Kapitola šedesátá osmá – Cvoci z řádu

23.04.2012 14:37

Profesor lektvarů seděl ve své pracovně, pohrával si sklenkou vína a pozoroval plápolající plameny v krbu. Zbožňoval oheň, jeho nezkrotnou sílu a tanec ztělesňující život tak plný síly,
bojující o život až do posledního skomírajícího plamínku.

Hlavou mu vířily stovky vzpomínek a to hlavně na jeho bývalou ženu. Stále si dokázal dokonale vybavit její úsměv, jiskřičky v jejích očích i vůni jejich vlasů. Kdysi pro něj znamenala celý svět a byl pro ni ochotný jít i do samotného pekla, ale to už bylo dávno.

Nikdy nepatřil mezi citlivky, ale po zprávě, že si Desirré vzala Eduarda, jako by se mu zhroutil svět. Rána, která zasáhla jeho srdce se už nikdy nezahojila. Uzavřel se proto do sebe a už si nikdy žádnou nepřipustil k tělu, tedy až na jednu…

Lory si ho něčím získala, možná svou tvrdohlavostí a nebojácným pohledem, kterým mu tolik připomínala Desirré, možná tím, že nad ním hned nezlomila hůl.

Nějak se mu vkradla do srdce, o kterém většina lidí přepokládala, že nemá.


Staré nástěnné hodiny odbily půlnoc. Profesor lektvarů odložil svůj pohár a vstal ze svého křesla. Lusknutím prstů uhasil oheň v krbu a vešel do knihovny. Ve prastarém sídle Snapeů bylo tu noc podivně ticho. Kromě nechvalně známého profesora lektvarů zde nikdo nebydlel, tedy kromě asi dvaceti domácích skřítků. Skoro celý rok tu panoval posvátný klid až na dva dny v roce - při příjezdu a odjezdu pána domu do Bradavic.

Profesor lektvarů najednou ucítil zvláštní svrbění, něco jako strach. První jméno, které ho napadlo, bylo Lory. Zavrtěl nad tím hlavou a pokračoval do své ložnice, stále se ale nemohl nepříjemného pocitu v břiše.

„Sakra, radši se přesvědčím, že je v pořádku, touhle dobou už bude určitě v posteli.“ pomyslel si a vrátil se do pracovny. Popadl propisku a nastavil čas přenášedla na půl minuty. Trochu se upravil a po 30 sekundách se přenesl do předsíně Loryina domu. Svým typickým neslyšným způsobem vystoupal od prvního patra a opatrně pootevřel dveře do Loryina pokoje. Chvilku si přivykal tmě a když zaostřil na postel, kde měla klidně oddechovat Lory, málem dostal infarkt. Postel byla rozestlaná, jako by tam ještě před chvíli někdo ležel, na nočním stolku byl položená hůlka a Loryin deník.

„Sakra. Bez ní by neodešla.“ pomyslel si a okamžitě si v hlavě složil scénář o jejím únosu Voldemortem. Rychle načasoval přenášedlo a přemístil se na ústředí, kde jako obvykle bylo i v tuto pozdní hodině dost rušno…


Mezitím v Nonoise…


„Dát mu facku, nedát mu facku, zlomit mu čelist, nezlomit mu čelist…“ uvažovala Lory a mezitím se nechala líbat.

„..asi mu protentokrát nezlomím nic.“ pomyslela si a oplatila mu polibek.

Najednou romantickou chvilku přerušilo hlasité zakručení. Draco se zasekl a kdyby v pokoji nebyla taková tma, uviděla by Lory, že zrudl. Lory se od něj odlepila a začala se smát.Draco se svalil vedle ní a nevěděl kam s očima.

Lory se převalila na bok a usmála se. „Ty máš hlad?“ zeptala se uštěpačně.

„Tak s tím něco uděláme.“ usmála se a vzala Dracovu hůlku.

„Semikrento!“ poručila a zamířila na budík. Ten se rázem proměnil v pizzu. „A když už jsme u toho.“

„Seleria!“ dodala a pokoj byl rázem jako z cukru. Lory si vzala kousek pizzy a zakousla se.

„Na co koukáš, vem si.“ usmála se na něj a pokynula mu k pizze. Draco chvilku váhal, pak si vzal ten největší kus a rychlostí blesku ho do sebe kopnul. Tak pokračoval vesele dál a když Lory polkla poslední sousto svého kousku, bylo po pizze. Mladá čarodějka mu věnovala kritický pohled.

„Hele ty si musíš držet linii.“ bránil se Draco a spokojeně se usmál.

„Tím chceš jako říct že jsem tlustá?!“ zavrčela nebezpečně Lory a vyhoupla se na něj. Znehybnila mu ruce a sklonila se nad ním.

„No když teď na mě tak sedíš… jsi dost těžká.“ zaprovokoval Draco.

„To odvoláš.“ zavrčela nebezpečně Lory a v očích se jí zablesklo.

„Donuť mě.“ ušklíbl se mladý Zmijozel. Lory se k němu sklonila, ale těsně před polibkem uhnula a sjela k jeho uchu.

„Jsi lechtivý?“ zašeptala mu a Dracovi zmrzl úsměv na tváři.

„Ne.“ vyrazil ze sebe.

„Tak si to hned vyzkoušíme.“ ušklíbla se mladá čarodějka rychle sjela rukama na žebra. Draco se začal smát a zmítat. Kvůli smíchu nemohl ani pořádně dýchat a za chvíli celý zrudl v obličeji. Lory přestala a zase mu rychle chytla ruce.

„Tak co, už jsi změnil názor?“ ušklíbla se a podívala se mu do očí. Draco rychle oddechoval, stále neschopný mluvit.

Najednou se ale vzepřel a shodil Lory pod sebe. Srdce mu rychle bušilo a plavé vlasy mu nepřehledně spadaly do čela. Přimáčkl Lory ruce na matraci a políbil ji, to ale, jak po vteřině zjistil, neměl dělat.

Lory se vrátila její nejhorší noční můra, ten pocit bezmoci a strachu, když si ji Crusta i přes její prosby násilím vzal. Rychle od sebe odstrčila Draca, což znamenalo jeho tvrdý dopad na zem.

„Do hajzlu.“ zasyčel Draco a promnul si naraženou kostrč. Lory se posadila na posteli a snažila se to vydýchat. Stále měla před očima jeho šílený pohled, cítila jeho opilý dech a zpocené ruce na svém těle. Celá se třásla a srdce jí bilo jako o závod, ale Draco si toho jako obvykle nevšimnul. Vyšvihl se na nohy a rychle se k ní zase posadil.

„Tohle jsi nemusela dělat.“ konstatoval nasupeně.

„P-p-promiň.“ vydechla Lory a posadila se na okraj matrace.

„Já..já musím jít.“ vykoktala a pokusila se postavit. Dracova ruka jí v tom ale zabránila. Zahákl ji kolem pasu a přitáhl ji zpátky na postel.

„Počkej:“ zašeptal a posadil ji zpátky. „Promiň, neměl jsem…“

„O tebe nejde, jsem vyděšená z…“ řekla třesoucím se hlasem

„Vyděšená?! Co myslí tím vyděšená?!!!“ pomyslel si Draco a podíval se na svou exmanželku.

„Klepe se jí hlas, teda vlastně celá se klepe a nedívá se mi do očí, ona je asi fakt vyděšená.“

„Co se děje?“ zeptal se Draco, jemně zvedl Lory hlavu a podíval se jí do očí.

„Promiň já jen…“ „Sakra tak už se vymáčkni, chtěl bych pokračovat…“ pomyslel si Draco.

„Mě to můžeš říct.“ usmál se na ni.

„Když mi bylo jedenáct, tak mě můj opatrovník….“

„Políbil? Ježíš ta má teda komplexy.“

„…znásilnil.“ zašeptala Lory a celá se otřásla.

„To už vím….Cože?!!! Já to vím a udělal jsem tohle?! Já jsem teda hajzl…“

„Sakra.“ vydechl Draco a upřeně zíral na Lory. „Co teď?!!! Mám ji udělat kakao, džus, kávu, mocaccino, nebo frappé?!!!! Jen klid Draco určitě teď nebude chtít nic nealkoholického, ale jediná věc, co tu mám je konzumní líh… hmm ten je 96%, to by mohlo stačit, i když u ní člověk niky neví…“

„Víš o tom, že jsi cvok?“ ušklíbla se Lory. Draco ji hned ze sebe vyhodil.

„To jsem chytl od tebe.“ konstatoval a usmál se na ni.

„Promiň, všechno se mi to vrátilo, když jsi mi chytl ruce.“ zašeptala stále mu zírajíc do očí. Draco ji chytnul kolem ramen.

„Myslím, že tohle dokážu pochopit.“ usmál se a políbil ji na spánek.

„Takže zase spolu.“ usmála se, Draco se jí podíval do očí a pohladil ji po vlasech.

„Spolu.“ přikývl a objal ji. Lory se k němu přitiskla a usmála se. Stále jí ještě rychle bušilo srdce, ale v jeho náručí se cítila bezpečně.

„Byla bys proti spánku, jsem dneska už dost utahaný.“ zívl Draco.

„Ani ne.“ usmála se Lory a trochu se posunula. Draco si lehl vedle ní a objal ji kolem ramen. Lory spokojeně zavřela oči a přikryla je.

„Tohle mi chybělo.“ vydechla spokojeně a přitiskla se k němu. Draco se ušklíbl. „Už jsem si taky odvykl spát sám.“ zašeptal a pohladil ji.

„TY jsi někdy spal sám?“ uchechtla se Lory.

„No když nepočítáš pana Charlese tak jo.“ Lory se zvedla a podívala se mu do očí.

„Pana Charlese?“ zopakovala nechápavě.

„Můj medvídek.“

„Ty máš medvídka?“ zeptala se odrovnaně Lory.

„No…. jo.“ ušklíbl se Draco.

„No to mě pos***.“ vydechla Lory a musela se hodně ovládat, aby nedostala záchvat smíchu.

„Neříkej že ty nemáš medvídka.“

Lory se mu podívala do očí a s úsměvem mu odpověděla: „Ne, já mám tebe.“

Draco ji políbil na vlasy a přitáhnul ještě blíž. Lory spokojeně zavřela oči a u 128 úderu Dracova srdce usnula.


Mezitím na ústředí…


„Co se děje Severusi?“  zeptal se Brumbál, věčně připravený k akci. Snape mu všechno vypověděl a věnoval mu dlouhý pohled.

„Musíme okamžitě zjistit, jestli ji má Voldemort ve své moci. Jde o vše.“ konstatoval Brumbál a vytáhl hůlku. Něco zamumlal a ze špičky jeho hůlky vyletěl zlatý fénix. Zazpíval několik tónů a po několika mávnutích se rozplynul v zlaté hvězdičky.

Ani ne po minutě začali hlavními dveřmi vcházet členové řádu zahaleni po většinou v županech.

„Co se stalo?“ ptali se jeden přes druhého.

„Lorean zřejmě unesli.“ odpověděl Brumbál a tvářil se nanejvýš vážně. Celou síní teď zaznívala jen dvě slova… Hadí diamant.

„Nesmí ji dostat!“ ozval se Lupin.

„Určitě teď půjdou i pro Draca.“ konstatoval Snape.

„Proč?“ zeptal se Lupin.

„Jenom on se jí může dotknout. Oficiálně sice nejsou manželé, ale kouzlo trvalého spojení stále trvá.“ konstatoval Snape.

„Kde je?“ zeptal se akčně Sírius.

„Na chatě v Nonoise nebo v Londýně. Musíme se k němu dostat dřív než Smrtijedi.“ uzavřel to Brumbál. V tu ránu se všichni začali zase hrnout k východu.


O dvě hodiny později…


„Chrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“ oddychovali Draco a Lory. Mladý Zmijozel si vytáhnul peřinu až k bradě a pohřbil tak Lory pod mega duchnou.

Bylo něco málo po třetí a v horské chatě v Nonoise vládl klid, prozatím….

 

„Támhle to je.“ vydechl unavený Sírius a společně s Tonksovou prolomil i poslední štít. Potichu vklouzli do chaty a začali prozkoumávat pokoje. Asi po pěti minutách našli ložnici a v ní spícího Draca.

„Musíme ho vzbudit.“ konstatovala Tonksová.

„To radši ne, opak bychom ho na ústředí nedostali.“ zamítl šeptem Sírius.

„Tak ho přeneseme i s postelí a bude to!“ rozhodla se rozespalá a pořádně nabroušená Tonksová. Několikrát mávla hůlkou a s pomocí nějakých, pro normálního nebystrozora nepochopitelným způsobem, se přemístila do středu jednací síně.

„Chrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.“ zaznělo jednací síní a všichni zbylí se otočili na postel s obrovskou duchnou a Dracovou hlavou.

Brumbál přivolal zbytek řádu a když během pěti minut přišli všichni, nějakým podivným kouzlem ho probudil.

„Je tu nějaká kosa.“ pomyslel si Draco a otevřel oči. Ležel ve své posteli, na hrudi pod peřinou tiše oddechovala Lory a kolem něj stál shromážděný skoro celý Fénixův řád… prostě idylka.

„Ježíš.“ vydechl a nechápavě se podíval po všech přítomných. Chtěl se podsadit, ale jedna maličkost pod duchnou mu v tom bránila.

„Co se děje?“ vykopl po sebe po chvíli a podíval se na Brumbála. „Co po mě chcete?“ zeptal se trochu přiškrceně a hlavou mu probleskla vzpomínka na jejich minulé setkání. „Ještě že tu mám Lory.“ pomyslel si. „Ale takový granát by taky nebyl na škodu…“

„Museli jsme tě dostat do bezpečí.“ konstatoval ředitel Bradavic a posunul si půlměsíčkovité brýle na nose.

„Bezpečí? Tím že mě přiblíží k tomu cvokovi? No potěž.“ pomyslel si a střelil nepřátelským pohledem po Moodym.

„Ježíš, to se člověk nemůže ani JEDNOU vyspat?“ pomyslela si Lory a otevřela oči. „Teda tady je to jek v sauně.“

„Smrtijedi unesli Lory.“ oznámil mu Snape. Draco ztuhnul a naprosto odrovnaně se podíval na ředitele své školy.

„Lory měla pravdu. V řádu jsou samí cvoci. Jak by ji asi mohli unést, když na mě spí?!!! Jedině že by to bylo její zlé dvojče…“ pomyslel si při vzpomínce na telenovelu o hluchoslepé neuro chiruržce Francindě, která byla těhotná s nevlastním bratrancem z matčiny strany Luiosem Felipem Chosém de Pinakoládou, který byl zabit při autonehodě s vozem vezoucím slepičí exkrementy.“ „JÁ SPÍM SE ZLÝM DVOJČETEM ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!“

„Koho unesli?“ zeptala se Lory a vysoukala se zpod mega duchny. Všichni na ni zírali jako by měla na hlavě losa v růžové sukýnce tančícího balet.

„Lenutová? Snapeová? Devonová? Lory?“ ozývalo se z různých částí místnosti.

„Snapeová, když dovolíte…“ konstatovala Lory a odlepila se od svého bývalého manžela.

„A co se tady sakra děje?“ zeptala se docela nabroušeně.
Nikdo ale ještě stále nebyl schopen slova.

„Nerozvedli jste se vy dva náhodou?“ ozval se Dóže.

„Myslím že jo.“ přikývla Lory.

„A co to spolu…“ vyrazila ze sebe Tonksová.

„Jako co to vypadá?“ zeptala se Lory a vytáhla si ramínko noční košile.

„Omlouvám se Lorean, mysleli jsme, že tě unesl Voldemort.“ většina místnosti sebou trhla.

„Aha a jak jste k takové myšlence došli?“ zeptala se Lory, kterou to vůbec nepřekvapilo.

„Profesor Snape…“ To Lory úplně stačilo.

„Jak jste na to přišel?“ zarazila Brumbála a podívala se do očí profesorovi lektvarů.

„Nebyla jsi doma.“

„Nebyla jsem doma? A jak tohle sakra ví???!!!!!!!!!“

„Odkud to víte?“ zeptala se Lory a postavila se.

„Nebyla jsi v posteli.“ odvětil klidně profesor lektvarů.

„Neodpověděl jste.“

„Byl jsem u tebe doma a nebyla jsi v posteli.“

„Co jste dělal u mě doma?“

„Chtěl jsem tě zkontrolovat.“

„Počkat, takže vy jste mi vlezl do domu, aby jste mě zkontroloval??!!“

„Na té apokalypse asi něco bude.“ pomyslela si a naprosto odrovnaně se posadila.

„Nerad ruším, ale mohli byste nás poslat zpátky?“ ozval se Draco a prohrábl si svou bujnou kštici. Všichni se na něj otočili.

„Snad jsem tak moc neřek.“ pomyslel si a podíval se Moodymu do očí. Z jeho pohledu čišela nenávist a odhodlání ho zabít při jakékoli, i sebemenší zámince.

„Ovšem.“ přikývl Brumbál a vytáhnul hůlku. Lory se nadechovala k nějaké prozaické větě, ale dřív než z jejího hrdla vyšel zvuk, už byla zpátky v Nonoise.

„Tak tohle bylo divný.“ vydechl Draco a položil se do postele.

„A cos čekal? Všichni z řádu jsou divní.“ ušklíbla se Lory.

„Hlavně ten tvůj otčím.“ rýpnul si Draco. Lory po něm střelila tvrdým pohledem.

„Nezapomeň, že je to ředitel tvojí koleje a když mu řeknu, tak ti udělá ze života peklo.“ usmála se a lehla si k němu. Draco se usmál a podíval se jí do očí.

„No dobře, co mám udělat abych si tě naklonil?“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. Lory se k němu sklonila a asi půl centimetru od jeho rtů se zastavila.

„Uděláš snídani.“ usmála se a svalila se vedle něho.
Draco se jí zezadu objal a přitulil se k ní.

„Tak platí.“ zašeptal a jemně ji políbil na ucho. Lory spokojeně zavřela oči a po chvíli se opět propadla do říše snů.

Fotografie použita dle Creative Commons SheldonPhotography  © 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode