Kapitola třicátá devátá - Snape č.3

V zasedací síni opět seděla většina Fénixova řádu a očekávala Brumbálův příchod. Všichni se šeptem o něčem bavili a pokukovali ke dveřím.

„Kde může být? Už se měsíc neozvala a ani neodpovídá na naše volání!“ začínala panikařit paní Weasleyová a neklidně přecházela před gaučem.

„Myslíte, že je možné aby se přidala...“ zeptala se opatrně Tonksová

„Ne, to by přece Severus hned zjistil a ještě k tomu Lorean nepatří k temné straně.“ zakroutil hlavou Sírius.

„Tím bych si nebyl tak jistý Blacku, Devonová je schopná všeho.“ zasyčel z kouta Snape.

Najednou se odněkud vynořil Brumbál a tvářil se neobvykle vážně.

„Slečna Devonová nedorazila?“ zeptal se klidným, ale chladným hlasem. Několik kouzelníků nesouhlasně zamručelo. Brumbál se podmračil a zahleděl se na Snapea. Ten jen zavrtěl hlavou. Ředitel Bradavic se ještě víc zamračil.

„Dobrá, začneme..“ hlesl a šáhl do hábitu pro hůlku. Všichni se začali pomalu zvedat a kradmými pohledy sledovali jejich vůdce.

Najednou se rozletěly dveře a v nich stál, kdo jiný než Lorean Devonová. Vlasy měla ožehlé, přes pravou tvář se jí táhly tři šrámy a dolního rtu vedl malý pramínek zaschlé krve. Na rukou měla taktéž několik škrábanců a v prstech pravé ruky pevně svírala držadlo malé klece.

„Dobrý večer, promiňte, že jdu pozdě, trvalo mi to trochu déle než jsem předpokládala, ale mám ji,“ vydechla a zvedla do výše své hlavy klec s odrbanou krysou uvnitř. Všichni na ni vyloženě zírali.

Fred a George po sobě hodili kradmý pohled a ušklíbli se.

„Co máte?“ vyklopil ze sebe Moody.

„Tu krysu.“

„Jakou krysu?!“ vyhrkla paní Weasleyová a nevěřícně na ni zírala.

„Před měsícem jsem dostala vzkaz od profesora Brumbála. Stálo na ní přines krysu, tak jsem ji přinesla.“ zamračila se Lory a zavřela za sebou dveře.

Klec se jí houpala v ruce a krysa sebou házela ze strany na stranu.

„Proč myslíte, že jsem se měsíc neukázala? Hledala jsem ji,“ konstatovala a rázem jako by z ní spadla všechna únava.

„Vy jste měsíc hledala obyčejnou krysu?“ uchechtl se Snape. Lory po něm střelila ledovým pohledem.

„Kdybych chtěla obyčejnou krysu, pošlu si pro ni Viperu a mám ji za pět minut.“ odsekla Lory.

„Tak co je to?“ ozval se Moody.

„Spíš kdo je to, ne?“ zavrčela se Lory, která byla silně rozladěná z jejich nechápavých pohledů.

„Když mi nejmocnější kouzelník současnosti napíše, abych přinesla krysu, myslela jsem, že chce, abych přivedla zvěromága, měnícího se v krysu... Pettigrewa.“ zavrčela a z očí jí sršely blesky. Zavládlo ohromené ticho.

„To je Červíček?“ vyklopil ze sebe Sírius a zíral na klec, za které se Ronova bývalá krysa zoufale chtěla dostat.

„Jo,“ přikývla Lory a položila klec na stůl. Sírius na ni vyloženě civěl.

„Máte ještě ten vzkaz?“ zeptal se Brumbál a došel ke své bývalé žačce.

„Ne, spálil se, když jsem si ho přečetla.“ odvětila relativně klidným hlasem Lory.

„Zvláštní, velice zvláštní...“ podotkl slavný ředitel a mnul si vousy.

„Zajímalo by mě, kdo mi ho poslal,“ zamyslela se Lory a očima přelétla po členech řádu.

„Ehm, to máme na svědomí my,“ ozvalo se z rohu.

Všichni se tam otočili a podívali se do tváří Freda a George Weasleyových. Lory je probodla pohledem a la Snape.

„Jak že to máte na svědomí?!“ zavrčela Lory a netvářila se dvakrát přívětivě.

„My jsme si mysleli, že přineseš obyčejnou krysu. Byl to takový žertík.“ šeptl George.

„Žertík?!“ vyjela na něj Lory a rázným krokem k nim zamířila. „Takže já jsem měsíc honila to odporné individuum, málem jsem se při tom zabila a to jenom kvůli tomu, aby jste se vy dva pobavili?!“ zasyčela a v očích se jí zablýsklo.

„Ne, my jsme...“

Lory byla asi tři metry od nich a probodávala je rozzuřeným pohledem. Najednou se před ty dva postavil Moody a v ruce svíral hůlku. Lory se zarazila a podívala se mu do nestejnoměrných očí.

„Nechte ty dva!“ zavrčel a hrot hůlky nasměroval na její hrdlo. Mladá dědička nechápavě zvedla obočí.

„Vždyť jim nic nedělám.“ ohradila se a v očích jí vzplál oheň hněvu.

„Jste mladá a neovládáte dokonale své schopnosti. Mohla by jste jim ublížit.“ ozval se Lupin. Lory se na něj s úšklebkem otočila.

„Já že se neovládám?!“ zavrčela a zahleděla se na svícen s třemi svíčkami, z nichž byla jedna pohaslá.

„Ignis ardet!“ poručila a natáhla před sebe ruku. Z její dlaně vyšlehl obrovský plamen a zamířil ke svícnu.

Těsně před knotem se zformoval do úzké špičky a zapálil svíčku. Pak se stáhnul a zmizel Lory v dlani.

„Své schopnosti jsem se naučila ovládat před sedmi lety a stálo mě to víc úsilí než si umíte představit.“ zasyčela a oheň v jejích očích nahradil chlad a jistota. Všichni na ni oněměle zírali. Posvátné ticho přerušila až rána, jak se klec s Červíčkem převrhla na podlahu.

„Tentokrát už nám neutečeš Petře.“ zavrčel se Sírius a zvedl klec ze země. Položil ji na stůl a vytáhl svou hůlku.

Něco zamumlal a namířil na klec. Krysa se začala měnit na obtloustlého Pettigrewa a jak rostla, rozrazila klec na tisíc kousků. Když byla přeměna dokonalá, přistoupil k rozklepanému Červíčkovi poslední z Blacků s neskrývaným odporem si ho prohlížel. Pettigrew byl pořádně zřízený, na hlavě měl jen několik chomáčů vlasů, tváře špinavé a rty do krve rozkousané. Na sobě měl špinavý hábit a polorozpadlé boty. Pravé rameno měl ovinuté obvazem, skrz který prosakovala krev.

Podobně na tom byl s druhou rukou a i po celém těle měl škrábance a zaschlou krev.

„Sí-Síriusi, co - co chceš dělat?!“

„Teď zaplatíš za to, co jsi udělal Jamesovi a Lily..“ zasyčel Sírius a zamířil mu na srdce. Červíček se před ním začal plazit pryč.

„Pomozte mi. Remusi zastav ho!“ pištěl Červíček a díval se na svého bývalého přítele. Lupin se od něj však odvrátil stejně jako většina členů řádu. Brumbál chtěl něco říct, ale Lory ho předstihla.

„Ne!“ vykřikla a postavila se mezi něho a Pettigrewa.

„Uhni, vůbec nevíš, o co jde.“ zavrčel Sírius.

„Vím to moc dobře pane Blacku, pokud jste si nevšimnul, tak můj nejlepší přítel je váš kmotřenec,“ řekla klidně Lory a podívala se mu do očí.

„Musím pomstít Jamese a Lily!“ zavrčel a v očích měl šílený lesk.

„Tím, že ho budete mučit, to nevyřešíte. Ta bolest nezmizí, jen vám bude ještě hůř,“ přesvědčovala ho, ale Sírius jako by jí neslyšel. Stále se s šíleným leskem v očích díval na Pettigrewa a hůlka se mu v ruce jemně chvěla.

„Co vy o tom víte?“ zasyčel Sírius, který si evidentně neuvědomoval s kým mluví.

„Víc než bych chtěla.“ odvětila s ledovým klidem Lory. Poslední z Blacků se jí podíval do očí.

„S tou bolestí se nemůžete nikdy vyrovnat, dá se s ní jen žít.“ zašeptala a v jejích očích byl na okamžik stejně vyděšený výraz jako před třemi měsíci, když se poprvé probudila z mrákot.

„Jdi mi z cesty, nenuť mě použít násilí.“ zavrčel temně a hrot hůlky jí namířil přímo na srdce.

„Ne.“ odvětila rázně Lory

„Jak chceš…Prosterni inlivade!“ poručil a z jeho hůlky vytryskl tmavěmodrý paprsek. Lory jen něco zamumlala a vytvořila před sebou štít, který odrazil kouzlo proti svému vysílateli. Síriuse to odhodilo o několik metrů vzad až do křesla, které to po jeho nárazu odsunulo metr zpátky. Lory zrušila štít a poplašeně se podívala poslednímu z Blacků do očí.

„Tohle asi nebyl štít vstřebávající zaklínadlo, že?“ pomyslela si a nazvala se v duchu několika nepublikovatelnými výrazy. Sírius se postavil a pevně sevřel svou hůlku namířenou na Lory.

„Ten si nedá pokoj.“ pomyslela si mladá dědička a mávnutím ruky mu vyrazila hůlku.

„Uklidněte se.“ řekla a neustále udržovala oční kontakt. Sírius něco zavrčel a razil si to přímo k ní.

„Ach jo, ten je tvrdohlavější než já.“ prolétlo jí hlavou a mávnutím ruky ho opět „usadila“ v křesle, tentokrát ho ale pro jistotu ochromila tak, aby se pár minut nemohl postavit.

Najednou jí někdo zezadu objal nohy.

„Děkuju, děkuju.“ škytal Červíček. Lory popadla vlna zlosti. Něco si zamumlala a po pár vteřinách Pettigrew zaskučel bolestí. Jeho tvář i ruce, kterými se dotýkal Lory, měl popálené. Mladá čarodějka se na něj s neuvěřitelnou nenávistí podívala.

„Jestli se mě ještě jednou dotkneš, bude to poslední věc, ke které si použil své ruce. Pettigrew se od ní vyděšeně plazil a hledal únik.

„P-p-proč jsi mi pomohla?“ koktal.

„Proč asi? Myslíš, že s tebou mám soucit? Zabil jsi rodiče mého nejlepšího přítele a zničil život několika dalším. Ode MĚ soucit nečekej.“ zasyčela.

„Proč jsi mě nezabila?“ ptal se dál naprosto vyděšený Poberta.

„Existují horší věci než smrt. A jednu z nich mají pro tebe přichystanou mozkomoři. Osobně se postarám, že u tebe budou stát dnem i nocí a nedají ti ani chvíli oddechu. A za pár měsíců, až z tebe zbude jenom troska, si budeš ještě přát, abych ho nechala projít…“ zavrčela a v tu chvíli z ní šel opravdu strach.

Najednou vytasila hůlku a namířila těsně nad jeho hlavu.

„Reparo!“ křikla a dřevěná schránka se vrátila do původního stavu

„Leprikoportus!“ sykla a Červíček se opět proměnil v krysu. Vznášecím kouzlem ho přenesla do klece a zaklela ji tak, aby se nedala rozbít. Položila ji na stůl a chvíli sledovala Pettigrewa, jak se snaží dostat ven.

„Měli bychom začít.“ ozval se najednou Brumbál a mávnutím hůlky přivolal onen obrovský stůl.

Paní Weasleyová odnesla Pettigrewa někam do zadu a tvářila se, jako by v ruce držela něco obzvláště odporného, což byla v podstatě pravda. Všichni si posedali a upřeli své oči na Brumbála. Za okamžik se k nim přidala i paní Weasleyová a slavný ředitel začal jako obvykle krátkým shrnutím. Malfoy zase něco kutil na ministerstvu, Voldemort zuřil, Popletal se nadýmal jako páv. Prostě idylka. Pak opět přišla řada na úkoly.

„Remusi, jak pokračuje tvůj výzkum té schránky?“ zeptal se Brumbál.

„Prozatím se mi jí nepodařilo otevřít, chrání ji nějaká zvláštní kletba, nedokážu ji prolomit.“ odvětil zachmuřile Lupin. Brumbál přikývnul a podíval se do nějakých papírů. Rozdělil ještě několik úkolů a poté se naklonil ke Snapeovi. Profesor lektvarů mu bedlivě naslouchal a když jejich minirozhovor skončil, dlouze se podíval do očí svému řediteli.

„Severus bude teď několik dní pryč, potřebuji tedy, aby ho někdo z vás v Bradavicích zastoupil.“ řekl vážně a prohlédl si tváře u stolu. Nikdo z nich se nezdál být nadšený představou, že bude několik dní Snape.

„Já to udělám.“ ozvala se Lory. Všichni se na ni otočili.

„Myslím, že bude lepší když Severusův zástupce bud ehm muž. odmítl ji taktně Brumbál.

„Proč? Mnoholičný lektvar na pohlaví nemá vliv a muž už jsem byla..“ Všichni se na ni překvapeně podívali.

„James se jednou zranil na závodech a i když měl medaili jasnou, musel nastoupit k posledními zápasu s totálním antitalentem. A tak mu nezbývalo nic jiného, než požádat mě, abych za něj zaskočila.“ pokrčila rameny Lory a při vzpomínce na onen turnaj se ušklíbla. Brumbál se pousmál.

„A jak to dopadlo?“

„Jak asi? Dostala jsem nakládačku. James ale i tak vyhrál.“ ušklíbla se Lory.

„Jsi si jistá, že to dokážeš?“ vrátil se k tématu Brumbál.

„Ano jsem.“ přikývla vážně mladá dědička.

„Tak dobrá, ode dneška za tři dny zastoupíš Severuse v Bradavicích.“ přikývl Brumbál a Lory se usmála.

„Konečně se uvidím se Zodiacem.“ pomyslela si a společně s ostatními se zvedla od stolu.

Najednou se odněkud vynořila paní Weasleyová a v ruce třímala nádobku s nějakou mastí a kapesník s trochou bílé hmoty na jejím cípu. Lory sebou instinktivně škubla a odstoupila.

„Jen to vyčistím.“ konstatovala a znovu se k ní natáhla. Lory jí zastavila ruku.

„Ne díky, už to mám desinfikované.“ řekla klidně a stiskla přívěšek.

„Nashledanou.“ vydechla a s tichým „Porta.“ zmizela.

O tři dny později...

Lory zaklepala na pokoj, ve kterém na ústředí občas přespával Snape a vešla dovnitř. Na posteli leželo čisté oblečení, pedantsky srovnané a.. černé.

„Převlečte se.“ poručil jí a provrtával ji tvrdým pohledem. Lory došla k posteli a začala si rozepínat knoflíčky na bílé blůze. Lory na sobě ucítila pohled svého nejmilovanějšího profesora, pak se ozvalo zabouchnutí dveří a kroky na chodbě. Lory si svlékla halenku, poslepu si rozepnula podprsenku a položila obojí na postel. Popadla bělostnou košili a zapla několik knoflíků. Rukávy měla o deset čísel větší a lem košile jí šahal do poloviny stehen.

Zapnula si zbytek knoflíků a sundala si sukni. Kriticky se podívala na kalhoty a začala se do nich soukat.

Stejně jako košile jí byly poněkud větší, takže šmatlala po nohavicích. Pak byly na řadě boty. Byly jí asi o tři čísla větší a vyloženě v nich plavala. Nakonec na sebe navlékla hábit a připnula plášť. Prohlédla se v zrcadle a měla co dělat, aby nedostala záchvat smíchu. Popadla sklenici s mnoholičným lektvarem a trochu se zašklebila.

„Zavřít oči, vypnout chuťové buňky a nezvracet,“ odříkala si v duchu postup. Pak přiložila pohár k ústům a rychle to do sebe kopla. Vrátila sklenici na místo a chytla se za břicho.

„To je nechutný..“ pomyslela si a radši se posadila na postel.

Najednou se jí začala zmenšovat prsa a vlasy zčernaly.

Všechno v ní se začalo kroutit a jako by měnilo svou polohu.

„No jasně chlapi nemyslí hlavou...“ pomyslela si a radši zavřela oči.

Po půl minutě vše přestalo a mladá dědička opět otevřela oči. Podívala se do zrcadla a chvíli se prohlížela.

Oblečení jí teď padlo jako ulité a černý plášť se pohupoval pár centimetrů nad zemí. Vypadala jako Snape, teď už zbývalo jen se chovat jako Snape.

„Nic na tom není, jen musím chodit jak kláda a tvářit se, že mi patří svět,“ pomyslela si, naposledy se otočila před zrcadlem a vyrazila ze dveří. Chvíli si musela zvykat, ale po chvíli chytla ten správný krok a nasadila neproniknutelnou masku. Zamířila do společenské haly a v duchu si představovala výraz Harryho, Rona a Hermiony, až jim řekne, kdo je. Tak trochu zasněná došla k mohutným dveřím a rázně je otevřela. Lehkým pohybem je zase přibouchla a zamířila k Brumbálovi.

„Á Severusi, kde je Lorean?“ zeptal se klidně ředitel Bradavické školy čar a kouzel.

Lory se zastavila a ledovým hlasem, tak typickým pro jejího milovaného profesora odvětila: „Stojí před vámi.“ Všichni si ji sjeli výtahovým pohledem.

„Profesor Snape mi řekl, že se mnou chcete mluvit.“ řekla tím uctivým tónem, kterým profesor lektvarů vždy mluvil s Brumbálem.

„Myslím, že s vámi nemám už o čem mluvit. Hrajete to dokonale.“ pochválil jí ředitel Bradavic. Lory přikývla a chytla se svého přívěšku.

„Tak tedy nashledanou ve škole.“ rozloučila se a s tichým „Porta.“ se přenesla do Snapeova kabinetu.