Kapitola šedesátá sedmá – Jeden horší než druhý

„Hehe, ten si určitě myslí, že ho nakopnu…i když to taky nezní špatně.“ pomyslela si Lory a usmála se. Pak udělala krok k němu a…. dala mu pusu na tvář.

„Díky.“ zašeptala a objala ho.

„Ona mi děkuje za to, že jsem jí přečetl deník?!!!! Svět spěje do nezadržitelné apokalypsy…“ prolétlo mu hlavou.

„Zas taková katastrofa to není, ne?“ ušklíbla se Lory. Profesor lektvarů ji hned vyhodil ze své hlavy.

„A vy moc dobře víte, že vám neděkuju za ten deník.“ dodala a odtáhla se od něj. Podívala se mu do očí a usmála se.

„A za co tedy?“ zeptal se bez náznaku citu profesor lektvarů.

„Však vy víte.“ usmála se Lory a odstoupila od něj. Profesor lektvarů se jí díval do očí.

„A to s těmi pěti vteřinami jsem myslela upřímně.“ usmála se a otevřela dveře Brumbálovy pracovny.

„A mimochodem, nikdy nezapomněla,“ dodala a přibouchla dveře.

„Jak tohle…“ ale dřív než mohl profesor lektvarů dořekl svou otázku, byla Lory pryč.

„Co tím sakra myslela? Kdo nikdy nezapomněl?“ pomyslel si profesor lektvarů a snažil si vzpomenout, na co myslel…

„Desirré.“ vydechl a podíval se na dveře, kterými před několika okamžiky odešla jeho schovanka. Ucítil jak mu ze srdce spadl Mount Everest a zamířil ke dveřím.

„Takže nezapomněla.“ zopakoval Loryina slova a po dlouhé době se od srdce usmál.

U Lory…

„Takže co jsem to dneska ještě chtěla udělat…?“ pomyslela si Lory a tupě zírala na něco, co kdysi bývalo čistou ponožkou.

„Rozvést se, nakrmit Viperu, vydrhnout Snapea, zjistit proč mě záchod adoptoval, teda naopak...“ zatřásla hlavou a při představě, jak drhne svého otčíma se neubránila úšklebku.

„Na co jsem to zapomněla?“ ptala se sama sebe a přecházela po obýváku. Najednou ucítila odporný pach.

„Aha, vařím.“ docvaklo jí a nabrala směr kuchyň.

„Tak tohle je snad ještě horší než mnoholičný a měsíčkový lektvar najednou pomyslela si a mávnutím hůlky nechala zmizet věc, co se měla stát jejím obědem. Najednou jí velice hlasitě zakručelo v žaludku.

„To chce něco na zub.“ pomyslela si a otevřela ledničku.

„Tak co si dám… dressing, okurkovou omáčku, vajíčka nebo zkyslé mléko?“

„Radši si udělám hranolky, to bude jistější.“ rozhodla se nakonec a otevřela mrazničku. Vytáhla balíček francouzských hranolek a vysypala jeho obsah na plech, posolila a kopla do trouby.

„Tak to bychom měli a co k tomu – myslím, že bych tam měla mít trochu sýra a když to obalím… hmm smažený sýr.“ začaly se jí sbíhat sliny a okamžitě nechala rozmrazit a připravila si mouku, strouhanku a vajíčka.

„To bude dobrota.“ pomyslela si a vytáhla trochu rozteklý sýr z mikrovlnky. Všechno si nachystala a automaticky šáhla po prstenu. Když se ho dotkla, jako by jejím tělem projel elektrický výboj. Naprosto konsternovaně zírala na svůj snubní prsten a nebyla schopná se pohnout. Hlavou jí hýřily vzpomínky na Draca, ty hezké především.

„Sakra, tak už toho nech, teď tě nesnáší.“ ozvala se její věčně pesimistická část.

„Vyrazila jsi ho bez jediného slova na vysvětlenou a chovala ses jako hysterka, jestli s tebou promluví víc než jedno slovo bude to zázrak.“

„Měla bych mu ho vrátit.“ vydechla a sundala si prsten se znakem rodu Malfoyů. „Teď už ti nepatří.“

O několik dní později….

„Zase jsem zapomněl na toho skřítka!“ zanadával si v duchu Draco a bezmocně se podíval na totálně zabordelený pokoj, který by ani ten největší optimista nemohl nezvat ložnicí.

„Jak jen Lory dělala ty špagety….?“ zamumlal si a bezmocně se podíval na sáček těstovin.

Najednou se ozvalo klapnutí dveří. Draco okamžitě zbystřil a vytasil hůlku. V druhé ruce svíral vařečku a potichu se připlížil k předsíni. Přitiskl se ke stěně a s výrazem Jamese Bonda nakouknul za roh. V tu ránu málem dostal infarkt. Jen z několika centimetrů se díval do očí svojí exmanželce. Ta ho ale evidentně neviděla a v klidu se rozešla přímo na něj. Draco jí stačil jen tak tak uhnout. „Je slepá, blbá, omámená nebo mě ignoruje?!“ pomyslel si Draco a naprosto odrovnaně zíral na Lory. Ta ale dál v klidu šla přímo proti němu.

Nakoukla do kuchyně, a když tam Nikoho neviděla, zamířila do ložnice. S největší námahou otevřela dveře a při pohledu na ten bordel se zhrozila.

„Tak tohle je síla.“ vydechla a vytáhla hůlku. „Něco zamumlala a několika mávnutími uklidila pokoj do provozuschopného stavu.

„To je lepší.“ usmála se a zamířila k posteli.

„Asi tady není, nechám mu ho na stole.“ pomyslela si a šáhla do hábitu.

„Sakra! Sakra! Sakra!! To není Lory! To je nějaký Smrtijed převlečený za Lory!“ prolétlo Dracovi hlavou a přiložil „útočníkovi“ na záda vařečku.

„Kdo jsi?“ zasyčel jí do ucha.

„Co je tohle za pitomou otázku?! Vypadám jako Lory mluvím jako Lory, chovám se jako Lory takže asi nejsem Voldemort, ne?!!!“ pomyslela si mladá čarodějka a otočila hlavu na svého bývalého manžela.

„Můžeš třikrát hádat.“ ušklíbla se.

„Odpověz.“ zavrčel Draco a ještě víc přitlačil na vařečku. Najednou jako by mu docvaklo, že to s kulatým koncem není jeho hůlka a rychle prohodil ruce.

„Co to zase dělá?“ pomyslela si Lory a chtěla se otočit.

„Ani hnout!“ přikázal jí Draco a přitlačil na hrot hůlky.

„Kdo jsi?! Kdo tě poslal?!!!“ vyjel na ni a mávnutím hůlky ji spoutal ruce i nohy a strčil do ní. Lory to samozřejmě neustála a spadla na postel.

„Sakra co to zase vyvádí?! Moody mu nainstaloval čip nedůvěřivosti nebo co?! pomyslela si a překulila se na záda.
„Co to sakra zase vyvádíš?!“ vyjela po něm a pokusila se postavit.

„Hneš se a rozluč se se životem!“ zavrčel Draco a zamířil na ni vařečkou.

„A co s tím chceš jako dělat? Naplácat mi?“ zeptala se s úšklebkem Lory.

„Sakra, zase blbá ruka.“ zanadával si v duchu Draco a zamířil na ni hůlkou.

„Takže teď mi hezky všechno řekneš po dobrém, nebo to z tebe budu muset dostat.“ zavyhrožoval jí a v šedých očích mu zajiskřilo.

„Hehe, být syn od nejdrsnějšího Smrtijeda se občas šikne.“ pomyslel si a zamířil hrot své hůlky na Loryin krk.

„Hele Draco, nevím o co ti jde, ale já nemám na ty tvoje pitomosti čas. Takže mě laskavě pusť.“ zavrčela Lory a probodla ho svým typickým pohledem. Draco ji přitlačil na postel a v očích se mu odrážel chlad a sebejistota.

„Takže naposledy po dobrém…jak se jmenuješ?“

„Mluvit s chlapem je to samé jako osedlávat krávu – člověk se u toho strašně nadře a k čemu je to vlastně dobré?!!“

„Jmenuji se Lorean Isabel Anastázie Eleanor Lenut Devon Mal…Snapeová. Stačí?!“ odsekla a v blankytných očích se jí zablesklo. „Bože koho já jsem si to vzala?!!!!!“

Draco se na okamžik zarazil.

„Jak může vědět, že je teď Lory Snapeová?! Já jsem fakt kretén, vždyť na ministerstvu byl i taťka, takže to okamžitě běžel říct Voldemortovi. No ne, já jsem tak geniální. Áááách…“ zarozplýval se nad sebou Draco.

„Vidím, že ti Temný pán dal čerstvé informace.“ ušklíbl se a zamířil jí na krk hůlkou.

„Že by záblesk inteligence?“ usmála se pro sebe Lory.

„Když mi nevěříš, tak se mě na něco zeptej.“ stagnovala a podívala se mu do očí.

„Že by to fakt byla Lory?“ prolétlo Dracovi hlavou.

„Tak jo. Jaké šaty jsi měla na představovacím plese?“

„Šedozelené se zlatým odleskem, véčkový výstřih, ramínka spojená za krkem a naprosto šílené boty na vysokém podpatku, které jsem ti slíbila omlátit o hlavu, když si na nich zvrtnu kotník.“ odsekla a probodla ho hnusným pohledem.

„Asi mám problém.“ pomyslel i Draco a rozvázal svoji bývalou manželku.

„Mohl bys i tohle nějak vysvětlit?!“ vyjela po něm a postavila se.

„Musím teď být opatrný.“ odvětil klidně a schoval hůlku zpátky do hábitu.

„A ta vařečka?“ zeptala se překvapeně.

„Improvizace.“ pokrčil rameny Draco a položil inkriminující předmět na stůl.

„Co tady vlastně děláš? Zase tě pro mě poslal Brumbál?!“ zeptal se cinicky a v šedých očích se mu nebezpečně zablesklo.

„Přišla jsem ti jenom něco vrátit.“ konstatovala stejně přívětivým tónem Lory a šáhla do hábitu. Když z něj vytáhla ruku, mezi prsty svírala prsten se znakem rodu Malfoyů. Dala ho Dracovi do ruky a podívala se mu do očí.

„Už mi nepatří.“ konstatovala a chtěla odejít. Dracova ruka ji v tom ale zabránila.

„Ještě mi dlužíš vysvětlení.“ řekl klidně a pevně jí stisknul paži.

„On si teda fakt věří.“ pomyslela si Lory a sjela si ho výtahovým pohledem.

„Já ti nedlužím nic.“ zavrčela a vysmekla se mu.

„Proč jsi se ve škole chovala tak.. divně?“ zeptal se přímo a podíval se jí do očí. Lory uhla pohledem, což u ní rozhodně nebylo obvyklé.

„Do toho ti noc není.“ odvětila a stále zírala na zmuchlané tričko.

„Nic není?! Tak hele, ještě donedávna jsme byli manželé a…“

„Nechtěli jsem se vzít, museli jsme, jinak bychom šli pod kytičky.“ odsekla Lory a v blankytných očích se jí zablesklo.

„To možná, ale…“ Draco se zasekl, nerad někomu dával najevo, co cítí, pokud to neměl aspoň milionkrát promyšlené.“

„Ale co?“ zeptala se Lory.

„To je jedno.“ uhnul pohledem pro změnu zase on.

„Sbohem.“ konstatovala Lory a zamířila ke dveřím, rychlostí blesku vyrazila ven a vytáhla svůj přívěšek.

„Prostě hluboko do sebe.“ vydechla a s tichým Porta se přemístila k sobě domů.

O několik hodin později….

Lory ležela ve své posteli. Kolem ní panovala naprostá tma a ticho, ohlušující ticho. Bylo už půl jedné, ale Lory stále nemohla usnout. V hlavě se jí honily nejrůznější myšlenky, její návrat do Bradavic, to že je teď Snapeová, Draco, Draco, Draco a… Draco.

„Do háje už toho nech, po dnešku se na tebe podívá jenom proto aby dokázal zamířit Avadu Kedavru.“ pomyslela i a položila si dlaně na tvář.

Draco ležel ve své posteli a pro změnu taky nemohl usnout, ale z naprosto jiného důvodu…

„Já mám hlad!!!! Proč já se nenaučil místo padesáti druhů mučení vařit!“ pomyslel si a hlasitě mu asi po padesáté zakručelo v břiše.

„I ty pitomé špagety jsem poštval! Kdyby tu tak byla Lory.“

„Lory.“ zašeptal do ticha. „NECH TOHO!!!! Ta tě nesnáší, vždycky tě nesnášela a vždycky tě bude nesnášet.“

„Proč se pro něj trápíš? Vždyť mezi vámi nic není.“

„Přestaň s těmi blbými kecy, vždyť se ti líbí!!!!!“ ozvala se její věčně upřímná část.

„A co má být, to je už stejně jedno, on tě nesnáší.“

„Co jsem jí sakra udělal?! Proč se chovala tak divně? Sakra, chtěl bych se jí na tolik zeptat, ale jestli se k ní přiblížím víc než dvacet metrů, určitě mi něco zlomí.“ pomyslel si a zvřel oči. Ozvalo se další zakručení.

„Já to vůbec nechápu, proč na mě byla tak nabroušená?! Vždyť vůbec neměla důvod! To jí určitě do hlavy nasadil něco Neville.“

„Draco měl pravdu, dlužím mu vysvětlení.“ pomyslela si a postavila se. Rychle popadla svůj přívěšek a bez přemýšlení o následcích tohoto kroku se přenesla do Nonoise….

„Určitě jí řekl něco o mě Pansy. Celou dobu ji přece zabíjela pohledem… no jasně, to je ono!!! Určitě jí nakukal, že chodím za jejími zády s Pansy, že jsme milenci a podobně…“ prolétlo mu hlavou a posadil se.

„Musím ji to říct!“ rozhodl se a posadil se na posteli.

„Jo, to určitě, půjdeš za ní v půl jedné ráno a co? Mezi krvácením jí povíš, že ji… máš rád?“ našeptávala mu jeho logická část.

„Hmm chodit za Lory v půl jedné ráno….to je asi fakt blbý nápad“ ušklíbl se a vstal. Vyšel na chodbu a zalezl do koupelny. Opláchnul si obličej vodou a prohrábnul si plavé vlasy.

„Teda co ta holka s tebou dělá…“ pomyslel si a usmál se na sebe do zrcadla. Popadl ručník a osušil se.

Najednou se ozvalo klapnutí dveří. Draco rychle lusknul prsty a stejně jako když Lory přišla poprvé, použil maskovací kouzlo. Takže pro všechny příchozí to vypadalo, jako že spí ve své posteli.

Potichu se s výrazem tajného agenta připlížil ke své ložnici a postavil se ke stěně. Pak jen vyčkával.

„Sakra, proč nemůže mít koberce?! Ty kachličky strašně studí!“ zanadávala v duchu Lory a pokusila se co jak nejtišeji zavřít dveře. Po špičkách se doplížila k Dracově pokoji. Otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Uviděla sladce spícího Draca zachumlaného v peřinách.

„Co ta tady dělá?!!!“ pomyslel si Draco a vyvalil oči na Lory. „Snad mě nejde zabít… ne, to by neudělala, že ne?!!!“

„On tak krásně spinká.“ pomyslel si Lory a usmála se.

„Teď ho přece nemůžu vzbudit, vypadá tak nevinně, ale co budu dělat? Zpátky domů se mi moc nechce, jeden let v téhle kose mi pro dnešek stačil.“ pomyslela si a podívala se na postel.

„Na postel je dost velká pro dva, teda, když se trochu přimáčknem.“ ušklíbla se a zamířila k Dracovi. Sedla si k němu na postel a vklouzla pod peřinu.

„Ona mě chce znásilnit!!!!!“

„Hele hoď se do klidu Draco, ONA se tě rozhodně nechystá znásilnit.“ oznámila mu jeho logická část. „A když už tak znásilní polštář.. hehe.“

„Ten by zaspal i svou smrt.“ pomyslela si Lory a přitiskla se k polštáři, kterého považovala za Draca. Ten byl ale samozřejmě studený.

„Sakra, co mu je?! Jakto, že je tak studený?!!“ prolétlo ji hlavou. Chtěla mu otočit hlavu, ale hmátla do prázdna.

„Moje ruka mu právě projela mozkem! Mě hrabe…“

„Co tady děláš?“ ozval se jí u ucha ledový hlas.

„Sakra, co tady dělá Snape?!!! Snad ne on a Draco….?!!!!!“ Pootočila hlavu a málem dostala infarkt.

Vedle ní seděl Draco, úplně stejný Draco, jako ležel vedle ní a díval se jí do očí. V tu ránu prostě ztratila řeč.

„Ehm, ležím?“ vykopla ze sebe.

„To vidím, ale proč ležíš v mojí posteli?“ zeptal se mladý Zmijozel a schoval hůlku.

„Tahle matrace je mnohem pohodlnější než ta moje.“ vyklopila ze sebe první, co ji napadlo.

„Matrace?!“ zopakoval překvapeně Draco.

„No a taky jsem s tebou chtěla mluvit.“ dodala Lory.

„O půl jedné ráno?“ „Poznámka: Až budeš příště chtít mluvit se svým exmanželem, nechoď za ním o půl jedné ráno.“ pomyslela si Lory.

„Snad tě to u mě nepřekvapuje.“ ušklíbla se.

„A o čem jsi chtěla mluvit?“ zeptal se Draco a podíval se jí do očí.

„No spíš jsem se ti chtěla omluvit.“ přiznala Lory.

„Poslouchám.“ zachoval ledový kvicht nejmladší z Malfoyů.

„No to, jak jsem se chovala ve škole nebylo správné… měla jsem se tě zeptat.“

„Takže ty jsi věřila víc Nevilleovi než mě?!“ vyjel na ni.

„Nevilleovi?! Co to zase kecá?!! Co má Neville společného s naším rozvodem?!“

„Co ti nakecal hmm?“

„Cože?“ vydechla Lory a pokusila pochopit jeho logiku.

„Mluvíme o tom samém?“ ujistila se Lory.

„Neville ti přece řekl, že chodím s Pansy, ne?“ zeptal se Draco. Lory se rozesmála.

„Tak abys věděl ty génie, Neville tě obhajoval a asi dvacetkrát mě ujistil, že s Pansy nic nemáš. A já jsem na tebe nebyla naštvaná kvůli Pansy, ale kvůli tomu rozvodu.“ vyklopila ze sebe a až potom jí došel význam jejich slov.

„Tys zuřila kvůli tomu, že jsme se rozváděli?“ zopakoval odrovnaně Draco.

„Myslela jsem, že jsi tu žádost podal ty a až na ministerstvu mi došlo, že to udělal tvůj otec.“ vydechla Lory a otáčela si kolem prstu cíp peřiny.
Draco se pro sebe usmál.

„Takže TOBĚ vadilo, že jsem se s tebou chtěl rozvést?“ ušklíbl se a bavil se Loryinými rozpaky.

„No jo.“ přikývla Lory. „A to je v kostce vlastně všechno, takže já už půjdu.“ vyklopila ze sebe a šáhla po přívěšku. Draco ji rychle chytl za ruku.

„Tak na to zapomeň, nikam nepůjdeš.“ konstatoval a v šedých očích se mu zvláštně zalesklo. Lory se nedokázala odtrhnout od jeho očí.

Draco se k ní zničehonic sklonil a políbil ji. Lory nevěděla jestli mu jednu vrazit nebo ho obejmout. Chvíli se sebou bojovala a….