Kapitola sedmá – Lucius Malfoy

Jean se vzbudila velmi časně ráno s pocitem, že jí někdo v noci zlámal všechny kosti v těle. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je a čím je vlastně přikrytá. Jeho plášť. Měl zvláštní vůni a ona marně přemýšlela, jaký druh bylin jí to připomíná. Brzy to vzdala – nikdy nebyla odbornicí na botaniku. Zvedla se z křesla a rozhlédla se po prázdné pracovně. Osvětlovalo ji už jen pár posledních svic, oheň v krbu dávno vyhasnul. Její pohled zalétl ke dveřím, za kterými tušila Snapeovu ložnici. Zřejmě si šel lehnout, když zjistil, že vytuhla v křesle.

´To se mi tedy vážně povedlo,´ povzdychla si v duchu. ´Přijdu se mu omluvit a místo toho tu usnu s knihou v ruce. Budu muset tu omluvu alespoň formálně zopakovat, nemluvě o tom, že jsem propásla zatím největší příležitost, jak se s ním sblížit. Pokud se vůbec dá mluvit o sblížení s člověkem, který své okolí neustále inzultuje jedovatými poznámkami.´

Po krátkém váhání uchopila knihu ležící na stolku, a tiše se vyplížila ze Snapeovy pracovny. Celou cestu chodbami se bála, aby na někoho nenarazila, ale zdálo se, že tentokrát výjimečně spí snad i Filch a jeho kočka. Asi by těžko komukoliv vysvětlovala, proč se nad ránem tajně plíží od Snapea, jako by se s ním právě vyspala.

Když se dostala do svého pokoje, vydechla úlevou a vzápětí zamířila do koupelny, kde si připravila osvěžující lázeň na probuzení. Zbytek rána strávila studiem té skvělé knihy.

*****

Severus Snape vkráčel to ráno do jídelny s mimořádně nesnášenlivým výrazem ve tváři. Jeho černé oči probodly těch několik nešťastníků, kteří se s ním míjeli ve dveřích, a vzápětí přelétly po celé jídelně. Nemýlil se. Většina studentů ztichla, sotva vešel, a teď napjatě sledovala každý jeho pohyb. Ti malí zmetci se těšili, že ho zranění vyřadí aspoň na chvíli z provozu a také byli nesmírně zvědaví, jestli to Andersonové spočítá. No, nesmí je zklamat.
Vzápětí se jeho pohled setkal s jejím.

Jean se na Snapea trošku usmála, ale výraz jeho tváře se nezměnil. Zaskočilo ji to. Zlobí se snad na ni ještě kvůli tomu kouzlu nebo kvůli tomu, že u něj usnula? Pak zaslechla jeho pozdrav a překvapeně vzhlédla. Ten tón hlasu zas tak úplně neodpovídal jeho naštvanému výrazu. Nechápala to. Odpověděla na pozdrav a pro jistotu přidala i omluvu.
„Profesore, promiňte, že jsem u vás včera usnula....“
„Není nutné, abyste se omlouvala. Některým lidem se to zkrátka v noci stává.“
Zase ten bezbarvý tón hlasu, a přitom jeho tvář i pohled vypadaly nesmírně podrážděně.

A najednou jí to došlo. Snad všechny oči v celé jídelně se upíraly na ně a napjatě sledovaly každý jeho pohyb. Nešlo o nic jiného než o velké divadlo, při kterém si chtěl Snape zachovat reputaci někoho, s kým není radno dostat se do křížku. Cuklo jí v koutcích, když si to uvědomila, a honem přemýšlela, jak k té komedii co nejlépe přispět.
„Nevadí, že jsem si půjčila tu knihu? Vrátím vám ji, jestli ji potřebujete,“ optala se a zatvářila se přitom navýsost rozčileně. Snape na oplátku předvedl prudké odmítavé gesto a sykl:
„Myslím, že to bez ní přežiju. Nechte si ji, dokud vám bude k užitku.“
Jean rychle potlačila úsměv. Bylo jí docela líto, že už musí odejít, protože se docela dobře bavila. Snape si všiml, že se zvedá, významně nastavil svou levou dlaň a probodl Jean ledovým pohledem.
„Ta mast pomohla. Děkuju.“
„To jsem opravdu ráda,“ odvětila, přidala jedno rázné gesto a rychle odešla z jídelny. Na chodbě už se neubránila úsměvu. Poprvé měla dojem, že je ve Snapeovi přece jen aspoň kousek člověka.

Krátce poté, co dorazila zpět do svého pokoje, se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vešla Minerva McGonagallová se starostlivým výrazem ve tváři.
„Jean, jste v pořádku? Neublížil vám ten prevít?“
Jean se na ni usmála.
„V naprostém pořádku, Minervo. Mé vztahy s profesorem Snapem nikdy nebyly lepší.“
„Opravdu?“ McGonagallová nevěřícně naklonila hlavu na stranu. „Ale vypadala jste, že...“
„Já vím, já vím. Ale jistě jste si všimla, že ho studenti po tom včerejšku ostře sledovali.“
„Ach tak...takže o vás nemusím mít strach?“
„Myslím, že ne.“
„Jean, promiňte mi tu péči, ale přece jen jste z našeho profesorského sboru nejmladší a díky tomu, že se s Bradavicemi teprve seznamujete, i nejvíce zranitelná. Aspoň se tedy domnívám, že...“
„- to je v pořádku, chápu to,“ přerušila její omluvy. „Ale v každém případě vám děkuji, Minervo.“

*****

Jean už byla na odchodu do své první hodiny, když se ozvalo klepání zobáku na okenní sklo. Vrátila se a vpustila dovnitř sovu pálenou, která před ní upustila srolovaný pergamen. Chvatně ho otevřela.

Milá Jean,

popis Tvého žahavého setkání se Snapem byl nádherný a moc jsem se při něm pobavila. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mu to popálení nepřeju. Vážně bych chtěla vidět jeho vzteklý obličej, když se to stalo. :-))) Jen se obávám, že Ti to asi příliš nepomůže v jeho svádění.

Ale teď k tomu, o co jsi mě požádala. Projednala jsem na ministerstvu Tvou žádost o odstranění kouzla a po formální stránce to není problém. Bohužel to bude chvíli trvat, než se někdo z ministerstva do Bradavic dostane, vidím to nejdřív na příští týden. Určitě Ti kvůli tomu ještě někdo od nás napíše, než přijede. Víc pro Tebe v tuhle chvíli nemůžu udělat.
Pozdravuj Brumbála a nakopni za mě Snapea.

Srdečně Tě zdraví
Gloria

Jean se usmála a odložila pergamen na stůl. Do příštího týdne už to snad s tím kouzlem vydrží a po tom, co se stalo, si těžko někdo dovolí se jí bez varování dotknout. Vzala svou tašku s knihami a konečně se vydala do učebny.

*****

Další týden proběhl celkem v poklidu a komunikace Jean a Severuse se opět omezila jen na obvyklé pozdravy. Jean se proto odhodlala znovu zkusit své štěstí a při večeři se ho zeptala, jaký měl den.
„Vy si nedáte pokoj?“ trochu zavrčel.
„Nedám. Myslím, že na té otázce není nic špatného,“ řekla rozhodně a nabrala další sousto nudlového salátu.
„To je věc názoru.“
„Velmi slabý argument, profesore. Už jsem od vás slyšela lepší.“
„Dobře,“ povzdychl si rezignovaně a zadíval se na ni jako na malé dítě, kterému musí chtěj nechtěj ustoupit. „Co tedy chcete slyšet? Že Longbottom zase roztavil další zatracený kotlík, protože se mu podařilo nechat vybuchnout uspávací lektvar, jehož veškeré přísady jsou absolutně neutrální, což z toho malého zmetka paradoxně činí největšího génia všech dob v oboru lektvarů?“

Chvilku na něj překvapeně zírala – nikdy dřív od něj neslyšela takhle dlouhý proslov. Pak se potutelně usmála.
„A vás to žere, co? Vám vrtá hlavou, jak to Neville dokázal?“
„Vůbec ne,“ zavrčel a obrátil pozornost zpět ke svému talíři. Nebyl rád, že se nechal zatáhnout do téhle debaty, a teď jen čekal, kdy mu Andersonová poradí, aby šel k Longbottomovi do učení. Kupodivu to neudělala.
„Nechápu, proč se tím tolik zabýváte,“ potřásla hlavou. „Učíte Longbottoma podstatně déle než já, takže dobře víte, že je tak trochu nešika -“ po těch slovech Snape vzhlédl a z jeho pohledu bylo patrné, že tato klasifikace Longbottomových schopností se mu zdá nepřiměřeně mírná – „a pokud není pod přísným dohledem, jsou důsledky katastrofální. To, co se mu dnes ve vaší hodině povedlo, byla jednoznačně náhoda, kterou by nebyl schopen zopakovat, ani kdyby tisíckrát chtěl.“
„To jste mě opravdu potěšila,“ blýsklo se mu v očích. „Už jsem se bál, že budu muset přenechat Longbottomovi svoje místo.“
Vzápětí se zvedl od stolu. „Musím jít, profesorko, mám ještě práci. Dobrou noc.“

Byl už jen pár kroků od své pracovny, když se za ním ozval chlapecký hlas.
„Pane profesore, můžu na slovíčko?“
Znechuceně se otočil. Byl to Draco Malfoy, který k němu mířil opuštěnou chodbou a Snape rázem nasadil mnohem přívětivější výraz.
„Co potřebuješ, Draco?“

Znal toho kluka od narození, dokonce mu byl za kmotra, což mu chlapcův otec Lucius Malfoy tu a tam neopomněl předhodit. Stejně jako Harry Potter byl i Draco Malfoy svému otci nesmírně podobný. Za poslední rok se neuvěřitelně vytáhl a poněkud zmužněl. Severusovi však stále nemile připomínal dobu, kdy byl Lucius Malfoy jeho nejlepší přítel a kdy oba slepě následovali Voldemorta.

Draco nasadil svůj obvyklý škleb.
„Co jí říkáte, profesore?“
„Komu?“
„Andersonové.“
„Chtěl jsi patrně říct profesorce Andersonové, ne?“ neodpustil si Snape.
Draco se šklebil ještě víc.
„Ano, jistě – co říkáte profesorce Andersonové?“
„Nevím, co máš na mysli, Draco,“ odpověděl opatrně.
„No, je moc pěkná, ne? I když je to mudla. Už jsem požádal tátu, aby mi nějakou její napodobeninu sehnal k narozeninám.“
„Opravdu?“ zdvihl Snape překvapeně obočí. „Zajímavý nápad.“
Uvnitř se zachvěl - další mudlovskou dívku potká vbrzku hodně neradostný osud, až si s ní bude Draco hrát. I přes svůj věk si v krutosti nezadal se staršími Smrtijedy.
„Taky si myslím. Táta říkal, že když se mu nepodaří sehnat nějakou, co by jí byla hodně podobná, tak že prý mu určitě dáte trochu mnoholičného lektvaru.“
Severus zachoval kamennou tvář.
„To by jistě byla také možnost, použít ten lektvar, nicméně ho zřídka mívám v zásobě. Pokud by ho otec chtěl, ať mi dá včas vědět.“
„Dnes ráno mi psal, že se za vámi večer zastaví, tak mu to můžete říct sám.“
„On se zastaví? Proč?“ zeptal se ostře Snape.
„Nevím,“ pokrčil Draco rameny. „Asi kvůli té schůzce, na kterou jste mu ještě nepotvrdil účast.“
„Neměl jsem čas,“ trochu zavrčel Snape. „No nic, proberu to s ním osobně.“
„Dobře.“ Draco se už kupodivu nešklebil. „Musím jít, profesore. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Draco.“

Severus vešel do své pracovny a s lehkou obavou pohlédl ke krbu. Lucius Malfoy tam naštěstí ještě nebyl. Vzal hůlku, zamumlal ´Sonus quietus´, aby žádný hluk nepronikal do místnosti ani ven, a zamknul dveře. Pak se posadil do svého křesla a soustředil se na to, aby si vyčistil mysl od všeho, co by mohlo být na závadu. Malfoy nebyl sice žádný mistr v čtení myšlenek, ale přesto bylo třeba zvýšené opatrnosti. Sebemenší chyba by se mohla zle nevyplatit.

Až krátce před půlnocí se plameny v krbu za mírného syčení zbarvily do modra, což signalizovalo, že Malfoy čeká na přijetí. Snape vhodil do ohně špetku letaxového prášku a v ohništi se vzápětí objevila Malfoyova blonďatá hlava.
„Severusi, starý brachu,“ usmíval se úlisně. „Jak se máš?“
„Jde to, Luciusi. Proč jsi přišel?“
„Ale ale, bereš to nějak zhurta. Nejsi rád, že vidíš svého nejlepšího přítele?“ lísal se Malfoy.
„Jistě, rád tě vidím,“ zalhal Snape, aniž se mu v tváři pohnul jediný sval. „Ale asi jsi mě nenavštívil kvůli tomu, abych ti vyznával lásku. A víš stejně dobře jako já, že není bezpečné, abych se tu s tebou vybavoval.“
„Hm, jistě. Takže Severusi – pročpak jsi mi nepotvrdil účast na říjnové schůzce?“
„Neměl jsem čas,“ zavrčel Snape. „A pak, zdálo se, že Brumbál na ten termín něco chystá. Naštěstí to byl jen planý poplach,“ dodal ještě, když viděl Malfoyův udivený obličej.
„Takže přijdeš?“
„Samozřejmě.“
„Dobře víš, jak je ta schůzka důležitá. Pán zla něco plánuje a snad nám konečně řekne pár podrobností.“
„Já vím, Luciusi. Už se nemůžu dočkat.“
„Taky počítej s tím, že na konci listopadu bude u mne oslava Dracových narozenin. Tam rozhodně nesmíš chybět, chystám pár překvapení,“ usmíval se Malfoy podivně.
„Draco se zmiňoval, že mu obstaráš nějakou mudlu.“
„Nějakou mudlu? Jak tohle můžeš vůbec říct? Ta mudla musí být celá Andersonová, to je prostě podmínkou. Myslím, že by jí Draco rád něco vysvětlil, a nebude to slovně,“ šklebil se Malfoy zvrhle. „Jestli neseženu nikoho, kdo by se jí podobal, budeme muset sáhnout po originálu.“
Severus trošku přimhouřil oči.
„Po originálu? Ty chceš odsud Andersonovou unést?“
Malfoy se ušklíbl.
„To by byla drzost, co? Ukrást Brumbálovi přímo pod nosem učitelku obrany proti černé magii!
„Troufl by sis na to?“ zeptal se Snape s trochou pochybnosti v hlase.
„Klidně, pokud by to bylo nutné. Pak je tu ještě možnost, že nám - jestli neseženu opravdu věrnou kopii – připravíš mnoholičný lektvar a obstaráš něco ze skutečné Andersonové, aby měl ten lektvar správný účinek. Což pro tebe jistě nebude problém. Která varianta se ti zdá lepší?“
Snape chvíli mlčel, než odtušil: „Mnoholičný lektvar bude nejbezpečnější.“
Malfoy se znovu zašklebil.
„Čekal jsem takovou odpověď, Severusi. Jsi vážně nenapravitelně měkký.“
Snape se nenechal vyprovokovat k neuvážené odpovědi a raději mlčel.
„Už tě nebudu zdržovat, Severusi, jistě si chceš jít lehnout. Učitelské povolání je nesmírně náročné,“ povytáhl Malfoy trochu pohrdavě horní ret. Nikdy neměl valné mínění o jeho práci.
„Budu ti vděčný, když už zmizíš,“ přikývl Severus.
„Nezapomeň – třetí říjnovou sobotu u mě,“ dodal ještě Malfoy a vzápětí se jeho hlava ztratila z ohniště.

Snape si zhluboka vydechl, když konečně osaměl. Chvíli tiše seděl, než se rozhodl, že potřebuje sklenku něčeho ostřejšího. Whisky ho pohladila v hrdle a vzápětí se mu tělem rozlilo příjemné teplo. Pak zrušil všechna protihluková kouzla, kterými chránil svou pracovnu, odemkl dveře a pomalu se vydal chodbami až do poslední bradavické věže. U okna v nejvyšším patře setrval v hlubokém zamyšlení ještě dlouho poté, co Jean Andersonová sesedla z koštěte a vrátila se zpátky do hradu.