Kapitola sedmdesátá druhá – Minulost, přítomnost, budoucnost

Uplynulo několik dní. V Denním věštci vyšel kompromitující článek označující většinu aristokratických rodin, jako kolaboranty Smrtijedů. Pak přišel na řadu úkol Zodiaku…

„Co myslíte tím, že mi ho nevydáte?! Ten rodokmen patří mé rodině už tisíc let!!!“ začala hysterčit Lory.

„Bohužel slečno Lenutová…“ začala postarší čarodějka, ale Lory ji nenechala domluvit.

„Snapeová, když dovolíte a je mi jedno, co chcete říct. Je to rodinná vzácnost!“ vyjela po ní Lory.

„Pojďte.“ zašeptala se Hermiona a zamumlala heslo, které po deseti minutách hledání našla v archivech klíčových slov, které dostala od Moodyho. Harry a Ron, tvářící se jako přepadové komando, vklouzli do místnosti, proti které byla velká síň kutlochem na košťata. Všude byly nekonečné regály plné spisů a složek.

„Páni.“ vydechl Ron a překvapeně si prohlížel onu zvláštní místnost. Hermiona se rychle zorientovala a odvedla Harryho někam dozadu, zatímco Ron hlídal.

„44786, 44787, 44789!“ vydechla Hermiona a vytáhla složku z širokého regálu. Rychle si ji zasunula do hábitu a vyrazila s Harrym zpátky. Najednou se ozvalo nějaké šoupání a regály se začaly k sobě přisouvat.

„Co to sakra je?!“ vyhrkl Harry.

„Rychle pryč, než nás to rozmačká!“ vyhrkla Hermiona a rozběhla se k Ronovi. S Harrym dorazili ke dveřím jen o fous.

„Co to sakra bylo?“

„Asi nějaký ochranný systém.“ vydechla Hermiona a nakoukla pootevřenými dveřmi ven. Po nikom nebylo ani vidu ani slechu. Rychle vyklouzli ven a posadili se na židle. O necelou minutu se chodbou přiřítili bystrozoři s připravenými hůlkami.

„Kdo jste?“ vyjel po nich malý zrzovlasý bystrozor.

„Čekáme na kamarádku.“ odpověděl s ledovým klidem Harry. V tu ránu se otevřely dveře a zevnitř vyšla Lory se srolovaným pergamenem.

„Lenutová!“ vydchlo několik bystrozorů.

„Snapeová, když dovolíte a už musíme jít, máme ještě nějakou práci.“ oznámila Lory a zamířila k východu. Bystrozoři jí jen uhnuli z cesty a otevřeli dveře do té neobvyklé síně.

„Rychle odtud.“ zavelel Ron a zamířil po schodech nahoru, beze slova následován ostatními.

Mezitím v sídle Lenutů…

Všechny mise byly závislé na úspěchu Zodiaku, a tak panovala v jednacím sále napjatá atmosféra.

Lory otevřela dveře a vstoupila společně se slavným Nebelvírským triem za úlevných vydechnutí do jednací síně. Hermiona si začala rozepínat halenku, čímž na sebe připoutala pozornost všech přítomných. Mladá Nebelvírská géniuska se ale zastavila těsně před hranicí své podprsenky a vytáhla úzkou, staře vypadající složku.

Podala ji Brumbálovi a posadila se. Ten okamžitě dal příslušné dokumenty několika členům řádu včetně jednoho skřeta a pokynul Fredovi a Georgeovi, kteří už v rukou třímali zvláštní lesklé koule.

„To nebylo tak těžký.“ vydechl Ron a spokojeně se usmál.

„Jak se vám líbil můj hysterický záchvat?“ ušklíbla se Lory.

„No, celý jsem ho neslyšel, ale i tak to bylo super.“ ušklíbl se Harry.

„A co vy, proč tam nalítli bystrozoři?“ zeptala se Lory a prohrábla si vlasy.

„Nevím, asi jak jsme vzali tu složku, tak se něco zpustilo.“ pokrčila rameny Hermiona.

„Doufám, že všechno klapne.“ ozval se Ron.

„Hlavně ať se Dracovi nic nestane.“ pomyslela si Lory a rozhlédla se po tvářích v místnosti.

„Kde je Snape?“ zeptala se ke svým přátelům.

„Nevím.“ pokrčila rameny Hermiona.

„Nevím o tom, že by mu Brumbál dal nějaký úkol.“ ozval se Ron.

„To určitě ne, teď po něm jde Voldemort.“ zavrtěl hlavou Harry.

Najednou, jako by jí Brumbál četl myšlenky, přerušil až téměř posvátné ticho.

„Kde je Severus?“ zeptal se a modrýma očima přelétl po místnosti. Nikdo to evidentně nevěděl. Najednou Lory svitlo.

„Já asi vím, kde je. Zajdu pro něj.“ vydechla a postavila se. Zbylí členové Zodiaku se na ni nechápavě podívali.

Lory si jich ale nevšímala a vyšla hlavními dveřmi ven. Prolétla několika chodbami, až došla k zadnímu východu. Otevřela dveře na zahradu a zarazila se. Před ní se rozkládaly nádherné, perfektně udržované zahrady s fontánou v podobě vzpínajícího se jednorožce uprostřed. Chvíli si to zálibně prohlížela, pak začala scházet po mramorovém schodišti dolů. Pak se začala proplétat vyštěrkovanými cestičkami do odlehlé části zahrady. Štěrk pod jejími kroky jemně křupal a při každém pohybu se jemně zavlnily růže vysázené podél všech cestiček.

Netrvalo dlouho a dostala se jako by do slepé uličky, Lory ale moc dobře věděla, co se skrývá ze vysokým keřem. Opatrně rozhrnula větvičky a proklouzla na druhou stranu. Byla u břehu malého jezírka, v jejíž hladině se zrcadlila blankytná obloha.

Všude vládl mír a klid, ale přesto Lory pocítila motýli v žaludku. Několik metrů od břehu vystupoval ze země náhrobní kámen. I když bylo jméno vyryto na druhé straně, směrem k jezeru, Lory moc dobře věděla, komu patří.

Najednou hladinu jezera rozvlnil dopad kamene. Lory zamířila k jezeru. Ušla sotva několik metrů a zahlédla záda zahalená černým pláštěm. Lory si tiše povzdechla a došla až k profesorovi lektvarů.

„Promiňte pane profesore…“ řekla s jistou obavou, že po ní něco hodí. Snape ale jen pootočil hlavu.

„Shání se po vás profesor Brumbál.“ dokončila Lory a trochu nejistě přešlápla.

„Vyřiďte mu, že tam budu za chvíli.“ vydechl profesor lektvarů tónem, který pro něj vůbec nebyl typický.
Lory udělala ještě krok k němu a váhavě dotkla jeho ramena.

„Jste v pořádku?“ zeptala se Lory a vynutila si jeho pohled.

„Proč bych neměl být?“ odvětil jí chladně profesor lektvarů.

„Co je to za pitomou otázku?! Sedí tady u jezera u hrobu mojí mamky a háže do jezera šutry a ptá se, proč by neměl být v pořádku?!!!“

„Kvůli tomuhle.“ řekla a pokynula mu ke jménu své matky. Snape se otočil za jejím pohledem a na chvíli ustrnul v pohybu. Pak jako by se vzpamatoval.

„Nic to neznamená.“ odvětila bez náznaku citu.

„Zase kecá…“ pomyslela si Lory a podívala se mu do očí.

„Vážně?“ zvedla obočí Lory.

„I potom všem, co jste si našel v mojí paměti o ní pochybujete?“ zeptala se trochu výhružně. Snape se jí překvapeně podíval do očí.

„Do mého soukromí ti nic není.“ zasyčel na ni.

„Je mi do toho mnohem víc, než si připouštíte.“ odvětila klidně Lory.

„Jsem její dcera a mám i její paměť a…“ Snape se vztyčil do své úctyhodné výšky.

„Jsi její dcera, ale nejsi ona a co se mezi námi stalo už je dávno pohřbeno stejně jako je ona.“ zavrčel a vyrazil cestičkou k sídlu.

Lory se chvilku rozhlížela, pak rozhrnula keře o kousek vedle a poloklusem se začala proplétat bludištěm cestiček. Prolétla dalším křovím a postavila se do cesty rázně kráčejícímu Snapeovi.

„Víte o tom, že mi lezete na nervy?“ zavrčela a podívala se mu do očí.

„Jdi mi z cesty.“ řekl chladně a věnoval jí jeden ze svých vyhlášených pohledů. Lory přejel mráz po zádech.

„Nepůjdu, dokud si mě neposlechnete.“

„Nemám na tvé přednášky o minulosti náladu Lorean.“ zasyčel a v jeho temných očích nebyl jediný náznak citu.

„Já vám žádné přednášky dělat nemíním, jenom jsem vám chtěla ukázat něco, co jste v mé mysli najít nemohl.“ řekla klidně a něco zamumlala. Snape pocítil mírnou bolest ve spáncích. Okamžitě aktivoval nitrobranu, ale Lory už mu do mysli uložila, co chtěla.

„Dnes v noci to už možná konečně pochopíte.“ řekla trochu naštvaně a zmizela za nejbližším keřem. Snape se oklepal, nasadil ledový ksicht a zamířil zpátky.
Když došel do jednací síně. Lory k němu seděla zády a o něčem si povídala se zbytkem Zodiacu.

„Severusi, pojďte, promluvíme si.“ přifařil se k němu Brumbál a odvedl si ho stranou.

O dvě hodiny později…

Do jednací síně vešla značně zdevastovaná Tonksová společně s ostatními útočníky na Malfoy´s manor. V ruce držela nějaké pergameny a v jejím výrazu se zračila čistá únava. Za ní se vešli, tedy spíše vbelhali její spolubojovníci. Všichni jim okamžitě začali ošetřovat zranění, resp. odnášeli kouzelníky v bezvědomí do pokojů.

Brumbál okamžitě začal vyslýchat Tonksovou a něco hledat v papírech, co přinesla. Vzápětí dovnitř vešel pan Weasley se svou ženou a Fredem a Georgem. V rukou měli svazek nějakých klíčů a pergamen s nějakým seznamem. Brumbál jim pokynul ke své skupince a začal s nimi a Tonksovou řešit jejich mise. Když z nich vyždímal všechny informace, začal také pomáhat se zraněnými, kterých bylo požehnaně. Lory prolétávala mezi omráčenými kouzelníky a hledala kohokoli blonďatého. K její úlevě ale příslušníci blondýnů v řadách Fénixova řádu nebyly tak časté, a proto když Draca nikde nenašla, ulevilo se jí.

Najednou jí někdo poklepal na rameno. Mladá dědička se otočila, ale při pohledu do Brumbálových očí její úsměv trochu pohasl.

„Potřebuji s tebou mluvit.“ zašeptal a odvedl si ji stranou. Otevřel boční vchod a po několika pokojích jí dovedl před masivní dveře hlavní pracovny.

„Ten to tu zná líp než já.“ pomyslela si Lory a v klidu vešla.

První jí padl do oka Draco sedící v křesle a hlavně nekrvácející. Lory se na něj usmála a zamířila k němu. Dveře se za ní s tichým klapnutím zavřely. Jakmile Lory přešla úroveň křesel, trochu ztuhla. Seděli v nich Sírius, Lupin, Snape a samozřejmě Draco. Lory se posadila vedle svého bývalého manžela a docela překvapeně si prohlédla sestavu sedící naproti ní.

„Proč se mnou chcete mluvit?“ zeptala se Lory a podívala se Brumbálovi do očí.

„Voldemort nyní bude částečně oslaben. Musíme toho využít.“ vydechl a posunul si půlměsíčkové brýle na nose.

„Jak už jsem řekla, jsem ochotná použít diamant v boji proti Voldemortovi.“ řekla klidně Lory.

„O ten nejde. Podle záznamů v Temné knize je jediný způsob, kterým je možné přivolat temné tvory, pomocí čisté krve prolité za východu měsíce.“ oznámil jí.

„To ale potom Voldemort přece nemohl zavolat temné tvory, nemá čistou krev…“ namítla Lory.

„On ne, ale Lucius ano.“ ozval se Snape.

„Potřebujeme tvoji krev, abychom je mohli zavolat.“ dodal Brumbál. Lory jen přikývla.

„Dobrá, to není problém.“ řekla klidně.

„Problém je ale v tom, že abychom dokázali přebít jejich někoho zavolat, potřebujeme krev nejméně pěti dalších kouzelníků a diamant.“ vydechl Lupin.

„To taky nebude problém, pokud vím, tak všichni tady jste více méně čistokrevní a diamant mám já a Draco.“ pokrčila rameny. Sírius se na ni nechápavě podíval.

„Jak Draco? Snad jenom ty, ne?“ zeptal se s úšklebkem.

„O takových věcech nikdy nevtipkuju.“ zavrtěla hlavou Lory.

„Ale jak…“ Lory hodila oči v sloup.

„Myslím, že tyhle věci by jste měl vysvětlovat vy mě a ne já vám.“ ušklíbla se.

„Vy…“ začal Sírius, ale Brumbál ho přerušil.

„Za chvíli vyjde měsíc, připravme se.“ vyzval je Brumbál a postavil se. Lory se podívala Dracovi do očí. Ten jen přikývl.

Brumbál mávl hůlkou a rázem se všem kůži na dlani prořízlo kouzlo.

„Sakra, krev. Já nemám rád krev, asi omdlím…“ pomyslel si Draco a sevřel ruku v pěst. Všichni se postavili kolem mísy připravené na stole.

Brumbál začal odříkávat zaklínadlo a s prvními měsíčními paprsky nechal svou krev dopadnout do mísy. Když byla jejich krev smíchána, Lory kývla Dracovi.

„Serpentes adamas!“ poručili dvojhlasně a v tu ránu se začala krev v míse točit ve víru. Uprostřed se pak vynořil diamant a oslnivě zářil. Slavný ředitel Bradavic začal odmumlávat další kouzlo. Najednou se celá mísa rozzářila a oknem vytryskl na nebe stříbrný kužel světla s prapodivným znakem uprostřed.

Po necelé půlminutě vše ustalo a diamant opět zmizel a Sírius se vrátil k předchozímu tématu.

„Vy dva jste…“ vydechla a ukazováčkem pendloval mezi nimi.

„Ano.“ přikývla Lory.

„Vždyť je ti teprve šestnáct!“ namítl Lupin.

„A?“

„Není to trochu brzo?“ nasadil otcovský tón Sírius.

„Zrovna vy dva máte co říkat.“ ušklíbla se Lory.

„Vám bylo čtrnáct…“ řekla a ukázala na Síriuse.

„A vám dva dny patnáct.“ dodala a ukázala na bývalého učitele obrany proti černé magii. Oba přátelé se na sebe podívali.

„Jak tohle…?“ vydechl Lupin a podíval se jí do očí.

„Tak schválně kdo byly tři nejlepší kamarádky z Havraspáru – Patricie, Mary a…Desirré.“ ušklíbla se.

„A vzhledem k tomu, že mám mamčinu paměť, vím o vás víc, než bych chtěla.“ usmála se. Draco jen mlčel. Oba bývalí nebelvírští výtržníci zmlkli a vyměnili si překvapené pohledy.

„To přece není možné.“ nechtěl věřit Lupin.

„Ale je a věřte mi, já bych o polovině těch věcí radši nevěděla.“ zavrtěla Lory hlavou.

„Hlavně o Patricii.“ pomyslela si.

„Co o ní víš?“ zeptal se Lupin a upřeně jí zíral do očí.

„Nelezte mi do hlavy.“ zavrčela a vyhodila ho.

„Odpověz. Co o ní víš?!“ vyjel na ni Lupin a chytl ji za ruku.

„Jak už jsem řekla, všechno.“ řekla Lory a podívala se po ostatních.

„Poslouchejte.“ pokynula mu a zrušila nitrobranu. Lupin proniknul do její mysli a naslouchal.

„Vím, že byla vlkodlak a že ta vrba byla zasazena pro ni a ne pro vás. Vím, že to byla ona, kdo vás tehdy pokousal a vím i to, že si kvůli tomu potom vzala život. Vím pane Lupin, já vím a to je mé prokletí.“ Lupin přerušil jejich spojení a vyděšeně se na ni podíval.

„Už chápete?“ zeptala se a podívala se mu do očí. Lupin neměl slov.

Najednou se rozletěly dveře a dovnitř vyloženě vtrhla paní Weasleyová.

„Albusi, potřebujeme pomoc, stále přicházejí další zranění.“ vydechla unaveně a podívala se mu do očí.

„Pojďme.“ vybídl ostatní ředitel Bradavic a sám vyšel z místnosti.

Snape ho okamžitě následoval a po něm hned Sírius, Lupin a nakonec Lory. Draco zůstal sám.

„Tak tohle bylo divné.“ pomyslel si a postavil se.

„Jak to, že Brumbál a Snape neměli vůbec žádné hlody? Vždyť je ten páprda takový moralista…“ přemýšlel dál Draco. „A jak to, že mě Snape na místě nesejmul? Vždyť je to teď Loryin otčím…“ ozvala se jeho logika.„Ježíš co to hlodáš? Proč by se ON staral o Lory? A proč ji potom adoptoval, kdyby mu na ní nezáleželo?“ namítla jeho reálná část.

„Víš, že moc myslíš?“ ušklíbla se Lory, která se najednou octla za ním.

„Spíš ty mi furt děláš bordel v hlavě.“ ušklíbl se.

„Já?“ ušklíbla se Lory.

„Tak my vysvětli, proč tě Snape adoptoval.“ zkřížil si ruce na hrudi Draco. Lory zhluboka vydechla.

„Je to všechno složité a zapletené, ale pokusím se ti to vysvětlit.“ řekla klidně a pokynula mu ke křeslu. Oba se posadili.
„Kdysi byl Snape ženatý s mojí matkou a měl ji hodně rád. Pak se ale dostal k Voldemortovi a při jedné akci byl údajně zabit. Mamka byla v tu dobu těhotná se mnou a myslela si, že to dítě, co čeká je profesora Snapea. Proto přijala pomoc svého nejlepšího přítele, mého otce a vzala si ho. Později vyšlo najevo, že dítě není Snapeovo, ale mého otce. Snape se po čase vrátil, ale nikdy s mou matkou už nepromluvil. Nikdy mě ani neviděl, až když jsem přišla do Bradavic. Nepoznal mě ani podle jména, ani podle vzhledu.. Že jsem její dcera zjistil až ze záznamů na konci roku a donutil mě, abych mu řekla adresu sirotčince, kam jsem se měla vrátit.

Potom mě asi chtěl zkontrolovat a když uviděl, co se mi tam děje, odnesl mě pryč. No a adoptoval mě aby zabránil vedoucímu sirotčince, aby mi znovu ublížil.“ vysvětila mu to Lory. Draco nic neříkal, jen se jí díval do očí.

„Vy dva, pojďte nám pomoct!“ vykoukl zpoza dveří Fred.

Oba mladí kouzelníci se postavili a následovali jejich bývalého spolužáka do jednací síně, kde byli nashromážděni zranění a začali je ošetřovat.

Druhý den…

Profesor lektvarů se probudil a prudce se posadil. V hlavě mu stále ležel jeho sen. Sen, který mu dala do hlavy Lory. Byl to život její matky od chvíle, kdy odešel. Hodně ho to zasáhlo. Netušil, že Desirré tolik ublížil, když odešel a konečně všechno pochopil. Nikdy ho nepodvedla, ne vědomě. Na oslavě svých narozenin se opila a vyspala se s Loryiným otcem. Byla to jediná noc a ani si to nepamatovala. Pak když zjistila, že je těhotná, myslela si, že je dítě jeho.

„Musím s ní mluvit.“ pomyslel si a rychle se oblékl. Okamžitě otevřel tajný vchod a stejně jako před několika nocemi se proplížil k Loryiné a Dracově ložnici. Zaklepal a po vyzvání vešel.

„Mohu s tebou mluvit?“ zeptal se svým typickým tónem a podíval se Lory do očí. Ta pokynula Dracovi a odešla se svým otčímem bokem.

Po dlouhém rozhovoru si nakonec všechno vyříkali a společně odešli do jednací síně, kde už na ně čekala zvláštní návštěva.

„Kdo nás zavolal?“ zasyčel upír a upřel své žluté oči na Brumbála.

„To já.“ vydechla Lory.

„Jak by nás mohlo zavolat takové mládě?“ zasyčel netvor.

„Nejsem mládě. Jsem Lenutová a přikazuji ti, abys okamžitě stáhnul svou podporu Voldemortovi a přidal se na naši stranu.“ řekla klidně Lory. Upír k ní skočil a podíval se jí do očí.

„Proč bych tě měl poslechnout?“ zasyčel.

„Protože pokud odmítneš…“ řekla Lory a luskla prsty.

„Tak z tebe zbude jen tohle.“ dodala a ukázala k jeho plášti, který se změnil v prach. Upír od ní s nelidským vrčením odstoupil.

„Nebudu poslouchat nějaké mládě!!“

„Budeš muset, máš den na rozmyšlenou.“ dodala bez bázně se mu podívala do očí.

„A to se týká vás všech, zítra čekám vaši odpověď.“ řekla klidně a přelétla si je pohledem. Všichni okamžitě zmizeli.

„Jde z tebe strach.“ zašeptal jí do ucha Draco.

„Díky.“ usmála se na něj.

„Radši bychom se měli připravit, upíři se mě zítra pokusí zabít.“ konstatovala.

„Jak to víš?“

„Upíři jsou strašně paličatí a hrdí. Určitě se nebudou chtít jen tak podrobit a dokud budou odmítat, určitě se k nám nepřidají ani ostatní.“ dodala.

„Máš pravdu, musíme se připravit.“ vydechl Brumbál a opět začal organizovat.

Druhý den se upíři i všichni ostatní vrátili a jak řekla Lory, pokusili se jí zabít. Ale díky dobré přípravě se museli zase stáhnout a odepřít Voldemortovi svou pomoc. Poté už nic nebránilo, aby útok Fénixe, jak to nazval Brumbál, začal.

O týden později…

„Avada Kedavra!!!“ vykřikl Harry a zamířil na Voldemorta. Všechno v něm se příčilo tomu zabít živou bytost, ale věděl, že nemůže couvnout. Ležela na něm zodpovědnost za všechny své přátele a blízké. Pokud by uhnul, celý jeho svět by zmizel a nahradil by ho jen strach a beznaděj. On prostě nemohl uhnout.
Zelený paprsek zasáhl Voldemorta přímo do hrudi. Nejobávanější černokněžník současnosti padl k zemi a z jeho očí vyprchal život.

Všechno jako by se pro Harryho zastavilo. Hlasy bojujících kouzelníků jako by se ztlumily. Jediné, na co se dokázal soustředit bylo Voldemortovo mrtvé tělo ležící bezvládně na zemi.Najednou ho někdo srazil na zem.

„No tak Harry, vzpamatuj se!!!!“ propleskal ho Sírius. Harry se probral a nechápavě se na něj podíval.

„Musíme zpátky.“ vydechl a přenesl oba před sídlo Lenutů. Rychle odříkali formulku a pomocí Harryho přenášedla se dostali do jednací síně. Všude panoval mírný chaos a rozruch.

„Už je po všem?“ zeptal se Harry a podíval se na Síriuse.

„Ano, už je po všem.“ usmál se na něj setřel si krev stékající po jeho spánku.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se Harry, stále ještě hodně otřesený.

„Ošetřují zraněné.“ vydechl Sírius.

„Pojď, pomůžeme ostatním.“ pokynul mu Sírius a pomohl mu vstát. Harry začal Tonksové ovazovat ránu a trochu nepřítomně zíral do prázdna. Byl z něj vrah. I když zabil odporného člověka, neměnilo to nic na tom, že zabil.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Hemriona a sklonila se k němu.

„To bude dobrý.“ vydechl Harry a nabral na prst další várku hojivé masti.

„Neměl jsi na vybranou, buď ty, nebo on.“ vydechla Hermiona a pohladila ho po rameni.

„Já vím.“ přikývl Harry.

„Prosím, chci být teď chvíli sám.“ zatřásl Harry hlavou.

„Dobře.“ přikývla Hermiona a zmizela mezi kouzelníky. Mladý Nebelvír pokračoval v ošetřování zraněných a urovnával si myšlenky. Pak, když se všechno uklidnilo i no se vrátil do normálu. Prostě se vyrovnal s vědomím, že je z něho vrah.

O několik hodin později…

Lory seděla na vaně a umývala si ruce od krve. Zavřela oči a snažila se pochopit, co cítí. Chvíli se soustředila, ale jediné co dokázala rozpoznat byl strach. Obrovský strach z toho, že nic necítí. Nebylo jí líto lidí, které zranila nebo zabila.

„V pohodě?“ zeptal se Draco a sedl si vedle ní.

„Ano.“ přikývla a zastavila vodu. „Jenom jsem nevěděla, že to bude takové.“ vydechla Lory.

„Neboj, teď už to bude dobrý. V září se vrátíš do školy a všechno bude jako dřív.“ usmál se na ni.

„Ne Draco, už nic nebude jako dřív.“ zavrtěla hlavou Lory.

„Proč by nemělo?“ zeptal se Draco.

„Za ten rok se toho hodně stalo a já jsem se taky hodně změnila.“ vydechla Lory.

„Zapomeň na to. Už je to za námi. Museli jsme to udělat, jinak by nás Voldemort zničil.“ usmál se na ni Draco a chytl ji kolem ramen.

„Já vím, ale prostě už nemůžu být stejná, chápeš?“ řekla a podívala se mu do očí.

„To po tobě taky nikdo nechce. Jenom se nesmíš trápit minulostí.“ zašeptal Draco a jemně ji políbil na vlasy.

„Nejde o minulost Draco, jde mi o budoucnost. Nevím, jestli budu schopná s tím vším pořád bojovat.“ vydechla zkroušeně Lory.

„Neboj se, já tady budu vždycky abych tě podržel.“ usmál se na ni a setřel jí slzu. Lory mu položila hlavu na rameno a zavřela oči.

„Musím ti ještě něco říct Draco.“ vydechla Lory a podívala se na něj.

„S tím diamantem na tebe přešlo i prokletí.“ zašeptala se strachem v hlase.

„Jaké prokletí?“ zeptal se Draco.

„Dokud budeš vládnout nad diamantem, jsi odsouzen vidět umírat ty, co nejvíce miluješ.“ vydechla Lory a zlomil se jí hlas. Draco jí pevně objal.

„Neměj strach Lory, nikomu už nedovolím aby ti ublížil.“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. Lory se k němu přitiskla a po dlouhé době se opět cítila bezpečně.

Hluboko uvnitř ji ale kousala obava, obava z prokletí sužující její rod po generace, z prokletí Hadího diamantu…

KONEC

Epilog

Poslední bitva skončila. Fénixův řád byl zrušen a všichni se vrátili do svých domovů. Zlo bylo poraženo, ale cena byla vysoká. Několik kouzelníků zahynulo a spoustu bylo zraněno. Nejhorší rána ale zasáhla Harryho. Vina, kterou nesl ve svém srdci nikdy doopravdy nezmizela a světlo v jeho očích už nikdy nezářilo jako dřív.

Brumbál s pomocí Tonksové a Dóžeho podal před soudem dostatek důkazů a poslal do Azkabanu naprostou většinu Smrtijedů, včetně Luciuse Malfoye a Erica Crusty.

Bohužel, když se paní Malfoyová dozvěděla o uvěznění jejího manžela, kterého přes to všechno milovala, propadla do hluboké deprese a vzala si život. A tak se poprvé naplnila kletba Hadího diamantu. Draca tato ztráta velice zasáhla.

Miloval svou matku a když ji našel, umírající v její posteli, málem se z toho zhroutil. Lory a celý Zodiak ho ale podrželi. Pak přišel den jejich návratu do Bradavic. Lory dlouho váhala, jestli se chce vrátit do slavné školy čar a kouzel. Měla strach, nechtěla aby se opakovala scéna z minulého roku. Draco svůj slib ale dodržel.

Postavil se za ni a nikomu Zmijozelu nedovolil, aby se na ni ani křivě podíval a když byla Cho, hlavní pobuřovatelka Havraspárských proti Lory byla pryč, i oni nakonec Lory přijali, sice až po několika měsících, ale přijali.

Jediný, kdo ji zarputile nesnášel, byli Mrzimorští ale těch nebylo zase tolik, a tak zbytek svých dnů v Bradavicích strávila Lory celkem v klidu.

Po složení OVCÍ byla společně s ostatními členy Zodiaku a Dracem přijata na bystrozorskou školu, bohužel, kletba tehdy zasáhla podruhé. Ron byl velice vážně zraněn a po dlouhých měsících na lůžku, kdy nebyl téměř schopen pohybu, nakonec zemřel.

Léta plynula a Zodiak se stal nejobávanější bystrozorskou skupinou pověstnou svou sílou a téměř 100% úspěšností. Za celých dvacet let dokázali poslat do Azkabanu přes sto čarodějů, kteří sešli na cestu zla. Prokletí ale pracovalo dál, Hermiona i Harry byli nakonec zabiti při jejich poslední akci. Lory a Draco se ujali jejich dětí a vychovávali je společně se svými. Všechny poslali do Bradavic a jak očekávali, do jednoho byli zařazeni do Zmijozelu.

Pak přišel i jejich čas. Zemřeli spolu a jak bylo dáno prokletím, viděli toho druhého vydechnout naposled. Diamant tedy přešel dál a s ním i strašlivá kletba, která bude navždy uvalena na všechny, kdo se odvážili vládnout nad mocí, kterou nemá mít žádný smrtelník. Kletba Hadího diamantu zůstane s nimi až do konce věků…

A co Snape? Ten se vůbec nezměnil. Stále zabíjel všechny pohledem a znepříjemňoval všem Nebelvírským život. V jeho srdci ale už zmizela bolest a zášť vůči jeho bývalé manželce. V podstatě ji neztratil. Žila stále v Lory a i když mu jeho schovanka stále ještě občas pila krev, nepřestal ji mít rád a ona jeho také. Pak, když přišel jeho čas, nechala ho Lory pohřbít na břehu jezera hned vedle jeho matky, tak jak by si to sám přál…