“ dořekla do ticha a po tváři se jí začaly kutálet slzy.

Vše se začalo opět zrychlovat a Lory zachytila jen útržky.

„Severus je mrtvý, panebože on je mrtvý!!!“ vykřikla Desirré a zhroutila se do křesla.

„Já se o tebe i dítě postarám, neboj se.“ zašeptal jí plavovlasý muž s pomněnkovýma očima a objal ji kolem ramen. Seděli vedle sebe na schodech nějakého domu a dívali se na zurčící fontánu.

„Berete si Eduarda Tunela za svého manžela?“ zeptal se nějaký starosta.

„Ano.“ špitla Desirré a podívala se svému budoucímu choti do očí.

„Jen tiše Loreanko, zahrajeme si hru na schovávanou. Já s tatínkem půjdeme dolů a taky se schováme. Tebe bude hledat takový pán v černé kápi a za žádnou cenu se mu neukazuj“ zašeptala své malé dcerce a pohladila ji. Pak už byla opět jen tma…

Lory se prudce posadila a zalapala po dechu. Byla celá orosená potem a v hlavě měla totální chaos. Nevěděla, co si o tom všem má myslet.

„Takže mamka byla těhotná s taťkou, když ještě nebyli svoji a ona byla provdaná za Snapea?!!!! Tohle je na můj vkus moc zamotané...“ pomyslela si a pokusila se utřídit si své myšlenky.

„Tohle je na mě moc.“ uzavřela to asi po půl hodině a šáhla do šuplíku pro lektvar spánku a na ex ho do sebe kopla. Ani ne o minutu později se jí začaly klížit oči a upadla do říše snů a fantazií.

Mezitím v Bradavicích…

Snape ležel v posteli a zíral do tmy. Hlavou mu vířily nejrůznější myšlenky a teorie, žádná mu ale neseděla.

„Do háje!“ zaklel do ticha a převalil se na bok.

„Na tohle nemám věk, zítra si s ní prostě promluvím a uvidíme.“ pomyslel si, vytáhl lektvar spánku a rychle ho vypil. Přikryl se a zavřel oči. Za chvíli ucítil, že má víčka příliš těžká než aby je otevřel a ponořil se do snů.

Lory se probudila a zamžourala kolem sebe. Zaostřila na hodiny a zhrozila se. Na digitálním displeji oranžově svítilo 12 :21. Rychle se vyšvihla na nohy a s pohledem na kalendář málem dostala hysterický záchvat. Bylo totiž třetího února, den jejího vystoupení.

„Do prdele, do prdele, do prdele!“ zaklela a rychle se opláchla. Stáhla si vlasy do culíku a

Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. První Loryina myšlenka patřila Smrtijedům, ale něco jí říkalo, že to nejsou oni. A tak se vydala otevřít. Nahlédla přes kukátko a usmála se. Byl to Joe a přes ruku měl přehozený pytel s jejím kostýmem. Rychle oddychoval a tvářil se ustaraně. Lory mu otevřela a věnovala mu milý úsměv.

„Rychle Lory, to představení přesunuli na pět! Pokud to tam chceme stihnut, musíš se okamžitě převléct a připravit!“ vychrlil na ni a prásknul za sebou dveřmi.

„Hele klídek, je teprve půl jedné, máme dost času.“ zavrtěla hlavou Lory.

„Teď není čas na vtipy Lory! Je za dvě minuty půl čtvrté.“ konstatoval Joe a s naštvaným výrazem zavřel dveře. Lory se podívala na hodiny nad dveřmi, které jí k její neskonalé hrůze potvrdily verdikt. „ty vole.“ vydechla a naprosto ohromeně se podívala na Joea.

„To je jedno, teď se hlavně rychle převleč a nalič. Ostatní nás budou čekat na místě.“ vydechl.

„Dobře, dej mi to a za čtvrthodiny jsem hotová, ty se převleč vedle.“ poručila a otevřela mu dveře do jednoho z pokojů pro hosty. Joe tam rychle zapadl a začal se svlékat.

O deset minut později…

Lory si do vlasů patlala flitry, když ji začal pálit náramek.

„Do háje, to musí svolávat poradu zrovna teď?!!“ zavrčela a chytla se přívěsku. Rychle ze sebe shodila oblečení až zůstala jen v kalhotkách a hůlkou zamířila na svůj kostým. „Pudres! “poručila a rázem byla oblečená. Pak se chytla přívěsku a přenesla se na ústředí. Přímo na klín profesora lektvarů.

„Sakra.“ vydechla a postavila se. Všichni si ji sjeli zkoumavým pohledem.

„Co to máš proboha zase na sobě?“ zeptal se udiveně Snape.

„Kostým, mám vystoupení.“ odvětila klidně Lory a otočila se na ostatní z řádu. Měla na sobě oranžovorůžové kalhoty, vyrobené z lesklé splývavé látky s cvoky podél celé boční linie nohou. Vršek měl úplně stejnou barvu, končil těsně nad pupíkem a cvoky se mu táhly od rukávu k rolákovému krčku. K tomu ještě byla hodně výrazně nalíčená, ve vlasech a po kůži měla flitry a drdol obmotaný razivě červenou gumičkou – vypadala prostě velice neobvykle na čarodějku.

„Co se vlastně děje?“ zeptala se netrpělivá Lory, která měla být za deset minut zpátky ve svém domě.

„Voldemort chystá útok na vaše panství.“ ozval se Moody. Lory se na něj nechápavě podívala.

„Proč?“

„Potřebuje si o vás něco zjistit.“ odvětil opatrně Mundungus.

„A co?“ dál nechápala Lory.

„Vlastně, my bychom to také chtěli vědět.“ ozval se Tonksová. Lory už začínala být netrpělivá a podívala se jí do hlavy. Poslechla si její myšlenky a musela se posadit.

„Proč proboha chcete TOHLE vědět?“ zeptala se naprosto nechápavě a rozhlédla se po místnosti. Všichni se dívali všude možně jenom ne na ni.

„Super, mám ještě tři a půl minuty a oni se stydí, to je úroveň..“ pomyslela si Lory.

„Podívejte, nemám teď moc času, musím jít, vrátím se až kolem deváté, promluvíme si potom.“ ukončila jejich mlčení Lory a chytla se k přívěšku.

„Kde máš ta vystoupení?“ zeptal se naprosto neočekávaně Brumbál.

„Proč to potřebujete vědět?“ odpověděla mu otázkou Lory. „

Kdyby jsi byla v nebezpečí, chci vědět, kde budeš.“ konstatoval Brumbál.

„Dobře, dnes večer mám tři vystoupení. V pět mám na Základní škole královny Alžběty v Newhampesheru, druhé o půl sedmé na akademii na hale Viléme dobyvatele a třetí v klubu Empire ve východním Londýnu.“ odříkala a zmizela.

„Už si hotová?“ zeptal se Joe a nakouknul k Lory do pokoje ani ne dvě vteřiny potom, co se přemístila zpátky. Věnovala mu milý úsměv, přehodila přes sebe mikinu a kabát a vyklouzla s ním ven.

První dvě představení proběhla v klidu. Byl to spíš takový nábor, účastnily se jich malé děti, ale i pár dospělých, pak ale přišlo představení č. 3…

Lory se protahovala a špitala si s Viky o všem možném. Tedy hlavně o představení a cvicích.

Najednou se odněkud vynořil Peter a odtáhl obě mladé Kafudistky za provizorní oponu. Z hlediště se ozýval hlasitý smích a alkoholem podbarvené hlasy.

„Mariňáci! Proč zrovna mariňáci?!“ pomyslela si Lory a zaujala výchozí pózu. Všichni se seřadili na svá místa a Andrew dal pokyn k roztažení opony. Lory, Viky a Mary Ann nasadily křečovitý úsměv a s prvními tóny hudby se začaly vlnit velice odvážným způsobem. To podnapilí stateční obránci Anglie přivítali halasením a občas i potleskem.

Lory se zrovna otáčela kolem Petera, když do sálu vplulo ještě několik diváků. Lory si jich nevšímala a dál pokračovala v naučených pohybech. Příchozí si sedli kousek od hlediště a při jednom ze cviků jim Lory uviděla do tváře.

Byl to Brumbál, Snape a Lupin. V tu ránu by dala cokoli za to, aby byla hodně daleko od toho pódia. Andrew jí totiž právě strhnul vrchní a Joe zase spodní díl její výbavy. Zůstala na pódiu jen v něčem připomínajícím vrchní díl nějakých pestrých plavek, nohavicových kalhotkách a návlecích.

Snape na ni vytřeštil oči, Brumbál uhnul pohledem a Lupin na ni zíral s otevřenou pusou. Lory rychle udělala zbylých pět cviků a ve společné formaci ukončila první část z pětidílného vystoupení. Rychle si sebrala věci a zmizela v zákulisí. Pak na pódium naběhly striptérky…

„Severusi, myslím, že byste….“

„Ano pane profesore.“ přikývl Snape a vyrazil za Lory do zákulisí. Brumbál a Lupin se uklidili na místnost, která byla už z dvaceti metrů cítit jako záchod a přemístili se na Grimmauldovo náměstí.

Lory rychle oddechovala a snažila se přesvědčit samu sebe, že se jí to jenom zdálo.

„Tady nebyl Snape, Brumbál ani Remus, to prostě není možné!!“ pomyslela si, opřela se zády o sloup a zavřela oči. „Mě jenom hrabe, oni tu nebyli, mě hrabe, oni tu nebyli…“ opakovala si stále. Najednou na svém lokti ucítila čísi ruku a rázem povědomé táhnutí u pupku.

Když otevřela oči byla v jednací síni Fénixova řádu.
Snape jí držel za loket a dost nevybíravě ji vedl k ostatním. Lory byla příliš v šoku než aby něco namítla, její loket už si ale žádal prokrvení a tak se mu po pár vteřinách vysmekla. Snape se zastavil a podíval se na ni.

„Co si sakra myslíte, že děláte?!“ vyjela a střelila po něm nakvašeným pohledem.

„Nemůžete mě jen tak odtáhnout z vystoupení!“ zasyčela a zatnula ruce v pěst.

„Vystoupení?! Tomuhle ty říkáš vystoupení?!“ ozval se stále ještě odrovnaný Remus.

„Normálně pro takovéhle týpky neděláme, ale je to na dobrou věc.“ odsekla Lory.

„A vůbec, co je ti do toho, co dělám ve svém soukromí?!“

„Jsi teď v nebezpečí, neměla by ses jen tak promenádovat na pódiu…“ řekl už trochu mírněji Remus.

„Já jsem v nebezpečí celý život a až doteď to nikomu nevadilo.“ konstatovala Lory a podívala se po všech přítomných. Všichni si ji pohoršeně prohlíželi a měli vlastní představu o tom, co tím „vystoupením“ myslí.

Lory se netrpělivě podívala na hodinky.

„Podívejte, jestli něco opravdu nutně potřebujete, tak to chci vědět do pěti minut, musím jít zpátky.“ konstatovala a podívala se po ostatních. Nikdo neřekl ani slovo.

„Dobře, uvidíme se až to skončím.“ konstatovala a zamířila k východu.

Najednou jí někdo opět chytnul za loket.

„V tomhle nikam nepůjdeš.“ zasyčel jí někdo do ucha. Lory se otočila a s neskrývaným úžasem se podívala do očí svému nastávajícímu. Vysmekla se mu a otočila se.

„A kdo mi v tom zabrání?“ zeptala se s úšklebkem. „Já.“ odvětil s ledovým klidem Draco.

„Snad nežárlíš?“ zašeptala mu do ucha a usmála se. Draco trochu zrůžověl, což znamenalo, že absolutně zuří.

„Já nežárlím.“ zavrčel skrz stisknuté zuby.

„Hmm to vidím.“ ušklíbla se Lory a chytla se za přívěšek.

„Porta.“ poručila a s pohledem do Dracových očí se vrátila do klubu.