Kapitola padesátá - Pravý přítel

Svátky klidu a míru byly za dveřmi. Lory společně se Snapem a Lupinem pracovali na Antilupidním lektvaru pro širokou veřejnost. Brumbál podnikal na ministerstvu určité kroky na obnovení procesu se Síriusem a vypadalo to, že by ještě před Vánoci mohl být konečně osvobozen. Voldemort se stáhl do ústraní a začal snovat své plány, takže zavládl relativní klid. Tedy skoro všude….

„Tak jak jste pokročili?“ zeptala se vesele Hermiona a sekla sebou na Harryho postel.

„Nijak extra, je to těžší než jsem si myslel.“ zavrčel Ron a stále se snažil aby dal do slova brambory význam Snape je slizoun.

„Měli bychom si od toho dát pokoj, aspoň teď o Vánocích.“ ozval se Harry a mrštil s pergamenem na podlahu.

„Už mi to vážně leze na nervy.“ prohlásil Ron a taktéž hodil pergamen na podlahu. Hermiona se na oba vyčítavě podívala ale po chvíli uvažování došla k závěru, že mají oba pravdu. V poslední době toho bylo na ně příliš. Od učení, přes Kafudo až po nacvičování vkládání myšlenek do slov. K tomu měli Harry a Ron tréninky ve famfrpálu a jen tak tak stíhali své úkoly do školy.

Po příštích několik dní zavládla na hradě jako každý rok úžasná atmosféra. Všichni byli veselí a usměvaví, všechny ale uvnitř tížila stejná věc – Voldemort. Každý den se psalo o různých útocích a smrtích jak bystrozorů, tak obyčejných kouzelníků. Strach a sklíčenost se šířila mezi lidmi a zasáhla i Bradavice – jedno z nejbezpečnějších míst Anglie.

Harry se probudil a nasál vzduch pětadvacátého prosince – nejlepšího dne roku. Rychle se vymrštil a se širokým úsměvem, se podíval na kopu dárků u nohou jeho postele. Rychle se postavil a rozhrnul závěsy u Ronovy postele. „Stávej ospalče jsou Vánoce!“ zakřičel mu do ucha. Ryšavý chlapec sebou prudce trhnul a nečekaným výpadem ujistil svého přítele o tvrdosti jejich podlahy.

„Dobré ráno.“ ozvalo se zpoza závěsů Deanovy a Seamusovy postele a po chvíli vykoukli oba čarodějničtí učni z jejich pelechů. Harry se na ně usmál a vyhoupl se na nohy.

„Haló vstávejte!“ vykřikl Harry a roztáhnul Nevillovy závěsy.

„Nech mě ještě spát.“ zamručel Neville a připlácl si polštář na tvář.

„No tak, vstávej, jsou přece Vánoce!“ pokračoval v necitlivém buzení černovlasý čaroděj a stáhnul z Nevilla peřinu. Ten se neochotně vyhrabal z postele a mrštil po svém kamarádovi smrtící pohled.

„Tak jdem na to, ne?“ zeptal se Ron a vrhnul se ke svým dárkům. Všichni čtyři přátelé ho následovali a začali dychtivě trhat balicí papíry.

„Páni, tohle jsem si vždycky přál!“ vydechl Neville a nadšeně si prohlížel neuvěřitelně tlustou bichli s nápisem Léčivé byliny světa. Harry a Ron se jen ušklíbli a začali se kochat svou nadílkou.

„Hermiona se letos vytáhla, příručka pro bystrozory. Myslel jsem, že tohle je přístupné jenom pravým bystrozorům.“ zamumlal Harry a začal listovat asi v dvě stě stránkové publikaci o obranných a útočných kouzlech.

„Hele, já mám něco podobného. Nejlepší z nejlepších aneb jak být bystrozorem.“ prohlásil Ron a pohladil knihu po hnědočerveném obalu. V tomhle stylu pokračovalo rozbalování dárků, dokud celou podlahu jejich ložnice nezahalila vrstva pestrobarevných obalů.

„Pojďme na snídani.“ navrhl Neville kterému zakručelo v žaludku.

„Dobrý nápad, ale měli bychom se nejdříve převléct.“ ušklíbl se Seamus, když Harry vyrazil ke dveřím. Černovlasý čarodějnický učeň se zarazil a zrudnul ve tváři. Popadl své věci a urychleně zmizel za závěsy. Ostatní ho napodobili a tak byli za deset minut připraveni k odchodu.

Ve Velké síni bylo ostatně jako každý rok veselo a hlavně rušno. Každý sděloval svému širokému okolí, co dostal, od koho to dostal a co s tím bude dělat. Prostě idylka. Uprostřed toho bzučení seděli Harry, Ron a Hermiona a špitali si o Lory.

„Kde myslíte, že teď asi je?“ zeptal se Ron a kousnul si do vánočního pudinku.

„Asi bude doma, chudák, být sama na Vánoce..“ posmutněla Hermiona.

„Aspoň je v normální podobě. Lupin je na tom hůř…“ konstatoval Harry a upil ze sklenice.

„Má smůlu, úplněk zrovna vyšel na Štědrý den….“ povzdechla si Hermiona a kousla do topinky.

Najednou dovnitř začaly vlétat sovy s balíčky. Všichni okamžitě vzhlédli a začali chytat jejich poslední dárky.

Harry, Ron ani Hermiona nic nečekali a tak se ani neobtěžovali vzhlédnout, což byla chyba, jak po chvíli zjistili, protože každému z nich nesla jedna sova úhledně zabalený balíček. Když se před ně ony sovy s ladným zamáváním křídel snesli, utrpěla Hermiona málem nervový šok, Ron se začal dusit kuřetem a Harry vyprskl obsah svých úst zpátky do poháru.

„Od koho to je?“ vyslovil nahlas jejich myšlenky Ron. Natáhl se pro balíček s jeho jménem. Opatrně z něj sundal obal, jako by čekal, že na něj něco vyskočí a nahlédl dovnitř. Byla to jen obyčejná červená sametová krabička. Podíval se po svých přátelích a s výrazem pyrotechnika, který zneškodňuje bombu otevřel onu tajemnou krabičku.

„Páni.“ vydechl a opatrně vyndal stříbrný řetízek s bílým přívěškem ve tvaru běžícího psa.

„To je úžasný.“ vydechl a začal si prohlížet ten dárek. V tu ránu Harry i Hermiona roztrhli obal od jejich balíčků a vytáhli identické krabičky jako Ron. Když je otevřeli, měli v nich ty samé řetízky, jen jejich přívěsky byly jiné – Hermiona měla pavouka a Harry letícího ptáka.

„Tohle určitě poslala Lory.“ konstatovala Hermiona a fascinovaně si prohlížela řetízek.

„Jak to víš?“ zeptali se unisono Harry i Ron.

„Jednoduše. Naše přezdívky jsou Aranea, Lupus a Falco a podívejte se na ty přívěšky.“ ušklíbla se a připla si řetízek. Harry a Ron se usmáli a navzájem si zapli řetízky. Už se chtěli začít bavit, když se k nim snesla čtvrtá sova. V zobáku měla dopis na kterém byly úhledně napsány jejich jména. Hermiona si ho od sovy vzala a otevřela obálku. Přelétla ho očima a překvapeně zamrkala.

„Tak co píše?“ zeptal se nedočkavě Ron. „Přečti si to sám.“ zašeptala vykolejená Hermina a podala jim pergamen.

Šťastné a veselé!

Je mi moc líto, že jsem s Vámi nemohla oslavit Vánoce v Bradavicích, ale chtěla bych to napravit.

KUPTE NĚKOLIK PYTLÍKŮ SMAŽENÝCH BRAMBŮRKŮ. Moc se těším.

Vaše Lory

„Zdá se mi to, nebo se Lory zbláznila?“ zeptal se Ron.

„Ne Rone, naopak, je geniální!“ ušklíbla se Hermiona a pečlivě složila dopis.

„Proč myslíš, že jsem se měli učit to vkládání myšlenek?

Takhle nám Lory poslala zašifrovaný nějaký vzkaz a nikdo kromě nás ho nedokáže přečíst.“

„Wow.“ vydechl ryšavý čaroděj a obdivně přikývl.

„Začneme s tím hned po snídani.“ prohlásila Hermiona a chtěla se vrátit k jídlu. Harry a Ron ale byli jiného názoru. Okamžitě se zvedli a odtáhli svou kamarádku na kolej. V jejich ložnici zvedli zvukotěsnou bariéru a zamkli dveře.

„Hermiono, jde ti to nejlíp, přečti to.“ navrhl Ron. „Dobře.“ přikývla Hermiona. Soustředila se na slova a zamumlala formulku. Najednou jako by písmena vzlétla do vzduchu a začala se přemisťovat a rozrůstat se. Za chvíli už z nich byl souvislý text. Hermiona hltala každý řádek a když dočetla, vše se vrátilo do normálu.

„Páni.“ vydechla a hmátla po přívěšku.

„To jsou univerzální přenášedla!“

„Cože?!“ vyhrkl Harry a Ron unisono.

„Chce abychom k ní dneska večer zašli a oslavili Vánoce. Prý stačí, abychom se chytli přívěsků řekli nahlas její adresu a „porta“.“ chrlila na ně Hermiona.

„To jako myslí vážně?“ zeptal se nedůvěřivě Ron.

„Asi jo.“ přikývla Hermiona a znovu se zaměřila na vzkaz od její kamarádky.

„Počkej, ona nám dala univerzální přenášedla? Víš jak jsou vzácná?!!!“ vyhrkl Ron a zíral na malého sokola houpajícího se na Harryho krku.

„Asi jo.“ zopakovala svou odpověď Hermiona.

„Wow.“ vydechl Harry a zastrčil si přívěšek pod tričko.

„Teda už se moc těším.“ usmála se Hermiona. „Má prý pro nás nějaké překvapení.“ dodala a mávnutím hůlky spálila Loryin dopis.

„Myslím, že nás čeká velice zajímavý večer.“ konstatoval Ron a postavil se.

„Velice zajímavý…“

Den se pomalu vlekl a když konečně přišel večer, vytratili se Harry, Ron a Hermiona z Nebelvírské věže.

Potichu proklouzli do nejbližšího kumbálu a sborově přečetli adresu, kterou jim Hermiona napsala.

Přenášedla s nimi trhla a rázem se všichni tři začali vznášet nad lesy, domy a městy.

Během ani ne minuty se dostalo až nad Londýn a po dalších několika vteřinách přistáli jak širocí tak dlouzí na zápraží obyčejně vypadajícího domu. „Tak tohle bylo drsný.“ konstatoval Ron a pomohl Hermioně na nohy. Když se všichni tři vyškrábali na nohy, otevřely se dveře a v nich stál kdo jiný, než nejhledanější dívka Británie, Lorean Devonová.

„Ahoj, pojďte dál.“ řekla se šibalským úsměvem. Harry Ron a Hermiona s dárkem nic netušíc vešli dovnitř a dohodili ze sebe pláště.

„Veselé Vánoce Lory!“ řekl Ron a podal jí svůj dárek.

„Děkuji Rone.“ usmála se na něj mladá černokněžnice a rozvázala stužku. Opatrně sejmula obal a když uviděla obsah dárku, oči se jí rozzářily. Ze vkusně zdobeného rámu na ní mávalo všech dvacet jejich spolužáků s tyčemi v ruce a u každé postavy byl podpis.

„To je nádherné.“ vydechla Lory a vděčně se usmála na své přátele.

„A teď mám zase překvapení pro vás.“ ušklíbla se záhadně Lory a pokynula jim ke dveří vedoucím do vnitřku domu. Harry a Ron si vyměnili nechápavé pohledy a následovali svou kamarádku ke dveřím. Lory chytla kliku a mrkla na své přátele, pak otevřela dveře a pustila je do pokoje ponořeného do absolutní tmy.

„Běžte dovnitř."“vybídla je a ustoupila, aby mohli projít. Harry ani Ron neváhali a vstoupili do tmy. Hermiona chvíli váhala, ale pak následovala své přátele. Lory za nimi vkročila a zavřela dveře. Poslepu nahmatala vypínač a v duchu napočítala do tří, pak hlasitým „překvapení“ rozsvítila. Třem přátelům se naskytl velice neobvyklý pohled. V rohu místnosti stál nádherně zdobený stromek, všude bylo plno jmelí a pestrých stužek. Víc než výzdoba ale na tři přátele zapůsobilo osazenstvo. U připraveného stolku stáli Sírius, Lupin, společně s několika dalšími studenty šestého ročníku, tedy všemi, co zůstali v Bradavicích. – Parvati, Seamus, Dean a Nevillem. Bylo vidět, že se v přítomnosti dvanáctinásobného vraha a vlkodlaka necítí dvakrát skvěle, ale snažili se to zakrýt i když ne příliš dobře.

„Sírius!“ vyhrkl Harry a vyvalil oči na svého kmotra.

„Ale co tady s nimi a jak….“ koktal mladý čarodějnický učeň. Sírius vytáhl z hábitu nějakou listinu.

„Včera jsme zašli na ministerstvo a před Starostolcem donutili Pettigrewa k výpovědi a doznání. No a jsem volný. Zítra to bude v Denním věštci, ale chtěl jsem abys to věděl ode mě.“ zazubil se Sírius. Harry se vrhnul Síriusovi kolem krku.

„Takže už tě nehledají?! To je super!“ usmál se a pevně objal svého kmotra. Ron a Lory se taky usmívali, ale Hermiona upřeně zírala na Lupina.

„Pane Lupine?“ zeptala se nevěřícně.

Najednou to Ronovi docvaklo a podíval se na svého bývalého profesora.

„To přece…jak, vždyť…“ snažila se Hermiona zformulovat větu. Lory se jen ušklíbla.

„Společně s profesorem Snapem a Remusem jsme po pár pokusech našli správný poměr látek a Antilupidní lektvar je hotový.“ vysvětlila jim.

„Takže vy už nikdy…“ Lupin se na ně široce usmál a přikývl. Na Rona to bylo moc a posadil se. Z okna se díval na úplněk a těkal pohledem ze svého bývalého profesora na měsíc. Pak se podíval na Síriuse a dával si všechno dohromady.

„Páni.“ vydechl nakonec a usmál se na dva kontroverzní členy řádu.

„Je tu zábava jak na pohřbu.“ konstatovala Lory a mávnutím hůlky nechala na stolu objevit jídlo. Všichni zasedli a po celou večeři se skvěle bavili. Hermiona mámila z Lory informace o lektvaru, Harry, Dean a Seamus se bavili o famfrpálu, Sírius s Ronem probíral bystrozorské zkoušky a Lupin si s Lory tiše špital. Za tu krátkou dobu, co se znali se mezi utvořilo přátelství a náklonnost.

Když všichni odjedli, rozhodli se zahrát nejrůznější společenské hry – šarádu, kouzelné kriss kross, městečko Palermo a pak napadla Hermionu jedna hra, kterou hráli na táboře….

„Co takhle si zahrát kočičku?“ navrhla a všichni se na ni nechápavě podívali.

„Cože?“ zeptal se nechápavě Ron.

„Kočičku.“ usmála se Hermiona.

„A jak se to hraje?“ zeptala se Parvati.

„Je to docela jednoduché, posedejte si do kruhu…“ všichni okamžitě popadli židle, křesla a bobky a daly je do kruhu. Hermiona se postavila do středu a pokračovala ve výkladu.

„Takže teď je jeden kočička. Vybere si jednoho z vás a otře se o něj. Ten ho pak musí třikrát pohladit a bez toho aniž by se rozesmál říct. „Ty moje malá milá hodná kočičko.“ když to vydrží, musí jít k někomu jinému, když ne, stane se on kočičkou a musí rozesmát někoho jiného.“

Všichni se pro ten nápad nadchli a jako první „kočička“ si šla pro pohlazení Hermiona. Klidným krokem došla k Harrymu a zamrkala na něj. Svezla se na všechny čtyři a otřela se mu o nohy. Mladý čarodějnický učeň k ní natáhnul ruku a poprvé ji pohladil po zádech.

„Ty moje malá, milá, hodná ko…“ a vybuchnul smíchy.

Všichni se začali chlamat a Harry musel na Hermionino místo. V podobném duchu to pokračovalo ještě pár desítek minut, dokud do domu nepřišli nezvaní hosté.

Neville se otřel o Deana a ten aniž by se ho dotknul, dostal záchvat smíchu. Všichni se skvěle bavili, když se ozvalo bouchnutí dveří z předsíně. Lory se otočila a vyměnila si pár pohledů s Lupinem. Už se chtěla jít podívat, co se vlastně stalo, když se rozletěly dveře a dovnitř vstoupilo pět Smrtijedů se vztyčenými hůlkami.

Lory zachovala absolutní klid a podívala se Lupinovi do očí. Ten jen neznatelně přikývl. Mladá čarodějka nasadila přátelský úsměv a postavila se.

„Á další hosté, jen pojďte dál. Dáte si něco k pití?“ zeptala se mile a pokynula k minibaru. Všichni na ni vytřeštili oči. Lory ale dál hrála veselou hostitelku.

„Všichni se posaďte a kdo se jen podívá na hůlku, je synem smrti.“ ozval se ledový hlas Luciuse Malfoye.

„Proč tak zhurta tcháne?“ ušklíbla se Lory a v očích jí zajiskřilo. Navenek vypadala naprosto klidně, ale ve skutečnosti jí srdce bilo jako o závod a po zátylku jí stékal pramínek potu.

„Posaďte se slečno Lenutová.“ ozval se sametový hlas Bellatrix Lestrangeové. Neville celý zrudnul a už se chtěl na ni vrhnout, Síriusovy silné ruce ho ale zadržely.

Lory blýsknul hlavou nápad. Posadila se a chytla Hermionu za ruku. Malfoy si toho všimnul a ušklíbnul se.

Hermiona se na svou kamarádku nechápavě podívala. Lory jí pokynula a Hermiona po chvíli váhání chytla Deana za ruku

„Podívejme dětičky se nám bojí?“ usmíval se a přejel Lory po tváři hůlkou. Mladá čarodějka se mu bez náznaku citu dívala do očí.

„Prohledejte dům, já si mezitím popovídám se slečnou Lenutovou.“ ušklíbl se Malfoy. Smrtijedi se rozprchli po domě. Lory se zadívala na Hermionu, která jí seděla po boku a vyžádala si tak její pohled. Zahleděla se na její přívěšek a Hermiona téměř okamžitě pochopila. Když jí Smrtijedi nevěnovali pozornost, strhla si řetízek z krku a přívěšek pevně sevřel v ruce, pak opět chytla za ruku Deana. Tímto signalizačním systémem se postupně všichni drželi nějakého přenášedla, kromě Lupina a Síriuse, Ti seděli tak nešikovně, že u nich nebyl nikdo.

Hermiony se držel Dean, Seamus a Parvati Rona a Neville Harryho.

„Slečno Lenutová, řeknete nám to po dobrém, nebo po zlém?“

„Záleží na tom, co chcete vědět.“ odvětila klidně Lory.

„Kde je Hadí diamant?“ zeptal se přímo.

„Blíž, než by jste si myslel.“ ušklíbla se Lory a výsměšně se mu podívala do očí.

„Dobrá, dal jsem vám možnost.“ zašeptal zlověstně a namířil jí na srdce. Lory se jen ušklíbla a pustila Hermioně ruku.

„Co si myslíte, že děláte?“ zeptala se klidně. „Jen plním příkaz.“

„No tak, pane Malfoyi, nehrajte si na hlupáka. Myslíte, že VY ze mě něco dostanete? Snažilo se o to už několik mnohem lepších než vy a nedokázali to. řekla a kývla na své přátele. Harry a Ron taktéž přikývli a zavřeli oči.

„Asi máte pravdu, ale co budete dělat, až místo vás budeme vyslýchat nějakého z vašich přátel?“ zeptal se a ruku natáhl po Nevillovi. V tu ránu se jídelnou ozvalo trojnásobné Porta a všech sedm jejich spolužáků zmizelo. Zůstali už jen Sírius, Lupin a Lory. Malfoy st. se překvapeně otočil. Pak hůlkou namířil na Lory.

„Jak chcete, teď poznáte, co to znamená toužit po smrti.“ zasyčel.

„Myslím, že ne.“ ušklíbla se Lory a postavila se. Malfoy znervózněl.

„Skloňte hůlku a odejděte.“ řekla klidně Lory. Malfoy se uchechtl.

„A proč bych měl?“

„Jsme na vás tři, nejste dost rychlý, aby jste nás zneškodnit najednou.“ konstatovala Lory.

„To je sice moc zajímavé, ale hůlku tady mám jen já.“ ušklíbl se samolibě Malfoy.

„To sice ano, ale já hůlku nepotřebuji.“ usmála se Lory.

„Flamero petrifi!“ zavelela a kolem Malfoye se vytvořila ohňová pouta. Scvakla mu ruce i nohy k sobě a milý aristokrat se poroučel k zemi. Zařval jak raněné zvíře a během několika vteřin byli dole všichni jeho kolegové.

Lory si rychle strhla přívěšek a přesunula se ke svým kolegáčkům z řádu. „Chytněte se.“ poručila už je chtěla přenést, když se ozvalo trojí zaklepání na dveře a dvě zazvonění. Lory ztuhla, takhle u ní klepal jen jediný člověk – Viky.

Smrtijedi přitáhli její nejlepší kamarádku k Lory. Spoutali jí ruce a do pusy vkouzlili roubík. Viky se jim snažila bránit, ale bylo jich přece jen víc a paralizační kouzlo udělalo své. Viky vyděšeně těkala očima po přítomných a když uviděla Lory v hábitu, nevěřícně si ji prohlédla a něco zahuhlala do roubíku. Mladá čarodějka byla naprosto ochromená. Hlavou jí probíhaly obrovskou rychlostí scénáře a ani jeden z nich nekončil dobře.

Najednou se jeden Smrtijed společně s Viky někam přemístil.

„Máte dvě hodiny aby jste nám přinesla Hadí diamant, jinak vám pošleme vaši přítelkyni po kouskách.“ ušklíbla se Bellatrix a společně s ostatními se přemístila pryč. Lory zkoprněla a zírala namísto, kde ještě před pár vteřinami stála její kamarádka. Stiskla v ruce svůj přívěšek a se zašeptáním Porta odnesla své spoluřádovníky na ústředí.

„Kde je Snape?“ zeptala se okamžitě.

„Tady jsem.“ ozvalo se jí za zády. Lory se prudce otočila a rázně dokráčela ke svému bývalému profesorovi. Ten se jí před ní neustoupil a s nezúčastněným výrazem se jí díval do očí.

„Kde se scházejí Smrtijedi?“ zeptala se přímo. Snape překvapeně zvednul obočí.

„Proč to chcete vědět?“ zeptal se klidně.

„Protože právě unesli mou nejlepší kamarádku.“ zavrčela Lory a přistoupila k němu na deset centimetrů.

„Tak kde?“ zasyčela na něj.

„Unesli Hermionu?!“ vyhrkla paní Weasleyová.

„Ne Viky.“ odsekla Lory.

„Řeknete mi to po dobrém, nebo po zlém.“ zasyčela a oči se jí zúžily vztekem.

„Myslím, že by jste se měla uklidnit, než vyvedete nějakou hloupost.“ řekl velice klidným a odměřeným hlasem,což Lory dovádělo k šílenství.

„Já se nechci uklidnit! Bůhví, co teď Viky dělají!!!“ vyjela na něj. Chytla ho za lem pláště a zatáhla. K jejímu překvapení ale v ruce držela jen prach.

„Do háje.“ vydechla a pustila na zem popel.

„Asi bych se měla fakt uklidnit, jinak shoří i oblečení, co mám na sobě.“ pomyslela si a s hrůzou si představila jak stojí před osazenstvem řádu úplně nahá.

„Jak jsi to…?“ koktal Sírius a díval se na mizící plášť profesora lektvarů.

„Tohle se stává vždycky, když se naštvu.“ konstatovala Lory a setřepala prach ze své ruky.

„Tak řeknete mi to nebo ne?“ pokračovala ve svém výslechu a v očích se jí zablesklo. Snape se jí díval do přímo očí a zarytě mlčel.

„Ten chlap je tvrdohlavější než já.“ pomyslela si Lory a začala zkoncentrovávat svou mysl.

„Legillems.“ zašeptala a ponořila se do jeho paměti.

Rychle našla, co potřebovala a vzápětí byla vyhozena ven.

„Kdo je Viky?“ zeptal se najedou někdo v rohu. Všichni se tam otočili a ke svému úžasu uviděli samotného Albuse Brumbála, jak pomalým krokem vychází z rohu místnosti.

„Moje mudlovská kamarádka.“ řekla už o poznání klidněji Lory.

„Jak vypadá?“ „Blondýnka, modré oči, asi metr sedmdesát, štíhlá a ukecaná.

„Co chtějí za její výměnu?“

„Hadí diamant.“ Brumbál jen pokýval hlavou.

„Co chceš dělat teď?“

„Co asi? Půjdu na konkurz do cirkusu…“

„Najdu Voldemorta a zjistím, co po mě vlastně chce.“ řekl rozhodně Lory.

„Zbláznila ses?! Ty víš kdo tě zabije!“ vyhrkl Lupin.

„O tom silně pochybuju Remusi. Potřebuje mě k ovládnutí diamantu, neodváží se mi ublížit.“ odporovala mu Lory.

„Stejně tam nemůžeš, sice tě nezabije, ale…“

„Co mi udělá? Řekni mi jedinou věc, co jsem ještě nezažila.“ zavrčela na něj Lory a sevřela svůj přívěšek v ruce. Bývalý učitel obrany proti černé magii zmlknul a zadíval se jí do očí.

Najednou za sebou Lory uslyšela tiché zašustění jejího profesora. „Uvidíme se zítra.“ zašeptala a s tichým porta zmizela. Srdce jí prudce bilo a útroby měla sevřené strachem. Letěla nad lesy a městy. Do tváří jí šlehal vítr a rozevlával její husté vlasy. Stále myslela na svou kamarádku a doufala, že jí neublížila, věděla ale, že právě ztratila posledního člověka, který jí bral jako by byla jen obyčejná Lory, který k ní byl upřímný a nikdy se k ní neobrátil zády. Ztratila právě posledního pravého přítele.

Lory po několika minutách přistála v potemnělé místnosti. Jediné světlo vycházelo ze skomírajících plamenů pochodní a vyhasínajícího krbu.

„No to je super, nejdřív řeknou, abych do dvou hodin přišla, a když jsem tady, tak abych je hledala,“ zavrčela a zamířila ke dveřím.

„Nikoho hledat nemusíte slečno Lenutová, my jsme tady.“ ozval se čísi ledový hlas. Lory se zarazila a rozhlédla se po místnosti. „Tohle už mi začíná lézt na nervy.“ pomyslela si Lory a ihned se uzavřela.

„Hele já si nepřišla hrát na schovávanou.“ řekla téměř výhružně.

Najednou se všichni zviditelnili a působili mírně řečeno hrozivě.

„Ahoj Luciusi, vidím, že jsi už dal ta pouta dolů, ale měl by sis na ty rány dát chladivou mast.“ ušklíbla se Lory a podívala se Malfoyovi do očí. Smrtijedský blonďáček zúžil oči hněvem a ruka mu cukla, jak chtěl popadnout hůlku. Lory se jen usmála a prohlédla si všechny přítomné. Po chvíli narazila na Snapea, ale aby se neprozradila, plynule pokračovala dál. Pak se zastavila u nelidsky ledových rudých očí.

„Kde je Viky?“ zeptala se přímo. Voldemort jí ale jen zíral do očí.

„Co je? Drží bobříka mlčení?“pomyslela si Lory a ucítila, jak se jí snaží dostat do hlavy. Zapojila veškeré své psychické síly a odrazila ho.

„Chopte se jí.“ přikázal Pán Zla.

„Tohle už začíná být stereotypní. To je furt, chyťte ji, zastavte ji, chopte se jí… proč prostě nemůžou o něco prostě požádat?“ pomyslela si Lory a hodila oči v sloup.

Ucítila na svých pažích silné ruce a v hlavě si složila obranu. Prudce sebou trhla a vysmekla se tak ze sevření. Ustoupila o několik kroků vzad aby získala odstup a změřila si své protivníky hodnotícím pohledem. byli to samozřejmě Crabbe a Goyle.

„Proč na mě vždycky pošlou dva největší vazouny bez mozku? Chápu, že nejsem dvakrát nebezpečně vypadající člověk a nemám na sobě milión jizev, ale to ještě neznamená, že jim nemůžu nakopat prdel…“ pomyslela si Lory a zaujala útočné postavení.

Původci Zmijozelských tupounů si vyměnili nechápavé pohledy a vyrazili na ni. Lory se jen ušklíbla a počkala až se k ní přiblíží. Crabbea dostala na zem nízkým kopem pod koleno a vyhnula se dvěma kladivům, tedy rukám Goylea. Rychle a hlavně prudce vrazila Crabbovi do zad a znehybnila ho tak .Teď už jí zbýval jen Goyle.

Ten se na ni hned vrhnul, ale dvojnásobná mistryně se mu umně vyhla a při jeho ohlížení ho tornádovým kopem kopla do čelisti. Goyle zaskučel a vyplivnul na zem krev společně s dvěma částmi jeho stoliček.

„Ještě že jsem si vzala ty s vyztuženou podrážkou.“ pomyslela si Lory a ušklíbla se. Goyle se ještě víc rozlítil a vrhl se po hlavě na Lory.

„Blbec, ani se nekryje.“ pomyslela si Lory a přesným úderem na bok vyrazila obrovi dech pak svým oblíbeným hmatem – ruka žebra zem, který použila na svého milovaného profesora hned první školní den, uzemnila stodvacetikilového pořízka. Ten jen zaskučel a pokusil se popadnout dech. Lory se narovnala a shrnula si vlasy z obličeje. Podívala se na Voldemorta a samolibě se usmála.

„Nemám čas ani náladu si tady s vámi hrát. Kde je Viky?“ zeptala se rázně.

„Vidím, že odvaha Ti nechybí.“ podotkl Voldemort. „Odvážní lidé neexistují, jen dost chytří aby znali své možnosti, nebo příliš hloupí aby viděli nebezpečí.“ odříkala svou oblíbenou větu Lory s lehkým úsměvem.

„A na něco jsem se vás ptala.“ Voldemort se jen ušklíbnul.

„Měla by ses naučit trpělivosti.“

„Já jsem velice trpělivý člověk, ale nemám náladu se tady s vámi vybavovat. Kde je má kamarádka?“

„Přiveďte ji a vy dva mi zmizte z očí.“ poručil Voldemort a rázem oba polomrtví Smrtijedi na zemi zmizeli.

„Páni, tomu teda říkám autorita.“ pomyslela si Lory.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř byla vhozena Viky. Ruce i nohy měla pevně spoutané za zády a v puse měla promáčený roubík. Vyděšeně se dívala kolem a když uviděla Lory, v očích se jí zlostně zablesklo. Nějací dva Smrtijedi, jejichž jména Lory neznala ji donutili kleknout si a pevně jí stiskli ramena.

„Tak tohle jí budu vysvětlovat ještě hodně dlouho.“ pomyslela si Lory.

„Dobrá, co za ní chcete?“ zeptala se klidně. Voldemort si ji změřil tvrdým pohledem.

„Moc nad diamantem.“ odvětil klidně.

„A to mám asi udělat jak? Že by kompletní transfúze krve… doufám, že je taky Rh+“ pomyslela si Lory.

„Tu vám ale dát nemůžu.“ namítla Lory.

„Chci aby jste ho a můj příkaz použila.“ Lory se na okamžik zastavilo srdce.

„To jako, že vám mám pomáhat?“ zeptala se překvapeně.

„Tak to ani náhodou.“ Voldemort líně zvednul hůlku.

„Crucio.“ řekl klidně a namířil na Viky. Pohledná plavovláska vykřikla bolestí a zkroutila se bolestí. Lory nedokázala snést pohled na svou trpící kamarádku, ale zároveň nechtěla zradit své přátele. Voldemort viděl její dilema a ještě přitvrdil. Lory to už nevydržela a s odhodlaným výrazem se podívala na pána Zla.

„Nechte ji. Udělám, co chcete.“ hlesla Lory a Viky padla bezmocně k zemi. Rychle oddechovala a celá se třásla.

Voldemort se vítězoslavně usmíval.

„Co mám udělat?“ zeptala se pevným hlasem Lory.

„Za dva dny sem přijdeš a pomůžeš nám při útoku na ministerstvo.“ řekl Voldemort. Lory se mu chvíli dívala do očí, za což sklidila u jeho posluhovačů obdiv. Jen dva nehotoví čarodějové dokázali snést jeho pohled – Harry Potter a ona.

Lory ještě chvíli váhala, pak ale přikývla.

„Dobrá, ale chci vaše slovo, že se Viky nic nestane.“ řekla rozhodně Lory. Voldemort se ušklíbnul.

„Dávám ti slovo lorda Voldemorta, že tvé přítelkyni nikdo nezkřiví ani vlásek.“ řekl a v očích se mu zvláštně zalesklo.

„O tohle slovo já nestojím, chci slova pravého šlechtice – lorda Zmijozela.“ Voldemort se pousmál, Lory ho ohromila svou odvahou a jistotou. Rozhodl se, že jí nechá být, byly přece Vánoce.

„Máš ho mít.“ přikývl a pokynul svým poskokům. Ti zvedli slabou Viky ze země a odtáhli pryč, ale dřív, než se za Loryinou kamarádkou zabouchly dveře, setkal se její pohled s Loryiným. Bylo v něm plno zloby a nenávisti, zároveň ale i strachu. Lory na sobě nedala znát, jak moc jí tohle všechno zasáhlo, nasadila kamennou tvář a podívala se na Voldemorta.

„Tak tedy, naschle za dva dny.“ zavrčela a stiskla v kapse přenášedlo.

„Porta.“ zavelela a rázem se octla ve vzduchu. Během pěti minut se dostala zpátky na ústředí a zhroutila se do prvního křesla, co jí přišlo pod zadek.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkl Lupin a posadil se vedle mladé čarodějky. Lory byla ale příliš mimo, než aby odpovídala. Radši se chytla přívěšku a přenesla se do svého domu. Lupin se nechápavě díval na místo, kde ještě před chvíli seděla a snažil se pochopit její jednání.

Za necelých dvacet minut se na ústředí vrátil i Snape. Vylíčil jim stručně události na ústředí Smrtijedů a poté oznámil ještě jednu novinku …

„Pán Zla za dva dny chystá útok na ministerstvo a chce aby jim Lorean pomohla.“ nastalo ticho.

„A co na to řekla Lory?“ zeptal se opatrně Lupin.

„Nechtěla, ale když Pán Zla začal mučit tu její kamarádku, svolila.“

„Parchant.“ ulevil si Lupin.

„To ale není vše.“ zarazil ho v odchodu Snape.

„Co má dál v plánu?“ zeptal se aktivní Sírius.

„Až si podrobí ministerstvo, chce od Lory dostat Hadí diamant i s mocí ho ovládat a to udělá jen tak, že Lory pojme za svou ženu a vyspí se s ní.“ jestli před tím bylo absolutní ticho, tak teď bylo ticho na druhou.

„On chce Lory…ale to přece…“ koktal Lupin.

„Uklidni se Remusi, myslím, že toho se nemusíme bát.“ ozval se najednou Brumbál. „Pan Devon ji ochránil jedním velice šikovným kouzlem, které zařídí, že když se jí někdo pokusí znásilnit, paralyzuje ho to. Voldemort nemá šanci se jí dotknout.“

„Odkud tohle víte?“zeptal se Snape.

„Řekla nám to tehdy, když jsi ji přinesl ze sirotčince.“

„Proč?“ zeptal se najednou Remus.

„Co proč?“ odprskl Sírius.

„Proč ji ten její bratr takhle přehnaně bránil?“ zeptal se Lupin a podíval se po ostatních.

„Pokud sis toho totiž ještě nevšimnul Síriusi, tak Lorean by dokázala položit kteréhokoliv z nás s jednou rukou svázanou za zády. Plus je to zřejmě nejmocnější holka planety. Nevidím jediný důvod, proč by ji někdo takhle chránil, kdyby…“

„..se jí to už předtím nestalo.“ dokončil jeho větu Sírius.

Všichni se po sobě podívali. „To ale není možné, vždyť musela trénovat odmalička, určitě by se ubránila….“ přesvědčoval se Lupin.

„Neubránila.“ ozval se najednou Snape. Všichni se na něj ohlédli.

„Jak tohle víš?“ „Viděl jsem ji… tehdy v sirotčinci. Byla ve strašném stavu, neubránila by se ani Lockhartovi.“

„Myslím, že tohle je Loreanina soukromá záležitost.“ podotkl Brumbál a zamířil k východu. Snape zmizel za ním a zbylí kouzelníci si vyměňovali kradmé pohledy. Jakmile se za Brumbálem a Snapem zavřely dveře a měli jistotu, že je neslyší, pustli se do debaty.

„Ale kdo by…“ začal Lupin.

„Crusta, ten majitel sirotčince, pokusil se o to i letos.“ oznámil Sírius.

„Ale tohle mi nějak nesedí, Lory bylo jedenáct, když ji adoptovali Devonovi, a pak už tam nebyla, tedy až letos, takže Crusta to nebyl, to je hloupost, to by jí bylo deset….“ zavrhl to Remus a nejistě se podíval na posledního z Pobertů.

„Kdo jiný by to ale mohl být?“ zeptal se Sírius.

„To netuším…“ zavrtěl hlavou Lupin a zahleděl se do plamenů. .

Druhý den…

Na ústředí bylo plno. Podle Snapeových informací sestaven plán. Byl svolán celý Fénixův řád a tak v hlavní aule nebylo téměř k hnutí. Všichni po obdržení zprávy neváhali a vydala se pomoct Brumbálovi.

Celkem to bylo asi šedesát lidí, jen jediný stále neodpovídal - Lory. Když už paní Weasleyová dostávala hysterický záchvat, Brumbál po dvacáté šesté přešel před stolem a Lupin se intenzivním bubnováním o stůl snažil násilím vystěhovat červotoče, objevila se mladá čarodějka s blankytně modrýma očima a kaštanovými vlasy.

„Kde jsi prosim tě byla?!“ vyjel na ni Lupin. Lory se mu jen chladně podívala do očí.

„Jsem tady a to je podstatné, ne?“ zavrčela a pokračovala ke svému křeslu.

„Lorean, konečně. Potřebuji s tebou mluvit.“ ozval se Brumbál. Lory okamžitě změnila směr a následovala svého ředitele bokem od hlavní skupinky.

„Lorean, zítra až…“ Lory se mu opět chladně podívala do očí.

„Budu na té straně, které jsem dala svůj slib a hodlám ho dodržet.“ řekla klidně a v očích se jí zablesklo.

Vrátila se s Brumbálem, kterého její odpověď uspokojila k hlavní skupině a začal rozdělovat, kdo kde a kdy bude s kým a jaká bude celková taktika. Všichni dostali pokyn neútočit na Lory ani její kamarádku a po schůzi se všichni rozešli s vědomím, že to může být jejich poslední noc v životě.