Kapitola třicátá čtvrtá - Horší než Voldemort

Co komu po jméně,

co růži zvou i zváno jinak

vonělo by stejně…

W. Shakespeare

Lory vyšla společně s ostatními ze soudní síně a celé její tělo zachvátila nervozita. Zbývalo jí pár posledních hodin, dokud její tajemství nevyjde najevo. Věděla, že v Harrym, Ronovi a Hermioně má oporu, ale zbytek školy se na ní bude dívat se strachem nebo odporem a toho se nejvíc děsila. Po celou cestu do hlavní auly neřekla ani slovo. Jen zírala na záda ředitele Bradavic a snažila se srovnat s myšlenkou, že už nic nebude jako dřív. Celá početná skupinka vešla do hlavní haly a zamířila k východu.

Najednou se ale odněkud vynořila banda fotografů a novinářů a zatarasili jim východ.

„Slečno Lenutová, jaké máte nyní plány?“ ozval se panovačný hlas Rity Holoubkové. Lory neodpověděla, jen si to dál razila k východu.

„Slečno Lenutová, co se s vámi stalo po smrti vašich rodičů? Je pravda, že jste vyrůstala v sirotčinci?!“

„Slečno Lenutová! Slečno Lenutová!“ ozývalo se ze všech stran a mladá dědička se jen zmateně rozhlížela po neznámých tvářích.

„Tak dost!“ zahřměl mocný hlas Albuse Brumbála. Najednou všichni ztichli. „Uvolněte nám prosím cestu, odcházíme.“ řekl s chladnou zdvořilostí, ale oči mu planuly zlobou.

„Položíme slečně Lenutové jen pár otázek!“ ozvalo se z hloučku.

„Nechte proboha to dítě být!“ vykřikla Prýtová a tváře jí brunatěly vzteky.

„Chceme jen poskytnout informace našim čtenářům. Veřejnost má právo vědět, co je ta dívka zač.“ ušklíbla se Holoubková. Madame Prýtová po ní už chtěla skočit, ale čísi ruka ji zarazila.

„Jen klid paní profesorko, tahle za to nestojí.“ odfrkla opovržlivě Hermiona a pevně ji stiskla.

„Máš pravdu drahá.“ vydechla madame Prýtová a uklidnila se. Holoubkové zmrzl úsměv na tváři.

„Jdeme.“ zavelel Brumbál a obrátil se ke dveřím.

Novináři se rozestoupili a nechali jak studenty, tak profesory Bradavic projít.

Za chvíli už všichni stáli před pochroumanou budkou a v chabém osvětlení vrhali děsivé stíny.

„Tak jdem na věc.“ vydechla Lory a chytla se přívěšku.

Okamžitě se jejího hábitu chytlo třináct rukou a s Lory je s tichým Porta přenesla do Vstupní síně. Lory se pustila přívěšku a zastrčila si ho pod hábit.

„Šikovná věcička.“ konstatovala madame Prýtová a dívala se někam do úrovně, kde předpokládala, že visí přívěšek.

„Co to vlastně je?“

„Univerzální přenášedlo.“ odvětila klidně Lory a ušklíbla si při pohledu na její výraz.

„Odkud ho máte?“ pokračovala ve výslechu madame Prýtová.

„To je jedno.“ odpálkovala ji Lory a varovně se podívala na své přátele.

„Radši si pojďme lehnout, tohle byl dlouhý den.“ zamluvil to Brumbál a zamířil ke dveřím do Velké síně. Rázně je otevřel a vplul dovnitř.

Ve Velké síni byla neobvyklá tma a vydýchaný vzduch. Když vešel i poslední, dveře se za nimi s prásknutím zabouchly, oslepilo je ostré světlo a troubení jim málem prorvalo ušní bubínky. Když se všichni rozkoukali, ohromením naprosto zchromli. Celá Velká síň byla vyzdobená v barvách Zmijozelské koleje a za učitelským stolem visel obrovský zelený koberec se stříbrným hadem. U kolejních stolů seděli všichni studenti, na hlavách měli pestrobarevné klobouky a každý ze všech sil troubil na foukačku. Nad hlavami se jim vznášeli duchové a sinchronizovaně létali po Velké síni. Do vlasů jim padaly fáborky nejrůznějších barev a odstínů a nad hlavami se jim vznášelo snad tisíc Snapeových fotek. Nejúchvatnější na tom ale byl meganápis VÍTEJTE ZPÁTKY PANE PROFESORE!, který se vznášel vysoko nad stoly a každé písmeno bylo minimálně pět metrů vysoké. Prýtová na to vyloženě zírala a Brumbál se zeširoka usmíval. Jediný Snape nevypadal dvakrát nadšeně, ale Lory si byla jistá, že na jeho tváři na chvíli zahlédla úsměv.

Najednou se odněkud vynořili Draco a Pansy s velkou barevnou čepkou a narazili ji paralyzovanému Snapeovi na hlavu.

„Co si to..“ zasyčel Snape, ale dřív než mohl dokončit svou nadávku, strčila mu Pansy do pusy foukaču a tak místo dovolujete vyšlo z jeho úst hlasité zatroubení.

Najednou se kolem něho nahrnula většina studentů a začala zpívat nějakou písničku s povědomou melodií. Jediný, kdo nesdílel všeobecné nadšení byla Lory. Stála opodál a se smutným úsměvem sledovala radující se školu. Po chvíli zanechala Snapea osudu a zamířila na kolej.

Pomalu se vyploužila k Buclaté dámě a po rychlém vyklopení hesla vešla do prázdné společenky. Smutně se usmála a zamířila do svojí ložnice. Všude panovalo ticho a klid, jediný pohyb v potemnělém pokoji zapříčiňovala Lory a svíjející se had jménem Vipera.

Lory zasyčela na svého mazlíčka a ten se jí vyplazil po ruce nahoru. Mladá dědička se posadila na postel a hladila Viperu.

„Kéž by se o tom nedozvěděli.“ povzdechla si Lory a položila svého mazlíčka vedle sebe. Vipera se jí obtočila kolem hrudi a jako by ji chtěla utěšit otřela se jí hlavou o tvář a zasyčela.

„Díky Vipero.“ zasyčela Lory a opět ji pohladila. V koutu pokoje se něco hnulo a hadice zbystřila. Podívala se na svou paní a chvíli jí zírala do očí.

„Jen běž a dej si pořádně do nosu.“ zasyčela s úsměvem Lory a pokynula jí k rohu pokoje. Vipera se sesunula z postele a namířila si to do onoho rohu. Lory se převlékla do noční košile, sfoukla svíčku a lehla si do postele. V hlavě jí vířilo až příliš mnoho myšlenek na to, aby mohla usnout. Zírala do prázdna a po několika hodinách usnula neklidným spánkem.

Druhý den ráno se vzbudila docela pozdě. Rychle se převlékla a s vědomím, že zanedlouho celá škola zjistí pravdu si přichystala věci a zamířila do Velké síně.

Ve Velké síni bylo neobvykle rušno, ranní výtisky Denního věštce dorazily neobvykle brzo a stejně jako před týdnem, hlásila první strana pro ně šokující zprávu - Lory byla Lenutová. Jenom tohle by polovině zdejších studentů stačilo, aby se k Lory báli i přiblížit. Ale když Padma Patilová přečetla nahlas celý článek, ve kterém byl bohatě vylíčen Loryin kousek s mozkomory, dívala se na Lory celá škola se strachem a částečně odporem.

Lory zvedla bradu a vstoupila do Velké síně. Všichni před ní ustupovali, jako by se báli, že na ně za chvíli sešle nějakou nechutnou kletbu. Všechny oči pozorovaly, jak v klidu a s nadneseným výrazem jde na své místo a sedá si naproti Harryho, Rona a Hermiony. Ti se na ni usmáli a popřáli jí dobré ráno.

„Dobré.“ odvětila Lory a popadla toast.

„Je to pravda? Ty jsi Lenutová?“ vykoktal Neville a podíval se do jejich pomněnkových očí.

„Ano Neville, je to pravda.“ přitakala s ledovým klidem Lory a pokračovala v konzumaci své snídaně.

„A to s těmi mozkomory, ty je ovládáš?“ zašeptal a v očích se mu zračila naprostá hrůza. Lory odložila svůj toast a podívala se do Nevillových očí.

„Ano, dokážu je ovládat.“ odvětila Lory a stále jí to nijak nevzrušovalo. Ve Velké síni to zahučelo a veškeré oči se teď upíraly na Lory.

„Ale jak?“ vyhrkl Neville, který byl evidentně naprosto vykolejený. Lory se zhluboka nadechla a znovu se podívala na Nevilla.

„V roce 1104 donutil Lucanus Lenut všechny temné tvory aby mu odpřísáhli věrnost. Od té doby se tato schopnost u nás dědí z generace na generaci.“ odvětila Lory tónem jako by se bavili o počasí.

„A ty bys jim mohla přikázat i aby na někoho zaútočili, nebo mu dali polibek?!“ Lory se na chvíli zamyslela, ale moc dobře znala odpověď.

„Ano to bych mohla.“ přikývla a snědla zbytek toastu.

Velká síň se proměnila v jeden Velký bzučící úl. Lory se tvářila, že je nad věcí, ale ve skutečnosti by dalo cokoli za to, aby byla někde i jinde. Rychle dojedla, postavila se, popadla své věci a zamířila k Havraspárskému stolu.

„Cho už si udělala ten základ pro uklidňovací lektvar?“ zeptala se Lory a chytla svou spolužačku za rameno. Cho se rychle ucukla a setřásla ze sebe její ruku.

„Nešahej na mě.“ zasyčela a postavila se.

„Co blbneš?!“ podivila se Lory a absolutně nechápala jeho reakci.

„Nedotýkej se mě, nemluv na mě, nepřibližuj se ke mě. S někým jako jsi ty nechci mít nic společného.“ zasyčela její spolužačka a udělala krok zpět.

„Jak s někým jako já?“ vyštěkla Lory a žaludek jí sevřel strach.

„Jsi Lenutová. Tobě na tom možná nezáleží, ale mě rozhodně ano.“ odsekla Cho.

„Zbláznila ses?“ zeptala se posměšně Lory a udiveně zvedla obočí.

„Ty a tvoje rodina jste to nejhorší, co po tomhle světě chodilo a já s tebou nechci mít nic společného.“ zavrčela Cho a popadla svou tašku.

„Pokud jsem opravdu tak špatná, tak proč jsem v Nebelvíru a ne Zmijozelu?“ zasyčela Lory a založila si ruce na hrudi. Cho ji probodla pohrdavým pohledem.

„Protože kdyby tě Moudrý klobouk dal do Zmijozelu, za pár let by tu nebyl lord Voldemort, ale lady Lenutová.“ odsekla Cho, otočila se k ní zády a zamířila ven z Velké síně. Lory se za ní rychle vydala, chytla jí za ruku a donutila ji, aby se k ní otočila.

„To si opravdu myslíš, že jsem stejná jako Voldemort?“ zasyčela a v hlase se jí mísil smutek se vztekem.

„Ne Lory, jsi horší.“ zavrčela Cho, vysmekla se jí a odešla z Velké síně. Lory se za ní omráčeně dívala, pak se otočila k ostatním studentům a strnula. Všichni ve Velké síni kromě její třídy se na ni dívali s nenávistí, a opovržením. V Loryiných očích se zaleskly slzy. Odvrátila se od nich a rychlým krokem vyšla z Velké síně.

Harry, Ron a Hermiona se rychle postavili a vrhali na všechny nenávistné pohledy.

„Copak jste se všichni zbláznili?! Je to přece Lory!“ vykřikla Hermiona a z očí jí čišel vztek.

„Je to Lenutová!“ ozvalo se kdesi od Havraspárského stolu.

„A co má být? Je pořád stejná, jen její příjmení zní jinak a to vám nedává právo ji soudit!“ vyštěkl Neville.

Všichni se na něj otočili, tenhle školní rok to bylo už podruhé, co se sám od sebe ozval a ani se nezakoktal.

„Ovládá mozkomory a spoustu dalších temných kouzel z té nejčernější magie, ať mi nikdo netvrdí, že se vůbec nezměnila!“ vyštěkla Padma a tvářila se zhnuseně.

„Buď zticha Padmo!“ vyjela na ní její sestra. „Pokud sis toho nevšimla, tak se to asi nenaučila přes noc. Tuhle moc musí ovládat už několik let a nevím jak ty, ale já jsem ji v životě neviděla na někoho použít!“ zavrčela skrz zaťaté zuby.

„Lory je skvělá holka a nikdo z vás nemá právo ji odsuzovat za to, kdo je.“ přidala se Levandule.

„Když je tak úžasná, tak proč nám neřekla, co je zač?“ vyjela na ni Hannah Abbotová.

„Podívej se kolem. Myslím, že k tomu měla dost dobrý důvod.“ zasyčela Hermiona a z očí jí sršely blesky. Na chvíli bylo ticho. Hermiona popadla Harryho a Rona a společně vyrazili z Velké síně.

„Kam myslíte, že šla?“ zeptal se nejistě Ron a rozhlédl se kolem v naději, že jí zahlédne.

„Rozdělíme se. Rone, ty běž do té učebny, kam chodí cvičit. Harry, ty jdi k jezeru a já půjdu na kolej. Sejdeme se tady za půl hodiny.“ rozkázala Hermiona a zamířila ke schodům vedoucí k Nebelvírské věži.

„Haló Lory, jsi tady?“ vykřikla Hermiona do prázdné společenské místnosti. Nikdo jí však neodpověděl. Očima propátrala celou společenku a pak zamířila k dívčím ložnicím. Opatrně otevřela dveře jejího pokoje a vklouzla dovnitř. Nikdo tam však nebyl, jen na parapetu se spokojeně vyhřívala Vipera.

„Ahoj Vipero, nebyla tu před chvílí Lory?“ zeptala se Hermiona a uvažovala, jestli jí had rozumí. Vipera k ní vzhlédla a zavrtěla hlavou. Hermiona zůstala stát jako přimražená.

„Páni.“ vydechla a chtěla ji začít zpovídat, pak se jí ale vybavil pravý účel její návštěvy a vyrazila z ložnice ven.

Ron rychle procházel potemnělými chodbami a útroby mi svíral strach. Znal Lory a měl neblahé tušení, že by mohla něco vyvést. Aniž by to věděl, zrychlil a během chvíle se dostal až k oné nepoužívané učebně v jižním křídlu. Vytáhl hůlku a opatrně se jejím hrotem dotknul kliky - nic se nestalo. Znovu schoval svůj nástroj a otevřel dveře. V místnosti bylo ticho a prázdno.

„Lory?“ vyklopil ze sebe a rozhlížel se po učebně. „To jsem já, Ron, nemusíš se schovávat!“ Zase nic. „Tak jdem dál.“ pomyslel si Ron a zabouchnul dveře.

Harry sprintoval k jezeru. Srdce mu bilo jako splašené a nezkrotné vlasy povlávaly kolem obličeje. V novém osobáku doběhnul k onomu stromu, kam chodila Lory cvičit. Nikdo tam však nebyl. Opřel se o strom a zahleděl se na klidnou hladinu jezera. v dáli se cosi zabělelo a Harry v tom po chvíli poznal onen altánek, kam je Lory vodila na meditaci. Okamžitě se tam rozběhnul a během pěti minut se k polorozpadlé stavbě dostal. Ovšem ani tam nikdo nebyl. Podíval se na hodinky a s povzdechnutím vyrazil zpátky.

Všichni tři přátelé vešli do Vstupní síně najednou. Ani jeden nepřinášel zprávu o Loryiném nalezení a hodina lektvarů se kvapně blížila.

„Radši pojďme, než nás Snape přetrhne.“ povzdechla si Hermiona a zamířila do sklepení. Když však došli k učebně, nevěřili svým očím. Stála u ní Lory a klidně se bavila s Dracem bokem od ostatních.

Najednou se otevřely dveře do učebny a jejich milovaný profesůrek je pustil dovnitř. Lory vešla jako první a ignorovala opovržlivé pohledy mrzimorských. Posadila se na své obvyklé místo a vytáhla notebook. Jako obvykle ho spustila a vše připravila na práci. Harry, Ron a Hermiona si k ní přisedli a zkoumavě si ji prohlédli.

„Kde jsi byla? Hledali jsme tě po celé škole.“ vyhrkla Harry a postavil nad hořák svůj kotlík.

„To je na dlouho.“ odvětila Lory a položila tašku vedle sebe. Ron se už chtěl na něco zeptat, ale Snapeův ledový hlas ho přerušil.

„Dnes budeme probírat jedy a protijedy druhé kategorie, tedy i smrtelné. Seznámím vás s teorií a v druhé hodině si udělám slabý jed, který se používá na hubení chřástalů.“ zasyčel ledově a přelétl si očima celou třídu.

„Předtím se ale podíváme, kolik jste toho přes prázdniny zapomněli.“ ušklíbl se a otevřel svůj klasifikační sešit.

„K tabuli půjde slečna Lenutová.“ zasyčel a podíval se na Lory. Ta se postavila s lehkostí sobě vlastní podotkla:

„Promiňte pane, ale jmenuji se Devonová.“ Snape ji probodl jedním ze svých vyhlášených pohledů.

„K tabuli.“ zasyčel a Lory k němu sebejistým krokem došla.
Snape ji prozkoušel snad ze všeho, co kdy brali, ale Lory mu vždy dokonale odpověděla, a tak jí musel posadit s vynikajícím hodnocením. Celý zbytek dvouhodinovky proběhl v klidu a když odevzdávali své výtvory, vyhýbala se Lory Snapeovému pohledu.

„Slečno.... Devonová mohl bych s vámi na chvíli mluvit?“ ozvalo se jí za zády.

„Sakra.“ vydechla a otočila se ke svému profesorovi.

„Ano pane?“ řekla s chladnou zdvořilostí a pomalu začala scházet mezi lavicemi. Harry, Ron a Hermiona se za ní starostlivě ohlédli a vyšli z učebny.

Lory klidně došla ke katedře beze strachu se podívala do očí obávaného profesora. Chvíli si jen tak zírali do očí a z jejich pohledů se nadalo nic vyčíst. Jejich vzájemnou hypnózu přerušil ostrý zvuk kovu padajícího na kámen. Lory se otočila a musela se hodně držet, aby se nerozchechtala. Na zemi ležela rozplácnutá Susan Bonesová, celá zamotaná v plášti a její kotlík se pomalu kutálel ze schodů. Susan se rychle posbírala, popadla kotlík a vypálila ze třídy následována zbytkem studentů. Lory se Snapem osaměla.

„Slečno Devonová, mám na vás pár otázek.“ řekla Snapem svým typickým šeptavým hlasem. Lory se mu opět podívala do očí.

„Jak dlouho už víte, že jste Lenutová?“ Lory chvíli váhala s odpovědí, ale pak přece jen spustila.

„Od sedmi let, když mi to řekl James.“

„Myslel jsem, že vás Devonovi adoptovali až v jedenácti.“ namítl Snape a v očích se mu zablýsklo.

„To ano ale James mě už od pěti trénoval.“ Profesor lektvarů si ji nedůvěřivě prohlédl pak téměř neznatelně přikývl a pokračoval ve výslechu.

„Kolik v sobě máte z hadího diamantu?“

Lory bez varování vytáhla hůlku a zašeptala: „Silencio adobere.“ kolem stěn se vytvořila průhledná zvukotěsná bariéra. Lory schovala hůlku a sklonila se ke Snapeovi.

„Nevím odkud o tomhle víte, ale pro vaši vlastní bezpečnost si to nechte pro sebe.“

„Vyhrožujete mi?“zasyčel Snape a v neproniknutelné černi jeho černých oči vzplál oheň zloby.

„Ne pane, to bych si nedovolila.“ zašeptala Lory a ušklíbla se.

„Jen vás chci upozornit na okolnost, že cokoli se týká Hadího diamantu a jeho umístění, je velice nebezpečné.“ zašeptala Lory a znovu se napřímila. Mávnutím hůlky zrušila bariéru a vzala svou tašku ze země.

„Pokud nemáte žádné další otázky, tak mě omluvte, musím jít na hodinu.“ řekla Lory a otočila se ke dveřím.

„Vlastně ještě jednu bych měl.“ zasyčel Snape a Lory se otočila.

„Ano?“

„Proč jste to udělala?“ Lory se ušklíbla.

„Protože nerada nechávám nesplacené dluhy.“ odvětila klidně a vyvlála z učebny. Profesor lektvarů se za ní chvíli díval a nechal svým myšlenkám volný průběh.

„Ta holka má v sobě víc, než se zdá...“ pomyslel si Snape a lusknutím prstů za ní zavřel dveře.