Kapitola pátá - Exuro Acris

První tři vyučovací týdny uplynuly a Jean Andersonová se konečně zbavila obav z toho, jak se vypořádá se svou novou profesí. U studentů, stejně jako u většiny kolegů, si už získala potřebný respekt a nyní si uvědomovala, že jí zbývá ještě poslední věc - začít působit na Severuse Snapea. Ačkoliv vedle něj třikrát denně sedávala při jídle a často se pak ještě vídali ve sborovně, jejich konverzace se stále omezovala jen na obvyklý pozdrav.

Jean se definitivně rozhodla, že s tím musí něco udělat, i když si moc nebyla jista, jakou cestu zvolit. Pro začátek chtěla zkusit pár slov při jídle. Nebylo to nic originálního, ale nějak začít potřebovala.

Během večeře Snapea nejprve požádala, zda by jí nepodal sůl. Vyhověl jí naprosto mlčky a dál se věnoval obsahu svého talíře. Když ho poprosila o salát, už to doprovodil chladným pohledem. Jean se však nenechala odradit.
"Jaký jste měl den, pane kolego?" zeptala se zdánlivě ledabyle, zatímco si nandávala salát.
Bylo to divné, ale málem mu zaskočilo. Když byl konečně schopen promluvit, jen syknul:
"Do toho vám nic není!"
Jean ztuhla.
"Promiňte, asi jsem špatně slyšela. Co jste říkal?"
"Myslím, že jste slyšela dobře, profesorko Andersonová, ale pro případ, že byste byla i přes svůj relativně mladý věk přece jen nedoslýchavá, vám to zopakuji: do mého dne vám nic není."
Nevěřícně na něj zírala, přičemž salátovou mísu stále ještě držela v ruce.
"Vždycky se chováte jako hulvát, profesore?"
"Jenom občas. Vždycky častujete své spolustolovníky dotěrnými otázkami, profesorko?"
"Dotěrnými otázkami?!? Protože jsem se zeptala, jaký jste měl den?"
Položila salátovou mísu na stůl o něco prudčeji, než měla původně v úmyslu, a nechápavě potřásla hlavou.
"Slyšela jsem o vás ledacos, Snape, ale vysoce jste předčil má nejhorší očekávání."
"Jsem velmi rád, že jsem vás nezklamal," ušklíbl se. "Jistě tedy oceníte, když vás už nebudu dál znechucovat svou přítomností, profesorko."
Zvedl se od stolu a odkráčel. Jean za ním hleděla s nevěřícným výrazem ve tváři.

"Copak, má milá, nějaký problém?" usmál se na ni Filius Kratiknot, který seděl po její levé ruce.
"Asi ano, jen nějak nevím, v čem konkrétně ten problém vězí," vzdychla a vrátila se pohledem zpět ke stolu. "Vždyť jsem se ho jen zeptala, jaký měl den."
"Kvůli Severusovi si nedělejte hlavu - on je prostě jen takový mrzout," utěšoval ji Kratiknot.

Jean začínala mít nepříjemný pocit, že vyhrát sázku s Glorií Johnsonovou nebude tak jednoduché, jak si zpočátku myslela. Rozhodně se však nechtěla nechat odradit jedním neúspěchem. ´Možná to opravdu nepůjde tak hladce, jak jsem čekala,´ pomyslela si, ´ale nevzdám to.´

*****

Severus Snape dobře věděl, že jeho reakce byla neadekvátní, avšak nenadálá pozornost Andersonové ho totálně zaskočila. Navíc nesnášel tyhle zdvořilostní fráze, považoval je za ztrátu času. Nikdo se přece ve skutečnosti nezajímal o to, jak zatraceně mizerný byl jeho den, tím spíš, že mizerné byly skoro všechny jeho dny. Jen některé víc a některé míň.

Došel do svého pokoje ve sklepení, nalil si sklenku červeného vína a zamyšleně usedl ke krbu. Dlouho pak hleděl do plamenů a upíjel víno, než se s povzdechem natáhl pro knihu a začal číst.

*****

Druhý den ráno se vzbudil velmi časně, ještě za tmy. Bylo mu jasné, že už neusne, takže zašel do svého kabinetu zkontrolovat všechny potřebné ingredience pro dnešní vyučování. Už to sice udělal předchozí večer, ale dobře věděl, že tím nic nezkazí a hlavně - uklidňovalo ho to. Rád se probíral plátěnými sáčky se sušenými bylinami a přerovnával lahvičky s různými výluhy do dokonale vyrovnaných řad. Nepořádek, který zůstával po studentech, ho naopak dováděl k šílenství.

Když přišel čas snídaně, vstoupil do jídelny jako jeden z prvních. Studenti na něj překvapeně hleděli - na tohle nebyli zvyklí, obvykle chodil všude jako poslední. Zatímco si naléval kávu, vzpomněl si na včerejší rozhovor s Andersonovou. Tajně doufal, že se z něho poučila a přestane ho otravovat. Ale kde je? Už se všiml, že vždycky bývala v jídelně mezi prvními, nicméně dnes po ní nebylo ani vidu ani slechu. ´Třeba mě po tom včerejšku nechce ani vidět, a to by bylo jen dobře,´ pomyslel si. Dojedl snídani, rozhodl se, že nemá smysl v jídelně dál setrvávat a odvlál do svého sklepení.

*****

Jean Andersonová vběhla do jídelny na poslední chvíli. Předchozí večer se jí nedařilo usnout, takže si šla zase zalétat, aby se uklidnila, ale potom usnula tak tvrdě, až ráno zaspala. Teď měla nejvyšší čas, pokud chtěla ještě stihnout snídani. Jídelna už byla skoro prázdná, stejně jako Snapeovo místo u stolu. Ulevilo se jí - neměla na protivného profesora lektvarů po ránu ani tu nejmenší náladu, včerejší rozhovor jí naprosto stačil. Chvatně do sebe hodila toast a kávu a spěchala na svou první hodinu. ´Musím ještě napsat Glorii,´ napadlo ji cestou do učebny. ´Budu jí muset přiznat, že Snape je tvrdý oříšek.´

*****

Harry Potter a Hermiona Grangerová kráčeli po schodišti směrem k jídelně zcela zabráni do rozhovoru. Dopolední část vyučování měli za sebou, teď je čekal oběd a pak ještě přeměňování s profesorkou McGonagallovou.
"Říkám ti, Harry, že tuhle knihu bys vážně měl přečíst," naléhala Hermiona. "Je tam hodně zajímavého nejen o černé magii, ale i…ááááá…."
Hermiona ztratila stabilitu, nikoliv však vlastní vinou, a nekontrolovatelně spadla o několik schodů níž. Když dopadla, zůstala překvapeně sedět a pohlédla vzhůru.
"Je nejvyšší čas naučit mudlovské šmejdky létat," zašklebil se na ni z vrcholku schodiště Draco Malfoy, zjevně spokojený, že se mu ji podařilo tak lehce srazit.
"Tohle si odskáčeš, Malfoyi!" vykřikl Harry a v mžiku vytasil svou hůlku.
"Tak se ukaž, ty polykači zlatonek," pohrdavě zasyčel Malfoy a také v jeho ruce se objevila hůlka.

Avšak dřív, než se některý z nich mohl pokusit o kouzlo, sklouznul Malfoyův pohled na okamžik někam za Harryho a vzápětí se na jeho tváři objevil nesmírně spokojený a škodolibý výraz.
"Ale, ale, pan Potter!" ozvalo se za Harryho zády. Harry se ani nemusel otáčet, aby věděl, že má co dělat s učitelem lektvarů.
"Neupozorňoval jsem vás už několikrát, Pottere, že souboje mezi žáky jsou absolutně nepřípustné?"
"Pane profesore, Malfoy srazil Hermionu a…"
"Pane Pottere, vaše výmluvy mě absolutně nezajímají," procedil Snape.

Harrymu bylo jasné, že je zbytečné se dál o cokoliv pokoušet - Snapeův ledový pohled nepřipouštěl žádný odpor.
"S potěšením sleduji, Pottere, že úspěšně pokračujete v cestě, kterou jste nastoupil již před šesti lety. Právě jste připravil Nebelvír o dalších dvacet bodů. Pokud snad ještě stojíte o školní trest, rád vám jej udělím. V opačném případě raději zmizte."
Malfoy se usmíval svým podivným šklebem, nadšený z Potterovy bezmoci. Hermiona se pomalu zvedla ze země a šťouchla do Harryho, který se na Snapea stále ještě díval s neskrývanou nenávistí.
"Harry, pojď pryč," zašeptala mu do ucha a zatahala ho za ruku.

"Promiňte, profesore Snape," ozvalo se náhle ze schodiště nad nimi.
Severus rychle vzhlédl a ke svému překvapení spatřil Jean Andersonovou. Měla vážný výraz ve tváři a oči upřené na něj, což mu vnuklo nepříjemný pocit, že od ní neuslyší nic hezkého. Tmavě modrý plášť za ní elegantně povlával, jak kráčela po schodech dolů.
"Obávám se, že jste patrně jste neviděl celý průběh toho konfliktu, pane kolego," řekla, když se zastavila pár kroků před ním. "Pan Malfoy opravdu srazil slečnu Grangerovou ze schodů velmi neurvalým způsobem a nadto ji ještě urazil. Nezbývá než strhnout Zmijozelu dvacet pět bodů, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost."
Malfoy, Potter i Grangerová na ni hleděli v napjatém očekávání - nepamatovali, že by si někdo kdy dovolil zasáhnout, když Snape rozdával studentům tresty, snad s výjimkou Brumbála.

Severus Snape na ni zíral v naprostém šoku. Nemohl uvěřit tomu, že si něco takového dovolila. Na to, že tu byla pár dní i s cestou a neměla žádné pedagogické zkušenosti, byla neuvěřitelně sebevědomá.
"Profesorko Andersonová," pronesl nebezpečně tichým hlasem, "opravdu nevím, kde jste vzala tu drzost zasahovat do věcí, do kterých vám nic není a kterým ani za mák nerozumíte!"
Jean nespokojeně přimhouřila oči a vzápětí se otočila ke studentům.
"Pane Pottere, pane Malfoyi, slečno Grangerová, odchod. Hned!" přikázala.
Ani jednomu z nich se nechtělo, ale poslechli. Pomalu se loudali po schodech a každou chvíli se ohlédli.

Jean počkala, až budou z doslechu, než se otočila zpátky na Snapea. Přistoupila těsně k němu a zblízka mu pohlédla do očí.
"Nikdy už se mnou takhle nemluvte před studenty, jasné, profesore?"
Byla nádherná, když se zlobila. Ucítil její parfém a s trochou neklidu si uvědomil, jak je u něj blízko. Přesto z jeho hlasu téměř odpadávaly kousky ledu, když promluvil.
"Nikdy nezasahujte do mého řešení studentských konfliktů, jasné, profesorko?"
"Pokaždé řešíte konflikty tak, že nadržujete žákům z vaší koleje, Snape?"
"Patrně máte kromě potíží se sluchem také špatný zrak, profesorko," ohrnul pohrdavě horní ret. "Já nikomu nenadržuju."
"Ne? Pak jste to ale vy, kdo špatně vidí, profesore. Malfoy totiž naprosto neurvale srazil slečnu Grangerovou ze schodů."
"Opravdu?" zdvihl Snape obočí v předstíraném úžasu. "Myslel jsem, že slečna Grangerová jen neumí chodit."
"Nehrajte to na mě, Snape, dobře vím, že jste to viděl."
"Vskutku? Překvapuje mě, že vůbec něco víte."

Jean nevěřícně zalapala po dechu. Zdálo se jí to, nebo jí chtěl Snape úmyslně co nejvíc vytočit? Všimla si, že se mu na tváři objevil podivně spokojený výraz, když viděl její reakci. Zhluboka se nadechla, aby se trochu uklidnila.
"No, teď konečně vidím, koho si berou zmijozelští studenti ve svém chování za vzor, profesore. V tom případě nebudu asi daleko od pravdy, že výraz "mudlovská šmejdka", kterým Malfoy počastoval Grangerovou, patří do běžného zmijozelského slovníku."
"Ovšem. Pan Malfoy rád nazývá věci pravými jmény."
"Vy patrně pocházíte z čistokrevného kouzelnického rodu, že, profesore?"
"Jistě," zavrčel Snape, "stejně jako většina zmijozelských studentů. Ale do toho vám..."
"Ale je! Do toho je mi zatraceně dost! Protože já jsem, můj drahý profesore, stejně jako Hermiona Grangerová to, co vy čistokrevní pohrdavě nazýváte mudlovským šmejdem. A já tohle oslovení nebudu tolerovat, ať už ho použije Malfoy nebo kdokoliv jiný! A stejně tak nebudu tolerovat žádnou neurvalost vašich chráněnců vůči ostatním studentům této školy. To si laskavě zapamatujte!"

Snape v němém úžasu sledoval, jak se k němu Andersonová v zápalu hádky přiblížila a její rty se ocitly jen pár centimetrů od jeho obličeje. Pomalu přestával vnímat, kvůli čemu se vlastně přou, jen si uvědomoval, že se mu to líbí. Andersonová byla rovnocenný soupeř, což ho mile překvapilo - takového už v Bradavicích dlouho neměl. Jeho kolegové mu dávno nestáli za to, aby se s nimi pořádně pohádal, zatímco z hádky s ní cítil téměř zvrácené potěšení.

Byl nemile překvapen, když se Andersonová náhle prudce otočila a odcházela od něj. Nechtěl, aby to takhle skončilo, musel ji okamžitě zastavit.
"Profesorko!"
Ani se neohlédla, i když zavolal znovu. Udělal tedy pár rychlých kroků a chytil ji za rameno - a v tu chvíli vykřikl bolestí a úlekem. Okamžitě ji pustil a překvapeně pohlédl na svou levou dlaň. Naskakovaly na ní obrovské rudé skvrny a puchýře, jako by byla ošklivě popálená. Šokovaně vzhlédl k Andersonové, v tváři směs bolesti, překvapení a respektu.

Jean se otočila a okamžitě si uvědomila, co se stalo.
"Ale ne...to jsem opravdu nechtěla…omlouvám se, profesore! Trochu jste mě vyděsil a…"
Zlobila se sama na sebe. Už dávno přece měla to kouzlo nechat zrušit - tady byla v bezpečí a nehrozilo jí nic, co by ji opravňovalo k jeho zachování. Cítila se provinile a v očích se jí objevila starost. Uchopila jeho ruku a pozorně mu prohlédla dlaň.
"Pojďte se mnou, ošetřím vás," řekla.
Snape naštvaně odsekl: "Nemusíte se obtěžovat, dokážu si poradit!"
Vytrhl svou ruku z její, vrhnul na ni poslední ledový pohled a vydal se směrem k ošetřovně.
"Profesore Snape!"
Její hlas zněl tak naléhavě, že se instinktivně zastavil. Ale neotočil se.
"Řekněte madam Pomfreyové, že je to zranění způsobené kouzlem Exuros a že je na bázi jedu žahavé mořské medúzy. Usnadní jí to práci a vám to urychlí léčení," zavolala za ním Jean.
Nedal nijak najevo, že ji slyšel, a pokračoval v cestě do nemocničního křídla.