Kapitola šedesátá čtvrtá – Taenia

Uběhl další měsíc, poslední práce byly dopsány, známky uzavřeny a v Bradavicích zavládl klid. Všichni si plánovali prázdniny a užívali si volna. Samozřejmě také pečlivě nacvičovali na již druhou výroční akademii a žárlivě střežili svá představení, aby jim nikdo nemohl nápad uloupit. Každý chtěl přetrumfnout loňské vystoupení Den S.S. a tak slavnou školu čar a kouzel pohltila zkoušecí horečka. Odevšud se ozývaly mnohdy i podezřelé zvuky, rozrušené hlasy a výbuchy smíchu.

Ale nikdo z nich netušil, že stejně jako loni má pro ně jejich ředitel překvapení…

„Vážení kolegové, drazí studenti…“ začal svůj proslov Brumbál. „Do konce školního roku zbývají už jen tři dny. A jak vám již před několika měsíci sdělili ředitelé vašich kolejí, dnes večer se uskuteční již druhá akademie. Proto pro dnešek ruším odpolední vyučování.“ usmál se ředitel Bradavic a posadil se na své místo. Ve Velké síni se rozlehl nadšený potlesk a křik. Najednou se Brumbál opět postavil. Rázem všichni ztichli.

„A málem bych zapomněl, dnes nás navštíví velice významní hosté, prosím přivítejte skupinu Taenia!“ zeširoka se usmál Brumbál. Všichni se otočili k hlavnímu vchodu a s neskonalým překvapením pozorovali skupinu osmi lidí, čtyř mužů a čtyř žen, vcházející do Velké síně. Samozřejmě na okolnosti, že do Velké síně vešli hosté není nic neobvyklého, dělo se to v Bradavicích skoro každý den, ale tihle se od obyčejných hostů dost podstatně lišili…. všichni byli oblečení v černých hábitech a oči a část tváře ji m zabývali černé masky.

„Vítejte v Bradavicích.“ usmál se na ně Brumbál, který se nějakým, pro smrtelníky neznámým způsobem, dostal před učitelský stůl.

„Rád se s vámi opět setkávám, profesore Brumbále.“ pokývl hlavou vedoucí skupiny.

„Jen prosím, posaďte se. Určitě vám po dlouhém dni vyhládlo.“ nabídl jim stůl ředitel Bradavic.

„Děkuji.“ přikývl vůdce a posadil se společně s ostatními za stůl. Okamžitě se před nimi objevilo jídlo.

Všichni se hladově pustili do jídla a..mlčeli.

„Teda ti jsou divní. Jenom tam tak sedí a…. jedí.“ sděloval Harrymu a Hermioně svůj názor Ron.

„Taky si myslím.“ přitakal Harry a ukousnul si kuřete.

„Proč nemluví?“ uvažoval dál Ron.

„A co chceš aby dělali? Na obědě se většinou jí.“ ušklíbla se Hermiona. Ron jí probodl tvrdým pohledem.

„Stejně je to divné.“ trval si na svém Ron a upil dýňového džusu. Hermiona se otočila a prohlédla si ty podivné návštěvníky. Opravdu jenom tak seděli a beze slova jedli.

„Spíš by mě zajímalo, co tady dělají.“ zamyslela se Hermiona.

„Brumbál řekl, že jsou to hosté. Asi se přijeli podívat na akademii.“ pokrčil rameny Harry. Hermiona ještě chvíli pozorovala Brumbálovy hosty, pak se vrátila k jídlu.

O několik hodin později…

Ve Velké síni panoval čilý ruch. Všude pobíhali studenti v roztodivných kostýmech a snažili se na poslední chvíli naučit své role. Uprostřed toho všeho seděl učitelský sbor a s neskrývaným zájmem pozoroval dění kolem sebe.

Za oponou byla připravena první třída – sedmý ročník Mrzimoru a netrpělivě očekávala zahájení již druhé výroční akademie Bradavic. Na sobě měli středověké hábity a pár bylo schované pod velkou zelenou plachtou.

Brumbál krátkým proslovem zahájil představení a vyzval první třídu k začátku.

„Před tisíci lety, když byla Kouzelnická aliance v plné síle a v Bradavicích poprvé zasedli studenti, odehrál se příběh, který bychom vám chtěli připomenout…“ uvedla jejich představení sympatická žačka.

Opona se rozevřela. Na pódiu stáli čtyři studenti - dvě dívky a dva chlapci. Jeden držel meč, druhému se kolem krku ovíjel had, další měla na rameni havrana a poslední u nohy seděl jezevec. O něčem se spolu bavili, teda spíš hádali.

„Takhle už to nejde dál, musíme se přece bránit!“ prohlásil Nebelvír a zvednul meč.

„Ne Godricu, boj nic neřeší.“ namítla Helga.

„Zemřeli už tři studenti, takhle to dál nejde.“ konstatovala Rowena.

„Helga má pravdu, boj nic neřeší, musíme je přelstít.“ ozval se Zmijozel.

„Pozor!! Už je tu zase!!!“ vykřikla najednou Rowena z Havraspáru a namířila hůlku kamsi nad jejich hlavy.

Všichni se ohlédli a někteří s úsměvem, jiní s neskonalým překvapením sledovali vznášejícího se draka. Ten otevřel pusu a vyslal na ně obrovský plamen.

Godric na něj okamžitě vyslal uspávací kouzlo, ale to se jen odrazilo od plachty a ztratilo se v kouzelném stropě.

Po krátkém boji drak přistál na pódiu a nebezpečně se blížil k mocné čtyřce. Ti sinchornizovaně vyslali omračující kouzlo, opět se ale nic nestalo. Godric se proto rozhodl pro čin, pevně sevřel jílec svého meče a mohutným nápřahem ho vbodl drakovi do tlamy. Ten se po chvíli padání složil na zem.

„A tak byl drak poražen a v Bradavicích opět zavládnul klid.“ ozval se dívčí hlas, z draka vylezlo několik studentů s košťaty a za potlesku se společně s ostatními uklonili.

O dvě hodiny později…

Po pestrých vystoupeních nabitými kouzly, efekty, vtipy a náměty byla druhá akademie u konce. Na pódium vystoupil Brumbál a na všechny strany rozdával úsměvy.

„Drazí studenti, vážení kolegové. Druhá akademie je u konce. Chtěl bych vám velice poděkovat, vaše vystoupení byla skvělá a proto vám všem náleží velký potlesk.“ Velkou síní se ozval bouřlivý potlesk, pískot, jekot a křik.

Brumbál je po chvíli pokynem zastavil a pokračoval: „A stejně jako loni pro vás mám malé překvapení…“ usmál se a mávnutím hůlky všechny i s židlemi přesunul podél stěn. Všichni se podívali po šestém ročníku Nebelvíru, ale ten seděl na svých místech a stejně jako ostatní nechápal.

„Skupina Taenia!“ usmál se a pokynul ke dveřím. Ty se otevřely a dovnitř vešla jedna žena se dvěma muži.

Všichni tři měli oblečená bílá kimona a po studené podlaze kráčeli na boso. Žena měla rudé vlasy a oči jí zakrývala oranžová maska. Muž po její pravici měl na krátko ostříhané hnědé vlasy a přes oči měl nasazenou černou masku. Poslední člen jejich trojce byl plavovlasý a oči mu ukrývala zelená maska.

Rudovláska si klekla doprostřed prostranství a sklonila hlavu. Muži se k ní postavili, každý z jedné strany a zakročili se do bojového postoje. Najednou se odněkud z neurčita ozvala velice pomalá relaxační hudba. Mladá žena se postavila a začala společně s ostatními předvádět velice pomalý tanec, dost připomínající Tai-chi.

„To je nuda.“ pomyslel si Harry a sledoval jak VELICE pomalu provádějí jednotlivé cviky.

„My jsme byli loni lepší.“ konstatovala Parvati za mohutného přikyvování Levandule.

Najednou se všichni tři zatavili ve stejné pozici. Muž se zelenou maskou kývl hlavou a relax hudbu nahradila rytmická. Jako na povel dovnitř vešli další dva aktéři – muž a žena, oba s černými maskami a začali společně s nimi předvádět velice zvláštní sestavu. Každý z nich dělal něco úplně jiného, ale po několika cvicích vždy udělali něco společně. Společně s rytmickou hudbou a tanečními prvky to vypadalo velice efektně. Žáci a profesoři začali tleskat do rytmu a nadšeně se mezi sebou bavili. Najednou hudba skončila, všichni se zarazili uprostřed vysokého kopu a po několik vteřin se ani nehnuli. V publiku to zašumělo. Najednou začala opět hrát hudba, pro změnu něco rychlého. Žena s černou maskou udělala přemet vpřed a ostatní zase dva přemety vzad.

Plavovláska se otočila a rozběhla se přímo proti dvěma mužům. Vší silou se odrazila a oba muži ji vyhodili do vzduchu. Všechny oči se upřely na ni. Udělala salto a otočku pak jako prkno padala zády k zemi. Ruce měla složené na hrudi a oči pevně zavřené. Těsně před dopadem na zem ji ale zachytily dvoje silné ruce a postavily ji na zem. Ozval se potlesk a pískot. V podobném duchu pokračovalo představení ještě asi deset minut, bylo nabité akrobatickými kousky, skoky, salty, přemety, kopy a společnými sestavami. Pak opět vše ustalo.

Žena s modrou maskou se otočila k publiku a očima přejížděla po studentech. Její pohled se zastavil na Dracovi. Natáhla k němu ruku a podívala se mu do očí. Mladý Zmijozel nepochopil. Hnědovláska si povzdechla a chytla mu ruku, vytáhla ho z hlediště a dovedla přibližně do středu.

„Stůj.“ zašeptala, udělala několik poskoků tleskala rukama nad hlavou. Žáci se přizpůsobili rytmu a zvědavě pokukovali po Dracovi, kterému další dvě aktérky sundaly hábit, čímž ho ještě víc zmátly. Mezitím se k němu žena s modrou maskou vrátila a zastavila se asi dvacet centimetrů od něj. Chytla ho za zeleno-stříbrnou kravatu a přitáhla si ho. Draco nevěděl jak má reagovat, a tak na jí jen upřeně zíral do zelených očí. Hnědovláska se usmála a projela mu rukou ve vlasech.

Najednou mu podrazila nohy a stále držíc za kravatu ho položila na zem.

„Ani se nehni.“ poručila mu a pak od něj kus odběhla.

Nikdo stále nechápal. Hnědovláska se odrazila a začala se přemetovat přímo proti Dracovi. Zastavila se zády k němu asi půl metru od jeho hlavy. Pak se zaklonila do mostu. Ruce měla přesně v úrovni Dracovy hlavy Začala se pomalu zvedat až byla ve stojce. Dívala se Dracovi přímo do oči, v kterých se zračilo naprosté překvapení. Chvíli na něj zírala, pak se převážila a těsně před dopadem trochu roztáhla nohy. Draco měl tendence se ucuknout, ale než stačil cokoli udělat, už na něm pololežela.

„Suspenductus.“ zašeptala a protože od sebe byli sotva centimetr, nikdo neviděl černý paprsek, který mu vytryskl do hrudi. Hnědovláska se pomocí mostu opět postavila a podala ruku Dracovi. Ten se vyšvihl na nohy a podíval se jí do očí. Žena s modrou maskou na něj najednou zaútočila se zaťatou pěstí. Draco se ucukl a vykryl její ránu. Všichni, a to především šestý ročník Nebelvíru, na to zírali jako na ponorku na Sahaře. Strhl se rychlý souboj plný nejrůznějších hmatů a krytí. Občas jeden z nich vykopl nebo se pokusil o podražení.

Nakonec oba skončili téměř v identické pozici.

Rudovláska něco zamumlala a Draco už byl zase „normální“. Usmála se na něj a s krátkým úklonem od něj odběhla. Draco se na ni naprosto odrovnaně zíral.

Najednou k němu přiběhly dvě ženy v černých maskách, vrátily mu hábit a odvedly ho zpátky na místo.

Všichni ho poplácávali po ramenech a vyzvídali, odkud to umí, odkud ji zná a co mezi nimi je a podobně… Draco jim ale neodpověděl, jen upřeně pozoroval zelenookou aktérku.

Představení pokračovalo ve stále stupňujícím se tempu, až nakonec všech pět aktérů skončilo ve společné pozici. Ozval se bouřlivý potlesk. Najednou se všichni otočili a vyběhli ven z Velké síně. Uprostřed zůstala klečet jenom žena s černou maskou přes oči. V rukou svírala tyče a černé vlasy jí spadaly do tváře.

Ozvaly se jemné tóny klavíru a vysoký ženský hlas.

„How can you see me through my eyes…“ ozvala se známá slova slavné písně od Evanescence.

Černovláska se postavila, v ruce svírající tyče, s hlavou stále skloněnou. Začala předvádět velice efektní sestavu. Pomalu kolem sebe otáčela tyčemi a vlnila se do tónu hudby. Když se k melodii přidal výrazný rytmus, začala předvádět trochu tvrdší a rychlejší pozice, stále ale vypadala, jako by tančila. Najednou se zarazila hudba na okamžik ustala.

Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vtrhnul vysoký muž s fialovou maskou na tváři. Za ním vešly dvě ženy, jedna měla modrou, druhá černou masku přes oči. Tmavovlasý muž se zastavil a natáhl před sebe ruku a na ženu s oranžovou maskou vyrazil fialový paprsek.

V tu ránu se hudba změnila a k nástrojům se přidala kytara a ozval se mužský hlas. Kouzlo zasáhlo aktérku přímo do hrudi. Vymrštilo ji to do vzduchu a začalo prudce otáčet. Asi metr před žáky se ale zastavila a hladce sklouzla po zemi až k židlím. Zaujala bojový postoj a v tu ránu se otevřely boční dveře a dovnitř vešlo zbylí čtyři aktéři a postavili se prosti sobě čtyři na čtyři, pokaždé proti sobě stáli muž a žena. Začala rychlá bitka. Vypadalo to jako opravdový boj, až na jeden detail, všichni prováděli ten samý nacvičený souboj, tedy až na jednu dvojici… černovláska se postavila prosti muži s fialovou maskou a hodila mu tyč.

Hnědovlasý muž ji chytil ve vzduchu a podíval se jí do očí. žena ukrývající se za černou maskou se přikrčila do bojového postoje a pokynula mu. Hnědovlasý muž se ušklíbl a zaútočil na ni. Po krátkém souboji, pro normálního smrtelníka naprosto neuskutečnitelného, se všichni zastavili ve stejné pozici. Ženy a muži se postavili proti sobě a natáhli před sebe tyče.
Na okamžik bylo ticho. „Najednou všechny tyče vzplály kouzelným plamenem v barvě masky svého držitele. Všichni s nimi začali točit kolem různých částí svého těla a přehazovat mezi sebou a pokaždé, když chytili tyč. změnil se plamen do barvy jejich masky. Vypadalo to jako mega žonglování doprovázené stále se zrychlujícím bubnováním. Najednou bubnování ustalo a všichni zvedli své tyče nad hlavu.

Plameny se v tu ránu zvětšily a zahalily jejich těla do hořícího obalu. Trvalo to ani ne pět vteřin a plameny opět zmizely. Kimona všech aktérů byla ty tam a nahradily je kostýmy ve stejných barvách jako jejich masky.

Všichni aktéři odložili své tyče a začali předvádět sestavu a s naprosto šílenými kousky. Pak přišlo velké finále….

Muž s černou maskou se postavil do středu místnosti.

Ruce si přimknul k tělu a celý se zatnul. Ostatní ho obklopili v kruhu a vytvořili před sebou kouzelné koule nejrůznějších barev. Pak je sinchronizovaně vyslali k nohám plavovlasého muže stojícího uprostřed. Paprsky se spojily v jeden obrovský, který ho jako obrácené tornádo vynesl do deseti metrů. Všem se v tu ránu zatajil dech. Muž s modrou maskou se najednou odrazil a skočil po hlavě dolů. Několik dívek vykřiklo a prvačky si přikryly oči. Hnědovlasý muž se ale místo zrychlování při pádu zpomalil a na zemi udělal kotrmelec. ostatní se k němu rozběhli a skončili ve složité pozici. Hudba se zastavila a žáci po vteřině začali nadšeně tleskat.

Všichni aktéři představení se postavili a krátkou úklonou odešli z hlediště. Brumbál krátkým proslovem ukončil akademii a propustil studenty na koleje.

„To teda bylo něco…“ vydechl Harry a společně se svými přáteli začal stoupat k Nebelvírské věži.

„To teda bylo…. ale stejnak by mě zajímalo, proč měli ty masky.“ zamyslel se Ron.

„Aby je nikdo nepoznal.“ ušklíbla se Hermiona. Ron jí věnoval nepřátelský pohled.

„Ale proč by chtěli skrýt svou identitu? Nedělají přece nic nezákonného.“ řekl klidně zrzovlasý Nebelvír a podíval se Hermioně do očí.

„No když to tak vezmeš, tak vlastně ne, ale pokud sis toho nevšimnul, tak všichni umí kouzlit bez hůlky a silně pochybuju, že s těmi tyčemi umí jenom točit…“ konstatovala Hermiona.

„Kdybych já něco takového uměl, tak bych se s tím rozhodně netajil.“ zavrtěl hlavou Ron.

„O tom nepochybuju.“ ušklíbla se Nebelvírská géniuska. Ron jí věnoval další vražedný pohled a už se do ní chtěl pustit.

„Nechte toho vy dva.“ zarazil je Harry a galantně nechal vejít Hermionu jako první. Ve společenské místnosti se rozloučili a šli na kutě. Netušíc, že je pro ně připravené ještě jedno překvapení….