Kapitola padesátá první - Bitva bez mrtvých

V kruhové místnosti bylo absolutní ticho. Všichni Smrtijedi čekali na svého pána a beze slov přemýšleli o dnešní bitvě. Moc dobře věděli, že ministerstvo má velice dobře zajištěnou obranu a dostat se přes ní nebude lehké. Mysleli si ale, že budou mít moment překvapení, ale tuhle výhodu jim už dávno sebral mistr lektvarů a jeho neobvyklá studentka.

Nastala chvíle absolutního ticha a očekávání. Do středu Smrtijedů se přemístil pán Zla a v rudých očích se mu blýskalo. Všichni Smrtijedi okamžitě padli na kolena a políbili lem hábitu jejich mistra, jen jediný člověk zůstal stát.

Lory se založenýma rukama pozorovala akt pokory Smrtijedů.

„To jim ještě nikdo neřekl o hygieně?“ pomyslela si a v blankytných očích se jí zablesklo. Smrtijedi se opět vrátili na svá místa a házeli kradmé pohledy na Lory. Voldemort si jí ale nevšímal.

„Dříve než vyrazíme, musím vám s politováním sdělit, že jeden z nás je zrádce.“ řekl ledově a všem v místnosti naskočila husí kůže. Všichni se automaticky podívali na Lory.

„Ne, slečna Lenutová…“

„Ještě jednou mi řekne Lenutová a asi bude mít svět o jednoho lorda míň…“ pomyslela si Lory.

„...to není. Je to jeden z mých nejvěrnějších.“ dořekl Voldemort a sjel si všechny přítomné ledovým pohledem.

Lory poskočilo srdce. „Proboha, snad neodhalil Snapea?!“ panikařila jedna její část ale navenek zůstala jako obvykle ledově klidná. Voldemort se podíval po všech přítomných a jeho odporné oči se zastavily na nejneoblíbenějším profesorovi Bradavic.

„Severusi přistup.“ poručil Pán Zla a Lory ztuhla krev v žilách. Snape vystoupil z řady Smrtijedů a pokleknul před posledním z rodu Salazara Zmijozela vědom si toho, že to jsou jeho poslední kroky v životě.

„Pročpak si zradil svého pána? Co ti nabídnul Brumbál, že jsi se ode mne odvrátil?“ zasyčel Voldemort a vytáhnul hůlku.

Snape se napřímil a podíval se mu do očí. „svobodu.“ řekl naprosto pevným hlasem.

„Za svou zradu zaplatíš životem.“ řekl Voldemort, zamířil na svého „oddaného“ přívržence a seslal na něj kletbu Crucatius.

„On ho nemůže zabít, ne teď, když jsem se s ním usmířila!!!“ prolétlo Lory hlavou, srdce jí začalo divoce bít a zrychleně dýchala. Nedokázala vydržet pohled na trpícího člověka, kterého měla ráda. Ne, ona ho neměla jen ráda, díky němu ještě žila, to on se vystavil riziku odhalení temným pánem, on po celou dobu chránil její tajemství a on jí pomohl s výrobou Antilupidního lektvaru.

Lory hlavou vířily myšlenky a vzpomínky. Viděla před sebou jeho úsměv, když šli od jezera, jak ji držel když zemřel její bratr, jak jí odnesl za sirotčince a postaral se o ní, pamatovala si jeho úsměv když se vrátili od soudu, kde ho osvobodili, jak spolu spali u ní v laboratoři a on jí téměř bez námitek nechal na sobě ležet. Pamatovala si i jiskřičky v jeho očích, když společně přišli na ten lektvar a Lupin se poprvé neproměnil ve vlkodlaka. Až teď si teprve uvědomila, že je pro ní něco jako otec, kterého nikdy nepoznala.

Voldemort s uspokojením sledoval jak se jeho přívrženec kroutí pod vlivem kletby. Lory se rozhodla během vteřiny.

„Flamero protega!“ vykřikla a nastavila před sebe dlaň. Před Snapem se vytvořil ohňový štít, který absorboval kouzelný paprsek. Lory pomalu došla k zesláblému profesorovi lektvarů. Postavila se mezi něj a Voldemorta a stále udržovala štít. Pán Zla se na ni ledově díval a Lory si uvědomila, že ji zřejmě čeká stejný osud jako jejího profesora. Rozhodla se ale neukázat svůj strach.

„Nechte ho být!“ řekla pevně.

„Uhni ty hloupá.“ ozval se Malfoy.

„Ne! Nedovolím, aby jste mi vzal i toho posledního člověka, co na tomhle světě mám!“ zavrčela a ještě upevnila štít.

„Pokud nechceš sdílet jeho osud, tak mi jdi z cesty.“ zasyčel Voldemort.

„Zkuste to a uvidíte, co to znamená mít moc Hadího diamantu. Nikdy jsem ho proti nikomu nepoužila, ale pokud budete chtít ublížit mému…“

„Sakra mému CO? Profesorovi? Ochránci? Parťákovi? Bráchovi? Ségře?!!!“ „...otci, nebudu váhat!“ dokončila Lory a sama si nebyla jistá tím, co právě řekla.

Najednou všichni ztuhli. „On je tvůj otec?!“ zeptal se překvapeně Malfoy.

„Proč si sakra myslíte, že jsem šla před soud a vytroubila, že jsem Lenutová?!“ zavrčela a žasla nad svou vynalézavostí. Nejpřekvapenější v místnosti byl ale v tu chvíli Snape.

„Takže Desirré byla… to není možné, ona se přece narodila dvanáctého srpna to je osm a… do háje.“ pomyslel si a snažil si srovnat, jak dlouho už to jeho dcera ví.

„Všechny nás neporazíš.“ konstatoval ledově Voldemort.

„Hmm na tom něco bude.“ pomyslela si a rozhlédla se kolem sebe. Rychle kolem sebe a Snapea vytvořila ohňovou kouli a sklonila se ke svému profesorovi.

„Dokážete se přemístit?“ zeptala se starostlivě. Snape jen přikývl a zahleděl se jí do očí. Nevěděl co by měl říct, a tak se s ní rozhodl promluvit až bude schopen pohybu. Zavřel oči, soustředil se a pak se přemístil před dveře řádu. Z posledních sil zabušil na dveře, pak omdlel.

Lory zrušila štít a narovnala se. „Za tohle zaplatíš.“ zasyčel Malfoy a namířil na ní hůlkou.

„Ne.“ přikázal Voldemort.

„My si ho najdeme a pak pozná, co to znamená hněv pána Zla. Teď musíme jít. Přiveďte tu mudlu!“ přikázal a Lory opět ztuhla.

„Cože?! Zbláznil jste se?! Je to mudla, neumí kouzlit, zabijou ji!“ vyjela na Voldemorta a bylo jí evidentně jedno, s kým mluví.

„Nebojte slečno Lenutová, nic se jí nestane. Bude tam jako pojistka, že neutečete. Pokud ano, okamžitě ji zabijeme.“ ušklíbl se Malfoy. Lory tiše zuřila. Chytla se přívěšku a společně s ostatními se přemístila do lesoparku patřící k ministerstvu.

Najednou odněkud ze tmy na ně vyletěl kouzelný paprsek.

„Pozor! Útočí! Kryjte se!“ zavelel Voldemort a popadl Lory za ruku. Mladá čarodějka měla chuť mu nebo sobě tu ruku useknout. Jeden Smrtijed držící Viky dostal zásah a padl omráčený k zemi.

„Tak teď je to na tobě. Použij plamennou zeď.“ poručil jí Voldemort. Lory sebou mírně trhla. Plamenná stěna byla nejsilnějším útokem obranné magie. Při jejím použití se před nevytvořila třímetrová stěny z ohně, kterou po vyslání nebylo téměř ničím možné zastavit a jedinou obranou bylo chladící kouzlo.

„Tak dělej!“ zasyčel jí Voldemort do ucha a strčil jí dopředu před Smrtijedy. Lory nechtěla pak ale uslyšela Vikyin křik a okamžitě se rozhodla. Brumbál stál v čele útoku a společně se Síriusem a Moodym vysílal nejrůznější kouzla proti Smrtijedům. Loryin pohled se na okamžik střetnul s Brumbálovým. Nedokázala snést jeho pohled, a tak radši pevně zavřela oči.

„Flamero alivardi!“ vykřikla a asi metr před ní se vytvořil úzký ohnivý paprsek. Lory pomalu zvedala ruce a stěna pomalu rostla. Schválně ale nechala mezeru tam, kde stála. Když byla zeď hotová, spustila ruce volně k tělu a s tichou formulkou vytvořila kolem sebe v tu chvíli nejsilnější zrcadlový štít, jaký dokázala.

Ohlédla se na Viky a pekelně se soustředila.

Najednou Vikyina pouta zmizela. Mladá dívka toho okamžitě využila, kopla svého věznitele a rozběhla se mezi stromy.

„Udělej to!“ zavrčel za ní Voldemort, který stejně jako ostatní nepostřehnul, že je Viky svobodná (měl dost práce s udržením svých Smrtijedů v útočných formacích). Lory se otočila a pro sebe se usmála.

„Utíkejte!“ křikla na Fénixův řád, natáhla před sebe ruce a posunula stěnu asi o půl metru dopředu. Rázem na ní vyrazily tři paprsky různých kouzel, zrcadlový štít ji však ochránil.

Lory se ušklíbla a prudce trhla za sebe a stěna proletěla těsně kolem ní na překvapené Smrtijedy. Lory se rozběhla k řádu a pak najednou zabočila. Popadla Viky krčící se v křoví a vytáhla ji na nohy.

„Pospěš, musíme k nim!“ vykřikla aby přehlušila řev různých zaklínadel. Viky se ale stále nehýbala.

„Pospěš, nemáme moc času. Za chvíli ta stěna povolí!“ zařvala jí a prudce s ní zatáhla směrem k „těm dobrým“. Vikyin mozek zpracoval údaje a předal informaci končetinám. Mladá plavovláska sebou trhla a následovala Lory k ostatním.

„Expelliarmus!“ ozvalo se najednou za ní a do boku jí udeřil rudý proud světla. Ucítila palčivou bolest a horkou krev stékající po jejím boku. Trochu zakolísala, ale přinutila se běžet dál, šlo jí přece o život. Brumbál společně s několika dalšími členy řádu je začali krýt a když k nim doběhli, stáhli je za sebe. O chvíli později povolila stěna a bitva začala.

„Odvedu tě do bezpečí, promluvíme si potom.“ zařvala na Viky a chytla ji. „Porta.“ zavelela a rázem se obě octly na ústředí.

„Zůstaň tady a nikam nechoď.“ řekla rychle Lory a utřela si krev na boku. Viky se na ní dívala se smíšenými pocity. Na jednu stranu byla ráda, že už je to za ní, na druhou chtěla Lory vyškrábat oči a říct jí pár peprných slov. Ale dřív než to mohla udělat, její kamarádka opět zmizela.

Lory se octla na bojišti. Vytáhla hůlku a přitiskla se ke stromu. „Mdloby na tebe!“ poručila a jeden Smrtijed se poroučel k zemi. „Avada Kedavra.“ ozvalo se za ní. Lory uskočila stranou a kletba roztříštila kmen na tisíc třísek.

Rychle se schovala za další strom a vykoukla na svého soupeře. Byl to Malfoy.

„Sakra, proč zrovna ten nejhorší Smrtijed, co Voldemort má? Proč tady nemůže být ten tupec Goyle?!“ pomyslela si a pokusila se ho odzbrojit. Dřív než její paprsek dopadnul, skácel se smrtijedský blonďáček k zemi.

„Myslela jsem, že ho to má odzbrojit. Jsem asi fakt dobrá.“ pomyslela si Lory. Pak zahlédla mezi stromy něčí postavu.

„Tak zas nic..“ povzdechla si a pokračovala v likvidaci svého okolí.

Jak bitva rychle začala, tak i skončila. Lory utržila ještě několik škrábanců a odrovnala jednoho přívržence pána Zla. Pak se Smrtijedi dali na ústup. Lory se chytla přívěšku a po chvíli se dostala na ústředí. Tam bylo v tu chvíli jako v úlu. Bylo dost zraněných, ale žádný mrtvý.

Stejně jako u Smrtijedů. Nikdo z řádu totiž nepoužil smrtící kletby. Jen omráčil své soupeře a protože ministerstvo bylo doslova za rohem, nechali jim je napospas.

Během deseti minut byli všichni provizorně ošetřeni a ti s vážnějšími zraněných. V úplném koutku seděla Viky a vyděšeně se dívala na pro ni absolutně nelogicky oblečené lidi a nevěděla, jak se má chovat. Pak když se to jakž takž vyprázdnilo, zahlédla Lory. Krev v ní začal vřít a ihned byla na nohou. Zamířila ke své kamarádce se zlostným výrazem v očích a odstrčila stranou Lupina, který jí právě obvazoval bok.

„Co to má sakra všechno znamenat?!!!!“ vyjela na ni.

„Ahoj Viky, tak tě ráda vidím.“ pozdravila Lory a ušklíbla se.

„Sakra, na něco jsem se tě ptala!“ zaprskala Viky a vytáhla svou kamarádku za lem její halenky na nohy.

Lory se jí vysmekla a v očích se jí zablýsklo. Viky o dva kroky ustoupila a bylo na ní vidět, že absolutně zuří.

„Co jste zač a kdo byl ten slizoun s rudýma očima?!“ zeptala se a založila si ruce na prsou, úplně stejně, jak to dělala Lory.

„Myslím, že vím proč jsou ty dvě nejlepší kamarádky.“ zašeptal Fred Georgeovi a ten jen s úšklebkem přikývnul.

„Asi by ses měla posadit.“ řekla klidně Lory, což Viky ještě víc naštvalo.

„Já si nechci sednout a ty mi laskavě odpověz!“

„Ach jo, ona je úplně stejná jak já.“ pomyslela si Lory a zhluboka se nadechla.

„Tak fajn. Podívej Viky, my jsme všichni čarodějové.“ Viky překvapeně zvedla obočí a zašklebila se.

„To si děláš srandu, že jo? Nic takového jako magie, kouzelníci, kouzla a podobné pitomosti neexistuje.“ odporovala jí.

„Ale existuje.“

„To je blbost! Není možné, aby jste to před naší vládou utajili!“

„Vaše vláda je stejně tupá jako ta naše. Ale v tomhle jsou důslední, dá to taky hodně zabrat. Mudlové jsou velice vynalézaví.“

„Mudlové?!“

„To jsou ti, co neumí kouzlit.“ konstatovala Lory.

„Tak mi něco ukaž.“ vybídla ji Lory. Mladá dědička se jen usmála a vytáhla hůlku.

„Vingardium leviousa.“ poručila a jedna ze židlí se zvedla do vzduchu.

„Ty vole.“ vydechla Viky a posadila se.

„Proč jsi mi to neřekla?!“ vystřelila najednou a zamířila k Lory.

„My o tom nesmíme nikomu říkat, riskovali bychom odhalení našeho světa.“ bránila se Lory.

„Jsi jen obyčejná lhářka, myslela jsem, že jsme nejlepší kamarádky.“ zavřískla a zaútočila na ni pravým hákem.

Lory jen zvedla ruku a vykryla ji. „Viky neblbni, víš že jsem lepší jak v technice, tak soubojích.“ Viky ale jako by byla hluchá.

„Proč mě chytili?“ ptala se a dál útočila.

„Protože chtěli mě. Je to všechno složité, tak se prosím uklidni.“ řekla unaveně Lory a ustoupila před jejím kopem. Měla toho za ten den už dost.

„Já se nechci uklidnit! Kdo byl ten parchant s rudýma očima?“ pokračovala ve výslechu Viky a nepřestávala na ni útočit.

„Voldemort. Je to zlý čaroděj, nebo pokud chceš černokněžník. Ti chlápci v kápích jsou jeho přisluhovači, Smrtijedi. S jejich pomocí chce ovládnout svět a my se mu v tom snažíme zabránit.“

„A vy jste kdo?“

„Fénixův řád.“

Na okamžik byl klid. „Lžeš! Pořád jenom lžeš! Jsi jen hnusná lhářka!“ vykřikla rozlícená Viky a udělala podraz. V nestřeženém okamžiku praštila Lory do zraněného boku. Mladá čarodějka vykřikla bolestí a zhroutila se na zem. Viky si uvědomila, co udělala a vrhla se ke své kamarádce. Skrz její obvaz prosakovala krev a pár kapek oné životadárné tekutiny začala stékat po jejím břiše a vsakovalo se do hábitu. Viky si uvědomila co udělala a s hrůzou hleděla na Lory.

Najednou se odněkud vynořil Snape a z jedné ze svých kapes vytáhnul masti. Viky uskočila a překvapeně zamrkala.

„Strýček Fido?“ zeptala se nejistě. Snape ji probodl ledovým pohledem.

„Ne Viky, to je profesor Snape, učí na naší škole lektvary. A když už jsme u toho… Memoria!“ zachraptěla a podívala se jí do očí. Viky se chytla za hlavu a zavřela oči. Promítl se jí krátký sled událostí a všechno se jí vybavilo.

„Počkat, vy jste ten trenér, co doprovázel Lory na turnaj!“ vyhrkla a překvapeně se podívala na Snapea.

„Ale jak to, že jsem vás nepoznala?!“ snažila se to pochopit, ale její rozum na to byl krátký, Lory jí to chtěla začít vysvětlovat, ale najednou ucítila, jak sejí točí hlava, zatmělo se jí opřed očima a upadla do bezvědomí.

„Tou ranou se jí zlomila žebra a prorazila jí plíce!“konstatoval Snape a začal ještě rychleji vyndávat a zase schovávat lahvičky. Všichni ztuhli a upřeně ho pozorovali. „

Tak dělejte, nebo zemře!“ sykl po nich Snape a rychle jí sundal obvaz z krvácející rány…

„Zapomeň!“ poručila Tonksová a Viky rázem opět přišla o část své paměti. Mladá bystrozorka jí rychle nahradila vzpomínky a přenesla jí do centra Londýna, nedaleko od domu, kde bydlela.