Kapitola šestá – Červené víno

Jean Andersonová seděla u večeře a co chvíli netrpělivě pohlédla ke vstupním dveřím. Snape stále ještě nedorazil a ona o něj měla starost. Zranění, které mu způsobila, nebylo nijak velké, ale dobře věděla, jak moc je bolestivé a pokud by nebylo správně ošetřeno, mohl se z něj léčit pěkně dlouho. Slyšela sice pochvalné zvěsti o schopnostech Poppy Pomfreyové, bradavické ošetřovatelky, nicméně si byla jista, že s tímto typem zranění se Poppy patrně nesetkává příliš často. Jestli se s ním vůbec kdy setkala.

Mezi studenty už se rozneslo, k čemu v poledne na schodišti došlo. Měli samozřejmě škodolibou radost z toho, jak Snape dopadl a strávili celou večeři debatami o rozsahu jeho zranění. Podle některých obzvlášť optimistických verzí mu dokonce upadla celá ruka.
Profesoři sice navenek vyjadřovali politování nad tím, co se přihodilo, ale Jean přitom zahlédla až podezřele mnoho potměšilých úsměvů.

„Profesorko Andersonová, můžete na slovíčko, prosím?“ naklonil se k ní Brumbál, když odcházel od večeře.
„Jistě, pane řediteli.“
Jean se provinile zvedla od stolu a následovala Brumbála do jeho pracovny.
„Posaďte se, prosím a řekněte mi, k čemu přesně dnes v poledne mezi vámi a profesorem Snapem došlo,“ pokynul směrem k židli, která stála před jeho stolem a sám usedl do křesla. Tvářil se nesmírně vážně.
Popsala mu celý průběh jejich hádky. Brumbál to nekomentoval, jen se jí na závěr zeptal:
„Vy tedy používáte kouzlo Exuros?“
„Ano, pane řediteli. Je to pozůstatek z mé práce pro ministerstvo a pro komisi. Nějak jsem ho opomněla nechat zrušit, než jsem odjela sem a teď… Nemohl byste mi s tím pomoci? Přestože dobře vím, jak to kouzlo funguje, sama ho zrušit nesmím ani nemůžu - je to komplexní kouzlo a k tomu jsou potřeba nejméně dva kouzelníci. Už jsem napsala na ministerstvo, aby někoho poslali, ale kdybyste mohl vy, bylo by to rychlejší.“
„To bohužel nepůjde, Jean. Ne že bychom to snad spolu nezvládli, ale víte, že ministerstvo má určité procedury, které není dovoleno obcházet ani mně. Budete muset počkat na jejich zástupce.“
Jean si povzdechla.
„Co se dá dělat. Je mi moc líto, co se stalo, pane řediteli. Neviděla jsem profesora Snapea u večeře a mám obavy, jak mu je.“
Brumbál se na ni poprvé usmál.
„Myslím, že se bojíte zbytečně. Severus má tuhý kořínek a z tohoto zranění se určitě rychle dostane. Už má za sebou i horší. Ale bylo by dobré, kdybyste si s ním promluvila a zkusila mu to vysvětlit. Byla to jeho chyba stejně tak jako vaše. Nebudete to mít jednoduché a patrně si od něj vyslechnete i pár nepěkných poznámek, ale měla byste za ním jít.“
„Já vím, pane řediteli,“ vzdychla si. „A samozřejmě to zkusím.“

*****

Cestou do svého pokoje se Jean ještě na okamžik zastavila ve sborovně v naději, že tam najde Minervu McGonagallovou. Měla štěstí, ředitelka nebelvírské koleje tam opravdu byla. Když se jí Jean svěřila, že chystá usmiřovací výpravu za Snapem, soucitně se usmála a jen jakoby mimochodem utrousila poznámku o červeném víně, které má profesor lektvarů rád.
„A neztrácejte čas cestou na ošetřovnu, jsem si jista, že bude zalezlý ve svém sklepení,“ řekla a s trochu ustaraným výrazem dodala: „Hodně štěstí a pevné nervy.“

Jean prohlédla své soukromé zásoby a ke své radosti objevila láhev velice kvalitního červeného vína, které si přivezla ještě z Londýna a na které úspěšně pozapomněla. ´Tak to bychom měli,´ pomyslela si. Na okamžik se zdržela před zrcadlem, než se vydala do sklepení.

Když došla ke dveřím označeným „Prof. Severus Snape, ředitel Zmijozelské koleje, učitel lektvarů“, zhluboka se nadechla a zaklepala.
„Co je?!?“ ozvalo se zevnitř zavrčení.
Jean pootevřela dveře a opatrně vsunula dovnitř svou kouzelnickou hůlku, na jejímž konci byl uvázaný bílý kapesník. Několikrát významně zamávala, než se zevnitř ozvalo další zavrčení, které znělo jako „Pojďte dál.“

Vstoupila dovnitř a rozhlédla se kolem. Snapeova pracovna byla pozoruhodná. Okamžitě postřehla naprosto dokonalý pořádek panující na všech policích a ve všech vitrínách. ´Pan profesor bude asi pěkný puntičkář,´ pomyslela si. Jedině stůl, za kterým Severus Snape právě seděl, působil trochu neurovnaným dojmem, ale to bylo zjevně proto, že potřeboval ke své práci mnoho podkladů. Jean na něj konečně zaostřila; jeho tvář vypadala v tomto osvětlení velmi zajímavě. Vzápětí ji napadlo, že by měla konečně něco říct. Snape se na ni díval svým typickým ledovým pohledem a vyčkával.

„Ehm…profesore, přišla jsem se vám omluvit za tu politováníhodnou nehodu,“ řekla Jean a významně zvedla láhev s vínem. „A přinesla jsem něco tekutého na usmířenou.“
„Vy tomu říkáte nehoda?“ povytáhl Snape nespokojeně obočí.
„A jak jinak tomu mám říkat? Úmyslně jsem na vás nezaútočila, to si můžete být jist. Je mi moc líto, co se vám stalo, ale kdybyste na mne nesáhl...“
Zarazila se. Neměla v úmyslu mluvit s ním takhle ostře, takže se rychle usmála a zeptala se: „Zkrátka – ještě jednou prosím za prominutí. To kouzlo mi zůstalo z mého minulého zaměstnání a já se postarám o to, abych se ho co nejdřív zbavila. Kde máte skleničky? “
„Profesorko Andersonová, já nestojím o žádný váš soucit, nebo co mi to tu předvádíte,“ zavrčel Snape.
„Já tomu říkám usmíření a se soucitem to nemá nic společného,“ pokrčila Jean rameny. „A je škoda, že o něj nestojíte, protože tohle víno je moc dobré a věřte mi, že ho klidně vypiju sama nebo s někým, kdo je ke mně aspoň o trošku milejší než vy. Což je v téhle škole snad každý včetně školníka Filche a paní Norrisové,“ dodala sarkasticky a otočila se ke dveřím.

Severus Snape si najednou uvědomil, že Andersonová od něj už zase odchází a jemu se to už zase nelíbí. On, věčný samotář, který měl rád svůj klid nade všechno na světě, teď ke svému vlastnímu úžasu stál o to, aby s ním Andersonová ještě chvilku zůstala. V jeho mysli se odehrál krátký boj, než řekl:
„Obávám se, že paní Norrisová obvykle víno nepije.“
Všiml se, že se zachvěla, ale nezastavila se.
´Dobře, Severusi, víc zájmu do toho,´ poručil si.
„To bylo kouzlo Exuros, co jste použila?“ pronesl sametovým hlasem.
Otočila se a s rukou položenou na klice dveří odpověděla:
„Přesně tak. Zjevně už jste o něm slyšel.“
„Jen velmi málo,“ odvětil, vstal od stolu a přistoupil k jedné ze skříněk. S dvěma skleničkami v ruce se otočil zpátky k Jean. „Ministerstvo kolem něj dělá hodně tajností a nepodařilo se mi doposud sehnat dostatek informací.“
S milým úsměvem mu podala láhev a on ji začal otvírat.
„Máte pravdu, je velmi přísně hlídané,“ přikývla Jean. „V kombinaci s jinými kouzly může způsobit pěknou paseku a někteří neopatrní kouzelníci už na něj doplatili i životem. Když jsme ho zkoušeli, každou chvíli někdo z nás skončil v nemocnici u Svatého Munga. Trvalo dlouho, než to kouzlo začalo být pro jeho nositele bezpečné.“
„Vy jste byla v testovacím týmu?“
Jean přikývla. „Od spoluautorů se takové věci občas očekávají.“
Snape překvapeně zvedl oči od láhve. „Spoluautorů?“
„Udivuje vás to? Já ráda tvořím nová kouzla, i když je to někdy dřina, než se podaří takové kouzlo uvést do praxe. Exuros byl takový momentální nápad. Vznikl vlastně kvůli tomu, že jsem se v rámci své práce na ministerstvu několikrát dostala do dost nepříjemného jednání se Smrtijedy a s nimi spřízněnými kouzelníky. A protože jsou to vesměs muži...“
Jean na něj rychle pohlédla a zarazila se.
„Jen to dopovězte,“ zatvářil se trochu kysele. „Chcete tím říct, že muži občas sahají tam, kam nemají a hlavně kdy nemají.“
„Tak nějak,“ souhlasila Jean. „Se Smrtijedy se mi to stávalo dost často. A – odpusťte - ani vy jste v tomto případě nebyl výjimkou.“

Severus na okamžik vzhlédl od vína, které právě naléval, ale hned zas soustředil svou pozornost zpátky. Nevadilo mu, že ho v podstatě hodila do jednoho pytle se Smrtijedy, koneckonců jím stále byl. Spíš přemýšlel, jestli už o tom Andersonová ví. Ona se svými radikálními názory...ne, byl si téměř jist, že to neví, jinak by se tu s ním takhle klidně nevybavovala, a ještě k tomu na takové téma. Vzápětí ho napadlo, jak zareaguje, až se o jeho minulosti dozví. Nepochyboval, že to bude asi pořádný výbuch vášní a že Exuros byl jen slabým odvarem toho, co na něj může použít.

Podal jí sklenici s vínem a gestem naznačil, aby se posadila do křesla u krbu. Zůstala však stát, takže ani on se neposadil. Občas se v něm ozvaly pozůstatky slušného chování, kterému ho učila jeho matka.
„Řeknete mi konečně, jak to kouzlo funguje?“ zeptal se netrpělivě.
Neochotně si připustil, že ne každý den se setkává s tvůrcem nového kouzla a že by docela rád slyšel víc. Cítil k Andersonové neobvyklý respekt, který však maskoval ledovým pohledem a tváří hráče pokeru.
„Ale jistě,“ usmála se na něj. „Exuros se aktivuje jen tehdy, když má jeho nositel pocit fyzického ohrožení. Je to komplexní kouzlo, takže ho musí aplikovat nejméně dva kouzelníci současně. Obvykle tedy ten, kdo bude nositelem kouzla a jedna další osoba zvlášť pro ten účel schválená ministerstvem kouzel. Ta se samozřejmě zodpovídá z každého zavedení i zrušení toho kouzla, což je dobré z bezpečnostních důvodů - obyčejné Exuro Acris by zvládl kdejaký student pátého ročníku. Proto jsem ho nemohla sama zrušit, když jsem přišla do Bradavic, nemluvě o tom, že jsem téměř zapomněla, že ho vůbec mám. Už jsem nicméně poslala na ministerstvo sovu, aby mi pomohli se ho zbavit, takže počítám, že se tu brzy někdo od nich objeví.“
„Už se nemůžu dočkat,“ ušklíbl se Snape. „Konečně vás budu moci zadržet, když mi začnete odcházet uprostřed hádky.“

Jean se usmála, upila ze své sklenice a vychutnala první doušek vína.
„Docela dobré, ne?“ mrkla na Snapea.
„Jde to,“ přikývl.
Chvíli na něj udiveně hleděla, než jí zacukaly koutky. Došlo jí, že ta dvě slůvka patrně znamenala v překladu ze snapeovštiny do jazyka normálních lidí něco jako „je to dobré“.
„Co vaše zranění?“ zeptala se, odložila skleničku a než mohl zaprotestovat, vzala ho za ruku a začala mu prohlížet levou dlaň. Instinktivně sebou cukl. Nebál se, že ho znovu popálí – teď už věděl, jak to kouzlo funguje. Měl však strach, že mu její dotek bude až příliš příjemný.

Jean to pochopila úplně jinak.
„No no, snad to zas tolik nebolí! Už je to docela pěkně zhojené, madam Pomfreyová odvedla opravdu vynikající práci. Na noc ale ještě použijte tohle.“
Vyndala z kapsy malou dózičku a podala mu ji.
„Odstraní to nejenom stopy na kůži, ale i to nepříjemné pálení, které ještě asi cítíte.“
„Co to je?“ zeptal se trochu nedůvěřivě. Nevěřil ničemu, co sám neumíchal.
„Mast, kterou si nechalo ministerstvo vyrobit u jednoho svého odborníka právě pro likvidaci následků kouzla Exuros. Neznám její přesné složení, ale vy na to určitě brzy přijdete sám.“
Severus otevřel dózičku a se zájmem přičichl.
„Řebříček, měsíček lékařský, heřmánek pravý a ...nějaký druh mořské řasy,“ zamumlal. „To je jen základ, bude v tom ještě něco jiného. Udělám si rozbor.“

Pohlédl na Andersonovou a zjistil, že ta právě hledí s lehce nepřítomným výrazem směrem k jeho knihovně. Pak se její oči vrátily k němu s prosebným dotazem: „Můžu?“
Jen přikývl a sledoval ji, jak přistupuje ke knihovně a očima i prstem přejíždí po hřbetech jednotlivých knih.
„Máte tu skutečné poklady, profesore. Řada těch titulů je vskutku unikátní,“ řekla a neomylně sáhla po knize v tmavě modré vazbě, která vskutku patřila k těm nejcennějším kouskům jeho sbírky.
„Černá magie ve Škole čar a kouzel v Bradavicích,“ přečetla nahlas. „Můžu se na to podívat?“ zeptala se, zatímco její oči už hltaly úvodní řádky knihy.

Snape znovu přikývl a s úžasem sledoval, jak ho Andersonová totálně přestala vnímat a ladně se složila do pohodlného koženého křesla u krbu, zcela zaujatá knihou. Podal jí její sklenku s vínem. Poděkovala mu krátkým roztržitým pohledem, upila a postavila ji na stolek vedle křesla. Zíral na ni, neschopen pohnout se z místa. Jako už několikrát předtím si i teď všiml, jak je nesmírně přitažlivá. Světlé vlasy jí co chvíli neposlušně sklouzly do obličeje a ona je nacvičeným gestem urovnala zpátky. Fascinovala ho rychlost, s jakou se dokázala do knihy zabrat a úplně přestala vnímat okolí. Evidentně zapomněla, že se s ním původně přišla usmířit, což mu ovšem až tak nevadilo. Zhluboka se nadechl a konečně se pohnul.
„Omluvte mne, na chvilku se odeberu ke svým lektvarům,“ konstatoval a významně zdvihl dózičku s mastí, kterou mu přinesla.
„Co?“ překvapeně zvedla oči od knihy a vzápětí se mile usmála, když jí došel obsah jeho sdělení. „Ano, jistě.“ A už byla zase ponořená v knize.

Snape přešel ke stolu, kde měl svůj kotlík a další pomůcky, odebral z dózičky trošku masti a začal pracovat na jejím rozboru. Trvalo mu to skoro hodinu, přičemž jako největší problém se ukázala právě ona mořská řasa. Přitom šlo o vcelku běžnou Chondrus crispus, ale její identifikace mu zabrala většinu času. Konečně spokojeně uklidil všechny pomůcky, které používal a vrátil se do hlavní části své pracovny.

Andersonová stále ještě seděla, nebo teď už spíš skoro ležela, v křesle u krbu a četla. Nevnímala, že se k ní vrátil, dokud jí nedolil do skleničky další víno. Ale ani to ji nepřimělo, aby četbu přerušila. V duchu se usmál – dokázala se do knihy zabrat úplně stejně jako on. Zřídka se setkával s takovou posedlostí a momentálně si dokonce nebyl schopen vybavit nikoho jiného, kdo by něco takového dělal. ´Možná Grangerová,´ napadlo ho. ´Ta malá mudla, co všechno ví a všechno zná, je taky posedlá čtením.´ Už několikrát ji přistihl v knihovně ve stavu, který se spíš podobal transu než čtení.

Dolil teď víno i sobě a usedl ke svému psacímu stolu. Zbývalo mu ještě opravit několik desítek domácích úkolů a byl docela rád, že na to má klid. V místnosti bylo úžasné ticho, přestože tu nebyl sám. Škrábání jeho brku o papír působilo až nepatřičný hluk.

Když skončil, zvedl oči a strnul v úžasu. Jean Andersonová ležela v křesle stočená do klubíčka a spala. Kniha se svezla na kraj křesla a hrozila každou chvilku spadnout. Tiše vstal, přistoupil ke křeslu, zvedl knihu a položil ji na stolek. Pak zůstal chvíli rozpačitě stát nad spící kolegyní, než vzal svůj plášť a opatrně ji přikryl. Ani se nepohnula, když se jí dotýkal, a on se raději rychle odtáhnul, když si uvědomil, že mohl právě přijít k další popálenině. Úplně by stačilo, aby se vzbudila a trochu se lekla. Ještě chvíli na ni hleděl, než se s povzdechem odebral do sousední místnosti, která byla jeho ložnicí.